Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 2444/14 #1Usnesení ÚS ze dne 11.06.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na odškodnění za rozhodnutí nebo úřední postup
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces... více
Věcný rejstříkújma
Promlčení
Náklady řízení
Poškozený
Doručování
zmocnění
EcliECLI:CZ:US:2015:3.US.2444.14.1
Datum podání21.07.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 36 odst.3

Ostatní dotčené předpisy

82/1998 Sb., § 32

99/1963 Sb., § 142


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 2444/14 ze dne 11. 6. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 11. června 2015 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti Pavla Piteráka, zastoupeného Ladislavem Ejemem, advokátem, AK se sídlem Eliášova 998, 470 01 Česká Lípa, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 4. 2014 č. j. 72 Co 42/2014-91, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

I.

Včas a řádně podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví napadeného rozhodnutí Městského soudu v Praze, kterým mělo podle jeho názoru dojít k porušení jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1, článku 37 odst. 2 a článku 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

II.

Z odůvodnění ústavní stížnosti a obsahu jejích příloh Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se žalobou podanou proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti (dále jen "žalovaná") domáhal zaplacení částky 360.000,- Kč, představující nemajetkovou újmu, která mu měla být způsobena tím, že se jako poškozený účastnil trestního řízení trvajícího nepřiměřeně dlouhou dobu. V tomtéž řízení se obdobných nároků domáhalo dalších osm žalobců (poškozených v předešlém trestním řízení).

Rozsudkem ze dne 20. 9. 2013 č. j. 15 C 71/2013-63 uložil Obvodní soud pro Prahu 2 žalované povinnost zaplatit stěžovateli částku 34.000,- Kč (výrok I), návrh stěžovatele co do částky ve výši 326.000,- Kč zamítl (výrok II). Obvodní soud zároveň žalované uložil povinnost zaplatit žalobcům náhradu nákladů řízení ve výši 119.855,36 Kč (výrok III).

O odvolání žalované, v němž namítala, že se soud prvního stupně nesprávně vypořádal s námitkou promlčení uplatněných nároků, rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 4. 2014 č. j. 72 Co 42/2014-91, jímž rozhodnutí soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé změnil tak, že žalobu stěžovatele i ostatních žalobců zamítl a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Svoje rozhodnutí odvolací soud odůvodnil tak, že na rozdíl od soudu prvního stupně shledal vznesenou námitku promlčení nároku stěžovatele (i dalších žalobců) za důvodnou. Žalobci, včetně stěžovatele, totiž nijak nereagovali na usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 49 T 9/2004-7177 ze dne 31. 3. 2008, kterým bylo ve smyslu § 44 odst. 2 trestního řádu rozhodnuto o tom, že poškození mohou svá práva v trestním řízení uplatňovat pouze prostřednictvím společného zmocněnce, kterého si musí zvolit sami, následkem čehož ztratili procesní postavení poškozených. Pokud za tohoto stavu svůj nárok na náhradu nemajetkové újmy uplatnili u žalované až dne 26. 9. 2012, učinili tak po uplynutí promlčecí lhůty stanovené v § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád).

III.

Stěžovatel má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování. Stěžovatel především nesouhlasí s tím, že by v předmětném trestním řízení ztratil veškerá procesní práva, pokud si na základě usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 49 T 9/2004-7177 ze dne 31. 3. 2008 nezvolil společného zmocněnce. Stěžovatel zpochybňuje samotné doručení citovaného usnesení, když uvádí, že obecné soudy neprovedly žádný důkaz, který by řádné doručení prokazoval. Domnívá se, že nezvolení si společného zmocněnce má za následek pouze to, že poškozený ztratí své právo být v řízení zastupován společným zmocněncem, avšak další procesní práva mu zůstanou zachována, a to včetně práva na doručení konečného rozhodnutí ve věci.

Stěžovatel dále tvrdí, že mu jako poškozenému v předmětné trestní věci nebylo doručeno rozhodnutí soudu prvního ani druhého stupně. Předmětné trestní řízení tedy ve vztahu ke stěžovateli prý pravomocně neskončilo, neboť mu nebyly doručeny rozsudky, o jejichž existenci se dozvěděl až od svého právního zástupce při podpisu plné moci. Z uvedených důvodů má za to, že námitka promlčení vznesená žalovanou je nedůvodná a nesprávně bylo rozhodnuto i o nákladech řízení před soudy obou stupňů.

V závěru ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby mu byla přiznána náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem

IV.

Ústavní soud se seznámil s námitkami stěžovatele a s odůvodněním napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

V souladu se svou konstantní judikaturou Ústavní soud předesílá, že podle článku 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") je zvláštním orgánem ochrany ústavnosti a nikoliv vrcholem soustavy obecných soudů. Není proto zásadně oprávněn přehodnocovat skutkové či právní závěry obecných soudů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu (např. nález ze dne 25. ledna 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná v internetové databázi NALUS - http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud může do rozhodovací činnosti obecných soudů zasáhnout pouze tehdy, jsou-li jejich právní závěry v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem "jednoduchého" práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody. K tomu však v projednávaném případě nedošlo.

Ústavní soud podotýká, že již rozhodoval o obsahově shodných ústavních stížnostech různých stěžovatelů, podaných proti stejnému rozsudku Městského soudu v Praze a sepsaných stejným advokátem. Ústavní soud dosud rozhodl o ústavních stížnostech čtyř z nich tak, že je odmítl jako zjevně neopodstatněné (usnesení ze dne 14. 4. 2015 sp. zn. IV. ÚS 2416/14, ze dne 19. 5. 2015 sp. zn. II. ÚS 2411/14, ze dne 26. 5. 2015 sp. zn. II. ÚS 2424/14).

Projednávaná ústavní stížnost je z hlediska obsahu ústavně právní argumentace, vymezení rozhodné materie a napadeného rozhodnutí Městského soudu v Praze zcela totožná se shora označenými ústavními stížnostmi. Ústavní soud neshledal důvod jakkoliv přehodnocovat závěry uvedené v citovaných usneseních, a proto na nich setrvává i v projednávaném případě.

Ústavní soud opětovně zdůrazňuje, že neshledal v postupu odvolacího soudu žádné nedostatky, které by mohly mít za následek zásah do základních práv stěžovatele. Má naopak za to, že odvolací soud své rozhodnutí náležitě zdůvodnil a dostatečně popsal úvahy, na nichž založil své závěry o promlčení stěžovatelem uplatněného nároku. I v projednávané věci je přitom rozhodné, že stěžovatel jako poškozený v předmětné trestní věci nereagoval na výzvu soudu o možnosti uplatňování práv pouze prostřednictvím společného zmocněnce. Z judikatury soudů (srov. R 4/2005, R 18/2004) i komentářové literatury (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. 7. vyd. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 539, bod 5.) vyplývá, že pokud poškození nezvolí společného zmocněnce, nemohou v řízení nadále uplatňovat svá práva. Proto i v nyní souzené věci lze souhlasit s odvolacím soudem, že pro běh promlčecí lhůty určené k uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy dle zákona č. 82/1998 Sb. je rozhodný okamžik nezvolení si společného zmocněnce, nikoliv skončení trestního řízení.

Namítá-li stěžovatel, že mu nebylo řádně doručeno usnesení, jímž měl být vyzván ke zvolení společného zmocněnce, činí tak až v ústavní stížnosti, přičemž v průběhu řízení opakovaně argumentoval toliko nedoručením rozhodnutí ve věci samé. Soud prvního stupně přitom u jednání dne 20. 9. 2013 četl obsah trestního spisu a strany seznámil i s obsahem předmětného usnesení (včetně doručenek), k čemuž stěžovatel neuvedl žádné připomínky. Ústavní soud v tomto smyslu zdůrazňuje, že ochrana ústavně zaručených práv je v prvé řadě úkolem obecných soudů (srov. článek 4 Ústavy), což však zároveň předpokládá, že obecné soudy dostanou k ochraně stěžovatelových základních práv a svobod reálnou možnost, a to zejména řádným formálním a obsahovým uplatněním relevantních ústavněprávních námitek ze stěžovatelovy strany (viz např. usnesení ze dne 21. května 2014 sp. zn. III. ÚS 1395/14). Jelikož v projednávaném případě obecné soudy neměly možnost se s uvedenou námitkou vypořádat, není úkolem Ústavního soudu jejich závěry v tomto ohledu jakkoliv přehodnocovat.

Ústavní soud i na tomto místě nad rámec věci uvádí, že zakotvení práv poškozeného do trestního řádu je nutno chápat jen jako beneficium legis dané zákonodárcem. Nejde o základní právo zaručené ústavním pořádkem (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2997/07, I. ÚS 1719/10), a proto platí, že poškozený má svá práva primárně uplatňovat v občanském soudním řízení. Existence nebo neexistence jeho předchozího formálního postavení jako poškozeného není zásadně rozhodná pro posouzení nároků uplatňovaných v občanskoprávním řízení.

Vzhledem k tomu, že závěr odvolacího soudu o promlčení nároku stěžovatele není v rozporu s ústavními principy, ústavně konformní je i jeho navazující výrok o nákladech řízení před soudy obou stupňů, odůvodněný ustanovením § 142 odst. 1 občanského soudního řádu.

Na základě výše uvedených důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že v záhlaví uvedeným rozhodnutím Městského soudu v Praze nebylo zasaženo do základních práv stěžovatele. Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Ústavní soud neshledal důvod pro aplikaci ustanovení § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, a nevyhověl proto návrhu stěžovatele na přiznání náhrady nákladů řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. června 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru