Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 2434/17 #1Usnesení ÚS ze dne 14.11.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - VS Olomouc
SOUD - KS Brno
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - VSZ Olomouc
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - KSZ Brno
Soudce zpravodajTomková Milada
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
základní práva a svobody/svoboda osobní/vazba ... více
Věcný rejstříktrestní stíhání
vazba/důvody
zasedání/veřejné
PoznámkaUsnesení III. ÚS 2434/17 z 14. 11. 2017 předchází nález I. ÚS 3944/14 z 18. 5. 2015.
EcliECLI:CZ:US:2017:3.US.2434.17.1
Datum podání02.08.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

jiný zásah orgánu veřejné moci

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 8 odst.5

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 68, § 72, § 73d, § 314h odst.2, § 67 písm.a


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 2434/17 ze dne 14. 11. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy, soudce Radovana Suchánka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Daniela Rudzana, zastoupeného JUDr. Danielem Teleckým, Ph. D., advokátem, sídlem Klostermannova 138/17, Chomutov, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. dubna 2017 č. j. 5 To 18/2017-18106 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. prosince 2016 č. j. 46 T 5/2015-17563, a proti postupu Krajského soudu v Brně v řízení vedeném pod sp. zn. 46 T 5/2015 a postupu Vrchního soudu v Olomouci v řízení vedeném pod sp. zn. 5 To 18/2017, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel s tvrzením o porušení práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhal, aby Ústavní soud zrušil shora označená rozhodnutí obecných soudů "a svým rozhodnutím tak zakázal Krajskému soudu v Brně a Vrchnímu soudu v Olomouci, aby nadále již nepokračovaly v porušování ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, a došlo tak k odstranění veškerých negativních důsledků způsobených zásahem porušujícím ústavně zaručená práva a svobody stěžovatele".

2. Z napadených rozhodnutí připojených k ústavní stížnosti vyplynulo, že v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") pod sp. zn. 46 T 5/2015 je stěžovatel a dalších čtrnáct obžalovaných stíhán pro skutek, v němž je spatřováno spáchání (zvlášť závažného) zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku ve formě spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle § 107 odst. 1 tr. zákoníku a (zvlášť závažného) zločinu účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 alinea první a druhá tr. zákoníku ve formě spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Stěžovatel byl omezen na osobní svobodě vazbou v době od 21. 3. 2014 do 24. 7. 2015, kdy ve vazebním zasedání krajský soud rozhodl o jeho propuštění z vazby na svobodu za současného přijetí složené peněžité záruky ve výši 9 500 000 Kč, záruky manželů Zvejškových za další chování obžalovaného stěžovatele, dohledu probačního úředníka nad obžalovaným stěžovatelem a uložení předběžného opatření spočívajícího v zákazu vycestování do ciziny.

3. V říjnu 2016 stěžovatel požádal o zrušení peněžité záruky v celé její výši, jakož i o zrušení všech dalších institutů nahrazujících vazbu. Namítl, že usnesení krajského soudu ze dne 24. 7. 2015 bylo nezákonné, neboť Ústavní soud v nálezu ze dne 18. 5. 2015 sp. zn. I. ÚS 3944/14 (N 96/77 SbNU 415) rozhodl, že stěžovatel byl zbaven svobody jinak než způsobem, který stanoví zákon.

4. Ústavní stížností napadeným usnesením krajský soud žádost zamítl ve všech jejích částech s odůvodněním, že stále trvají dostatečně silné vazební důvody podle § 67 písm. a) tr. řádu a že není žádný důvod ke změně rozsahu a kombinace zajišťovacích institutů, které nadále plní svůj účel. K argumentaci stěžovatele nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3944/14 krajský soud uvedl, že ke kasaci v něm označených rozhodnutí vydaných v přípravném řízení došlo z důvodu opomenutí práva stěžovatele být osobně slyšen při rozhodování o dalším trvání vazby, resp. být poučen o právu požádat o konání vazebního zasedání a osobního slyšení v řízení o vazbě. Krajský soud byl o nálezu informován dne 9. 6. 2015 ve fázi procesně odlišného režimu, neboť dne 3. 4. 2015 byla podána obžaloba a dne 17. 4. 2015 soud konal vazební zasedání, kde byl stěžovatel vyslechnut a bylo rozhodnuto o jeho ponechání ve vazbě. Další vazební zasedání se konalo dne 22. 6. 2015, odročené na 14. 7. 2015, ve kterém bylo rozhodnuto o ponechání stěžovatele ve vazbě, ale byla stanovena přípustná výše peněžité záruky. Na základě složení peněžité záruky a přijetí dalších institutů nahrazujících vazbu krajský soud rozhodl o propuštění stěžovatele z vazby na svobodu. Podle krajského soudu již nebylo možné fakticky rozhodovat o původním návrhu stěžovatele na propuštění z vazby v situaci, kdy v mezidobí bylo o vazbě opakovaně rozhodováno.

5. Stížnost stěžovatele Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") zamítl ústavní stížností napadeným usnesením. Potvrdil správnost závěrů krajského soudu o trvající existenci důvodů tzv. vazby útěkové a nutnosti zachovat rozsah stanovených záruk. K námitce stěžovatele o nezákonnosti předchozích rozhodnutí o trvání jeho vazby uvedl, že byl oprávněn zabývat se toliko výrokem napadeného usnesení a řízením, které tomuto výroku předcházelo.

II.

Argumentace stěžovatele

6. V ústavní stížnosti stěžovatel upozornil na závaznost kasačního nálezu sp. zn. I. ÚS 3944/14 a právní názor v něm vyjádřený, jímž byl krajský soud vázán. S odkazem na rozhodnutí Ústavního soudu (nález sp. zn. III. ÚS 425/97 ze dne 2. 4. 1998, N 42/10 SbNU 285), podle kterého nález, představující definitivní řešení ústavně právních otázek v konkrétní věci, musí být respektován bez ohledu na eventuální pochybnosti obecného soudu o jeho správnosti, stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že konáním vazebního zasedání dne 24. 7. 2015 krajský soud porušil čl. 89 odst. 2 Ústavy, neboť po vydání nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3944/14 měl neprodleně propustit stěžovatele z vazby na svobodu. Stěžovatel též argumentoval další nálezovou judikaturou Ústavního soudu, podle které nezákonnost rozhodnutí o prodloužení z vazby stíhá i navazující usnesení o zamítnutí žádosti o propuštění z vazby, byť by tato, posuzována izolovaně, sama o sobě byla v souladu s trestním řádem (nález sp. zn. IV. ÚS 757/2000 ze dne 27. 3. 2003, N 43/29 SbNU 401), či k charakteru zákonné lhůty, ve které musí být rozhodnuto o dalším trvání vazby, a důsledcích překročení nezbytně nutné doby pro trvání vazby v přípravném řízení a v řízení před soudem (nález sp. zn. IV. ÚS 370/98 ze dne 8. 3. 1999, N 36/13 SbNU 257). Na podporu své argumentace stěžovatel odkázal též na komentářovou literaturu k výkladu ustanovení § 314h a § 314k tr. řádu, která upravují postup v řízení po zrušení rozhodnutí nálezem Ústavního soudu, včetně opatření po zrušení vykonávaného rozhodnutí. V závěru ústavní stížnosti stěžovatel zopakoval, že krajský soud nerespektoval nález Ústavního soudu a vydal další nezákonné rozhodnutí, které nemělo oporu v zákoně ani jiném platném právním předpisu; za nezákonná stěžovatel označil všechna vazební rozhodnutí vydaná v jeho věci. Tatáž pochybení - odepření soudní ochrany a porušení práva na soudní ochranu - stěžovatel vytkl i vrchnímu soudu.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je řádně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud považoval za nezbytné nejprve připomenout, že nálezem sp. zn. I. ÚS 3944/14 zrušil usnesení Okresního soudu ve Znojmě ze dne 27. 10. 2014 č. j. Nt 118/2014-10 a usnesení krajského soudu ze dne 13. 11. 2014 č. j. 9 To 460/2014-23, neboť jimi byla porušena základní práva stěžovatele zaručená čl. 8 odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Těmito rozhodnutími, vydanými v přípravném řízení, okresní soud zamítl žádost (téhož) stěžovatele o propuštění z vazby a k návrhu příslušného státního zástupce rozhodl o ponechání stěžovatele ve vazbě z důvodů uvedených v § 67 písm. a) a c) tr. řádu; stížnost stěžovatele krajský soud zamítl. Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 3944/14 vytkl obecným soudům, že nerespektovaly § 73d tr. řádu, v důsledku čehož porušily stěžovatelovo právo být slyšen, garantované čl. 38 odst. 2 Listiny. V době rozhodování o dalším trvání vazby uběhlo od posledního slyšení stěžovatele sedm měsíců, a i když stěžovatel o osobní slyšení nežádal, bylo povinností okresního soudu sdělit mu, že bude rozhodováno o jeho vazbě, a poučit ho o právu požádat o konání vazebního zasedání, což se nestalo, a toto pochybení nenapravil v rámci stížnostního řízení ani nadřízený soud. Ústavní soud konstatoval, že v řízení došlo k porušení formálních procesních postupů, a proto se nijak nevyjadřoval k důvodům vazby. Návrh stěžovatele, aby Ústavní soud rozhodl o jeho propuštění z vazby na svobodu, odmítl s tím, že k jeho projednání není příslušný, neboť i po zrušení napadených usnesení trestního soudu zůstává další posouzení důvodnosti vazebního stíhání v kompetenci orgánů činných v trestním řízení.

9. Podstata a jádro ústavně právní argumentace stěžovatele v nyní posuzované věci byla založena na jeho přesvědčení, že po zrušení vazebních rozhodnutí nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3944/14 měl být neprodleně propuštěn z vazby na svobodu, resp. že krajský soud nebyl oprávněn následně rozhodovat o dalším trvání vazby a pakliže tak učinil, jsou všechna jeho další rozhodnutí nezákonná. Ústavní soud však stěžovatelově ústavně právní argumentaci nemohl přisvědčit, neboť takové právní důsledky předmětný kasační nález nebyl schopen přivodit.

10. Ústavní soud dal ve své rozhodovací praxi opakovaně najevo, že při zjištění porušení ústavně zaručených práv vazebně stíhané osoby na osobní slyšení k důvodům vazby, které spočívalo primárně v procesním pochybení soudu, neposuzuje důvodnost jejího vazebního stíhání, resp. zda orgány činné v trestním řízení ústavně konformně hodnotily důvody jejího ponechání ve vazbě, neboť takové ochrany, pokud jí bude třeba, se vazebně stíhaná osoba může domáhat až poté, co bude slyšena a její stížnostní námitky budou projednány a vyhodnoceny v řádně proběhnuvším trestním řízení. Do té doby Ústavní soud v tomto směru nevstupuje do pravomoci orgánu činného v trestním řízení a jeho rozhodnutí nikterak nedeterminuje (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 394/05 ze dne 10. 8. 2005, N 158/38 SbNU 261, nález sp. zn. IV. ÚS 247/05 ze dne 10. 8. 2005, N 157/38 SbNU 255, nález sp. zn. IV. ÚS 430/05 ze dne 26. 9. 2005, N 182/38 SbNU 457). Jinými slovy vyjádřeno, kasační nález Ústavního soudu "odklízí" rozhodnutí soudu, které bylo přijato v důsledku jeho chybného procesního postupu, porušujícího právo vazebně stíhané osoby na osobní slyšení. To však neznamená, že po kasaci soudního rozhodnutí má být osoba vazebně stíhaná - bez dalšího - propuštěna z vazby na svobodu. Chybný procesní postup soudu lze napravit tím, že soud osobu vazebně stíhanou vyslechne, resp. ji o právu žádat osobní slyšení poučí. Teprve poté soud (resp. v přípravném řízení soudce) na základě uplatněných námitek vznesených po řádném slyšení a po zvážení i všech ostatních okolností podstatných pro rozhodnutí o vazbě rozhodne, zda osobu vazebně stíhanou propustí z vazby na svobodu nebo ji ve vazbě nadále ponechá. Tak se také ve stěžovatelově věci stalo - po podání obžaloby krajský soud nařídil dne 17. 4. 2015 vazební zasedání, kde byl stěžovatel vyslechnut a krajský soud rozhodl o jeho ponechání ve vazbě. Tím došlo k nápravě chybného procesního postupu soudu/soudce v přípravném řízení. Lze jen dodat, že po vyhlášení nálezu sp. zn. I. ÚS 3344/14 dne 1. 6. 2015 krajský soud konal další vazební zasedání (dne 22. 6. 2015 a dne 14. 7. 2015), na kterých byl stěžovatel rovněž slyšen a krajský soud opětovně rozhodl o jeho ponechání ve vazbě.

11. Opodstatněnost stěžovatelovy argumentace nemohly založit ani odkazy na jím citované nálezy Ústavního soudu, a to z těchto důvodů:

- nálezem sp. zn. III. ÚS 425/97 Ústavní soud vytkl obecnému soudu, že v řízení následujícím po jeho dřívějším kasačním nálezu nedbal vývodů a závěrů z nálezu plynoucích. Ve stěžovatelově věci krajský soud v řízení po vydání nálezu Ústavním soudem vytknuté pochybení nezopakoval, naopak je zřejmé, že stěžovateli umožnil, byť již procesně v jiné fázi trestního řízení, aby se k okolnostem podstatným pro rozhodnutí o ponechání ve vazbě vyjádřil.

- nosné rozhodovací důvody nálezů sp. zn. IV. ÚS 757/2000 a sp. zn. IV. ÚS 370/98 na posuzovanou věc nedopadají. V nálezu sp. zn. IV. ÚS 757/2000 Ústavní soud korigoval závěr soudu o splnění kumulativní podmínky pro prodloužení vazby v přípravném řízení a ve věci vedené pod sp. zn. IV. ÚS 370/98 se vyslovil k následkům překročení nezbytně nutné doby pro trvání vazby v přípravném řízení. Ve stěžovatelově věci se Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 3944/14 existencí podmínek pro další trvání vazby stěžovatele či trváním vazby v přípravném řízení nezabýval, naopak dal výslovně najevo, že posouzení důvodnosti stěžovatelova vazebního stíhání je plně v kompetenci orgánů činných v trestním řízení.

12. Vzhledem k tomu, že stěžovatel žádné další relevantní námitky proti ústavní stížností napadeným usnesením krajského soudu a vrchního soudu o zamítnutí návrhu stěžovatele na zrušení peněžité záruky a dalších záruk nahrazujících vazbu nevznesl, Ústavní soud je hodnotí jako zcela ústavně akceptovatelná. Oba soudy své rozhodovací důvody dostatečným a přezkoumatelným způsobem rozvedly a konkretizovaly, je z nich rovněž patrno, jak reagovaly na argumenty stěžovatele. Ústavní soud proto uzavřel, že procesní postup soudu v přípravném řízení hodnocený v nálezu sp. zn. I. ÚS 3944/14 jako neústavní, byl zhojen v pokračujícím řízení a nikterak negativně neovlivnil ústavnost postupu a rozhodnutí krajského soudu a vrchního soudu o návrhu stěžovatele na zrušení záruk nahrazujících vazbu. Z tohoto důvodu proto nebylo možné považovat za opodstatněné stěžovatelovo tvrzení o řetězení zásahů do jeho základních práv a svobod.

13. Ústavní soud nenalezl rovněž žádný důvod, pro který by mohl vyhovět stěžovatelově žádosti o zásah Ústavního soudu podle § 82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu. Zakazovací a přikazovací výrok předpokládá existenci tzv. jiného zásahu obecného soudu a jeho aktuálnost v době rozhodování Ústavního soudu, kdy minimálně trvají nebo pokračují jeho následky. Takto pojímaný existující zásah (jiný než rozhodnutí) stěžovatel, jak vyplývá ze shora uvedeného, neprokázal.

14. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. listopadu 2017

Josef Fiala v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru