Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 2446/07 #1Usnesení ÚS ze dne 20.03.2008

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajMucha Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro neoprávněnost navrhovatele
odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkpůsobnost/samostatná
opatření
EcliECLI:CZ:US:2008:3.US.2446.07.1
Datum podání20.09.2007
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

150/2002 Sb., § 101a


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 2446/07 ze dne 20. 3. 2008

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 20. března 2008 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1. Ing. arch. D. B. a 2. J. B., obou zastoupených Mgr. Michalem Gemrotem, advokátem v Praze 2, Záhřebská 50/148, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 7. 2007 č. j. 6 Ao 2/2007-34, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností ze dne 17. 9. 2007 stěžovatelé napadli a domáhali se zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že Nejvyšší správní soud porušil jejich základní práva zakotvená v čl. 4 Ústavy České republiky, čl. 4 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a také čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Napadeným usnesením byl podle § 46 odst. 1 písm. a) soudního řádu správního (dále též jen "s. ř. s.") odmítnut návrh stěžovatelů, směřující proti obci Domousnice, na zrušení části II. bodu č. 1 a části III. usnesení zastupitelstva této obce ze dne 5. 12. 2006 č. 029/2006, kterým byla schválena změna č. 1 územního plánu obce a vymezena závazná část této změny. Uvedený soud dospěl k závěru, že změna územního plánu schválená za účinnosti zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), není opatřením obecné povahy, a proto zde není dána pravomoc soudu dle ustanovení § 4 odst. 2 písm. c) s. ř. s. k jeho přezkumu v řízení dle ustanovení § 101a a násl. s. ř. s.

V ústavní stížnosti stěžovatelé vyslovují názor, že výše zmíněná část usnesení zastupitelstva představuje opatření obecné povahy, k jehož přezkumu je podle § 101a a násl. s. ř. s. oprávněn Nejvyšší správní soud. K tomu uvádějí, že stavební zákon ukládá vyhlásit závaznou část územního plánu obce, a současně předpokládá předchozí schválení takovéto dokumentace; z pohledu procesu pořízení plánovací dokumentace je okamžikem pořízení její schválení a následné zveřejnění obecnou vyhláškou je toliko publikací. Ačkoliv stavební zákon toto schválení neoznačuje za rozhodnutí obecné povahy, nutno na ně pohlížet v materiálním smyslu jako na opatření obecné povahy. Stěžovatelé v této souvislosti upozorňují, že posledně citované ustanovení neodkazuje na opatření obecné povahy vydané podle zvláštních předpisů, ale hovoří o opatření jako takovém. Závěrem stěžovatelé tvrdí, že jim právní řád nedává jinou možnost, než kterou zvolili, že Nejvyšší správní soud provedl velmi zužující výklad, což představuje rozhodnutí o mezích jejich práva na soudní ochranu, a že se nemohou obrátit na žádný soud, aby se jejich návrhem zabýval.

Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh.

Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

Ústavní stížnost obsahuje argumentaci, jež je ve své podstatě totožná s tou, kterou uplatnil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 18. 7. 2006 č. j. 1 Ao 1/2006-74. Tato argumentace však byla odmítnuta rozšířeným senátem téhož soudu v usnesení ze dne 31. 1. 2007 č. j. 3 Ao 1/2007-44 a z tohoto usnesení vychází i ústavní stížností napadené rozhodnutí. Přitom argumentaci Nejvyššího správního soudu nelze než označit za srozumitelnou a s pravidly formální logiky souladnou, jež se plně vypořádává s námitkami, resp. argumenty stěžovatelů, jež se nyní objevují v ústavní stížnosti. Bylo by zbytečné znovu opakovat závěry Nejvyššího správního soudu, a tak Ústavní soud odkazuje na odůvodnění napadeného usnesení.

Dále třeba uvést, že názor Nejvyššího správního soudu je v souladu s rozhodovací činností Ústavního soudu, který podání fyzických či právnických osob proti takovýmto vyhláškám obcí neposuzoval jako ústavní stížnost ve smyslu ustanovení § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu, které oprávnění k podání ústavní stížnosti formuluje velmi široce a které dokonce přímo obsahuje pojem "opatření", ale považoval je za návrh podle § 64 a násl. zákona o Ústavním soudu, a tato odmítal jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným [§ 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu]. Skutečnost, že bude v návrhu namísto příslušné vyhlášky označeno "rozhodnutí" o schválení územního plánu obce, na podstatě věci nic nemění.

Zbývá dodat, že stěžovatelé nejsou postupem Nejvyššího správního soudu zbaveni soudní ochrany, jak namítají v ústavní stížnosti, neboť v případě, že dojde na základě předmětné vyhlášky k nějakému konkrétnímu (bezprostřednímu) zásahu orgánů veřejné moci porušujícímu jejich základní právo nebo svobodu, mohou za podmínek stanovených zákonem podat ústavní stížnost spojenou s návrhem na její zrušení (§ 74 zákona o Ústavním soudu). Jednou z těchto podmínek je vyčerpání všech prostředků k ochraně práv, pokud jsou k dispozici (srov. § 75 zákona o Ústavním soudu), např. těch, jež plynou ze správního řádu a soudního řádu správního; obecné soudy jsou pak při svém rozhodování vázány zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního pořádku, a jsou oprávněny posoudit soulad jiného právního předpisu, tedy i zmíněné vyhlášky, se zákonem nebo takovou mezinárodní smlouvou (čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky).

S ohledem na tyto důvody Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. března 2008

Jiří Mucha

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru