Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 2430/20 #1Usnesení ÚS ze dne 29.09.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - VS Praha
Soudce zpravodajŠimíček Vojtěch
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo na právní pomoc a tlumočníka
Věcný rejstříkNáklady řízení
náhrada
EcliECLI:CZ:US:2020:3.US.2430.20.1
Datum podání19.08.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 37 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 142 odst.1, § 150


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 2430/20 ze dne 29. 9. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti PJ TRADE, s.r.o., se sídlem Jungmannova 732/4, Praha 1, zastoupené Mgr. Karlem Kadlecem, advokátem se sídlem Vojtěšská 232/15, Praha 1, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 7. 2020, č. j. 20 ICm 1955/2019-53, 20 ICm 2551/2019, 101 VSPH 171/2020-83 (KSPL 20 INS 5933/2019), za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti shora uvedenému usnesení Vrchního soudu v Praze, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho základní právo zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Pro posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadeného rozhodnutí nezbytná, jelikož účastníkům řízení jsou všechny relevantní skutečnosti známy, a proto postačuje stručně uvést toliko základní fakta.

3. Z ústavní stížnosti a z připojených listin vyplývá, že Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 16. 1. 2020, č. j. 20 ICm 1955/2019-53 (KSPL 20INS 5933/2019) rozhodl, že žalovaná (PJ TRADE, s.r.o.) nemá za žalobci [žalobci a) Mgr. Radan Melka a b) Jakub Velík] pohledávku ve výši 12 191,50 Kč z titulu platebního rozkazu, vydaného Okresním soudem Plzeň - město, č. j. 61 Ro 1543/2005-8 a příkazu k úhradě nákladů exekuce č. j. 108 EX 9764/11-009 (výrok I.), ani pohledávku ve výši 3 394,07 Kč z titulu platebního rozkazu, vydaného Okresním soudem Plzeň - město, č. j. 61 Ro 154/2003-4 a příkazu k úhradě nákladů exekuce č. j. 94 EX 7902/07-053 (výrok II.), a současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).

4. Krajský soud v odkazu na ustanovení § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") uvedl, že "přiznat žalobcům náhradu nákladů řízení podle § 142 odst. 2 o. s. ř., by bylo nespravedlivé, neboť žalovaná se na výsledku tohoto sporu žádným způsobem nepodílela. Výsledek tohoto sporu byl ovlivněn pouze tím, že Okresní soud Plzeň - město nerespektoval při svém rozhodování práva nezletilého zaručená mu jednak Listinou základních práv a svobod a jednak Úmluvou o právech dítěte."

5. Oba žalobci se proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení obsaženému ve III. výroku výše citovaného rozsudku krajského soudu odvolali a navrhovali přiznat jim náhradu nákladů řízení.

6. O odvolání žalobců rozhodoval Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud"), který v záhlaví citovaným usnesením nově rozhodl o náhradě nákladů řízení tak, že stěžovatel je povinen zaplatit náhradu nákladů řízení žalobci a) ve výši 12 342 Kč a žalobci b) ve výši 16 456 Kč ve lhůtě 3 dnů od právní moci usnesení k rukám jejich zástupců (výrok I.). Dále vrchní soud rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit náhradu nákladů řízení žalobci a) ve výši 2 238,50 Kč a žalobci b) ve výši 2 238,50 Kč ve lhůtě 3 dnů od právní moci usnesení k rukám jejich zástupců.

7. Odvolací soud konstatoval (bod 11), že "na rozdíl od soudu prvního stupně má za to, že pro postup podle § 150 o. s. ř. nebyly dány důvody. Oba žalobci byli ve sporu procesně úspěšnými, proto jim měla náležet náhrada nákladů řízení." Dále vrchní soud nesouhlasil ani s tezí, že žalovaná se na výsledku incidenčního sporu nijak nepodílela, neboť "pokud by žalovaná nepřihlásila svou pohledávku do insolvenčního řízení, nebyla by tato pohledávka předmětem incidenčního sporu." Odvolací soud zdůraznil, že "případné pochybení Okresního soudu Plzeň - město [...] nemůže mít vliv na jiná řízení, tedy ani na řízení o popření vykonatelné pohledávky v tom směru, že by nemohla být procesně úspěšným účastníkům tohoto řízení přiznána náhrada nákladů řízení" (bod 12).

8. Stěžovatel s těmito právními závěry vrchního soudu nesouhlasí a napadá je ústavní stížností, v níž odvolacímu soudu vytýká, že rozhodnutí o výši nákladů řízení, které má žalobcům uhradit, není správné. Jako hlavní argument uvádí, že vrchní soud tímto rozhodnutím insolvenčnímu soudu "upírá moderační právo dle § 150 o. s. ř. ohledně nákladů řízení v incidenčních sporech," a dále také pominul zkoumání, zda náklady právního zastoupení uplatňované ze strany obou žalobců jsou "náklady potřebné k účelnému uplatňování či bránění práva." Stěžovatel podotýká, že svým rozhodnutím vrchní soud "zcela rezignuje na otázku elementární spravedlnosti", neboť jej zatížil účelově vyrobenými náklady právního zastoupení v celkové výši 33 275 Kč v důsledku "nesporného pochybení Okresního soudu Plzeň - město v nalézacích řízeních."

9. Po zvážení argumentace stěžovatele a obsahu napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud - s ohledem na své kompetence orgánu ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a své postavení vůči obecným soudům - k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

10. Ústavní soud mnohokrát zdůraznil, že je soudním orgánem, který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu řízení před ním nelze považovat za další instanční přezkum v systému obecné justice. Jak již bylo uvedeno výše, jeho cílem je přezkoumat výhradně ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo, nikoli však přezkoumávat správnost aplikace podústavního práva. I pokud by se totiž zdejší soud s provedeným výkladem podústavního práva neztotožnil, ještě to nezakládá důvodnost jeho kasačního zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů.

11. Rovněž platí, že podle své ustálené judikatury při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy sekundární, postupuje Ústavní soud nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně, například zjistí-li, že došlo k porušení práva na soudní ochranu nebo bylo porušeno jiné základní právo, případně byl dán extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými právními závěry (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 133/10 ze dne 4. 3. 2010; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Žádná zásadní pochybení ve shora naznačeném směru však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.

12. Ústavní soud především konstatuje, že vrchní soud dostatečně odůvodnil, proč v nyní posuzovaném případě změnil rozhodnutí krajského soudu a žalobcům přiznal náhradu nákladů řízení. Ústavní soud přitom nezjistil žádný rozumný důvod, pro který by měl z hlediska ochrany ústavnosti zpochybňovat závěr vrchního soudu o tom, že postup krajského soudu nekorespondoval se závěry ustálené judikatury, týkající se otázky aplikace ustanovení § 150 o. s. ř., z nichž plyne, že úvaha soudu, zda se jedná o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci a soud musí své rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodnit, aby odpovídalo zákonnosti i učiněným skutkovým zjištěním. Pojem "důvody hodné zvláštního zřetele", obsažený v opakovaně citovaném § 150 o. s. ř. (jak již dříve uvedl Ústavní soud), totiž sice poskytuje obecným soudům relativně široký prostor při rozhodování o jeho obsahu a rozsahu, nicméně to neznamená, že jej lze vymezit libovolně. Citované ustanovení tedy nelze považovat za normu, zakládající zcela volnou diskreci soudu (ve smyslu libovůle) [srov. např. nálezy sp. zn. II. ÚS 145/06 ze dne 14. 3. 2007 (N 51/44 SbNU 645) či sp. zn. IV. ÚS 1391/07 ze dne 5. 6. 2008 (N 102/49 SbNU 515)].

13. Ústavní soud přitom nepovažuje za excesivní závěr vrchního soudu, že odůvodnění krajského soudu pro aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř. bylo zcela nedostačující, neboť nelze opřít argumentaci pouze o skutečnost, že "žalovaná se na výsledku sporu žádným způsobem nepodílela" (srov. usnesení krajského soudu, bod 14). Krajský soud měl posoudit všechny relevantní okolnosti věci a na základě nich teprve zvážit, zda se v daném konkrétním případě skutečně vyskytují důvody hodné zvláštního zřetele, které k moderaci přiznání náhrady nákladů podle § 150 o. s. ř. opravňují [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 1840/10 ze dne 23. 9. 2010 (N 202/58 SbNU 795)], což se však nestalo.

14. Po zhodnocení všech okolností dané věci proto Ústavní soud nezjistil důvod, pro který by měl revidovat závěr vrchního soudu učiněný v tom smyslu, že by se v nyní projednávané věci jednalo o případ, který zasluhuje specifické zacházení ve smyslu citovaného ustanovení § 150 o. s. ř. [srov. nález sp. zn. II. ÚS 1840/10, citovaný výše]. Nelze tedy souhlasit s námitkou stěžovatele, že "vrchní soud tímto rozhodnutím upírá moderační právo insolvenčního soudu dle § 150 o. s. ř.", neboť vrchní soud své rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodnil a uvedl, že "na právo obou žalobců na náhradu nákladů řízení proti žalovanému nemá vliv (ne)správnost předchozího řízení vedeného u Okresního soudu Plzeň - město, ani skutečnost, že soud prvního stupně [...] zvažoval postup podle § 150 o. s. ř. a účastníkům byla dána možnost se k tomuto postupu vyjádřit" (bod 12).

15. Stěžovatel vytýká odvolacímu soudu rovněž posouzení zavinění výsledku sporu, neboť nemohl "předjímat výsledek incidenčního sporu." Odvolací soud však dostatečně odůvodnil i tuto skutečnost, neboť stěžovatel "si měl být vědom charakteru pohledávky i možného rizika spojeného s jejím vymáháním" (bod 11). Stěžovatel svou námitku opírá především o nález sp. zn. II. ÚS 3133/19 ze dne 14. 11. 2019, kdy uvádí, že platební rozkaz vůči nezletilému žalovanému nelze vydat jen, jestliže má soud jakékoliv pochybnosti či nejistotu ohledně řádnosti a efektivnosti jeho zastoupení zákonným zástupcem. Je však zřejmé, že stěžovatel nesprávně interpretoval závěry Ústavního soudu, neboť i v tomto nálezu (bod 23) Ústavní soud zdůrazňuje, že "nutností zastoupení nezletilého není dotčeno jeho právo, aby bylo vyslyšeno, [...] pokud je schopno formulovat své názory a řízení se ho dotýká, a aby jeho názorům byla věnována patřičná pozornost odpovídající jeho věku a úrovni vyspělosti" (čl. 12 Úmluvy o právech dítěte). Dále zde Ústavní soud uvádí (bod 25), že "děti musí být dle svých kompetencí do řízení zapojeny a soudy nemohou komunikovat pouze s jejich zákonným zástupcem nebo opatrovníkem."

16. K argumentu stěžovatele, že by soud měl "přísněji zkoumat podmínky pro přiznání nákladů řízení", postačuje uvést, že Ústavní soud plně respektuje základní právo žalobců na právní pomoc od počátku řízení, zaručené v čl. 37 odst. 2 Listiny. Ústavní soud však není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů, nýbrž k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2680/19 ze dne 18. 8. 2020 či sp. zn. I. ÚS 1368/20 ze dne 22. 7. 2020). Interpretovat a aplikovat relevantní zákonná pravidla procesní a hmotněprávní povahy je úlohou obecných soudů, které mají nejlepší podmínky pro posouzení všech skutkových okolností konkrétního případu. Ústavní soud je oprávněn pouze přezkoumat, zda postup či rozhodnutí obecných soudů vyhovuje obecným požadavkům spravedlnosti [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 3859/17 ze dne 27. 11. 2018 (N 193/91 SbNU 395), kdy přiznaná výše nákladů na právní zastoupení insolvenčního správce advokátem byla v hrubém nepoměru k výši částek, projednávaných v insolvenčním sporu, a k ostatním skutečnostem]. Ústavní soud po zhodnocení všech relevantních skutečností konstatuje, že v nyní posuzované věci k porušení obecných požadavků spravedlnosti nedošlo.

17. Nelze přihlédnout ani k námitce stěžovatele, že jak dlužník, tak ani insolvenční správce jej "o svém úmyslu popřít pohledávku ani o úmyslu podat incidenční žalobu nijak předem neinformovali." Jak totiž i stěžovatel samotný v návrhu uvádí, žádná právní úprava takový úkon po žalobcích nevyžaduje. Nelze jim tudíž vytýkat neučinění úkonu, který jim zákon neukládá (čl. 2 odst. 3 Listiny).

18. Na závěr Ústavní soud konstatuje, že v napadeném rozhodnutí neshledává zjevné prvky libovůle a považuje odůvodnění napadeného rozhodnutí - jak již bylo uvedeno výše - ve světle všech okolností za ústavně konformní a dostačující.

19. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. září 2020

Jiří Zemánek v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru