Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 2402/08 #1Usnesení ÚS ze dne 27.11.2008

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - VS Praha
Soudce zpravodajKůrka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/podstatný přesah vlastních zájmů stěžovatele
procesní otázky ř... více
Věcný rejstřík
EcliECLI:CZ:US:2008:3.US.2402.08.1
Datum podání24.09.2008
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

182/1993 Sb., § 75 odst.2 písm.a


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 2402/08 ze dne 27. 11. 2008

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vladimírem Kůrkou ve věci návrhu JUDr. J. R., zastoupeného JUDr. Dagmar Csonkovou, advokátkou se sídlem Louny, Čs. armády 2168, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 6. 2008 ve věci sp. zn. 15 Cmo 76/2008, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud pro porušení jeho práva na spravedlivý proces a zásah do vlastnického práva jeho a dalších osob zrušil shora uvedené rozhodnutí, vydané v jeho občanskoprávní věci.

Stěžovatel jakožto správce konkursní podstaty měl být od okamžiku, kdy odmítl uzavřít smír - dohodu o vypořádání společného jmění úpadce (M. D.) a jeho manželky, systematicky dehonestován a bylo proti němu vedeno trestní stíhání; dle jeho názoru se nejpozději od roku 2001 na straně úpadce vystupuje organizovaná skupina osob, jež jedná "ve zločinném spolčení". V této situaci rozhoduje senát Vrchní soud v Praze složený ze soudců JUDr. Kučery, JUDr. Goldsteina a JUDr. Novotné opakovaně zcela nelogicky, nespravedlivě a často protiprávně, a to vždy ve prospěch skupiny působící "okolo" úpadce. Vadná rozhodnutí tohoto senátu připisuje stěžovatel nesvobodnému rozhodování soudců, což opírá mj. o skutečnost, že JUDr. Kučeru osobně z profesního života zná a považuje ho za "velmi dobrého specialistu na konkursní právo"; stěžovatel se proto domnívá, že soudci by mohli být vydíráni.

Napadeným rozsudkem vrchního soudu byla podle stěžovatele zásadním způsobem porušena řada ustanovení občanského soudního řádu, flagrantně porušeny samy zásady civilního procesu a v důsledku toho hrubě zasaženo do ústavním pořádkem chráněného práva na spravedlivý proces. Vrchní soud vyslovil závazné právní názory pro soud prvního stupně, aniž pro to měl jakoukoli oporu ve skutkových zjištěních, neboť nebylo provedeno žádné dokazování a nebyla posuzována ani věcná aktivní legitimace žalobce.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále "Ústavy") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne mimo jiné tehdy, jde-li o návrh nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak.

Ústavní stížnost je podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje. Vyznačuje se tedy mimo jiné tím, že je k standardním procesním ("ne-ústavním") institutům prostředkem subsidiárním; je tomu tak proto, že především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve, není-li zjednána náprava v rámci režimu obecného soudnictví, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu (v rozsahu omezeném na hlediska ústavnosti).

Požadavek vyčerpat "všechny procesní prostředky" ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu není splněn již tím, že řízení o těchto prostředcích je zahájeno; zahrnuje logicky i povinnost "vyčerpat" ty dispozice, které obecně skýtá dosud probíhající řízení, resp. řízení, které má být posléze vedeno na základě kasačního rozhodnutí o opravném prostředku. Z principu subsidiarity ústavní stížnosti totiž plyne, že ústavní stížnost lze projednat až poté, co toto (další) stadium řízení bude skončeno. Ústavní stížnost ostatně nemůže pominout rozhodnutí o posledním opravném prostředku a zásadně proti němu musí (též) směřovat; v řízení, jež dosud probíhá, je splnění tohoto požadavku přirozeně nemožné. Na tom nic nemění, že nadále bude vedeno řízení, usměrněné právním názorem, který v předchozím (napadeném) rozhodnutí vyslovil odvolací soud.

Úkolem Ústavního soudu není měnit či napravovat případná, ať již tvrzená či skutečná pochybení obecných soudů v dosud neskončeném řízení, nýbrž je - zásadně - povolán, z hledisek souhrnných, po pravomocném skončení věci, k posouzení, zda řízení jako celek a jeho výsledek obstojí v rovině ústavněprávní. Každý jiný postup by nepřípustně rozšiřoval kompetence Ústavního soudu a ve svém důsledku z něj činil další soudní instanci, mimořádnou tím, že by byla způsobilá zasáhnout do řízení, jež dosud probíhá.

Platí tedy, že proti rozhodnutí, jímž odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, není ústavní stížnost přípustná.

Z obsahu posuzované ústavní stížnosti se podává, že stěžovatel si je těchto důsledků vědom; míní však, že stížnost je přesto přípustná, neboť napadené rozhodnutí svým významem zasahuje do práv dalších čtrnácti osob (které v letech 1997 a 1998 v dobré víře nabyly do vlastnictví věci z konkursní podstaty úpadce) a navozuje prý nadto stav právní nejistoty, který může vyústit v duplicitní zápis v katastru nemovitostí.

Možnost přijetí jinak nepřípustné ústavní stížnosti za situace, kdy tato podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele (podle § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu), představuje významnou výjimku ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti, kterou je třeba, jako výjimku z obecného pravidla, vykládat restriktivně (srov. např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 193/94, in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 5, nález č. 19, str. 159 a násl.). Z ustálené judikatury Ústavního soudu dále vyplývá, že k aplikaci ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu je možno přistoupit zejména tehdy, jestliže nelze od dalšího postupu ve věci, a to ani před obecnými soudy, očekávat efektivní ochranu ústavně zaručených práv. Naplnění této podmínky Ústavní soud spatřuje také v případech, kdy je podstatný přesah odůvodněn potřebou zrušení neústavního právního předpisu (srov. usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 16/96, in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 7, usnesení č. 1, str. 325, a nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 1/98, publikovaný pod č. 281/1998 Sb.), anebo kdy právní předpis v praxi pravidelně vyvolává výkladové potíže či aplikační nejednotnost (nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 89/94, in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 2, nález č. 58, str. 151 a násl.), případně jde-li o věc, jež se týká mnoha obdobných věcí dalších a její řešení by zabránilo dalším soudním sporům (nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 38/95, in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 5, nález č. 35, str. 283 a násl.), resp. je pociťována potřeba zajištění ústavně konformního výkladu právního předpisu či dodržení mezinárodní smlouvy (nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 322/96, in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 9, nález č. 127, str. 161) či potřeba zajistit respektování nálezů Ústavního soudu (nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 467/98, in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 13, nález č. 31, str. 221 a násl.).

O takové situace však v projednávané věci zjevně nejde.

Stěžovatel odvíjí přesah svých vlastních zájmů od tvrzení, že se předmětné řízení "dotýká dalších čtrnácti osob". Z výše řečeného však plyne, že jen z toho splnění podmínky "podstatného přesahu (jeho) vlastních zájmů" dovozovat nelze; stěžovatel ostatně ani nikterak nedokládá, jak se výsledek řízení o náhradu škody (vedené proti němu jako správci konkursní podstaty) může objektivně promítnout do právních poměrů osob, jež měly z konkursní podstaty nabýt konkrétní majetek, stejně jako není patrné, proč by měla zde vyvstat obava z "duplicitních zápisů" v katastru nemovitostí. A už vůbec není opory pro požadavek, aby - za této situace - Ústavní soud zasahoval do řízení, jež dosud probíhá.

Vzhledem k tomu nezbylo než postupovat podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, a na jeho základě Ústavní soud soudcem zpravodajem (mimo ústní jednání) stěžovatelovu ústavní stížnost odmítl.

Stěžovateli zůstává zachována možnost podat ústavní stížnost proti konečnému rozhodnutí ve věci, pakliže jím podle jeho názoru dojde k porušení jeho ústavně zaručených práv.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. listopadu 2008

Vladimír Kůrka

soudce zpravodaj

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru