Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 2427/20 #1Usnesení ÚS ze dne 08.12.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Ústí nad Labem
OBEC / OBECNÍ ÚŘAD / MAGISTRÁT - Doksy
Soudce zpravodajSuchánek Radovan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu ... více
Věcný rejstříkdovolání/přípustnost
pozemek
Vlastnictví
Vlastnické právo
EcliECLI:CZ:US:2020:3.US.2427.20.1
Datum podání19.08.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 11 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

229/1991 Sb., § 6 odst.1, § 9 odst.2, § 1 odst.1

99/1963 Sb., § 237, § 135


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 2427/20 ze dne 8. 12. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Miroslava Kubína, zastoupeného advokátem Mgr. Ing. Ondřejem Chalupou, sídlem Na Pankráci 449/11, Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. června 2020 č. j. 28 Cdo 1382/2020-456 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 16. října 2019 č. j. 36 Co 172/2019-419, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci jako účastníků řízení, a města Doksy, sídlem náměstí Republiky 193, Doksy, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny.

2. Z ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí zjistil Ústavní soud následující skutečnosti. Stěžovatel se žalobou podanou u Okresního soudu v České Lípě (dále jen "okresní soud") domáhal určení částečné neplatnosti směnné smlouvy uzavřené mezi ním a vedlejším účastníkem dne 23. 4. 2001, a určení vlastnického práva k pozemku parc. č. XY a části pozemku parc. č. XZ, oba v katastrálním území D. (dále jen "posuzované pozemky"). Stěžovatel v žalobě tvrdil, že směnná smlouva ohledně posuzovaných pozemků (které do směny vkládal vedlejší účastník) je neplatná, neboť ve skutečnosti k žádné reálné směně nedošlo, když posuzované pozemky byly v době uzavření směnné smlouvy ve skutečnosti ve vlastnictví stěžovatele. Posuzované pozemky měly být jeho "historickým" majetkem, v důsledku čehož došlo v předmětném rozsahu ke směně pozemku stěžovatele (pozemek parc. č. XW v katastrálním území D.) za jiné (posuzované) pozemky, které byly též v jeho vlastnictví.

3. Okresní soud rozsudkem ze dne 13. 12. 2018 č. j. 7 C 59/2012-383 určil částečnou neplatnost směnné smlouvy (výrok I.), uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 650 000 Kč (výrok II.) a současně rozhodl o povinnosti vedlejšího účastníka k náhradě nákladů řízení (výrok III. a IV.). Své rozhodnutí okresní soud odůvodnil tak, že pozemky byly ve skutečnosti ve vlastnictví stěžovatele, neboť patřily do přídělu č. AB jeho rodičů, kteří je vnesli do užívání Jednotného zemědělského družstva Š. (dále jen "JZD"). Podle okresního soudu je podstatné, že stěžovatel u příslušného pozemkového úřadu, jakož i u bývalých vlastníků (Severočeských státních lesů, s. p. a JZD) uplatnil nárok na vydání nemovitostí, které byly součástí přídělu č. AB. Z toho vyplývá, že posuzované pozemky vnesené do směny vedlejším účastníkem nebyly v jeho vlastnictví, resp. že fakticky došlo ke směně jednoho pozemku stěžovatele za další pozemky v jeho vlastnictví, pročež je směnná smlouva absolutně neplatná. Při právním hodnocení věci vycházel okresní soud zejména ze zákona č. 229/1991 Sb. (v příslušné pasáži rozhodnutí nesprávně označeného jako zákon č. 229/1993 Sb.), o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, v tehdy účinném znění (dále jen "zákon o půdě") a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy účinném znění (dále jen "občanský zákoník").

4. Proti rozhodnutí okresního soudu podal vedlejší účastník odvolání, na jehož základě Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") změnil I. a II. výrok rozhodnutí okresního soudu tak, že se žaloba zamítá, neboť stěžovatel v okamžiku uzavření směnné smlouvy nebyl vlastníkem dotčených pozemků. Krajský soud zejména zdůraznil, že okresní soud nesprávně vyložil příslušná ustanovení zákona o půdě, a že neučinil žádné skutkové zjištění ze spisu Okresního úřadu v České Lípě - Okresního pozemkového úřadu týkajícího se řízení o nároku na vydání majetku podle zákona o půdě. Na rozdíl od okresního soudu dospěl krajský soud k závěru, že stěžovatel sice skutečně požádal bývalého vlastníka pozemků (Severočeské státní lesy, s. p.) o vydání předmětných pozemků, k jejich vydání však nikdy nedošlo, neboť stěžovatel tento nárok neuplatnil u pozemkového úřadu podle § 9 zákona o půdě. Krajský soud dále zdůraznil, že dohoda o vydání nemovitosti podle zákona o půdě podléhá schválení pozemkovým úřadem (§ 9 odst. 2 téhož zákona), a že až v okamžiku právní moci rozhodnutí pozemkového úřadu vydaného ve správním řízení lze dohodu považovat za účinnou. Rozhodnutí pozemkového úřadu o schválení předmětné dohody je podle krajského soudu rozhodnutím o vlastnictví oprávněné osoby k nemovitosti, přičemž soud z takového rozhodnutí vychází [§ 135 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.")].

5. K vydání pozemků na základě pozemkovým úřadem schválené dohody došlo toliko ve vztahu k (jiným) pozemkům pod parc. č. ZY a ZW v katastrálním území D. Stěžovatel nikdy neprokázal, že by pozemkový úřad schválil dohodu o vydání předmětných nemovitostí, ani že o jeho vlastnickém právu k předmětným pozemkům rozhodl podle § 9 odst. 4 zákona o půdě. Nesprávnost závěru okresního soudu, že předmětné pozemky byly ve vlastnictví stěžovatele (a nikoliv vedlejšího účastníka), pročež měla být směnná smlouva neplatná, vyplývá rovněž ze sdělení Katastrálního úřadu pro Liberecký kraj. Z něj lze dovodit, že vedlejší účastník byl ke směně pozemků oprávněn, neboť do jeho vlastnictví tyto pozemky přešly na základě zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, v tehdy účinném znění (dále jen "zákon o přechodu majetku na obce"). Ani z tohoto sdělení okresní soud neučinil (bez jakéhokoliv odůvodnění) žádné skutkové zjištění. Krajský soud dále poukázal na to, že žalobou o určení vlastnického práva není možné obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství, a odkázal přitom na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005 sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 (ST 21/39 SbNU 493).

6. Stěžovatel podal proti rozhodnutí krajského soudu dovolání, neboť měl za to, že se krajský soud při právním posouzení věci odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné a uvedl, že se osoby oprávněné k vydání majetku podle restitučních předpisů nemohou domáhat prosazení svých nároků podle obecných předpisů (občanského zákoníku). Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí odkázal na řadu svých předchozích rozhodnutí a poznamenal, že na tomto právním názoru nic nemění ani skutečnost, že předmětné pozemky přešly na obec na základě zákona o přechodu majetku na obce, jak namítal stěžovatel. Nejvyšší soud zdůraznil, že stěžovatel své právo na vydání předmětných pozemků podle restitučních předpisů neuplatnil, a to na rozdíl od práva na vydání jiných pozemků, které též byly součástí přídělu č. AB. Ze spisu jasně vyplývá, že knihovním vlastníkem předmětných pozemků byl v době uzavření směnné smlouvy vedlejší účastník. Stěžovatel ani jeho právní předchůdci nebyli od roku 1966 knihovními vlastníky těchto pozemků, pozemky neměli v držbě, ani se k nim jako vlastníci nechovali (stěžovatel tyto pozemky dokonce chtěl směnou získat do svého vlastnictví). V posuzované věci tak podle Nejvyššího soudu prokazatelně nešlo o případ, kdy by se stěžovatel mohl domáhat nároku na určení vlastnického práva na základě obecných předpisů, neboť k uplatnění nároku podle restitučních zákonů neměl žádný rozumný důvod. Na námitku stěžovatele, že právo na vydání předmětných pozemků nemohl uplatnit, neboť "nebyly předmětem vzdání se přídělu", Nejvyšší soud uvedl, že zákon o půdě [§ 6 odst. 1 písm. p)], řadí mezi skutečnosti vedoucí k majetkové křivdě též převzetí věci státem či jinou právnickou osobou bez právního důvodu, kdy k formálnímu přechodu vlastnického práva nedošlo a kdy postačí, že došlo k převzetí držby věci, včetně držby neoprávněné.

II.

Argumentace stěžovatele

7. Stěžovatel rekapituluje skutkový stav věci a průběh řízení před soudy a uvádí, že došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Svou argumentaci stěžovatel postavil zejména na tvrzení, že napadená rozhodnutí jsou v "extrémním rozporu s principy spravedlnosti".

8. V ústavní stížnosti upozorňuje na to, že mu nelze upřít soudní ochranu podle obecných předpisů, neboť k uplatnění práva podle zákona o půdě neměl žádný důvod, když jeho vlastnické právo k předmětným pozemkům nebylo nuceně odejmuto. Vedlejší účastník se podle něj nemohl stát vlastníkem předmětných pozemků, neboť k tomu neexistoval žádný právní titul. Podle stěžovatele navíc v minulosti došlo k chybnému administrativnímu zápisu vlastnického práva v evidenci nemovitostí, což však nemůže vést k pozbytí jeho vlastnického práva k pozemkům, resp. vlastnického práva jeho právních předchůdců. V opačném případě by totiž došlo k faktickému vyvlastnění pozemků na základě zápisu v katastru nemovitostí.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

9. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen advokátem podle § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

10. Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním nalézacího řízení, ale zvláštním řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí toliko v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Ústavní stížnost směřující proti rozhodnutím vydaným v soudním řízení nemůže být shledána jako důvodná jen proto, že stěžovatel namítá jejich věcnou nesprávnost. Ústavní soud ve své judikatuře konstantně připomíná, že zpravidla není povolán k přezkumu správnosti výkladu a aplikace podústavního práva ani k nápravě zjevných chyb, kterých se obecné soudy dopustí, neboť tím by byl stavěn do role pouhé další instance v soustavě soudů, kterou však není [nález ze dne 13. 3. 2013 sp. zn. IV. ÚS 512/12 (N 41/68 SbNU 419)].

11. Ústavní stížnost v převážné části pouze rekapituluje dosavadní průběh řízení před soudy, přičemž objasnění toho, v čem přesně stěžovatel spatřuje jejich protiústavnost, je uvedeno poměrně obecně v rozsahu jedné strany (viz část V. nazvaná "odůvodnění ústavní stížnosti"). Jde přitom o (jinými slovy) formulované námitky, které stěžovatel již uplatnil zejména v řízení o dovolání, s nimiž se Nejvyšší soud ústavně slučitelným způsobem vypořádal (viz bod 6), když objasnil, proč se rozhodnutí krajského soudu neodchyluje od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, a nejsou tak naplněny předpoklady přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř.

12. Skutečnost, že soudy zaujímají k věci jiný právní názor než stěžovatel, nevede sama o sobě k porušení ústavně zaručených práv a svobod (srov. usnesení ze dne 12. 11. 1998 sp. zn. III. ÚS 101/98). Ústavní soud neshledal, že by krajský soud provedl výklad použitých právních předpisů (zejména pak zákona o půdě) v rozporu s jejich smyslem a účelem, popř. byl v extrémním rozporu s kogentním ustanovením zákona, což by mohlo založit důvod pro kasační zásah Ústavního soudu [nález ze dne 22. 2. 2006 sp. zn. II. ÚS 471/05 (N 43/40 SbNU 355)]. Při výkladu dotčených právních předpisů byl respektován nejen jejich text, ale rovněž jejich smysl a účel, jakož i judikatura Ústavního soudu - obzvláště pak stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005 sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 (ST 21/39 SbNU 493), z něhož při svém rozhodování vycházel krajský soud (bod 20 odůvodnění rozsudku) i Nejvyšší soud. Stejně tak Ústavní soud nezjistil, že by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem (srov. nález ze dne 26. 3. 1999 sp. zn. II. ÚS 301/98). Krajský soud naopak ze všech provedených důkazů učinil (na rozdíl od okresního soudu) jasná skutková zjištění a následně objasnil, jaké právní závěry z nich vyvodil. Ze spisu Okresního úřadu v České Lípě - Okresního pozemkového úřadu sp. zn. PÚ 927-1319/94-203 krajský soud zjistil, že stěžovateli nebyla vydána ani parcela č. XYZ podle geometrického plánu (GP) č. XYW z roku 1992, protože "nebyla předmětem restitučního nároku a GP ABC se proto nikdy neuskutečnil a nebyl do katastru nemovitostí zapsán ani zakreslen". K uzavření dohody o vydání majetku podle zákona o půdě a schválení této dohody pozemkovým úřadem pak došlo toliko ve vztahu k pozemkům parc. č. ZY a ZW (viz bod 5). Ze sdělení Krajského úřadu pro Liberecký kraj podle krajského soudu vyplynul závěr, že po přezkoumání všech podkladů a listin, které byly k dispozici, "nedošlo k žádnému pochybení při zápisu parcely KN ZWX do vlastnictví města Doksy".

13. Ústavní soud upozorňuje na poměr speciality restitučních předpisů, včetně zákona o půdě, k předpisům obecným (zejména občanskému zákoníku). Důsledkem tohoto poměru speciality je skutečnost, že se nelze na základě obecných předpisů civilního práva úspěšně domáhat vydání věci, resp. určení vlastnického práva k ní, když bylo možno postupovat podle zákonů restitučních (přiměřeně srov. nález ze dne 20. 3. 2001 sp. zn. I. ÚS 539/98). V obecné rovině proto "žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství" (stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05). Krajský soud, jakož i Nejvyšší soud na uvedené stanovisko pléna Ústavního soudu správně poukázal a postupoval v souladu s ním. Z napadených rozhodnutí je navíc patrné, že stěžovatel (tvrdí-li nabytí vlastnického práva vedlejším účastníkem, resp. jeho právním předchůdcem, bez právního titulu) mohl uplatnit své právo postupem podle § 9 zákona o půdě, přičemž však nikdy neprokázal (neunesl subjektivní důkazní břemeno), že by pozemkový úřad ve vztahu k předmětným pozemkům rozhodl o schválení dohody (§ 9 odst. 2 zákona o půdě), popř. sám rozhodl o vlastnictví stěžovatele nebo jeho právních předchůdců k nemovitosti (§ 9 odst. 4 téhož zákona).

14. Konečně tvrdí-li stěžovatel, že právní předchůdce vedlejšího účastníka převzal předmětné pozemky bez právního důvodu (titulu), což mu údajně znemožnilo uplatnění nároků prostřednictvím restitučních předpisů, opomíjí, že podle § 6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě se oprávněným rovněž vydávají druhově vymezené nemovitosti (§ 1 odst. 1 téhož zákona), které přešly na stát nebo na jinou právnickou osobu v důsledku "převzetí nemovitostí bez právního důvodu". Jde-li o způsob nabytí vlastnického práva k předmětným pozemkům vedlejším účastníkem, soudy dospěly k jasnému závěru, že je nabyl na základě zákona o přechodu majetku na obce a v souladu s ním.

15. Napadá-li stěžovatel rovněž usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí odvolání, je třeba uvést, že Ústavní soud zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání, nevykazuje-li toto rozhodnutí rysy protiústavnosti, typicky pro nedostatek jeho odůvodnění (srov. usnesení ze dne 3. 12. 2019 sp. zn. IV. ÚS 4053/18 nebo ze dne 2. 6. 2020 sp. zn. III. ÚS 1346/20). Z napadeného rozhodnutí je patrné, že právní posouzení věci provedené krajským soudem bylo plně v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, a proto nebyla splněna stěžovatelem tvrzená podmínka přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.). Argumentaci Nejvyššího soudu hodnotí Ústavní soud jako dostatečnou, přiléhavou a reflektující rozhodovací praxi Ústavního soudu. Na všechny námitky stěžovatele Nejvyšší soud reagoval a ke každé z nich uvedl, proč není právní posouzení věci provedené krajským soudem v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Postup Nejvyššího soudu spočívající v odmítnutí dovolání proto nelze považovat za porušení základních práv stěžovatele, ale za předvídatelné a ústavně přijatelné použití procesních předpisů (srov. usnesení ze dne 9. 2. 2015 sp. zn. IV. ÚS 3416/14).

16. Napadená rozhodnutí v žádném z ohledů nevybočila z požadavků kladených na ně ústavním pořádkem. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. prosince 2020

Jiří Zemánek, v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru