Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 2431/17 #1Usnesení ÚS ze dne 12.12.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Olomouc
SOUD - KS Brno
Soudce zpravodajSuchánek Radovan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkBezdůvodné obohacení
autorské dílo
televizní a rozhlasové vysílání
EcliECLI:CZ:US:2017:3.US.2431.17.1
Datum podání02.08.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

121/2000 Sb., § 23, § 18 odst.3

40/1964 Sb., § 451


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 2431/17 ze dne 12. 12. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti obchodní společnosti Léčebné lázně Luhačovice - Sanatorium MIRAMARE, s. r. o., sídlem Bezručova 338, Luhačovice, zastoupené JUDr. MgA. Michalem Šalomounem, Ph.D., advokátem, sídlem Bráfova 770/52, Třebíč, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. června 2017 č. j. 30 Cdo 5890/2016-390, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. října 2016 č. j. 7 Co 19/2016-363 a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. února 2016 č. j. 23 C 243/2010-323, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a spolku OSA - Ochranný svaz autorský pro práva k dílům hudebním, z. s., sídlem Československé armády 786/20, Praha 6 - Bubeneč, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka žádá o zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť jimi měl být porušen čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 2 odst. 3 Ústavy, jakož i čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie a čl. 5 odst. 2 Bernské úmluvy o ochraně literárních a uměleckých děl.

2. Stěžovatelka je poskytovatelem léčebně rehabilitační lázeňské péče. V rámci své činnosti provozuje také ubytovací zařízení, v jehož pokojích jsou umístěny televizory. Vedlejší účastník se jako kolektivní správce podle zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), domáhal po stěžovatelce vydání bezdůvodného obohacení, které jí mělo vzniknout na úkor nositelů autorských práv v době od 1. 6. 2007 do 31. 12. 2009. V této době totiž měla být jejím hostům bez licenční smlouvy zpřístupňována chráněná autorská díla. Uvedený nárok uplatnil vedlejší účastník žalobou, kterou po stěžovatelce požadoval zaplacení částky 244 571 Kč s příslušenstvím.

3. V záhlaví uvedeným mezitímním rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") byl uznán právní základ žalobou uplatněného nároku na vydání bezdůvodného obohacení. Ústavní stížností rovněž napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") byl rozsudek krajského soudu potvrzen.

4. Z odůvodnění těchto rozhodnutí vyplývá, že obecné soudy založily svá rozhodnutí na právním názoru vysloveném v rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2015 sp. zn. 31 Cdo 3093/2013 (publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 56/2016). Podle tohoto rozhodnutí "výjimka uvedená v poslední větě § 23 autorského zákona, podle níž za provozování rozhlasového a televizního vysílání se podle § 18 odst. 3 téhož zákona rovněž nepovažuje zpřístupňování díla pacientům při poskytování zdravotní péče ve zdravotnických zařízeních, se obecně nevztahuje na pacienty ubytované v lázeňských zařízeních. I v těchto případech se jedná o provozování rozhlasového a televizního vysílání; proto kolektivnímu správci zastupujícímu autory přísluší oprávnění udělovat souhlas ke zpřístupňování děl lázeňskými zařízeními, stejně jako sjednávat a vybírat autorské odměny za jejich užití a domáhat se nároků na vydání bezdůvodného obohacení z neoprávněného užití děl." V tomto rozsudku se Nejvyšší soud vypořádal se svou předchozí rozhodovací činností, od níž se odklonil, jakož i s otázkou souladu tohoto výkladu s právem Evropské unie, konkrétně s čl. 3 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2001/29/ES ze dne 22. 5. 2001, o harmonizaci určitých aspektů autorského práva a práv s ním souvisejících v informační společnosti.

5. Obecné soudy přitom došly k závěru, že vedlejší účastník je aktivně legitimován k vymáhání nároků z bezdůvodného obohacení v případě neoprávněného rozhlasového a televizního vysílání. Tyto nároky vznikly z porušení práv spadajících pod povinně kolektivně spravovaná práva podle § 96 autorského zákona, ve znění účinném do 19. 4. 2017, a mají tak rovněž charakter práv povinně kolektivně spravovaných. Tento závěr podle vrchního soudu vyplývá nejen z citovaného rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu, ale v jeho prospěch lze odkázat i na nález Ústavního soudu ze dne 13. 1. 2015 sp. zn. II. ÚS 2186/14 (N 2/76 SbNU 41). Vrchní soud nadto nepřisvědčil ani tvrzení stěžovatelky, že vedlejším účastníkem uplatněný nárok nemůže být pojmově bezdůvodným obohacením.

6. Následné stěžovatelčino dovolání odmítl Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením jako nepřípustné, neboť dospěl k závěru, že vrchní soud rozhodl v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu a Nejvyšší soud nemá důvod svůj dosavadní právní názor jakkoli měnit.

II.

Argumentace stěžovatelky

7. Stěžovatelka setrvává v ústavní stížnosti v přesvědčení, že vedlejší účastník není oprávněn po ní požadovat vydání bezdůvodného obohacení, jež mělo vzniknout užitím uměleckých výkonů, zvukových a zvukově-uměleckých záznamů bez licence při provozování rozhlasového nebo televizního vysílání. Toto oprávnění mu neplyne ze žádného rozhodnutí nebo smlouvy, ani ze zákona. Rozhodnutí Ministerstva kultury ze dne 28. 2. 2001 č. j. 4449/2001 jej v případech, kdy jde o provozování rozhlasového a televizního vysílání, opravňuje pouze k výkonu práv dobrovolně kolektivně spravovaných podle autorského zákona, tedy spravovaných na základě kolektivních a hromadných smluv, o které však v dané věci nejde.

8. I kdyby stěžovatelka uznala, že vedlejší účastník má příslušné oprávnění, tato skutečnost by ho neopravňovala k zastupování nezastoupených nositelů práv v jiných případech, než při uzavření hromadné smlouvy. Na základě uzavřené hromadné smlouvy lze přitom vybírat jen odměny za poskytování licence, a nikoliv bezdůvodné obohacení. Tomu ostatně odpovídá i způsob přerozdělování vybraných odměn, v jehož rámci se přihlíží výlučně k těm smluvně nezastoupeným nositelům práv, kteří jsou přihlášeni v evidenci. Naopak neexistuje důvod, aby bylo kolektivnímu správci po určité době vydáno bezdůvodné obohacení, jestliže nebude vyplaceno těm nositelům práv, na jejichž úkor bylo získáno, a místo toho bude přerozděleno aktuálně zastupovaným umělcům.

9. Dovolací soud vyslovil závěr, že v dovolání nebyly vymezeny žádné otázky, které tímto soudem nebyly řešeny. S takovýmto hodnocením se ale stěžovatelka nemůže ztotožnit. Je přesvědčena, že doposud nebylo vydáno žádné rozhodnutí dovolacího soudu, které by se otázce oprávnění vedlejšího účastníka věnovalo zcela zřetelně a jednoznačně. Obecnými soudy zaujatý výklad, podle něhož vedlejší účastník vykonává rozšířená kolektivní práva, má narážet i na právní závěry vyslovené v rozsudku Soudního dvora Evropské unie (dále jen "Soudní dvůr") ze dne 16. 11. 2016 ve věci C-301/15 Soulier a Doke. Tento rozsudek podle stěžovatelky vylučuje možnost použít rozšířenou kolektivní správu na situace, kdy se bez vědomí a nějakého, třeba i jen implicitního, souhlasu konstruuje zastoupení smluvně nezastoupených nositelů práv. Výkon autorských práv na rozmnožování a sdělování předmětů ochrany veřejnosti totiž náleží bez jakýchkoliv formalit jen autorům, a nikoliv kolektivním správcům. Nejvyšší soud proto pochybil, když nepředložil Soudnímu dvoru stěžovatelkou v dovolání formulovanou právní otázku jako otázku předběžnou.

10. Závěrem své argumentace vyjadřuje stěžovatelka nesouhlas s právním posouzením nároku vedlejšího účastníka. Nevidí důvod, aby se na její pacienty neuplatnila výjimka podle § 23 autorského zákona.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré dostupné zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

12. Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena role orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). V řízení o ústavních stížnostech fyzických a právnických osob směřujících proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán kasační pravomocí toliko v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li tedy v dané věci do úvahy možná indikace porušení základních práv nebo svobod, a to již prima facie, musí Ústavní soud ústavní stížnost odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost.

13. Stěžovatelkou v ústavní stížnosti vznesené námitky směřují výlučně proti obecnými soudy provedenému výkladu některých ustanovení autorského zákona. Stěžovatelka přitom nesouhlasí se závěrem soudů, že vedlejší účastník byl jako kolektivní správce oprávněn požadovat po ní vydání bezdůvodného obohacení, které jí mělo vzniknout na úkor nositelů autorských práv. Zároveň je přesvědčena, že se v jejím případě měla uplatnit výjimka předvídaná v § 23 autorského zákona.

14. Ústavní soud se mohl těmito námitkami zabývat jen v omezeném - striktně toliko ústavněprávním - rozsahu, v jehož rámci posoudil, zda právní závěry obecných soudů obstojí z hlediska požadavků, jež ve vztahu k jejich rozhodování vyplývají z práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. O "kvalifikovanou" vadu, která by zakládala porušení tohoto práva, by šlo zejména tehdy, kdyby výklad nebo použití tzv. podústavního práva nezohlednil správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného práva nebo svobody na posuzovanou věc, nebo by byl výsledkem neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, který je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovatelnému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].

15. V dané věci se však obecné soudy žádného excesivního výkladu nedopustily. Napadená rozhodnutí, podle nichž je stěžovatelka povinna vydat vedlejšímu účastníkovi bezdůvodné obohacení, z uvedených požadavků nijak nevybočují. Obecné soudy své právní závěry náležitým a přesvědčivým způsobem odůvodnily, přičemž adekvátně zohlednily i relevantní právní názor Ústavního soudu, který vyplývá např. z nálezu sp. zn. II. ÚS 2186/14, a tedy se adekvátním způsobem - přes opačný názor stěžovatelky - věnovaly otázce aktivní legitimace vedlejšího účastníka. Rovněž dovolací soud se řádně vypořádal s otázkou předpokladů přípustnosti dovolání; z podstaty věci tak zde nebyl dán prostor pro postup podle § 109 odst. 1 písm. d) občanského soudního řádu, a tím pádem nemohlo dojít ani k porušení čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie.

16. Je tak namístě pouze uzavřít, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatelky. V podrobnostech postačí odkázat na příslušné části jejich odůvodnění, jejichž obsah je částečně shrnut i v tomto usnesení, jakož i na odůvodnění usnesení ze dne 10. 11. 2017 sp. zn. IV. ÚS 2430/17 (toto usnesení je dostupné na http://nalus.usoud.cz), kterým Ústavní soud odmítl jinou ústavní stížnost téže stěžovatelky v obdobné věci (srovnatelným způsobem ostatně Ústavní soud postupoval i v případě ústavní stížnosti odmítnuté usnesením ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. II. ÚS 2429/17).

17. Ústavní soud proto podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. prosince 2017

Jan Filip v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru