Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 2417/14 #1Usnesení ÚS ze dne 23.10.2014

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Brno
SOUD - MS Brno
Soudce zpravodajKůrka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý... více
Věcný rejstříkDokazování
In dubio pro reo
EcliECLI:CZ:US:2014:3.US.2417.14.1
Datum podání18.07.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6

40/2009 Sb., § 345 odst.1


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 2417/14 ze dne 23. 10. 2014

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatelky J. D., zastoupené JUDr. Josefem Tobiškou, advokátem se sídlem Brno, Jeřábkova 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2014 sp. zn. 4 Tdo 525/2014, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 10. 2013 sp. zn. 3 To 388/2013 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 1. 7. 2013 sp. zn. 91 T 46/2013, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť je názoru, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 90 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 32 odst. 1 a 4, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.

Městský soud v Brně shora uvedeným rozsudkem stěžovatelku uznal vinnou přečinem křivého obvinění podle § 345 odst. 1 tr. zákoníku, odsoudil ji podle § 345 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců a podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku jeho výkon podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 18 měsíců. Podle § 228 odst. 1 tr. řádu stěžovatelce uložil povinnost nahradit poškozenému škodu v konkretizované výši, a podle § 229 odst. 2 tr. ř. poškozeného odkázal se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Krajský soud v Brně ústavní stížností napadeným usnesením stěžovatelčino odvolání proti rozsudku Městského soudu v Brně podle § 256 tr. řádu zamítl a následné její dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením podle ustanovení § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl.

V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že obecné soudy nerespektovaly zásadu in dubio pro reo, neboť nebyla - jak dovozuje - mimo pochybnost vyvrácena její obhajoba. Policejnímu orgánu oznámila pouze podezření o možném jednání poškozeného, nikoli jeho identifikaci jakožto pachatele, a nenaplnila ani subjektivní stránku trestného činu, neboť nevěděla, že může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného zákonem; činila pouze kroky směřující k ochraně svého nezletilého dítěte, a to po konzultaci s příslušnou lékařkou. Obecné soudy též nedocenily úřední záznam s Danuší Tomkovičovou, z nějž rovněž vyplývá, že vůči poškozenému pojala pouze podezření. Stěžovatelka dále oponuje výslechu nezletilé výtkami, že jej provedla znalkyně PhDr. Marta Skulová, u níž nastaly zásadní pochybnosti o věrohodnosti a nepodjatosti tím, že zjišťovala v rozporu s trestním řádem skutečnosti, které měla prověřovat Policie České republiky, jakož i skutečnosti, na které nebyla dotazována. Výslech nezletilé měl být proveden za účasti soudce, avšak místo toho se tak stalo za účasti znalkyně, která v té době ještě do tohoto postavení nebyla přibrána. Co do přiznání náhrady nemajetkové újmy poškozenému je stěžovatelka mínění, že není v českém trestním právu ještě zcela zažité, vyznačuje se výjimečnou povahou a zpravidla se ponechává na rozhodování v řízení ve věcech občanskoprávních; naopak jí obecné soudy způsobily nemajetkovou újmu odsouzením za trestný čin, který nespáchala.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 45/94 ze dne 25. 1. 1995); v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka z "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.

Přes odkazovaná ustanovení Listiny a Úmluvy je však zřejmé, že ústavní stížností stěžovatelka pokračuje v polemice s obecnými soudy uplatněním námitek, jež jim adresovala již dříve, a od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; takové postavení, jak bylo řečeno, Ústavnímu soudu nepřísluší. Stojí za zaznamenání, že posuzovaná ústavní stížnost je převážně identická s obsahem dříve podaného dovolání.

V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde tedy o to, zda se obecné soudy ve věci stěžovatelky dopustily pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do jejího právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny, a to ve vztahu k výchozímu čl. 8 odst. 2 Listiny.

Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není.

Co do posouzení stěžovatelkou tvrzených vad při hodnocení důkazů a vytváření celkového obrazu o průběhu trestné činnosti je totiž namístě úsudek, že z obsahu napadených rozhodnutí se nepodává dostatečný podklad pro závěr, že obecné soudy pochybily ve smyslu zjevného, resp. extrémního vybočení ze standardů, jež pro režim získání potřebných skutkových zjištění předepisují příslušné procesní předpisy. Obecné soudy předestřely detailní popis a interpretaci jednání stěžovatelky, jež založily na dostatečně důkladném dokazování, jakož i adekvátním hodnocení provedených důkazů. Přijaté skutkové závěry v nich mají věcné i logické zakotvení, a k závěru, že skutková zjištění jsou naopak s nimi v extrémním nesouladu, dospět nelze. Výhrady stěžovatelky k posouzení průběhu kritického skutku (resp. jejího pachatelství) nejsou ničím jiným než pokračující polemikou s obecnými soudy, které se s uplatněnými námitkami již adekvátně vypořádaly. Jestliže učiněné skutkové závěry jsou ve svém celku dostatečně důkazně podložené, pak není místo ani pro námitku, že soudy nepřihlížely k zásadě in dubio pro reo.

Obecné soudy ústavněprávně konformním způsobem dovodily, že stěžovatelka v rámci trestního oznámení skutkové okolnosti, které naplňují znaky trestného činu, uvedla, přičemž odpovídající tvrzení směřovala jednoznačně vůči poškozenému. Není spolehlivého (ústavněprávního) argumentu proti zjištění, že tato tvrzení (o chování nezletilé a o tom, co jí nezletilá řekla) nebyla pravdivá.

Vzhledem k uvedenému logicky postrádají relevanci stěžovatelčiny výtky ohledně subjektivní stránky trestného činu, jejího úsilí ochránit nezletilé dítě, konzultace s lékařkou a sdělení D. Tomkovičové; rovněž v této souvislosti stěžovatelka konstruuje odlišný právní názor na svých vlastních skutkových tvrzeních, která rozhodující orgány odmítly, čímž pouze zpochybňuje jimi - ústavněprávně udržitelným způsobem - přijatá faktická zjištění.

Ke stěžovatelkou oponovanému posudku znalkyně PhDr. M. Skulové se patří zaznamenat, že rozhodující soudy vycházely z jiných důkazních pramenů.

Kritika výroku přijatého podle § 228 odst. 1 tr. řádu odvíjející se z poukazu na specifika nemajetkové újmy ústavněprávní roviny očividně nedosahuje, stejně jako se patří považovat za bezcenné výhrady ohledně údajné majetkové škody a nemajetkové újmy, které stěžovatelce měly způsobit rozhodující soudy svými rozhodnutími.

Na základě řečeného a jeho shrnutím nezbývá než uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých obecnými soudy uplatněný výklad a aplikace práva resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy obecných soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.

Stěžovatelce se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo; Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením (bez jednání) odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. října 2014

Jan Filip v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru