Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 243/95Usnesení ÚS ze dne 14.12.1995

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajJurka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro nedodržení lhůty - § 43/1/b)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstřík
EcliECLI:CZ:US:1995:3.US.243.95
Datum podání12.10.1995

přidejte vlastní popisek

III.ÚS 243/95 ze dne 14. 12. 1995

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

III. ÚS 243/95

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu české republiky

Ústavní soud ČR rozhodl, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele ing. P.K., zastoupeného advokátkou JUDr. J.O., proti Krajskému soudu v Brně mimo ústní jednání dne 14. 12. 1995 předsedou senátu JUDr. Vladimírem Jurkou, takto:

Návrh se odmítá.Odůvodnění:

Dne 12. 10. 1995 podal stěžovatel Ústavnímu soudu ústavní stížnost, v níž se domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. 4. 1995, sp. zn. 29 Ca 101/95. Tímto rozsudkem bylo potvrzeno rozhodnutí Magistrátu města Brna, referátu pozemkový úřad ze dne 14. 2. 1995, čj. 436/91-RN, jímž se stanovilo, že stěžovatel není vlastníkem pozemku (zahrady) v kat. úz.B.

Stěžovatel se obrátil s dovoláním na Vrchní soud v Praze. Ve stížnosti uvádí, že Vrchní soud doposud o věci nerozhodl, avšak během času by mohlo dojít k takové dispozici se zahradou, která by byla neodstranitelná.

1

III. ÚS 243/95

Rozsudkem se cítí stěžovatel být krácen na ústavních právech vyplývajících z čl. 3 odst. 3, čl. 36 odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

Ústavní soud si vyžádal k posouzení věci spis Krajského soudu v Brně, sp. zn. 29 Ca 101/95. Z něj zjistil, že rozhodnutí Krajského soudu v Brně v předmětné věci nabylo právní moci dnem 16. 5. 1995. Ústavní stížnost byla podána Ústavnímu soudu dne 12. 10. 1995.

Dovolání Vrchnímu soudu ČR bylo stěžovatelem podáno 1. 6. 1995. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 7. 11. 1995, sp. zn. Na 277/95, řízení zastavil, přičemž toto usnesení nabylo právní moci 15. 11. 1995. V odůvodnění svého rozhodnutí potom Vrchní soud v Praze uvedl, že dovolání nelze vyhovět s poukazem na ust. § 250s o. s. ř., podle kterého není proti rozhodnutí soudu, který rozhodoval ve správním řízení podle části páté, hlavy třetí občanského soudního řádu, s výjimkou věcí důchodového zabezpečení, opravný prostředek přípustný. O takto případně podaném opravném prostředku nelze navíc rozhodnout podle ustanovení části čtvrté občanského soudního řádu o opravných prostředcích, neboť použití ustanovení § 201 a násl., resp. § 236 a násl. brání výslovné ustanovení § 246c o. s. ř., které umožňuje přiměřené použití toliko ustanovení z části prvé a třetí občanského soudního řádu. Vrchní soud v Praze proto posoudil podání navrhovatele podle obecných zásad a dovodil chybějící funkční příslušnost jakéhokoliv soudu k projednání dané věci v tomto stádiu řízení, což představuje neodstranitelný nedostatek podmínky řízení, a proto řízení podle ustanovení § 104 odst. 1 o. s. ř. zastavil.

Jak již bylo uvedeno, ústavní stížnost do rozhodnutí Krajského soudu v Brně stěžovatel podal již dne 12. 10. 1995. Podle ustanovení § 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o posledním opravném prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje.

Takovým rozhodnutím je v daném případě rozsudek Krajského soudu v Brně. Podle ust. § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (k tomu i rozhodnutí Ústavního soudu ČR, sp. zn. III. ÚS 40/93, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR ve sv. I., pod č. 6). Rozhodování o opravných prostředcích proti rozhodnutí správních orgánů se řídí zvláštními ustanoveními občanského soudního řádu (část pátá, hlava třetí). Podle těchto ustanovení není proti rozhodnutí soudu, který rozhodoval ve správním soudnictví (s výjimkou věcí důchodového zabezpečení) opravný prostředek přípustný. Takto nelze ani nic vytknout zmíněnému rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, které ostatně ani navrhovatelem napadeno není. Nelze tedy takto dovolání považovat ve smyslu § 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, za poslední opravný prostředek, který zákon k ochraně práva stanoví.

Ústavní soud zvažoval k návrhu stěžovatele i možnost užití ust. § 75 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Z podání však nelze dovodit, že podání svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Stěžovatel však ani sám ve stížnosti neuvádí, v čem by stížnost jeho vlastní zájmy měla přesahovat. Nelze ani dovodit, že v řízení dochází ke značným průtahům, z nichž by stěžovateli mohla vzniknout vážná a neodvratitelná újma (nehledě na to, že dovolání jako opravný prostředek je v dané věci nepřípustné), když řízení bylo řádně ukončeno.

Z toho vyplývá, že stěžovatel podal ústavní stížnost po uplynutí zákonem stanovené lhůty 60 dnů, tedy pozdě. Ústavnímusoudu proto nezbylo, než ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. b) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítnout.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. 12. 1995JUDr. Vladimír Jurka

předseda senátu ÚS ČR

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru