Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 2419/11 #1Usnesení ÚS ze dne 03.11.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - OS Praha 2
SOUD - MS Praha
SOUD - NS
Soudce zpravodajHolländer Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spra... více
Věcný rejstříkžaloba/na určení
nemovitost
Vydržení
Restituce
Dobrá víra
restituční nárok
vlastnické právo/nabytí
EcliECLI:CZ:US:2011:3.US.2419.11.1
Datum podání15.08.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 11 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

172/1991 Sb., § 4 odst.2

40/1964 Sb., § 134 odst.1

87/1991 Sb.

99/1963 Sb., § 80 písm.c


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 2419/11 ze dne 3. 11. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 3. listopadu 2011 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudců Pavla Holländera a Vladimíra Kůrky, o ústavní stížnosti Obvodního podniku bytového hospodářství v Praze 2, státní podnik "v likvidaci", se sídlem v Praze 2, Karlovo nám. č. 7 (jednajícího likvidátorem Mgr. J. D.), zastoupeného Mgr. Evou Hosmanovou, advokátkou se sídlem Kladno, Gorkého 502, proti rozsudku Obvodního soudu Praha 2 ze dne 26. 6. 2009 sp. zn. 27 C 30/2008, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 9. 2010 sp. zn. 39 Co 553/2009 a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 5. 2011 sp. zn. 28 Cdo 1167/2011, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel svou ústavní stížností napadá, s tvrzením porušení vlastnického práva dle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na limitaci státní moci dle čl. 2 odst. 2 a 3 a čl. 4 Listiny a práva na spravedlivý proces, soudní ochranu, rovné postavení účastníků a právní jistotu (čl. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny, čl. 4, čl. 90 věta prvá, čl. 95 odst. 1, čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů.

Jak patrno z obsahu ústavní stížnosti i připojených napadených rozhodnutí, bylo prvým z nich vyhověno žalobě Hlavního města Prahy, směřující proti stěžovateli jako žalovanému na určení vlastnictví žalobce k tam označeným nemovitostem. Soud I. stupně tak rozhodl poté, co provedl potřebné dokazování, po jehož zhodnocení dospěl k závěru, že v daném případě byly splněny všechny podmínky pro přechod vlastnictví k předmětným nemovitostem ze státu na Hlavní město Prahu podle zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí (dále jen "Zákon") a majetek tak přešel do vlastnictví žalobce ke dni účinnosti zákona dne 24. 5. 1991, jakož i k následujícímu závěru, že stěžovatelem tvrzené předpoklady pro nabytí vlastnictví k nemovitostem vydržením dány nejsou.

Odvolací soud druhým z označených rozhodnutí rozsudek soudu I. stupně jako věcně správný potvrdil. Učinil tak s podrobným odůvodněním, odkazujícím na relevantní judikaturu Nejvyššího soudu ČR i judikaturu Ústavního soudu, vztahující se k aplikaci ustanovení § 4 odst. 2 Zákona v těch případech, kdy restituční nárok k majetku - jak tomu bylo i v posuzovaném případě - byl uplatněn podle zákona 87/1991 Sb., přitom se dále ztotožnil se soudem I. stupně v posouzení otázky vydržení předmětných nemovitostí, resp. jejich nevydržením stěžovatelem.

Nejvyšší soud pak v záhlaví označeným usnesením dovolání podané stěžovatelem proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu, rovněž s dostatečně objasňujícím odůvodněním, jako nepřípustné odmítl.

Proti těmto rozhodnutím směřuje ústavní stížnost, v níž stěžovatel obsáhle oponuje závěrům obecných soudů. V podstatě tvrdí, že přechodu vlastnictví předmětných nemovitostí na Hlavní město Praha bránilo blokační ustanovení § 4 odst. 2 Zákona, které obecné soudy vyložily zužujícím způsobem, mimo ústavní rámec a bez řádného vysvětlení také v rozporu s judikaturou Ústavního soudu (rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 653/99, III. ÚS 630/06), což odporuje požadavku právní jistoty, předvídatelnosti rozhodnutí a zákazu libovůle. Dále stěžovatel tvrdí, s ohledem na důvody, které podrobně rozvádí (délka držby nemovitostí, nezájem Hl. města Prahy o majetek, pravomocný výsledek restitučních sporů, se zdůrazněním svého postavení jako soukromoprávního subjektu), nasvědčující podle něj jeho dobré víře, že vlastnické právo k nemovitostem vydržel, přitom poukazuje i na to, že soudy bez bližšího odůvodnění neprovedly jím v tomto směru navrhované důkazy a také se nevypořádaly se všemi jeho argumenty. Napadenými rozhodnutími, zejména jejich výkladem blokačního ustanovení, došlo podle něj k neopodstatněnému zkrácení lhůty zákonem poskytnuté k uplatnění práv, k neodůvodněnému nerovnému přístupu k účastníkům a nebylo řádně zdůvodněno, proč se blokační ustanovení vztahuje na zákon o půdě a nikoli na zákon o mimosoudních rehabilitacích. Z těchto a dalších v ústavní stížnosti dále rozvedených důvodů stěžovatel dovozuje porušení shora označených základních práv a domáhá se zrušení napadených rozhodnutí.

Senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele Ústavní soud nezjistil. Posuzované věci se již soud I. stupně dostatečně věnoval a zejména soud II. stupně na základě zjištěného skutkového stavu, jenž ani Ústavní soud - s připomenutím své judikatury - nemůže sám přehodnocovat, ve svém rozhodnutí řádně rozvedl úvahy vedoucí jej jak k závěru o přechodu vlastnického práva na žalobce, kterýžto závěr, jak bude dále uvedeno, považuje Ústavní soud za ústavně konformní, tak k jeho závěru o nenaplnění podmínek vydržení vlastnického práva k předmětným nemovitostem pro nedostatek dobré víry na straně stěžovatele, přičemž i tento závěr podle Ústavního soudu lze, zejména s ohledem na předmět činnosti stěžovatele, akceptovat. Pokud jde o neprovedení stěžovatelem v tomto směru navržených důkazů - čtením dokladů z účetní knihy a výslechem bývalé zástupkyně stěžovatele - již prvý soud objasnil, z jakých důvodů tyto důkazy neprovedl, když uvedl, že těmito důkazy by mohlo být prokázáno, že stěžovatel s věcí nakládal jako s vlastní - což nebylo sporné - nemohly však již prokázat samotnou dobrou víru stěžovatele. Odvolací soud také dostatečně zdůvodnil, proč nebylo možno v posuzovaném případě použít ustanovení o dobrých mravech, neboť nešlo o žalobu na plnění, ale o posouzení, zda se žalobce podle zákona stal vlastníkem nemovitostí a zda jeho vlastnické právo trvá. Také dovolací soud své odmítavé rozhodnutí zdůvodnil dostačujícím způsobem. Zde třeba připomenout, že z hlediska pravomoci Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti tomuto soudu nepřísluší přezkoumávat výklad jednoduchého práva, neboť ve smyslu ustanovení § 14 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, je především v pravomoci Nejvyššího soudu ČR jako vrcholného soudního orgánu sjednocovat judikaturu nižších soudů a jimi prováděný výklad jednoduchého práva. Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí s odkazem na aplikovaná zákonná ustanovení a judikaturu svou i Ústavního soudu, týkající se ustanovení § 4 odst. 2 Zákona ve vztahu k zákonu č. 87/1991 Sb., (podle něhož byl restituenty nárok na předmětný majetek po účinnosti zákona č. 172/1991 Sb., uplatněn), z níž, jak konstatoval, v podstatě odvolací soud vycházel, uvedl, že nemohl přesvědčivě dospět k závěru, že by odvolací soud řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem nebo otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu. K uvedenému třeba uvést, že pokud jde o výklad blokačního ustanovení (jehož smyslem bylo chránit práva restituentů), který zaujaly obecné soudy, nejde o výklad protiústavní. Ústavní soud opakovaně neshledal protiústavnost tohoto výkladu, když tento je doprovázen navazujícím výkladem, že na obec (na kterou přešel majetek účinností zákona č. 172/1991 Sb. v případech, kdy osoba nepodala výzvu před účinností tohoto zákona) přechází s majetkem i všechna práva a povinnosti spojené, včetně povinnosti vydat majetek oprávněným osobám dle předpisů restitučních. Zmínit lze např. nález Ústavního soudu ze dne 12. 10. 1998 sp. zn. IV. ÚS 346/98 (in: Sb. n. u. ÚS, sv. 12, č. 122), nález ze dne 21. 5. 2008 sp. zn. II. ÚS 2277/07 nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 10. 2007 sp. zn. III. ÚS 801/06, ze dne 16. 8. 2007 sp. zn. III. ÚS 1602/07, ze dne 27. 7. 2000 sp. zn. IV. ÚS 124/99, ze dne 17. 1. 2002 sp. zn. IV. ÚS 477/01 či ze dne 1. 3. 2000 sp. zn. I. ÚS 448/98 (všechna rozhodnutí uveřejněna na stránkách http://nalus.usoud.cz). Pokud stěžovatel poukazuje na odlišnou judikaturu Ústavního soudu, na nález sp. zn. I. ÚS 653/99 a rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 630/06, k tomu třeba uvést, že prvé z obou rozhodnutí se sice vyjadřovalo k výkladu ustanovení § 4 odst. 2 Zákona, avšak ve vztahu k uplatnění nároku na vydání věci podle jiného restitučního předpisu, než tomu bylo v případě předmětného majetku, totiž podle zákona o půdě, který byl vydán až po účinnosti Zákona. Pokud pak jde o rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 630/06, Ústavní soud stejně jako ve svém usnesení sp. zn. III. ÚS 1357/09 uvádí, že se jedná o usnesení o zjevné neopodstatněnosti dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), které, na rozdíl od nálezů Ústavního soudu, není pro senát Ústavního soudu závazné; není zde ani možnost postupu dle § 23 zákona o Ústavním soudu.

Ústavní soud tak uzavírá, že napadená rozhodnutí nevykazují prvky libovůle, nebylo zjištěno, že by právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývalo (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94). Zásah do práva na soudní ochranu stěžovatele tak Ústavní soud nezjistil, a tudíž nemohlo dojít ani k tvrzenému porušení práva vlastnického.

Z uvedených důvodů byla ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítnuta.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. listopadu 2011

Jan Musil

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru