Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 2397/10 #1Usnesení ÚS ze dne 07.10.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
Soudce zpravodajKůrka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkNáklady řízení
EcliECLI:CZ:US:2010:3.US.2397.10.1
Datum podání17.08.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 150, § 142


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 2397/10 ze dne 7. 10. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jana Musila a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Bytové správy Ministerstva vnitra, s. p. o. se sídlem Praha 4, Na Pankráci 72, zastoupené Mgr. Jaroslavem Tajbrem, advokátem se sídlem Praha 5, U Nikolajky 5, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 5. 2010 č. j. 39 Co 416/2008-231, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení (o nákladech řízení) odvolacího soudu v její občanskoprávní věci, neboť jím mělo být porušeno její právo na spravedlivý proces, právo na právní pomoc v řízení před soudy, jakož i princip rovnosti, zakotvené v čl. 36 odst. 1, 2, čl. 37 odst. 2, 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny").

Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 2 usnesením ze dne 27. 6. 2008 č. j. 17 C 104/97-416 ku zpětvzetí žaloby zastavil řízení, v němž se žalobkyně Věra Řezníčková proti stěžovatelce (žalované) domáhala zaplacení částky 38.000.000 Kč (výrok I.), a žalobkyni zavázal povinností zaplatit stěžovatelce na nákladech řízení částku 171.775 Kč (výrok III.).

Městský soud v Praze usnesením ze dne 10. 5. 2010 č. j. 39 Co 416/2008-231 usnesení soudu prvního stupně ve výroku III. změnil tak, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok I.) a žádnému z účastníků řízení nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). S odkazem na nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3100/08 a sp. zn. IV. ÚS 3243/09 uvedl, že žalobkyně sice zpětvzetím žaloby zavinila zastavení řízení, avšak soud nesprávně posoudil účelnost nákladů vynaložených právními předchůdci stěžovatelky v souvislosti s jejich zastoupením advokáty; výsledek řízení totiž zcela závisel na vyřešení otázky v jiných řízeních a advokáti těchto předchůdců stěžovatelky činili kromě vyjádření ve věci pouze úkony procesního charakteru, které nevyžadovaly zastoupení "zkušenými a úzce zaměřenými advokáty".

Stěžovatelka vyslovuje v ústavní stížnosti přesvědčení, že tímto rozhodnutím jí bylo upřeno právo na právní pomoc a byla porušena zásada rovnosti účastníků řízení, neboť i stát je oprávněn nechat se zastupovat advokátem a nelze mu tak paušálně odepřít náhradu tím vzniklých nákladů (usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3315/09); to je podle jejího názoru možno pouze na základě aplikace ustanovení § 150 o. s. ř. (usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1625/09), jíž se však odvolací soud nezabýval. Stěžovatelka zdůrazňuje, že nedisponuje rozsáhlým právním aparátem, jednalo se o "komplex soudních řízení" s velmi specifickou problematikou privatizace, řízení byla iniciována žalobkyní na základě zcela neexistentních nároků, přičemž jejich předmětem byla vysoká částka, již by v případě neúspěchu museli uhradit "daňoví poplatníci".

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

Stěžovatelka se v ústavní stížnosti - jakožto (v podstatě) jediného ústavněprávního argumentu - dovolává porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, jímž je garantováno, že každý se může domáhat svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.

Je však prima facie zřejmé, že toto právo jí upřeno nebylo; dostalo se jí adekvátního postavení účastníka řízení a odvolací soud své rozhodnutí podrobně a srozumitelně odůvodnil.

To je v zásadě vše, co z čl. 36 odst. 1 Listiny lze pro ústavněprávní přezkum vyvodit. Neplyne odtud garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatelka za správné pokládá.

Výjimkou jsou situace, kdy interpretace podústavního práva, již obecné soudy zvolily, založila porušení některého (jiného) základního práva stěžovatele, případně ve střetu dvou výkladových alternativ byl pominut možný výklad jiný, ústavně konformní, anebo je výrazem flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jež je v soudní praxi respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli, resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").

K otázce náhrady nákladů řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05); povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti povýtce způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Východisko pro připouštěnou výjimku bylo v předchozím předestřeno; vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, musí zmíněné "kvalifikované vady" dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.

Nic z uvedených podmínek pro zásah Ústavního soudu stěžovatelčině ústavní stížnosti nesvědčí; stěžovatelka toliko polemizuje s odvolacím soudem na úrovni jím užitého podústavního práva a sama nikterak nedává najevo, proč by spor o výklad ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. (v otázce "účelného uplatňování práva"), resp. ustanovení § 150 o. s. ř. měl nabýt ústavněprávního rozměru. Proti závěru odvolacího soudu toliko klade konstrukci vlastní, založenou na přesvědčení, že je "správnější", nicméně neuvádí, proč by ten, jemuž oponuje, měl být "protiústavní", resp. proč by měl do tohoto sporu zasáhnout Ústavní soud. Jinak řečeno, stěžovatelka zjevně podléhá představě, že Ústavní soud je nadán speciální pravomocí pro přezkum nákladových rozhodnutí obecných soudů, a to patrně proto, že jiné (třetí) instance (když dovolání není přípustné) již není.

Odvolací soud se otázkou náhrady nákladů řízení adekvátně zabýval a přiměřeně své rozhodnutí odůvodnil, též se zřetelem k závěrům judikatury Ústavního soudu. Jím uplatněné názory mají logickou základnu a jsou i rozumně obhajitelné.

Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.

Z předchozího - ve vztahu k vyloženým podmínkám zásahu Ústavního soudu do rozhodování soudů obecných - plyne, že právě tak je tomu v dané věci.

Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatelky jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. října 2010

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru