Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 239/15 #1Usnesení ÚS ze dne 26.03.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Praha-západ
SOUD - KS Praha
Soudce zpravodajKůrka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu ... více
Věcný rejstříkpozemek
žaloba/na vyklizení
EcliECLI:CZ:US:2015:3.US.239.15.1
Datum podání26.01.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 11 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

13/1997 Sb., § 7 odst.1

99/1963 Sb., § 120, § 132


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 239/15 ze dne 26. 3. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů Ivana Jahody a Ing. Evy Petrové, zastoupených JUDr. Ondřejem Kuchařem, advokátem se sídlem Praha 1, Týnská 12, proti rozsudku Okresního soudu Praha - západ ze dne 29. 12. 2010, č. j. 10 C 134/2010-108, a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. 4. 2012, č. j. 21 Co 462/2011-166, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelé se ústavní stížností, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů vydaných v jejich občanskoprávní věci, neboť jimi mělo dojít k porušení jejich základních práv na spravedlivý proces a na nedotknutelnost vlastnictví zaručených Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že soud prvního stupně zamítl žalobu stěžovatelů proti obci Petrov na vyklizení zde specifikovaného pozemku v k. ú. Petrov u Prahy, odvolací soud toto rozhodnutí rovněž ústavní stížností napadeným rozsudkem potvrdil, a následné dovolání Nejvyšší soud usnesením odmítl jako nepřípustné.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti polemizují se skutkovými a právními závěry soudů; jsou názoru, že pro rozhodný závěr, k němuž dospěly obecné soudy, tj. že jejich žalobě brání existence účelové komunikace, zde "není důvod", neboť žádný z jejích zákonných znaků žalovaný skutkově netvrdil a neprokázal. Jmenovitě stěžovatelé namítají nesprávnost jejich úsudku o souhlasu "s užíváním nemovitosti" a o nedostatku "komunikační alternativy", a odvolacímu soudu zvláště vytýkají, že nedostatek odpovídajících tvrzení žalovaného nahrazoval vlastní procesní aktivitou.

Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

Stěžovatelé se v ústavní stížnosti dovolávají - jakožto ústavněprávního argumentu - nedostatku spravedlivého procesu, jmenovitě porušení článku 36 odst. 1 Listiny, jenž zaručuje právo každého domáhat se svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu (rovněž dovolávaný č. 11 odst. 1 Listiny mohl být dotčen jen jeho prostřednictvím).

Pod procesní větev tohoto článku lze subsumovat jejich kritiku odvolacím soudem provedeného dokazování.

Že se zde odvolací soud dopustil ústavněprávně relevantního pochybení, se však z jeho rozhodnutí nepodává, resp. spolehlivě neplyne; z rekapitulace obsahu prvostupňového rozhodnutí, obsahu v řízení učiněných podání, včetně vyjádření žalovaného k žalobě a zejména k odvolání žalobců, se nikterak nenaznačuje, že by soud dokazoval něco, co nebylo (alespoň) přiměřeně tvrzeno.

Jinak deficit v čl. 36 odst. 1 Listiny předjímaných znaků (nezávislosti či nestrannosti soudů) tvrzen není, a není důvod pochybovat ani o tom, že se stěžovatelům dostalo náležitého postavení účastníků řízení disponujících zákonem stanovených procesních práv; pročež zbývá k posouzení, zda výsledek řízení, jemuž stěžovatelé oponují, byl založen (či nikoli) "stanoveným způsobem" v rovině jimi vytýkaných nedostatků skutkových a potažmo hmotněprávního posouzení dané věci.

Jak se podává z předchozího, výsledek dosažený tímto "způsobem" nelze však identifikovat s výsledkem - podle stěžovatelů - věcně správným.

Což je významné potud, že ústavní stížnost je svým obsahem polemikou se závěry obecných soudů, pokračující na stejné (podústavní) úrovni, jakož i s obdobnou argumentací, s níž stěžovatelé vystupovali již v řízení před nimi, přičemž jmenovitě odvolací soud se s ní adekvátně vypořádal (identifikované skutkové nedostatky rozhodnutí soudu prvního stupně náležitým procesním postupem odstranil). Není zde ničeho, co by signalizovalo kolizi se základními (procesními) právy stěžovatelů.

K posílení tohoto - rozhodného - hodnocení se sluší poznamenat, že s výstižným a podrobným odůvodněním rozhodnutí odvolacího soudu se lze ztotožnit i z hledisek ústavněprávních, neboť i ta mu byla explicitním východiskem. Ústavněprávní judikaturou, jakož i judikaturou obecných soudů dovozené znaky účelové komunikace, jejichž naplnění představuje regulérní omezení vlastnického práva (stěžovatelů), vyložil soud zcela v úplnosti a s náležitým pochopením, a přiléhavě je aplikoval na skutkový stav, který rovněž adekvátně zjistil. Ani skutkové závěry odvolacího soudu, byť stěžovateli kritizované (v tématech souhlasu předchozích vlastníků, resp. komunikační nezbytnosti), netrpí ústavněprávním deficitem, neboť nechybí racionální vazba mezi tím, co z jednotlivých důkazů vyplynulo, a jaká zjištění odtud byla učiněna.

Je proto namístě uzavřít, že stěžovatelům se tvrzený zásah do jejich základních práv doložit nezdařilo.

Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená možnost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. postrádá-li napadené rozhodnutí způsobilost, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele.

Z řečeného plyne, že podmínky pro užití tohoto ustanovení jsou splněny.

Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání ústavní stížnost stěžovatelky usnesením odmítl.

Ačkoli stěžovatelé petitem své ústavní stížnosti nenapadli rozhodnutí Nejvyššího soudu, jež v jejich věci bylo též vydáno, nevyvozoval odtud - za této situace - Ústavní soud jim nepříznivé důsledky vzhledem k tomu, že dovolací soud nerozhodl věcně.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. března 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru