Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 2411/15 #1Usnesení ÚS ze dne 20.08.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/stížnost proti kasačnímu rozhodnutí
Věcný rejstříkopravný prostředek - řádný
EcliECLI:CZ:US:2015:3.US.2411.15.1
Datum podání06.08.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 262, § 258 odst.1, § 259 odst.1


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 2411/15 ze dne 20. 8. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 20. srpna 2015 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci návrhu D. F., zastoupeného Mgr. Pavlem Hubálkem, advokátem, se sídlem Na Příkopě 1047/17, Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. června 2015 sp. zn. 61 To 233/2015, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Návrhem ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného usnesení Městského soudu v Praze, jehož vydáním mělo dojít k porušení článku 2 odst. 3 a článku 90 Ústavy České republiky, článku 2 odst. 2, článku 36 odst. 1 a článku 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud zjistil, že napadeným usnesením Městského soudu v Praze byl podle § 258 odst. 1 písm. b) trestního řádu zrušen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 17. dubna 2015 sp. zn. 2 T 101/2013, jímž byl stěžovatel zproštěn obžaloby pro skutek obžalobou kvalifikovaný jako zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) trestního zákoníku. Městský soud v Praze věc podle § 259 odst. 1 trestního řádu vrátil soudu prvního stupně k novému rozhodnutí. Zároveň dle § 262 trestního řádu nařídil, aby věc byla projednána v novém složení senátu.

Ústavní stížností stěžovatel namítá, že nebyly splněny zákonné podmínky ke zrušení rozsudku prvostupňového soudu a vrácení věci k novému projednání. Naplněny podle něj nebyly ani podmínky pro to, aby odvolací soud rozhodl dle § 262 trestního řádu o tom, že věc bude projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu. Stěžovatel má za to, že odvolací soud opakovaně překročil pravidla přezkumu prvoinstančního rozhodnutí, když již po třetí zrušil zprošťující rozsudek soudu prvního stupně. Odvolací soud podle stěžovatele nalézacímu soudu vytýká pouze způsob hodnocení důkazů, přičemž si de facto vytváří vlastní závěry o skutkovém stavu věci, které prvostupňovému soudu opakovaně vnucuje. Hlavním důvodem pro odnětí a přikázání věci k projednání v jiném složení senátu je podle stěžovatele nerespektování pokynů odvolacího soudu, jak má nalézací soud hodnotit provedené důkazy. Stěžovatel považuje uvedený postup za protiústavní a porušující jeho základní práva.

Dříve, než Ústavní soud přistoupí k věcnému projednání ústavní stížnosti, zkoumá, zda stížnost obsahuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou splněny podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu. V posuzovaném případě tyto podmínky splněny nejsou.

Jedním z pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených práv a svobod, je její subsidiarita a jí korespondující princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, včetně rozhodování obecných soudů. Zásada subsidiarity ústavní stížnosti se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci již nemají v dispozici prostředky, kterými by mohly protiústavní stav napravit (věc je pro ně uzavřena). Ústavní soudnictví je tedy především vybudováno na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případná protiústavnost již není napravitelná jiným způsobem, tj. procesními prostředky, jež se podávají z právních předpisů, jež upravují příslušné (soudní) řízení [srov. nález ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95 (N 78/4 SbNU 243)]. Ústavnímu soudu nepatří obcházet pořad práva již proto, že stojí vně systému ostatních orgánů veřejné moci, a není ani součástí soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy České republiky).

Z odůvodnění ústavní stížnosti vyplývá, že se stěžovatel domáhá ústavního přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu za situace, kdy byla jeho trestní věc navrácena soudu prvého stupně k novému projednání a rozhodnutí. Za zachování výše formulovaných zásad Ústavnímu soudu nezbývá, než ústavní stížnost hodnotit jako podanou předčasně, a tedy nepřípustnou. Z povahy věci je zřejmé, že napadeným rozhodnutím trestní řízení ve věci stěžovatele nekončí, naopak bude obecnými soudy znovu meritorně rozhodováno. Nutno přitom podotknout, že jsou to v prvé řadě právě obecné soudy, které jsou povinny chránit ústavně zaručená práva a svobody stěžovatele (srov. článek 4 Ústavy České republiky). Ústavní soud proto za současné procesní situace není oprávněn o návrhu stěžovatele rozhodnout, neboť by se tak dostal do rozporu se shora formulovanou zásadou subsidiarity ústavní stížnosti.

Aniž by Ústavní soud jakkoliv hodnotil postup odvolacího soudu v předmětné trestní věci, v souladu se svojí dřívější judikaturou zdůrazňuje, že vzhledem k principu minimalizace zásahu Ústavního soudu do rozhodnutí obecných soudů, jakož i vzhledem ke kompetenci Ústavního soudu posuzovat spravedlnost trestního procesu jako celku, mohou za určitých okolností obstát i vadné pokyny odvolacího soudu, pokud by v následném projednání věci před soudem prvního stupně došlo k nápravě uvnitř samotného systému obecného soudnictví (nález ze dne 1. dubna 2015 sp. zn. I. ÚS 2726/14). Cesta k přezkumu v rámci ústavního soudnictví by se proto stěžovateli otevřela až po faktickém skončení trestního řízení, ve chvíli, kdy již nebude mít k dispozici jiný procesní prostředek k ochraně svých práv.

Na rámec řečeného Ústavní soud toliko obiter dictum dodává:

Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 14. dubna 2011 sp. zn. I. ÚS 109/11, jehož se stěžovatel v nynější věci dovolává, připustil ústavněprávní přezkum soudního rozhodnutí o odnětí a přikázání věci podle § 262 tr. řádu, a v tam posuzované věci dospěl k závěru, že bylo porušeno stěžovatelovo právo na zákonného soudce, které je garantováno čl. 38 odst. 1 Listiny. Nelze však přehlédnout, že takový postup Ústavního soudu byl vázán na posouzení skutkových a právních okolností, specifických pro dané konkrétní trestní řízení, z nichž se dalo dovodit, že soud druhé instance opakovaně prvoinstančnímu soudu "vnucoval" své závěry o skutkovém stavu věci. Závěr Ústavního soudu byl dále opřen o konstatování, že důvody vedoucí k odnětí a přikázání věci podle § 262 tr. řádu nebyly druhoinstančním soudem zřetelně, zřejmě a bezpochybně vysvětleny.

V nyní posuzované věci je však prima facie zřejmé, že žádné podobné ústavněprávní deficity nelze v postupu Městského soudu v Praze shledat. Za této situace musí proto převážit princip subsidiarity ústavní stížnosti vedoucí k závěru, že ústavní stížnost je v této chvíli nepřípustná.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud návrh stěžovatele mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl, jako návrh nepřípustný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. srpna 2015

Jan Musil v. r.

soudce zpravodaj

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru