Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 2400/10 #1Usnesení ÚS ze dne 16.09.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 1
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkpříslušnost/místní
Restituce
osoba/oprávněná
legitimace/věcná
EcliECLI:CZ:US:2010:3.US.2400.10.1
Datum podání17.08.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

212/2009 Sb., § 4

99/1963 Sb., § 21 odst.1 písm.b, § 105 odst.2


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 2400/10 ze dne 16. 9. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 16. září 2010 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. H., právně zastoupeného JUDr. Kristinou Škampovou, advokátkou AK se sídlem Pellicova 8a, 602 00 Brno, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. června 2010 č. j. 62 Co 206/2010-53 a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 23. února 2010 č. j. 24 C 269/2009-35, za účasti 1) Městského soudu v Praze a 2) Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 17. srpna 2010, se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. června 2010 č. j. 62 Co 206/2010-53, jakož i usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 23. února 2010 č. j. 24 C 269/2009-35, a to pro porušení článku 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se jako žalobce žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 1 dne 27. srpna 2009 domáhal proti žalovanému, označenému jako "Česká republika - Ministerstvo financí", zaplacení částky 27 234 664,- Kč s příslušenstvím jako náhrady za nemovitý majetek, který jeho předkové zanechali na území bývalé Podkarpatské Rusi. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 8. června 2010 č. j. 62 Co 206/2010-53 bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 23. února 2010 č. j. 24 C 269/2009-35, kterým soud prvního stupně vyslovil svoji místní nepříslušnost s tím, že po právní moci usnesení bude věc postoupena Obvodnímu soudu pro Prahu 7 jako soudu místně příslušnému.

II.

V ústavní stížnosti stěžovatel poukazuje na to, že nový zákon č. 212/2009 Sb., neobsahuje žádná přechodná a zrušovací ustanovení ve vztahu k předchozí právní úpravě a neřeší ani postup u nároků uplatněných podle předchozí právní úpravy a u žalob podaných před jeho účinností. Stěžovatel je proto přesvědčen, že o jeho žalobě i o jeho žádosti o odškodnění musí být rozhodováno podle právního stavu ke dni podání žádosti resp. žaloby. Žaloba byla tedy podána správně proti České republice, za kterou jedná Ministerstvo financí. Stěžovatel zdůrazňuje, že nová právní úprava má pro stěžovatele negativní dopady na možnost uplatnění jeho nároku. Především proto, že nepřiměřeně zužuje okruh osob, kterým může být odškodnění vyplaceno, pouze na poškozené a jejich přímé potomky. Vzhledem k tomu, že stěžovatel je vnukem poškozených, přičemž jeho matka, která původní žádost o odškodnění podávala, v průběhu řízení před Ministerstvem financí zemřela, byla by jeho žádost, pokud by byla posouzena podle zákona č. 212/2009 Sb., odmítnuta a stěžovatel by se již nemohl svého nároku nikdy domoci. Žádost podle zákona č. 212/2009 Sb. Ministerstvu vnitra stěžovatel nikdy nepodal, neboť by v jeho případě neměla naději na úspěch. Proto je pro stěžovatele zásadní, aby soud rozhodoval podle právní úpravy platné a účinné v době podání žaloby.

III.

Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.

Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Ve věci jednající soudy shodně dovodily, že stěžovatel jako žalobce se žalobou domáhá zaplacení částky 27 234 664,- Kč s příslušenstvím jako náhrady za nemovitý majetek, který jeho předkové zanechali na území bývalé Podkarpatské Rusi, na který se s ohledem na skutkové vymezení sporu vztahuje zákon č. 212/2009 Sb., kterým se zmírňují majetkové křivdy občanům České republiky za nemovitý majetek, který zanechali na území Podkarpatské Rusi v souvislosti s jejím smluvním postoupením Svazu sovětských socialistických republik (zákon je účinný od 1. října 2009). Protože podle ust. § 4 zákona č. 212/2009 Sb. je povinnou osobou pro vypořádání a jeho vyplacení stát a za stát jedná Ministerstvo vnitra jako příslušná organizační jednotka státu, dospěly soudy k závěru, že žalobce svou žalobu podal u místně nepříslušného soudu.

Protože žalobce se podanou žalobou proti státu domáhá náhrady za nemovitý majetek, na který se vztahuje zákon č. 212/2009 Sb., podle kterého je organizační složkou, příslušnou jednat za stát, Ministerstvo vnitra, které má sídlo v Praze 7, vyslovil Obvodní soud pro Prahu 1, že není v souladu s ust. § 105 odst. 2 o. s. ř. místně příslušný, a po právní moci tohoto usnesení postoupí věc Obvodnímu soudu pro Prahu 7 jako soudu místně příslušnému. Odvolací soud se se závěry soudu prvního stupně ztotožnil, přičemž v odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na to, že rozhodné je to, že žaloba směřuje proti státu a je věcí soudu (jeho povinností), aby jednal s tou organizační složkou státu, která je oprávněná v konkrétním případě za stát jednat ve smyslu ust. § 21 odst. 1 písm. b) o. s. ř.

K námitce stěžovatele, že nová právní úprava má negativní dopady na možnost uplatnění jeho nároku, je třeba uvést následující:

Soud je povinen zjistit, která z organizačních složek je příslušná vystupovat za stát v konkrétním sporu, a tuto organizační složku přibrat do řízení (pokud se ho již neúčastní). Rozhodnutí o tom se nevydává; závěr soudu se projeví v tom, že s určitou organizační složkou státu přestane jednat a začne jednat s jinou organizační složkou, která je příslušná za stát vystupovat. Otázka, která organizační složka státu má za něj s ohledem na obsah a povahu sporu vystupovat před soudem, není otázkou věcné legitimace. Od způsobilosti být účastníkem řízení je třeba důsledně odlišovat věcnou (aktivní nebo pasivní) legitimaci účastníků řízení. Věcnou legitimací se v občanském soudním řízení rozumí oprávnění účastníků vyplývající z hmotného práva. Věcnou legitimaci má ten z účastníků řízení, který je nositelem hmotného práva, o něž v řízení jde (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. června 2005 sp. zn. 30 Cdo 629/2005).

Ústavní soud ověřil, že ve věci jednající soudy potupovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny a jejich postup je řádně odůvodněn.

Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.

Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. září 2010

Jan Musil v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru