Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 2452/20 #1Usnesení ÚS ze dne 29.09.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS České Budějovice
SOUD - OS Český Krumlov
Soudce zpravodajSuchánek Radovan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
odmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu a jeho ochranu, zákaz odepření spravedlnosti
Věcný rejstříkdítě
styk rodičů s nezletilými dětmi
rodiče
EcliECLI:CZ:US:2020:3.US.2452.20.1
Datum podání24.08.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

292/2013 Sb., § 475 odst.1

89/2012 Sb., § 907, § 909


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 2452/20 ze dne 29. 9. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky K. K., zastoupené Mgr. Janou Kitzbergerovou, advokátkou, sídlem Rooseveltova 48, Český Krumlov, proti usnesení Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 27. července 2020 č. j. 8 P 171/2018-769, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. května 2020 č. j. 5 Co 216/2020-719 a rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 20. prosince 2019 č. j. 8 P 171/2018-518, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Českém Krumlově, jako účastníků řízení, a P. J. a nezletilého J. P. J., jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro jejich rozpor s čl. 90 Ústavy, čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1 a 4, čl. 10 odst. 2, čl. 26 odst. 1 a 2, čl. 31, čl. 32 odst. 1 a 4, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 3 odst. 1 a 2 Úmluvy o právech dítěte.

2. Návrhem ze dne 12. 9. 2020 stěžovatelka následně požádala o odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově (dále jen "okresní soud") ve znění napadeného rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud").

3. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že okresní soud napadeným rozsudkem upravil k návrhu prvního vedlejšího účastníka (otce) jeho styk s nezletilým vedlejším účastníkem (dále jen "nezletilý") tak (stručně shrnuto), že první vedlejší účastník je oprávněn se s nezletilým stýkat vždy v sudém kalendářním týdnu v úterý od 15:00 do 18:00 hodin, v sobotu od 9:00 do 19:00 hodin a v neděli od 9:00 do 18:00 hodin, v lichém týdnu pak ve středu a v pátek od 15:00 do 18:00 hodin. Tuto úpravu styku omezil na dobu tří měsíců a poté jeho rozsah vymezil tak, že první vedlejší účastník bude oprávněn se s nezletilým stýkat vždy v sudém týdnu od soboty od 9:00 do neděle do 18:00 hodin a v lichém týdnu v úterý od 15:00 do středy 7:30 hodin. Po uplynutí dalších tří měsíců styk dále rozšířil tak, že první vedlejší účastník bude oprávněn se s nezletilým stýkat v sudém týdnu od pátku od 15:00 do pondělí 7:30 hodin a lichém týdnu od středy od 15:00 do pátku do 7:30 hodin (I. až III. výrok). Dále okresní soud upravil rozsah styku po dobu prázdnin a o svátcích a stanovil další podmínky realizace styku (IV. až IX. výrok). Zbývajícími výroky rozhodl o výživném (X. a XI. výrok), o tom, že se tímto rozhodnutím mění rozsudek okresního soudu č. j. 8 Nc 445/2017-76 (XII. výrok) a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (XIII. výrok).

4. Při úpravě styku vyšel okresní soud zejména ze zjištění, že došlo k podstatné změně poměrů, neboť nezletilý již není kojen, dochází do mateřské školy, bez problémů zvládá odloučení od stěžovatelky (matky) a je v jeho zájmu, aby byl jeho vztah s prvním vedlejším účastníkem dále rozvíjen a probíhal v co nejširším možném rozsahu. K umožnění nezletilému postupně si zvykat na změnu styku okresní soud stanovil jeho postupné rozšiřování s tím, že teprve po uplynutí stanovených období bude styk realizován způsobem přiměřeným věku nezletilého.

5. Proti uvedenému rozsudku podali odvolání jak stěžovatelka, tak první vedlejší účastník, přičemž krajský soud shledal, že ani jedno z nich není důvodné. Zcela se naopak ztotožnil se závěry přijatými okresním soudem, přičemž ke změně části výroků týkajících se úpravy styku přistoupil výhradně z důvodu, že vyhověl návrhu prvního vedlejšího účastníka a počátek styku v tom kterém dni posunul z 15:00 na 16:00 hodin, aby se dosavadní úprava záhy nedostala do rozporu s časovými možnostmi prvního vedlejšího účastníka danými novým zaměstnáním. Aby tím nedošlo k výraznému zkrácení styku, krajský soud dobu ukončení styku prodloužil z 18:00 na 18:30 hodin.

6. V záhlaví uvedeným usnesením okresního soudu, proti němuž je ústavní stížnost rovněž směřována, bylo rozhodnuto o návrhu prvního vedlejšího účastníka na výkon rozhodnutí pro neuskutečnění styku dne 11. 7. 2020 a 12. 7. 2020 tak, že se řízení o návrhu vylučuje k samostatnému řízení (I. výrok), návrh na výkon rozhodnutí se zamítá (II. výrok) a žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (III. výrok). V rámci odůvodnění pak okresní soud považoval za nezbytné upřesnit, jakým způsobem by se měl první vedlejší účastník s nezletilým stýkat v souladu s výše uvedenými rozhodnutími, neboť bylo evidentní, že mezi stěžovatelkou a prvním vedlejším účastníkem přetrvávaly konflikty a oni nebyli schopni se v zájmu nezletilého jakkoliv domluvit.

II.

Argumentace stěžovatelky

7. V ústavní stížnosti stěžovatelka uplatňuje velké množství námitek, přičemž k rekapitulovanému rozsudku okresního soudu namítá jeho nepřezkoumatelnost. Okresní soud nebyl dle jejího přesvědčení ve věci nestranný, což stěžovatelka dokládá celou řadou dílčích tvrzení. Konkrétně spatřuje nedostatky v žurnalizaci spisu, ve způsobu provádění jednotlivých důkazů, v opomenutí dalších důkazů či ve zjišťování názoru nezletilého. Při vyhlašování rozsudku mělo dojít k porušení zásad bezprostřednosti, veřejnosti a ústnosti a samotné řízení před soudem bylo navíc zatíženo průtahy. Rozsudek okresního soudu měl být proto krajským soudem zrušen, k čemuž však nedošlo. Žádný ze soudů při rozhodování o rozsahu styku nezohlednil stěžovatelčinu pracovní dobu (na rozdíl od pracovní doby prvního vedlejšího účastníka), v důsledku čehož stěžovatelka není schopna nezletilého ve stanovených časech předávat. Napadené rozsudky jsou nesrozumitelné, o čemž svědčí mimo jiné skutečnost, že okresní soud následně v usnesení, jehož zrušení je rovněž navrhováno, musel nad rámec odůvodnění vydat tzv. výkladové stanovisko, jímž způsob realizace styku dovysvětlil. Soudkyně, která vydala napadené usnesení, navíc nebyla zákonným soudcem a zasáhla do věci, jež jí nepřísluší, když podávala výklad rozsudků, jejichž srozumitelnost může posuzovat pouze Ústavní soud.

8. Dne 22. 9. 2020, 23. 9. 2020 a 28. 9. 2020 právní zástupkyně stěžovatelky Ústavnímu soudu zaslala na vědomí mimo jiné kopii ústavní stížnosti ve své vlastní věci, jež je vedena pod sp. zn. II. ÚS 2558/20. Dále přiložila kopii protokolu o trestním oznámení, úřední záznam o podaném vysvětlení s cílem poukázat na tvrzené nedostatky v činnosti krajského soudu i orgánu sociálně-právní ochrany dětí a žalobu pro zmatečnost, kterou v mezidobí podala jménem nezletilého.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je - s níže uvedenou výjimkou - přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.

10. Ústavní stížnost není přípustná v rozsahu, v němž směřuje proti usnesení okresního soudu ze dne 27. července 2020 č. j. 8 P 171/2018-769, kterým bylo rozhodnuto, že se řízení o návrhu prvního vedlejšího účastníka vylučuje k samostatnému řízení (I. výrok) a že se návrh prvního vedlejšího účastníka na výkon rozhodnutí zamítá (II. výrok).

11. Ústavní soud připomíná, že jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti jako prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod je její subsidiarita. Zásada subsidiarity se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 ve spojení s § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud přistoupil k zásahu na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až tehdy, kdy příslušné orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit. Stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických či právnických osob příslušný určitý orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud rozhodnutí tohoto orgánu předbíhat. V návaznosti na zásadu subsidiarity platí, že řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených.

12. K I. výroku napadeného usnesení okresního soudu Ústavní soud uvádí, že ústavní stížnost je podána za situace, kdy v řízení nebylo dosud vydáno konečné rozhodnutí ve věci. Ačkoliv proti rozhodnutí, jímž byl návrh vyloučen k samostatnému řízení, není odvolání přípustné, nejde o rozhodnutí, kterým by se řízení končilo a kterým by byly otázky v něm posuzované rozsouzeny. Vzhledem k tomu pak takové rozhodnutí ani není způsobilé být předmětem ústavněprávního přezkumu (viz např. usnesení ze dne 13. 3. 2018 sp. zn. III. ÚS 3646/17). K II. výroku usnesení pak nutno konstatovat, že v souladu s poučením okresního soudu bylo možno proti němu podat odvolání, což však stěžovatelka neučinila. V této části je proto ústavní stížnost rovněž nepřípustná, neboť stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje.

13. Ústavní soud dodává, že není zcela zřejmé, co stěžovatelka svým návrhem v tomto ohledu sleduje, neboť na jedné straně požaduje kasaci uvedeného usnesení, zároveň však z jejího podání vyplývá, že nenapadá žádný z jeho výroků. Její výtky směřují toliko proti části odůvodnění usnesení, v níž okresní soud pouze podrobněji popsal režim styku prvního vedlejšího účastníka s nezletilým, jenž však byl závazně stanoven nikoliv tímto usnesením, nýbrž zbývajícími napadenými rozhodnutími. Ani případné zrušení usnesení okresního soudu by proto na stávající úpravu styku nemělo bez dalšího jakýkoliv vliv.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

14. Po přezkoumání napadených rozhodnutí z hlediska zbývajících stěžovatelkou uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je ve zbývající části zjevně neopodstatněná.

15. Ústavní soud předesílá, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací pravomoci soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83, čl. 90 až čl. 92 Ústavy). Nepřísluší mu výkon přezkumného dohledu nad činností těchto soudů v rovině podústavního práva. Ústavní soud zároveň zdůrazňuje zásadu minimalizace svých zásahů a zásadu sebeomezení při využívání svých kasačních pravomocí. Kasační zásah Ústavního soudu vůči rozhodnutím obecných soudů z podnětu individuální ústavní stížnosti připadá v úvahu jen tehdy, když napadeným rozhodnutím skutečně došlo k porušení subjektivních základních práv a svobod konkrétního stěžovatele. K takovému závěru však Ústavní soud v posuzované věci nedospěl.

16. Stěžovatelka v ústavní stížnosti poukazuje na celou plejádu údajných pochybení, kterých se měl při rozhodování o úpravě styku dopustit v prvé řadě okresní soud, přičemž tak činí místy velice zmatečným a ne příliš srozumitelným způsobem. Je nicméně zjevné, že stěžovatelka pouze částečně opakuje tytéž námitky, které uplatnila ve svém odvolání (s nímž se Ústavní soud také seznámil, neboť bylo spolu s dalšími listinami přiloženo k ústavní stížnosti), aniž by reflektovala, že se k nim krajský soud podrobně vyjádřil (viz body 26 až 35 rozsudku krajského soudu). Setrvává-li proto nadále na totožných tvrzeních, která byla dostatečným způsobem vypořádána v odvolacím řízení, aniž by konkrétněji brojila proti jejich vlastnímu posouzení krajským soudem, Ústavní soud považuje za dostačující na příslušné části napadeného rozsudku krajského soudu pouze odkázat.

17. Opodstatněnost ústavní stížnosti pak nemůže založit ani námitka, že soudy při rozhodování o styku prvního vedlejšího účastníka s nezletilým nezohlednily stěžovatelčinu pracovní dobu a počátek styku stanovily v pracovních dnech na 15:00 hodin (resp. po změně krajským soudem na 16:00 hodin), ačkoliv stěžovatelčina pracovní doba trvá až do 17:00 hodin. Ústavní soud totiž nepřehlédl, že z napadených rozsudků ani z přiloženého odvolání nevyplývá, že by stěžovatelka tuto námitku uplatnila v předchozím řízení a po soudech z uvedeného důvodu požadovala změnu úpravy styku. Tvrdí-li proto, že stanovený počátek styku koliduje s její pracovní dobou, poprvé až nyní, aniž soudům umožnila posoudit důvodnost tohoto tvrzení a promítnout ho případně do svých rozhodnutí, nezbývá Ústavnímu soudu než takovou námitku - v souladu se zásadou subsidiarity ústavní stížnosti a zásadou minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů - odmítnout jako materiálně nepřípustnou.

18. Ústavní soud uzavírá, že i přes množství stěžovatelčiných námitek nebylo možno dospět k závěru, že by v řízení před okresním soudem či v následném odvolacím řízení došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky. Z tohoto důvodu ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v této části odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou; v části směřující proti usnesení okresního soudu ze dne 27. 7. 2020 ji odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) jako nepřípustnou.

19. Vzhledem k tomu, že o ústavní stížnosti bylo rozhodnuto neprodleně, Ústavní soud z důvodu hospodárnosti řízení již samostatně nerozhodoval o stěžovatelkou dodatečně podaném návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozsudků.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. září 2020

Jiří Zemánek v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru