Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 243/96Nález ÚS ze dne 22.05.1997K odstranitelnému nedostatku podmínky řízení (chybné označení účastníka)

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajJurka Vladimír
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
Věcný rejstříkPoučovací povinnost
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 61/8 SbNU 113
EcliECLI:CZ:US:1997:3.US.243.96
Datum podání04.09.1996
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 90

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

229/1991 Sb.

367/1990 Sb.

87/1991 Sb.

99/1963 Sb., § 41 odst.2, § 43


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 243/96 ze dne 22. 5. 1997

N 61/8 SbNU 113

K odstranitelnému nedostatku podmínky řízení (chybné označení účastníka)

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti

navrhovatelek M. P. a H. H. proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze

dne 28. 3. 1996, čj. 3 Cdon 422/96-28, kterým bylo odmítnuto

dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 11.

1993, čj. 12 Co 332/93-21, takto:

Usnesení Nejvyššího soudu ČR, čj. 3 Cdon 422/96-28, ze dne

28. 3. 1996, a usnesení Městského soudu v Praze, čj. 12 Co

332/93-21, ze dne 29. 11. 1993, se zrušují.

Odůvodnění:

Stěžovatelky M. P. a H. H. podaly dne 3. 9. 1996 ústavní

stížnost, která byla dne 4. 9. 1996 osobně doručena Ústavnímu

soudu. Ústavní stížnost směřuje proti usnesení Nejvyššího soudu

ČR, čj. 3 Cdon 422/96-28, ze dne 28. 3. 1996, ve spojení

s usnesením Městského soudu v Praze, čj. 12 Co 332/93-21, ze dne

29. 11. 1993, a ve spojení s usnesením Obvodního soudu pro Prahu

4, čj. 8 C 107/92-16, ze dne 9. 9. 1993. Podle názoru stěžovatelek

byla uvedenými usneseními porušena jejich základní práva zakotvená

v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen

Listina), čl. 90 Ústavy ČR a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně

lidských práv a základních svobod č. 209/1992 Sb. (dále jen

Úmluva). Ústavní stížnost byla podána včas.

K posouzení podané stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis,

sp. zn. 8 C 107/92, vedený u Obvodního soudu pro Prahu 4. Ze

spisového materiálu potom zjistil, že stěžovatelky jako žalobkyně

podaly proti žalovanému, který byl v podání označen jako Místní

úřad Praha Libuš - Písnice, žalobu, kterou žádaly, aby soud určil,

že žalovaný je povinen se žalobkyněmi uzavřít dohodu o vydání věci

podle zák. č. 87/1991 Sb. Usnesením, čj. 8 C 107/92-16, ze dne 9.

9. 1993, Obvodní soud pro Prahu 4 řízení zastavil a rozhodl, že po

právní moci usnesení bude věc postoupena Pozemkovému úřadu hl. m.

Prahy jako orgánu věcně příslušnému. V odůvodnění pak uvedl, že

v průběhu řízení zjistil, že nemovitosti, které mají být vydány,

mají podle evidence charakter zemědělského majetku, a tudíž není

dána pravomoc soudu k projednání této věci. Proti tomuto usnesení

podaly žalobkyně odvolání s odůvodněním, že předmětné nemovitosti

tím, že na nich byl postaven obytný dům, ztratily charakter

zemědělského majetku a spadají proto pod ust. zákona č. 87/1991

Sb., a nikoliv zákona č. 229/1991 Sb. O podaném odvolání rozhodl

usnesením, čj. 12 Co 332/93-21, ze dne 29. 11. 1993, Městský soud

v Praze jako soud odvolací. Potvrdil usnesení soudu I. stupně ve

výroku o zastavení řízení a změnil výrok o postoupení věci

Pozemkovému úřadu hl. m. Prahy tak, že věc se tomuto orgánu

nepostupuje. Svůj výrok odůvodnil Městský soud v Praze tím, že

žalovaný nemá způsobilost být účastníkem řízení s odvoláním na

ustanovení zákona ČNR č. 367/1990 Sb., o obcích (obecní zřízení).

Podle uvedeného zákona má právní subjektivitu obec, tj. v daném

případě Městská část Praha - Libuš, nikoliv Místní úřad Praha

Libuš - Písnice. Za této situace se jedná o neodstranitelný

nedostatek podmínek řízení a řízení musí být zastaveno. Vzhledem

k tomu, že nejsou splněny podmínky pro postoupení, rozhodl

odvolací soud, že věc se nepostupuje. Proti usnesení odvolacího

soudu podaly žalobkyně dovolání. V dovolání namítaly zejména

skutečnost, že nedostatek podmínky řízení v době rozhodování již

neexistoval, protože ve spisu je založeno podání ze dne 24. 3.

1993, v němž byl žalovaný řádně označen. Tímto podáním byl

nedostatek podmínek řízení zhojen. Usnesením, čj. 3 Cdon

422/96-28, ze dne 28. 3. 1996, Nejvyšší soud ČR však dovolání

odmítl s tím, že dovolání v dané věci není přípustné, protože

nejsou dány důvody jeho přípustnosti. Dále pak Nejvyšší soud ČR

široce v odůvodnění argumentuje tak, že dovolání není přípustné

ani podle § 237 písm. f) [od 1. 1. 1996 § 237 odst. 1 písm. f)]

občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.), protože vada

požadovaná v citovaném ustanovení nebyla v řízení shledána. Nelze

se ani dovolávat skutečnosti, že žalobkyně navrhly změnu označení

žalovaného, protože v jejich případě se nejednalo pouze o nepřesné

označení žalovaného, kde by soud měl poučovací povinnost ve smyslu

§ 43 o. s. ř., ale o naprosto přesné a určité označení žalovaného

jeho nezaměnitelným názvem, takže není pochybnosti o tom, kdo měl

v řízení jako žalovaný vystupovat. Dále pak Nejvyšší soud ČR

uvedl, že způsobilost být účastníkem řízení je jednou ze

základních podmínek řízení a nedostatek této podmínky je

neodstranitelný.

Proti výše uvedeným usnesením podaly stěžovatelky ústavní

stížnost. Podle názoru stěžovatelek byla uvedenými usneseními

porušena jejich základní práva a svobody zaručené ústavním zákonem

nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR, a to

následujícím způsobem. Nejvyšší soud ČR porušil ust. čl. 36 odst.

1 Listiny, čl. 90 Ústavy ČR a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Jeho postup

s odůvodněním, že chybné označení účastníka není odstranitelnou

vadou podání, a proto nepřichází v úvahu poučovací povinnost

soudu, je v rozporu s uvedenými ustanoveními, neboť soudy jsou

povinny poučovat účastníky o jejich procesních právech

a povinnostech. Soud nemůže řízení zastavit, pokud tuto svou

zákonnou poučovací povinnost nesplní. Navíc platí ust. § 41 odst.

2 o. s. ř., které soudům ukládá, aby posuzovaly každý úkon podle

jeho obsahu, i když je úkon nesprávně označen. Podáním došlým

soudu dne 24. 3. 1993, tj. ještě v řízení před soudem I. stupně,

byl tento nedostatek odstraněn. Stěžovatelky se domnívají, že za

situace, kdy Městský soud v Praze nesprávnou aplikací občanského

soudního řádu jim odňal možnost jednat před soudem, měl Nejvyšší

soud ČR, z důvodu zmatečnosti předchozího řízení, shledat při

aplikaci § 41 odst. 2 o. s. ř. dovolání přípustným podle § 237

odst. 1 písm. f) o. s. ř. Nejvyšší soud ČR odmítl dovolání

v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny i proto, že nesprávně dovodil,

že dovoláním podle jeho obsahu je napaden jenom potvrzující výrok

usnesení odvolacího soudu. Takový závěr nemá, podle názoru

stěžovatelek, oporu v textu dovolání, kde se nikde nelze dočíst,

že by dovoláním byl napaden pouze výrok o zastavení řízení.

Ohledně výroku, jímž bylo změněno usnesení Obvodního soudu pro

Prahu 4 o postoupení věci, je dán dovolací důvod podle § 239 odst.

1 o. s. ř. před novelou. Usnesení Nejvyššího soudu ČR je navíc

- pokud jde o úvahu o tom, že dovolání směřuje pouze do jednoho

výroku usnesení odvolacího soudu - velmi kusé a prakticky

nepřezkoumatelné. Nelze přehlédnout, že za povinnou osobu pokládal

označeného žalovaného i soud I. stupně. Ten se nevypořádal

s podáním stěžovatelek, obsahujícím opravu označení účastníka,

rovněž tak je nevzal v úvahu ani soud odvolací. Rozhodnutí

odvolacího soudu pak trpí vadou, jež stěžovatelkám odňala možnost

jednat před soudem, když jejich podání nebylo vůbec vzato na

vědomí a usnesení - pokud jde o postup odvolacího soudu ve vztahu

k tomuto podání - je nepřezkoumatelné. I tuto tvrzenou vadu

předchozího řízení ve smyslu § 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř.

neshledal dovolací soud za dostatečnou k tomu, aby dovolání

připustil a porušil tak čl. 36 odst. 1 Listiny, čímž stěžovatelkám

odmítl spravedlnost. Odmítnutí spravedlnosti lze konečně spatřovat

i v tom, že soud I. stupně, aniž by si opatřil důkazy o tom, zda

se jedná o zemědělský majetek, vyslovil, že není dána pravomoc

soudu. Námitkami stěžovatelek proti tomuto postupu se dále ani

odvolací ani dovolací soudy nezabývaly. Stěžovatelky zastávají

názor, že dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze bylo

opravným prostředkem, který byl ex lege přípustný a mohl - nebýt

odmítnutí spravedlnosti - věc vyřešit. Tím, že Nejvyšší soud ČR

nepostupoval tak, jak je postupováno v jiných případech,

judikovaných též Ústavním soudem, porušil i rovnost v právech (čl.

1 Listiny). Vzhledem k výše uvedeným důvodům dovozují

stěžovatelky, že postupem soudů všech stupňů byla porušena

ustanovení Listiny, Ústavy ČR a Úmluvy a navrhují, aby Ústavní

soud nálezem všechna tři napadená usnesení zrušil.

Podle § 42 odst. 3 zák. č. 182/1993 Sb. si Ústavní soud

vyžádal vyjádření Nejvyššího soudu ČR k předmětné ústavní

stížnosti. Ve vyjádření ze dne 15. 1. 1997 se člen senátu 3 Cdon

odvolává na odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí

Nejvyššího soudu ČR a současně i na odlišný právní názor člena

senátu Ústavního soudu publikovaný k nálezu III. ÚS 74/94 (Ústavní

soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., s.

300, vydání 1., Praha, C. H. Beck 1995). Současně s vyjádřením

člena senátu 3 Cdon obdržel Ústavní soud i stanovisko předsedy

občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR, z něhož

vyplývá, že ústavní stížností napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu

ČR je v rozporu se stanoviskem kolegia Nejvyššího soudu ČR k dané

problematice (stanovisko č. 34/1993 Sb. rozh.) i publikovanou

judikaturou (roz. č. 29/1995 Sb. rozh.). Důvody napadeného

rozhodnutí nepřesvědčují o tom, že by Nejvyšší soud ČR měl

v publikovaných rozhodnutích uvedené právní názory revokovat.

Vzhledem k tomu, že v předmětné věci se jednalo o posouzení

právního názoru obsaženého v napadených rozhodnutích obecných

soudů, požádal Ústavní soud ve smyslu § 44 odst. 2 zák. č.

182/1993 Sb. účastníky řízení o souhlas s tím, aby bylo upuštěno

od ústního jednání, protože od tohoto jednání nelze očekávat další

objasnění věci. S upuštěním od ústního jednání souhlasily

navrhovatelky prostřednictvím vyjádření svého právního zástupce ze

dne 3. 3. 1997. Nejvyšší soud ČR vyslovil souhlas s upuštěním od

ústního jednání dopisem ze dne 27. 3. 1997.

V dosavadní činnosti rozhodoval Ústavní soud řadu případů,

které byly meritem věci shodné s posuzovaným případem. V této

souvislosti lze připomenout jednak nález Ústavního soudu ČSFR, sp.

zn. I. ÚS 597/92, s jehož závěrem se Ústavní soud ztotožnil

nálezem sp. zn. II. ÚS 79/94. Shodné právní závěry přijal Ústavní

soud i v nálezech sp. zn. III. ÚS 74/94, IV. ÚS 6/95, II. ÚS

108/93, IV. ÚS 41/95.

Důkazem konstantnosti rozhodování Ústavního soudu je

i rozhodnutí ve věci vedené pod sp. zn. III. ÚS 127/96, v němž

bylo vysloveno: "Pokud procesní právní úkony účastníků řízení

obsahují zjevnou nesprávnost, jejíž odstranění umožňuje rovněž

odstranit nedostatek podmínek v řízení, přičemž konstatování této

zjevnosti nevyžaduje procesní aktivitu soudu (např. dokazování),

nutno účastníkům řízení dát příležitost tuto nesprávnost

odstranit. Opakem tohoto postupu je přepjatý formalismus, jehož

důsledkem je sofistikované zdůvodňování zjevné nespravedlnosti,

a tím dotčení smyslu § 1 o. s. ř., čl. 90 Ústavy ČR a čl. 36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod."

V předmětné věci lze jen s odvoláním na výše uvedené právní

závěry dodat, že pokud účastník řízení již v průběhu řízení před

soudem I. stupně se pokusil nedostatek podmínky řízení,

spočívající v záměně pojmenování druhého účastníka řízení (Úřad

městské části - Městská část), odstranit tím, že správně označil

účastníka řízení, nelze k tomuto procesnímu úkonu nepřihlížet

s odůvodněním, že se jedná o neodstranitelný nedostatek podmínek

řízení.

Vzhledem k výše uvedeným důvodům dospěl Ústavní soud

k závěru, že ústavní stížnost je důvodná ve vztahu k rozhodnutí

Městského soudu v Praze, jako soudu odvolacího, a Nejvyššího soudu

ČR, jako soudu dovolacího.

Z ústavní stížnosti však dále vyplývá, že navrhovatelky

spatřují odmítnutí spravedlnosti i v tom, že soud I. stupně, aniž

by si opatřil důkazy o tom, zda se jedná o zemědělský či

nezemědělský majetek, vyslovil, že není dána pravomoc soudu

a rozhodl o postoupení věci příslušnému pozemkovému úřadu.

Námitkami navrhovatelek proti tomuto postupu se nezabýval ani

odvolací soud v rámci řízení o odvolání, ani dovolací soud v rámci

řízení o dovolání. Porušení principů spravedlivého procesu lze

podle názoru Ústavního soudu spatřovat v tom, že odvolací soud

(stejně tak i dovolací soud) musí přezkoumat napadené rozhodnutí

a řízení mu předcházející v plném rozsahu odvolání (dovolání), což

se v předmětné věci nestalo. Vzhledem k rozhodnutí Ústavního soudu

o zrušení usnesení Městského soudu v Praze i Nejvyššího soudu ČR

však lze nedostatek zjištění skutkového stavu věci odstranit

v rámci řízení před obecnými soudy. Ústavní soud proto nepovažuje

ústavní stížnost v této části za důvodnou.

Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavní soud,

s poukazem na porušení principů spravedlivého procesu, obsažených

v čl. 90 Ústavy ČR a čl. 36 a následujících Listiny, usnesení

Nejvyššího soudu ČR, čj. 3 Cdon 422/96-28, ze dne 28. 3. 1996,

a usnesení Městského soudu v Praze, čj. 12 Co 332/93-21, ze dne

29. 11. 1993, zrušil.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí Ústavního soudu se nelze

odvolat (§ 54 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.).

V Brně dne 22. 5. 1997

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru