Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 2446/08 #1Usnesení ÚS ze dne 23.10.2008

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Ostrava
Soudce zpravodajMucha Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstřík
EcliECLI:CZ:US:2008:3.US.2446.08.1
Datum podání30.09.2008
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 2446/08 ze dne 23. 10. 2008

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 23. října 2008 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. A., zastoupeného JUDr. Mgr. Věroslavem Alanem, advokátem ve Vsetíně, Nad Zámkem 24, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 1. 2006 č. j. 8 Co 763/2005-154, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím Krajský soud v Ostravě porušil jeho základní práva garantovaná v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 90 Ústavy ČR a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.

Okresní soud ve Vsetíně rozsudkem ze dne 3. srpna 2005 uložil stěžovateli zaplatit žalobci (Česká kancelář pojistitelů) částku 37 977,- Kč s příslušenstvím. Rozhodnutí soudu prvního stupně vycházelo ze zjištění, že dne 14. 4. 2001 způsobil neznámý řidič motorového vozidla škodu na jiném vozidle a v době, kdy došlo k havárii, byl majitelem předmětného vozidla stěžovatel, který neměl uzavřené povinné smluvní pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla. Česká kancelář pojistitelů uhradila podle ustanovení § 24 odst. 2 písm. b) zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla, škodu způsobenou provozem vozidla, za kterou odpovídá osoba bez pojištění odpovědnosti, a proto oprávněně uplatnila nárok na náhradu toho, co plnila za jiného.

K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě dne 30. ledna 2006 rozsudek soudu prvního stupně změnil jen ohledně částky 1 000,- Kč s příslušenstvím za prvotní likvidační úkony, ve zbývající části jej jako věcně správný potvrdil. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že stěžovatel uzavřel kupní smlouvu ohledně vozidla, kterým byla způsobena škoda, došlo k převzetí tohoto vozidla před dopravní nehodou a je zřejmé, že v době před dopravní nehodou žalovaný s tímto automobilem fakticky nakládal.

Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud dle § 243b odst. 5 věty první odmítl.

Stěžovatel spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv především v závěru Krajského soudu v Ostravě, že byl v době škodné události vlastníkem předmětného vozidla. Dovozuje, že důkazní břemeno o vlastnictví vozidla v době škodné události leží na žalobci, který je neusnesl. Přestože otázka vlastnictví vozidla je klíčová pro rozhodnutí ve věci, odvolací soud při svém posuzování "fatálně" pochybil a dospěl tak k nesprávnému závěru. Žalobce nikdy neprokázal, že prodávající byl vlastníkem prodávaného osobního automobilu a prodávající neprokázal titul, kterým vlastnictví k osobnímu automobilu nabyl. Tuto skutečnost dle stěžovatele odvolací soud vůbec nezjišťoval. Stěžovatel tvrdí, že v době škodné události nebyl vlastníkem předmětného osobního automobilu, neboť prodávající neprokázal vlastnictví prodávané věci a byl tudíž nezpůsobilým subjektem k uzavření kupní smlouvy. Rozhodnutí odvolacího soudu vychází z nesprávně zjištěného skutkového stavu věci, které mělo za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Stěžovatel má za to, že napadené rozhodnutí není ústavně konformní, soud nerespektoval právo, jeho výklad, a aplikace směřovaly k nespravedlivému výsledku.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout z následujících důvodů.

Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatele o porušení základního práva na spravedlivý proces nesprávným skutkovým i právním posouzením věci odvolacím soudem.

K nesouhlasu stěžovatele s právním posouzením jeho věci Ústavní soud připomíná, že při výkonu dohledu na dodržování ústavních principů spravedlivého procesu obecnými soudy není jeho úkolem, aby rozhodl, zda právní závěry obecných soudů učiněné ze skutkových zjištění byly správné či nikoliv. Jinak řečeno, Ústavnímu soudu nepřísluší projednávat stížnosti namítající právní nebo skutkové omyly, jichž se údajně dopustily obecné soudy, s výjimkou případů, kdy dospěje k závěru, že takové omyly mohly porušit některé z práv nebo svobod zakotvených v Listině či Úmluvě (případně jiných pramenech základních práv a svobod). Tomu odpovídá i dosavadní judikatura Ústavního soudu, podle níž Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy, a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností; to ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny. Jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektovaly zásadu volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.), vyplývající z ústavního principu nezávislosti soudu dle čl. 82 Ústavy, jak se v posuzované věci dle přesvědčení Ústavního soudu stalo, nespadá do jeho pravomoci "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval [nález III. ÚS 23/93, Sb. n. u.ÚS, sv. 1, str. 41 (45-46)]. Ústavní soud tedy není povolán k tomu, aby přehodnocoval správnost právních závěrů obecných soudů týkajících vlastnictví vozidla v době škodné události a z něj vyplývajících následků.

Předložené námitky ohledně skutkového posouzení věci, o nichž má stěžovatel za to, že podporují jeho tvrzení o porušení ústavně zaručených základních práv, jsou v podstatě opakováním námitek, které již uplatnil v řízení před obecnými soudy, s jejichž rozhodnutími v rovině jednoduchého práva polemizuje znovu v ústavní stížnosti.

Námitce stěžovatele, že odvolací soud nezjišťoval platnost kupní smlouvy, nelze přisvědčit, neboť právě touto otázkou se odvolací soud především zabýval a Ústavní soud zde odkazuje na jeho rozsudek. Samu okolnost, že námitce stěžovatele odvolací soud nepřisvědčil, neboť se ztotožnil se závěry soudu I. stupně, nelze v žádném případě považovat za porušení práva na spravedlivý proces.

Po důkladném seznámení se s napadeným rozhodnutím Ústavní soud konstatuje, že krajský soud, jehož rozhodnutí bylo napadeno, se s námitkami stěžovatele řádně vypořádal a své rozhodnutí řádně odůvodnil. Jeho postup tak nelze označit za svévolný a napadené rozhodnutí neporušilo základní práva stěžovatele, jak tvrdí v ústavní stížnosti.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatelky dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. října 2008

Jiří Mucha

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru