Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 2419/14 #1Nález ÚS ze dne 16.07.2015K doručování námitek proti příkazu k úhradě nákladů exekuce protistraně

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Beroun
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /rovnost účast... více
Věcný rejstříkodůvodnění
Exekuce
výkon rozhodnutí/náklady řízení
exekutor
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 131/78 SbNU 81
EcliECLI:CZ:US:2015:3.US.2419.14.1
Datum vyhlášení13.08.2015
Datum podání18.07.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 37 odst.3

209/1992 Sb./Sb.m.s., #0 čl. 6 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

120/2001 Sb., § 87, § 88

99/1963 Sb., § 210 odst.1


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Pokud rozhodnutí o nákladech exekučního řízení napadá účastník řízení, jemuž byla uložena povinnost náklady platit, takovými argumenty, které jsou sto vést soud ke změně a k uložení povinnosti hradit náklady řízení protistraně, pak je nezbytné, aby s předloženou argumentací byla seznámena i druhá strana. Je-li pro ni seznámení spojeno přímo a rovnou s uložením povinnosti zaplatit náklady exekučního řízení, je takový postup soudu v rozporu s právem na spravedlivý proces zaručeným čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatelů Evy Krátké a Josefa Krátkého zrušil III. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 16. července 2015 v řízení podle čl. 87 odstavce 1 písmeno d) Ústavy České republiky rozsudek Okresního soudu v Berouně ze dne 10. dubna 2014 č. j. 15 EXE 6775/2011-116, a to pro rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Narativní část

Napadeným usnesením okresní soud změnil příkaz soudního exekutora tak, že oprávněným (stěžovatelům) byla uložena povinnost uhradit náklady exekuce v částce 30 715,85 Kč a dále soud rozhodl, že ani stěžovatelé ani soudní exekutor nemají právo na náhradu nákladů od povinného. Své rozhodnutí exekuční soud odůvodnil tím, že neposkytli povinnému součinnost ke splnění jeho povinnosti a konstatoval, že stěžovatelé procesně zavinili zastavení exekuce tím, že při podání návrhu nezachovali potřebnou míru pečlivosti a bezdůvodně přikročili k vymáhání splnění povinnosti. Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítli, že ani soudní exekutor, ani exekuční soud jim nezaslali k vyjádření námitky povinného proti příkazu k úhradě nákladů exekuce a soud tak o námitkách rozhodl bez jejich vyjádření. Dále uvedli, že návrh na exekuci podali důvodně, neboť částka byla povinným uhrazena až po doručení návrhu na nařízení exekuce, a byl to tudíž povinný, kdo zavinil zastavení exekuce.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud nejprve odkázal na judikaturu k problematice nákladů soudního řízení (sp. zn. II. ÚS 259/05, sp. zn. IV. ÚS 88/05, sp. zn. IV. ÚS 310/05, sp. zn. IV. ÚS 748/05, sp. zn. II. ÚS 336/05, II. ÚS 781/10), z níž plyne povinnost obecných soudů zachovat „rovnost zbraní“ a přesvědčivým způsobem se vypořádat se všemi předloženými námitkami. Soud rozesílá odvolání ve věci samé všem účastníkům, v nikoliv meritorních věcech tak soud činí na základě úvahy o vhodnosti a účelnosti takového postupu. Takový případ nastane, pokud protistrana předkládá zásadně nesouladný postoj a naznačuje odlišné právní i skutkové hodnocení věci. Taková situace vyžaduje, aby druhá strana byla s takovými argumenty seznámena a mohla se k nim vyjádřit. Pokud tak soud nepostupoval, znemožnil účastníkovi realizovat jeho procesní práva a zkrátil jej v úpravu na soudní ochranu a na rovnost účastníků řízení.

V situaci, kdy se účastník exekučního řízení domáhá námitkami změny příkazu k úhradě nákladů exekuce, zásadně vyžaduje, aby druhý účastník byl s argumenty seznámen a měl možnost k nim se vyjádřit. Jiný postup, tedy neposkytnutí informace, je porušením práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Taková povinnost není absolutní, je třeba přihlédnout i ke krátkým lhůtám pro vydání rozhodnutí (§ 88 odstavec 3 exekučního řádu), soud k takovému závěru však může dojít na základě konkrétních okolností, které je však povinen důkladně odůvodnit. V projednávaném případě se tak ovšem nestalo, a proto Ústavní soud v postupu exekučního soudu shledal porušení čl. 36 odstavce 1 Listiny, jakož i čl. 6 odstavce 1 Úmluvy a napadené rozhodnutí zrušil.

Soudcem zpravodajem v dané věci byl Jan Musil. Žádný soudce neuplatnil odlišné stanovisko.

III.ÚS 2419/14 ze dne 16. 7. 2015

N 131/78 SbNU 81

K doručování námitek proti příkazu k úhradě nákladů exekuce protistraně

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jana Musila (soudce zpravodaj) a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky - ze dne 16. července 2015 sp. zn. III. ÚS 2419/14 ve věci ústavní stížnosti Evy Krátké a Josefa Krátkého, zastoupených JUDr. Janou Marečkovou, advokátkou, se sídlem v Praze 3, Ondříčkova 16, proti usnesení Okresního soudu v Berouně ze dne 10. 4. 2014 č. j. 15 EXE 6775/2011-116, kterým bylo rozhodnuto o námitkách povinného proti příkazu k úhradě nákladů exekuce vydanému v exekuční věci stěžovatelů, za účasti Okresního soudu v Berouně jako účastníka řízení.

I. Usnesením Okresního soudu v Berouně ze dne 10. 4. 2014 č. j. 15 EXE 6775/2011-116 bylo porušeno základní právo stěžovatelů na spravedlivý proces zaručené článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

II. Usnesení Okresního soudu v Berouně ze dne 10. 4. 2014 č. j. 15 EXE 6775/2011-116 se proto ruší.

Odůvodnění:

I.

1. V ústavní stížnosti ze dne 18. 7. 2014, doručené Ústavnímu soudu téhož dne, Eva Krátká a Josef Krátký (dále jen "oprávnění" případně "stěžovatelé") navrhli, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedené rozhodnutí o námitkách proti příkazu k úhradě nákladů exekuce, vydané v jejich exekuční věci proti městu Beroun (dále též jen "povinný").

II. Zjištěné skutečnosti

Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.

II/1 Nařízení exekuce a zamítnutí návrhu na nařízení exekuce

2. Dne 8. 4. 2011 usnesením č. j. 15 EXE 6775/2011-23 Okresní soud v Berouně (dále též jen "exekuční soud"), podle svého vykonatelného rozsudku ze dne 7. 5. 2010 č. j. 4 C 394/2008-143, k uspokojení pohledávky oprávněných ve výši 160 000 Kč, pro náklady předchozího řízení ve výši 145 830,60 Kč, jakož i pro náklady exekuce oprávněných a soudního exekutora, jejichž výše bude stanovena pověřeným soudním exekutorem v příkazu k úhradě nákladů exekuce, nařídil exekuci na majetek povinného (výrok I), provedením exekuce pověřil soudního exekutora JUDr. Ivana Erbena (výrok II) a dvě samostatná exekuční řízení spojil s tím, že nadále budou vedena pod sp. zn. 15 EXE 6775/2011 (výrok III).

3. Dne 24. 11. 2011 usnesením č. j. 27 Co 340/2011-80 Krajský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") k odvolání povinného usnesení exekučního soudu ze dne 8. 4. 2011 č. j. 15 EXE 6775/2011-23 ve výroku I změnil tak, že návrh na nařízení exekuce pro 160 000 Kč, podle rozsudku exekučního soudu ze dne 7. 5. 2010 č. j. 4 C 394/2008-143, zamítl, jinak potvrdil a ve výroku II napadené usnesení potvrdil. V odůvodnění uvedl, že v daném případě šlo o situaci, kdy plnění povinného bylo vázáno na vzájemné plnění oprávněných. Odvolací soud exekučnímu soudu vytkl, že rezignoval na povinnost oprávněných prokázat splnění vzájemné povinnosti způsobem uvedeným v § 43 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen "ex. řád") a spokojil se jen s jejich tvrzením, že povinnost byt vyklidit a vyklizený předat povinnému, byla jen formální, neboť byt nikdy fakticky neužívali. To však podle odvolacího soudu ke splnění podmínek pro nařízení exekuce nepostačovalo.

4. Odvolací soud proto vyzval oprávněné, aby doložili způsobem vyplývajícím z § 43 odst. 2 ex. řádu splnění vzájemné povinnosti. Oprávnění předložili notářský zápis ze dne 20. 9. 2011 obsahující jejich prohlášení, že od právní moci rozsudku Okresního soudu v Berouně ze dne 7. 5. 2010 č. j. 4 C 394/2008-143 byli a jsou připraveni předat povinnému vyklizený byt č. X1 v domě č. p. X2 v Berouně tak, jak jim to umožňuje současný právní stav věci.

5. Odvolací soud ve svém rozhodnutí poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 20 Cdo 1524/2008 a sp. zn. 20 Cdo 3893/2007, z nichž plyne, že prohlášení oprávněného, byť by bylo zachyceno v notářském zápise, není listinou, která by prokazovala splnění vzájemné povinnosti vůči povinnému, uložené oprávněnému exekučním titulem nebo připravenost oprávněného tuto povinnost splnit. Nedoložili-li oprávnění, že splnili, resp. že jsou připraveni splnit vzájemnou povinnost vůči povinnému, pak chyběla jedna z podmínek, za kterých lze exekuci pro pohledávku 160 000 Kč nařídit. Proto nezbylo, než návrh na nařízení exekuce zamítnout.

II/2 Příkaz soudního exekutora k úhradě nákladů exekuce, námitky povinného a rozhodnutí exekučního soudu o námitkách

6. Dne 4. 4. 2012 rozhodnutím č. j. 021 EX 4465/11-75 soudní exekutor JUDr. Ivan Erben z Exekutorského úřadu 021 Praha 8 (dále jen "soudní exekutor") přikázal povinnému hradit náklady exekuce v celkové výši 52 512 Kč, z toho náklady soudního exekutora ve výši 21 744 Kč a náklady (právního zastoupení) oprávněných ve výši 30 768 Kč.

7. Proti tomuto rozhodnutí podal povinný včasné námitky, v nichž namítal nesprávný postup soudního exekutora při výpočtu nákladů exekuce. Soudní exekutor námitkám nevyhověl a dle § 88 odst. 3 ex. řádu námitky předložil k rozhodnutí exekučnímu soudu.

8. Dne 10. 4. 2014 usnesením č. j. 15 EXE 6775/2011-116 exekuční soud k námitkám povinného příkaz soudního exekutora ze dne 4. 4. 2012 č. j. 021 EX 4465/11-75 změnil tak, že náklady exekuce určil částkou 30 715,85 Kč; dále rozhodl, že stěžovatelé ani soudní exekutor nemají právo na náhradu nákladů exekuce od povinného, povinnost hradit náklady exekuce uložil oprávněným, a ve zbytku příkaz potvrdil.

9. Exekuční soud povinnost k úhradě nákladů exekuce uložil oprávněným s odůvodněním, že neposkytli povinnému součinnost ke splnění jeho povinnosti ve smyslu ustanovení § 43 odst. 1 ex. řádu. Exekuční soud odkázal na odůvodnění usnesení odvolacího soudu ze dne 24. 11. 2011 č. j. 27 Co 340/2011-80 a konstatoval, že zastavení exekuce procesně zavinili oprávnění tím, že při podání návrhu na její nařízení nebo při jejím provádění nezachovali potřebnou míru pečlivosti a přistoupili bezdůvodně k vymáhání splnění povinnosti, resp. ve vymáhání bezdůvodně pokračovali.

III. Argumentace ústavní stížnosti, vyjádření účastníka řízení a vedlejšího účastníka řízení

10. V ústavní stížnosti stěžovatelé zrekapitulovali dosavadní průběh řízení a tvrdili, že exekuční soud ústavní stížností napadeným usnesením porušil základní práva zakotvená v čl. 4 odst. 4, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky.

11. Uvedená základní práva byla podle stěžovatelů porušena postupem exekučního soudu v řízení o námitkách povinného tím, že jim soud ani soudní exekutor nezaslali k vyjádření námitky povinného proti příkazu soudního exekutora ze dne 4. 4. 2012 č. j. 021 EX 4465/11-75 k úhradě nákladů exekuce. Exekuční soud tak rozhodl o námitkách povinného, aniž by stěžovatelům jako oprávněným umožnil se s obsahem námitek seznámit a k nim se vyjádřit.

12. Stěžovatelé dále uvedli, že jim exekučním soudem vytýkané nezachování potřebné míry pečlivosti se vztahuje k návrhu na nařízení exekuce pro pohledávku ve výši 145 830,60 Kč, o kterém vedl soudní exekutor spis pod sp. zn. 021 EX 4402/11. Stěžovatelé tvrdí, že návrh na nařízení exekuce podali důvodně, neboť částka byla povinným uhrazena až po doručení návrhu na nařízení exekuce soudnímu exekutorovi, a byl to tudíž oprávněný, kdož zastavení exekuce zavinil. Exekuční soud prý také "zcela nedůvodně zvýšil náklady exekuce".

13. Okresní soud v Berouně jako účastník řízení se k ústavní stížnosti vyjádřil dne 22. 6. 2015 tak, že plně odkázal na odůvodnění napadeného usnesení; město Beroun se k ústavní stížnosti nevyjádřilo.

IV. Podmínky řízení, upuštění od ústního jednání

14. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpali zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

15. Protože skutkový stav věci byl dostatečně zřejmý z ústavní stížnosti a z obsahu rozhodnutí napadeného ústavní stížností a protože od případného ústního jednání nebylo možno očekávat další objasnění věci, pokládal Ústavní soud za splněné všechny podmínky pro upuštění od ústního jednání ve smyslu ustanovení § 44 zákona o Ústavním soudu.

V. Posouzení Ústavním soudem

16. Ústavní soud ústavní stížnosti zcela vyhověl z následujících důvodů.

Obecné principy

17. K tvrzenému porušení základního práva na spravedlivý proces tím, že exekuční soud stěžovatelům neposkytl možnost se vyjádřit k námitkám povinného proti příkazu soudního exekutora k úhradě nákladů exekuce, Ústavní soud připomíná požadavky plynoucí z jeho judikatury, v níž dal opakovaně najevo, že při posuzování nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy jednoznačně podružné, postupuje zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje výjimečně, např. když zjistí, že došlo podstatným způsobem k porušení práva na spravedlivý proces nebo že bylo zasaženo i jiné základní právo [srov. nález ze dne 21. 3. 2006 sp. zn. II. ÚS 259/05 (N 65/40 SbNU 647), dostupný, stejně jako ostatní citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, na http://nalus.usoud.cz].

18. Rozhodování o nákladech řízení je součástí soudního řízení, a proto i na ně dopadají požadavky spravedlivého procesu, jejichž součástí je princip rovnosti účastníků řízení, resp. princip rovnosti zbraní podle čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"); uvedený požadavek je zakotven též v ustanovení § 18 o. s. ř. a v podmínkách tohoto zákona se promítá do řady jeho ustanovení [srov. nález ze dne 21. 4. 2005 sp. zn. IV. ÚS 88/05 (N 87/37 SbNU 189), nález ze dne 26. 9. 2005 sp. zn. IV. ÚS 310/05 (N 180/38 SbNU 443) a nález ze dne 12. 7. 2006 sp. zn. IV. ÚS 748/05 (N 135/42 SbNU 83)]. Pro obecné soudy z něj vyplývá mj. povinnost vytvořit pro účastníky řízení procesní prostor k tomu, aby se vyjádřili k tvrzením protistrany.

19. Ústavní soud již v nálezu ze dne 31. 8. 2005 sp. zn. II. ÚS 336/05 (N 170/38 SbNU 361) vyslovil, že "[o]becný soud rozhodující o námitkách proti příkazu k úhradě nákladů exekuce (jakož i proti jiným rozhodnutím soudních exekutorů) je povinen přiměřeně dodržet veškerá ustanovení občanského soudního řádu (§ 52 odst. 1 exekučního řádu) vztahující se na soudní řízení a rozhodnutí. Jen tak je totiž možné, aby soud rozhodující o těchto námitkách dodržel i veškeré povinnosti, které jsou mu uloženy na úrovni ústavního pořádku, neboť exekuční řád postup soudu neupravuje. Obecný soud je tedy v tomto řízení zejména povinen zachovat ,rovnost zbraní' (čl. 1, čl. 37 odst. 1 Listiny, § 18 odst. 1 občanského soudního řádu), přesvědčivým způsobem se vypořádat se všemi námitkami (§ 157 odst. 2 občanského soudního řádu) a své rozhodnutí založit na spolehlivě zjištěném skutkovém základu (§ 153 odst. 1 občanského soudního řádu). V opačném případě je zcela zpochybněna ústavně vymezená role soudu (čl. 90 Ústavy České republiky, § 6 občanského soudního řádu) a dochází k porušení práva na spravedlivý proces (čl. 36 Listiny)."

20. V nálezu ze dne 1. 9. 2011 sp. zn. II. ÚS 781/10 (N 147/62 SbNU 269) Ústavní soud uvedl, že "[u]stanovení § 210 odst. 1 o. s. ř. představuje kogentní příkaz pro soud prvního stupně, aby v případech, kdy odvolání směřuje proti rozhodnutí ve věci samé, je doručil ostatním účastníkům. Ze zákona sice nevyplývá povinnost soudu vždy doručovat opisy odvolání směřující proti nikoliv meritorním rozhodnutím ostatním účastníkům řízení; soud prvního stupně tak činí na základě úvahy (ústavně souladné) o vhodnosti a účelnosti takového opatření s ohledem na okolnosti případu či specifikum věci. Takovou specifickou okolností, která zakládá povinnost soudu doručit opis odvolání protistraně, je např. dosavadní vývoj sporu v první instanci, který zřetelně naznačuje, že protistrana zaujímá k argumentům uváděným v odvolání zřetelně nesouhlasný postoj a odlišně je právně a skutkově hodnotí. Také situace, kdy se účastník v podaném odvolání domáhá změny výroku o nákladech řízení ve svůj prospěch, vyžaduje, aby druhá strana byla s argumenty odvolatele seznámena a mohla se k nim vyjádřit - pokud lze očekávat, že jeho vyjádření může přispět k náležitému posouzení věci. Doručením stejnopisu odvolání protistraně se jí má v takových případech umožnit, aby byla seznámena se skutkovými a právními argumenty uvedenými v odvolání a aby mohla, bude-li to pokládat za potřebné k obraně svých zájmů, předložit soudu své skutkové a právní protiargumenty", přičemž poukázal na nálezy ze dne 25. 1. 2007 sp. zn. III. ÚS 639/06 (N 15/44 SbNU 193) a ze dne 14. 6. 2011 sp. zn. I. ÚS 3/11 (N 111/61 SbNU 647).

21. V nálezu ze dne 1. 9. 2011 sp. zn. II. ÚS 781/10 (N 147/62 SbNU 269)] Ústavní soud vyslovil, že "[t]ím, že soud prvního stupně nedoručil odvolání vedlejšího účastníka (v němž bylo požadováno přiznání nákladů řízení s tvrzením, že stěžovatelé zavinili, že řízení muselo být zastaveno) stěžovatelům, kteří zaujímali k argumentům vedlejšího účastníka nesouhlasný postoj, odňal jim možnost seznámit se s obsahem podaného odvolání, a neumožnil jim tak se k němu vyjádřit, případně realizovat svá další procesní práva. Pokud toto pochybení nenapravil ani odvolací soud, který odvolacím námitkám přisvědčil a o nákladech řízení rozhodl jinak než soud prvního stupně, zkrátil stěžovatele na jeho procesních právech, a porušil tak ústavně chráněné právo stěžovatele na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť nepostupoval při ochraně práva stanoveným postupem. Porušil též ústavně chráněný princip rovnosti účastníků řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny."

22. Situace, kdy se účastník exekučního řízení podanými námitkami domáhá změny příkazu soudního exekutora k úhradě nákladů exekuce ve svůj prospěch, zásadně vyžaduje, aby druhý účastník exekučního řízení byl s argumenty obsaženými v námitkách seznámen, a měl tak možnost se k nim vyjádřit.

23. Porušení povinnosti exekučního soudu zasílat námitky účastníka řízení proti příkazu soudního exekutora k úhradě nákladů exekuce druhému účastníkovi řízení zpravidla představuje porušení práva na spravedlivý proces zaručeného článkem 36 odst. 1 Listiny a článkem 6 odst. 1 Úmluvy.

24. Povinnost exekučního soudu zasílat námitky účastníka řízení proti příkazu soudního exekutora k úhradě nákladů exekuce druhému účastníkovi řízení není absolutní; je nutno přihlédnout i ke skutečnosti, že platná právní úprava preferuje rychlost řízení zejména tím, že stanoví poměrně krátké lhůty pro rozhodnutí o námitkách (srov. § 88 odst. 3 exekučního řádu).

25. Exekuční soud po zvážení okolností daného případu může dospět k závěru, že v konkrétním případě není zaslání námitek druhému účastníkovi potřebné či nezbytné; musí však svůj negativní závěr odůvodnit.

Aplikace obecných principů na projednávanou věc

26. Z výše uvedených skutkových okolností, zejména toho, že exekučnísoud o námitkách povinného proti příkazu soudního exekutora ze 4. 4. 2012 č. j. 021 EX 4465/11-75 k úhradě nákladů exekuce rozhodl, aniž by umožnil oprávněným se k námitkám vyjádřit a uplatnit své výhrady, je zřejmé, že k podstatnému porušení požadavků spravedlivého procesu zaručených v hlavě páté Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy, postupem exekučního soudu a jeho ústavní stížností napadeným rozhodnutím došlo. Pokud se povinný domáhal změny výroku citovaného příkazu soudního exekutora ohledně povinnosti hradit náklady exekuce a exekuční soud povinnému vyhověl, měli oprávnění - v rámci svého základního práva na spravedlivý proces - dostat možnost se s argumenty povinného obsaženými v jeho námitkách seznámit a vyjádřit se k nim.

27. Pokud by exekučnísoud dospěl k závěru, že v posuzovaném případě není zaslání námitek druhému účastníkovi potřebné či nezbytné, byl povinen svůj negativní závěr odůvodnit. To se však nestalo.

28. Z výše vyložených důvodů Ústavnísoud ústavní stížnosti zcela vyhověl a napadené usnesení exekučního soudu podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil, neboť jím bylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

29. Ústavnísoud podotýká, že tímto svým nálezem nijak nepředjímá rozhodnutí obecného soudu o nákladech řízení. Posouzení námitek stěžovatelů ohledně povinnosti hradit náklady řízení je plně v kompetenci obecného soudu.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru