Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 24/20 #1Usnesení ÚS ze dne 16.06.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 10
Soudce zpravodajŠimíček Vojtěch
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozh... více
Věcný rejstříkDokazování
odůvodnění
dítě
styk rodičů s nezletilými dětmi
Rozhodnutí
EcliECLI:CZ:US:2020:3.US.24.20.1
Datum podání06.01.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

89/2012 Sb., § 907

99/1963 Sb., § 127, § 132, § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 24/20 ze dne 16. 6. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky R. F., zastoupené Mgr. Andreou Kohoutkovou, advokátkou se sídlem Nedvězská 1833/5, Praha 10, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 9. 2019, č. j. 68 Co 85/2019-4011, rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 8. 11. 2018, č. j. 50 P 104/2014-3006, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 11. 2019, č. j. 68 Co 376/2019-4030, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 1. 10. 2018, č. j. 50 P 104/2014-2761, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatelka proti v záhlaví citovaným rozhodnutím Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jejích základních práv, jakož i ústavních principů zaručených v čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Pro posouzení ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí nezbytná, jelikož účastníkům jsou všechny relevantní skutečnosti známy, a proto postačuje stručně uvést toliko základní fakta.

3. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených listin, v řízení o úpravě poměrů ve vztahu k nezletilému T. F., jehož otcem je T. F., byl nezletilý v záhlaví citovaným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") svěřen pro dobu do a po rozvodu manželství do péče otce (výrok I). Obvodní soud dále vyslovil, že se stěžovatelce nestanoví výživné (výrok II) a neupravuje její styk s nezletilým (výrok III). Ke styku stěžovatelky s nezletilým obvodní soud uvedl, že tento není vhodný, neboť zde existuje důvodná obava, že by stěžovatelka mohla mařit soudní rozhodnutí opětovným vycestováním s nezletilým do zahraničí. Stěžovatelce bylo současně uloženo napomenutí za narušování řádné péče o nezletilého (výrok IV). Obvodní soud též rozhodl, že se nestanoví dohled nad nezletilým (výrok V) a uložil stěžovatelce pořádkovou pokutu za neuskutečněné styky otce s nezletilým upravené usnesením o předběžném opatření téhož soudu, č. j. 50 P 104/2014-88, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze, č. j. 68 Co 119/2015- 186 a 68 Co 119/2015-213, za dobu od 17. 3. 2018 do 30. 9. 2018 celkem ve výši 20 000 Kč a zavázal ji tuto pokutu zaplatit do pokladny obvodního soudu do 15 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí (výrok VI).

4. K odvolání stěžovatelky ve věci rozhodoval Městský soud v Praze (dále jen "městský soud"), který v záhlaví citovaným rozsudkem rozhodnutí obvodního soudu v odvoláním napadených výrocích (I, II, IV, VI) o péči, výživném ze strany stěžovatelky, uložení napomenutí stěžovatelce a nařízení výkonu rozhodnutí uložením pokuty potvrdil jako věcně správné (výrok I). Ve výroku o styku nezletilého se stěžovatelkou odvolací soud rozsudek obvodního soudu zrušil a věc v odpovídajícím rozsahu vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení a doplnění dokazování, neboť nesdílel názor obvodního soudu, že styk stěžovatelky s nezletilým je zcela nevhodný.

5. Stěžovatelka ústavní stížností napadá rovněž v záhlaví citovaná usnesení přijatá v řízení o předběžném opatření, jež bylo zahájeno k návrhu otce ze dne 25. 9. 2018. Usnesením obvodního soudu bylo rozhodnuto, že se nezletilý do doby právní moci rozhodnutí soudu ve věci samé předává do péče otce (výrok I) a stěžovatelce se do doby právní moci rozhodnutí soudu ve věci samé ukládá povinnost zdržet se styku s nezletilým (výrok II).

6. K odvolání stěžovatelky ve věci rozhodoval městský soud, který ústavní stížností napadeným usnesením toto odvolání ve výroku o předání nezletilého do péče otce odmítl, neboť ve věci samé již bylo rozhodnuto shora rekapitulovanými rozsudky. Ve zbývající části pak odvolání shledal nedůvodným, a to s přihlédnutím k předchozímu jednání stěžovatelky, podrobně popsanému ve zmiňovaných rozsudcích městského a obvodního soudu. Odvolací soud měl totiž za osvědčenou obavu, že by stěžovatelka mohla nezletilého opětovně skrývat na neznámém místě, a proto potvrdil závěry nalézacího soudu, že nastalá situace vyžaduje formou zatímní úpravy zamezit styku stěžovatelky s nezletilým.

7. Stěžovatelka s těmito závěry nesouhlasí a napadá je ústavní stížností, v níž zejména uvádí, že obecné soudy neúplně zjistily skutkový stav, neboť neprovedly důkazy potřebné k prokázání rozhodných skutečností (v této souvislosti znovu předkládá obsáhlý seznam více než 100 jí navržených důkazů, kterými se dle jejího názoru obecné soudy vůbec nezabývaly). Namítá, že v nyní posuzovaném řízení byly k prokázání jejího duševního stavu použity pouze znalecké posudky vypracované pro účely trestního řízení, přičemž těmto posudkům vytýká neúplnost, nepravdivost a nepřezkoumatelnost [pozn. Ústavního soudu: Ústavnímu soudu je z vlastní rozhodovací činnosti - srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 1653/19 ze dne 23. 4. 2020 - známo, že proti stěžovatelce bylo dne 7. 8. 2018 zahájeno trestní stíhání pro spáchání přečinu ohrožování výchovy dítěte podle ustanovení § 201 odst. 1 písm. d) odst. 3 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), jehož se měla dopustit tím, že nezletilého skrývala na nezjištěných místech, zneužívala svou rodičovskou zodpovědnost a odmítla sdělit místo pobytu nezletilého. Okresní státní zastupitelství v Kroměříži zastavilo trestní stíhání stěžovatelky usnesením ze dne 10. 12. 2018, č. j. ZT 213/2018-491, podle ustanovení § 172 odst. 1 písm. e) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"). Své rozhodnutí odůvodnilo tím, že stěžovatelka (obviněná) podle znaleckého posudku trpí a v rozhodné době trpěla závažnou duševní poruchou z psychotického spektra - trvalou poruchou s paranoidními a kverulačními bludy. V závěru tohoto usnesení příslušný státní zástupce konstatoval, že skutkový stav byl zjištěn v souladu s ustanovením § 2 odst. 5 trestního řádu, nejsou pochybnosti o tom, že stěžovatelka spáchala skutek popsaný v usnesení o zahájení trestního stíhání, v němž lze důvodně spatřovat trestný čin ohrožování výchovy dítěte, a nejsou důvody pro případné zastavení trestního stíhání z jiných důvodů uvedených v ustanovení § 172 trestního řádu a zároveň v trestním řízení nelze pokračovat, neboť obviněná byla v době vytýkaného jednání nepříčetná. Proti usnesení o zastavení trestního stíhání podala stěžovatelka stížnost, o níž bylo rozhodnuto usnesením Krajského státního zastupitelství v Brně - pobočka ve Zlíně ze dne 14. 3. 2019, č. j. 8 KZT 12/2018-161, tak, že se zamítá.].

8. Stěžovatelka má za to, že obecné soudy dospěly na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním, přičemž předkládá vlastní verzi případu (např. ve vztahu ke svému psychickému stavu zmiňuje zejména jí předloženou lékařskou zprávu MUDr. M. Cendelínové, která uzavírá, že u stěžovatelky nebyly zjištěny příznaky duševní poruchy; opakovaně zdůrazňuje, že nezletilého ponechala na Bali, neboť tamější pobyt se pozitivně odrazil na jeho zdravotním stavu; ohrazuje se proti povinnosti hradit pokutu za neuskutečněné styky nezletilého s otcem s odůvodněním, že kontakt s otcem odmítal sám nezletilý; poukazuje na medializaci případu ze strany otce a jeho tety a zmiňuje, resp. naznačuje, že se otec vůči ní a nezletilému dopustil fyzických útoků).

9. Stěžovatelka dále namítá, že ve věci rozhodoval věcně nepříslušný soud, neboť od roku 2017 nebylo rozhodnuto o jí podané žalobě pro zmatečnost, a nebylo zajištěno řádné zastoupení nezletilého, jelikož doposud nebylo rozhodnuto o jejím návrhu na odvolání kolizního opatrovníka, jenž dle stěžovatelčina přesvědčení nejedná v zájmu nezletilého (srov. ústavní stížnost, s. 12). Opakovaně zdůrazňuje, že "účelovým trestním řízením ze strany [otce] bylo zcela nahrazeno opatrovnické řízení a celé opatrovnické řízení bylo a stále je negativně směřováno výhradně jen proti matce, kdy jakékoliv navržené důkazy proti [otci] jsou v opatrovnickém řízení zcela účelově a tendenčně opomíjeny."

10. Stěžovatelka rovněž zdůrazňuje, že v napadeném usnesení městského soudu je dle jejího názoru "nepravdivě uvedeno zastoupení matky, protože opatrovnice byla soudem ustanovena jen ke sp. zn. 68 Co 85/2019 a plná moc advokátce matkou byla dána také jen ke sp. zn. 68 Co 85/2019. Soud tak dodnes matce nedoručil usnesení, protože toto usnesení zaslal jen advokátce."

11. V závěru ústavní stížnosti stěžovatelka napadá shora zmíněné závěry trestního řízení. Rozporuje postup orgánů činných v trestním řízení, které zastavily trestní stíhání podle ustanovení § 172 odst. 1 písm. e) trestního řádu, ačkoliv měly dle názoru stěžovatelky postupovat podle ustanovení § 172 odst. 1 písm. b) trestního řádu.

12. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

13. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Posoudil totiž argumenty stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

14. Podstatou nyní projednávané ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s právními závěry obecných soudů v rámci řízení o úpravě výchovných poměrů k jejímu nezletilému synovi, v nichž tyto soudy shledaly předpoklady pro jeho svěření do výlučné péče otce. Ústavní soud v této souvislosti předně považuje za nezbytné zdůraznit, že není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto ani v řízeních o ústavních stížnostech, směřujících proti rozhodnutím obecných soudů, týkajících se úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, v žádném případě nenáleží hodnotit důkazy, provedené obecnými soudy v příslušných řízeních, a na základě tohoto "vlastního" hodnocení důkazů předjímat rozhodnutí o tom, komu má být dítě svěřeno do péče, jakým způsobem (co do rozsahu i konkrétního vymezení časového harmonogramu) má být rozhodnuto o styku rodičů k nezletilému dítěti atp. Stěžovatelka však povýtce staví Ústavní soud právě do této pozice, tj. další instance v systému obecného soudnictví, neboť své námitky obsažené v ústavní stížnosti, které mají spíše charakter nesouhlasných námitek vůči konkrétním důvodům, na nichž obecné soudy založily svá rozhodnutí, předkládala v obdobném znění již v předchozím řízení. Stěžovatelka tak ústavní stížnost fakticky považuje za další procesní prostředek, jehož prostřednictvím se domáhá změny konkrétní úpravy výchovných poměrů k nezletilému dítěti, jak byla vymezena obecnými soudy, s jejichž právními závěry polemizuje i v řízení před Ústavním soudem.

15. Pokud tedy stěžovatelka v ústavní stížnosti nesouhlasí se způsobem, jakým městský a obvodní soud rozhodly o úpravě výchovných poměrů jejího nezletilého syna, Ústavní soud připomíná, že ve vztahu k přezkumu rozhodnutí obecných soudů týkajících se problematiky úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem je jeho úkolem především posoudit, zda obecné soudy neporušily základní práva a svobody stěžovatele, kupříkladu tím, že by excesivním způsobem nerespektovaly již samotná ustanovení podústavního práva, přičemž nerespektování obsahu a smyslu příslušných zákonných ustanovení znamená přesah do ústavní roviny i proto, že příslušnou podústavní úpravou je právě ústavní úprava realizována a konkretizována [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363); či nález sp. zn. I. ÚS 266/10 ze dne 18. 8. 2010 (N 165/58 SbNU 421), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná rovněž na http://nalus.usoud.cz]. V rámci tohoto přezkumu Ústavní soud také vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, přičemž důkazní aktivita nedopadá na samotné účastníky, ale na soud, a zda byla veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení v tomto smyslu náležitě odůvodněna [srov. např. nález sp. sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683)].

16. Pro Ústavní soud je v nyní posuzovaném případě určující, že obecné soudy detailně rozvedly, jakými úvahami se řídily při přijímání napadených rozhodnutí, přičemž dostatečně objasnily, proč nezletilého svěřily do péče otce (srov. rozsudek obvodního soudu, bod 33). Ústavní soud nemá na rozdíl od stěžovatelky důvod pochybovat ani o správnosti skutkových zjištění, z nichž mj. vyplývá, že stěžovatelka dlouhodobě porušovala soudem stanovený harmonogram styku otce s nezletilým, nespolupracovala s orgány sociálně-právní ochrany dětí, odmítala otci i soudu sdělit místo pobytu nezletilého, v důsledku čehož po něm bylo jako po pohřešovaném vyhlášeno pátrání, porušila soudem stanovený zákaz vycestování s nezletilým do zahraničí, když dlouhodobě pobývala na ostrově Bali, od 3. 5. 2018 o nezletilého fakticky nepečovala (srov. rozsudek městského soudu, bod 6), v důsledku čehož (vzato ve svém souhrnu) proti ní bylo zahájeno trestní stíhání pro přečin ohrožování výchovy dítěte podle ustanovení § 201 odst. 1 písm. d) odst. 3 písm. b) trestního zákoníku. Jak správně uvedl městský soud (srov. rozsudek městského soudu, bod 18), již tyto okolnosti by samy o sobě byly způsobilé odůvodnit rozhodnutí o svěření nezletilého do výlučné péče otce. Pokud tedy obecné soudy toliko nad rámec uvedeného zohlednily rovněž zjištění o duševním onemocnění stěžovatelky, objektivně zpochybňující její schopnost osobní péče o syna, nelze jim cokoliv vytýkat, byť tento závěr převzaly ze znaleckého zkoumání provedeného v trestním řízení, které - jak se podává výše - bylo ukončeno usnesením o zastavení trestního stíhání dle ustanovení § 172 odst. 1 písm. e) trestního řádu (tedy z důvodu nepříčetnosti stěžovatelky, jejímž základem je ve smyslu ustanovení § 26 trestního zákoníku právě duševní porucha).

17. Za opodstatněnou nepovažuje Ústavní soud ani námitku nesprávného hodnocení provedených důkazů. Jak již bylo řečeno výše, zdejšímu soudu zásadně nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy. Ústavní soud zdůrazňuje, že ve své ustálené judikatuře zřetelně vymezil, za jakých podmínek teprve přistupuje k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy a skutkovými zjištěními, která z provedených důkazů soud učinil, což v důsledku vedlo k vadnému právnímu posouzení věci. Naznačený extrémní nesoulad v nyní posuzované věci nenastal.

18. Ústavní soud dále uvádí, že se nezabýval námitkami stěžovatelky týkajícími se jejího trestního stíhání [tj. že mělo dojít k jeho zastavení nikoliv dle ustanovení § 172 odst. 1 písm. e) trestního řádu, ale z důvodů předvídaných pod písm. b) téhož ustanovení], neboť tyto zcela zjevně nesouvisí s předmětem nyní posuzovaného řízení. Nad rámec uvedeného lze současně dodat, že obsahově identickými námitkami se zdejší soud již zabýval ve shora zmiňovaném řízení, vedeném pod sp. zn. I. ÚS 1653/19, přičemž v usnesení ze dne 23. 4. 2020 konstatoval, že orgánům činným v trestním řízení nebylo možno v dané trestní věci z ústavněprávního hlediska cokoliv vytknout.

19. Ústavní soud nepovažuje za relevantní ani zbývající námitky poukazující na nedostatek věcné příslušnosti, zmatečnostní vady či podjatost kolizního opatrovníka. Jak se totiž podává z obsahu ústavní stížností napadených rozhodnutí, tyto námitky, jež jsou svou povahou zcela bezpředmětné (např. není myslitelné, aby v řízení o úpravě poměrů nezletilého rozhodoval v prvním stupni krajský soud) či spekulativní (např. namítaná podjatost kolizního opatrovníka spatřovaná v jeho neochotě provést místní šetření v bydlišti otce), vykazují znaky obstrukčního jednání (srov. rozsudek obvodního soudu, bod 7). Stěžovatelka je navíc předkládala v průběhu celého předchozího řízení, což ovšem mělo negativní dopad na jeho celkovou délku (srov. rozsudek městského soudu, bod 17). Ústavní soud na těchto výtkách nespatřuje cokoliv, co by mělo ústavněprávní potenciál, přičemž toliko stručně připomíná, že obecné soudy zásadně nejsou povolány k tomu, aby poskytovaly ochranu zneužití práva, ať už hmotného či procesního (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 3209/18 ze dne 23. 10. 2018, bod 10).

20. Ve vztahu k napadeným usnesením vydaným v řízení o předběžném opatření Ústavní soud uvádí, že se již v minulosti opakovaně vyjádřil ke způsobilosti rozhodnutí o předběžném opatření (jako opatření prozatímní povahy) zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení, přičemž formuloval závěr (s nemalou mírou rezervovanosti), že tuto způsobilost vyloučit nelze. Podstatou jeho přezkumu však může být jen posouzení ústavnosti takového rozhodnutí, nikoli posouzení podmínek pro nařízení či zrušení předběžného opatření, poněvadž ty se přezkumné pravomoci Ústavního soudu vymykají [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 221/98 ze dne 10. 11. 1999 (N 158/16 SbNU 171)]. Je třeba zdůraznit, že předběžná opatření zpravidla nedosahují takové intenzity, aby mohla zasáhnout do ústavně zaručených práv jedné či druhé strany, neboť jde o rozhodnutí, kterými není prejudikován konečný výsledek sporu z hlediska hmotného práva, ale jde o opatření, jejichž trvání je omezeno.

21. Ústavní soud dále považuje za nezbytné podotknout, že k soudním rozhodnutím v rodinných věcech přistupuje velmi rezervovaně. Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je tak v kombinaci s omezeným přezkumem předběžného opatření jako rozhodnutí zatímní povahy velmi zúžen, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc koncentruje pouze na posouzení toho, zda v případě napadeného rozhodnutí nejde o zcela extrémní rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak zasáhlo do práva účastníka řízení na soudní ochranu.

22. Ústavní soud posoudil napadená usnesení ve výše vymezeném rozsahu a neshledal porušení základních práv stěžovatelky, a tedy ani žádný z předpokladů pro svůj kasační zásah. Je zcela zřejmé, že stěžovatelka v ústavní stížnosti polemizuje se závěry, ke kterým dospěly obecné soudy, přičemž její argumentace nepřekročila rámec podústavního práva. Napadená rozhodnutí o předběžném opatření mají zákonný podklad, byla vydána příslušným soudem a nejsou svévolná ve smyslu čl. 1 Ústavy ani čl. 2 odst. 2, odst. 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny.

23. Ústavní soud se zcela ztotožňuje se závěry obecných soudů, konkrétně pak městského soudu, že vzhledem k rozhodnutí ve věci samé se stěžovatelčino odvolání proti usnesení obvodního soudu stalo v části týkající se péče o nezletilého bezpředmětným, a jako takové muselo být odmítnuto. Za protiústavní nepovažuje zdejší soud ani závěr, že vzhledem k okolnostem nyní posuzovaného případu je formou zatímní úpravy žádoucí zamezit styku stěžovatelky s nezletilým, neboť zde existuje obava, že by stěžovatelka mohla nezletilého opětovně skrývat. O meritorní úpravě styku stěžovatelky a nezletilého teprve bude rozhodováno, přičemž - jak správně poukázal městský soud - bude úkolem obvodního soudu, aby na základě znaleckého zkoumání z oboru psychiatrie posoudil zdravotní stav stěžovatelky a zhodnotil, jestli (a případně v jaké formě a v jakém rozsahu) se má uskutečňovat vzájemný styk s nezletilým, resp. zda je tento styk v nejlepším zájmu nezletilého.

24. Dle názoru Ústavního soudu tedy nelze právním závěrům a ani procesnímu postupu obecných soudů z ústavněprávního hlediska nic vytknout, a proto ústavní stížnost stěžovatelky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. června 2020

Jiří Zemánek v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru