Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 239/04Nález ÚS ze dne 17.06.2004Práva obviněného při rozhodování o jeho vzetí do vazby

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuzamítnuto
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
základní práva a svobody/svoboda osobní/vazba
Věcný rejstříkprocesní postup
vazba/důvody
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 80/33 SbNU 273
EcliECLI:CZ:US:2004:3.US.239.04
Datum vyhlášení29.06.2004
Datum podání16.04.2004
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 8 odst.2

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 5 odst.3

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 77, § 65 odst.2, § 67


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 239/04 ze dne 17. 6. 2004

N 80/33 SbNU 273

Práva obviněného při rozhodování o jeho vzetí do vazby

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu (III. senátu) ze dne 17. června 2004 sp. zn. III. ÚS 239/04 ve věci ústavní stížnosti F. G. proti usnesení Okresního soudu Plzeň-město z 29. 11. 2003 sp. zn. 5 Nt 150/2003, jímž byl stěžovatel vzat do vazby, a proti usnesení Krajského soudu v Plzni z 6. 1. 2004 sp. zn. 9 To 761/2003 o zamítnutí stěžovatelovy stížnosti proti tomuto rozhodnutí.

Ústavní stížnost se zamítá.

Odůvodnění:

I.

Včas a řádně podanou ústavní stížností co do náležitostí stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí. Stěžovatel se domnívá, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená práva, konkrétně pak ustanovení čl. 8 odst. 1 a 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 5 odst. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Porušení ústavně zaručených práv a svobod spatřuje stěžovatel především v těchto skutečnostech:

1. Podle stěžovatelova mínění bylo jeho vzetí do vazby nezákonné, protože nebyl dán žádný z důvodů vazby, vyjmenovaný v § 67 trestního řádu (dále též tr. ř.).

2. Obecné soudy měly údajně pochybit také v tom, že svá rozhodnutí o vzetí do vazby a o zamítnutí jeho stížnosti proti usnesení o vzetí do vazby řádně neodůvodnily, jak jim to ukládá § 134 odst. 2 tr. ř.

3. Soudce okresního soudu prý porušil pravidla spravedlivého procesu tím, že při rozhodování o vzetí do vazby neumožnil stěžovateli (v trestním řízení "obviněnému") ani jeho obhájci seznámit se s obsahem návrhu státní zástupkyně na vzetí do vazby, čímž jim znemožnil vyvracet argumenty uplatňované v návrhu na vzetí do vazby. Tím byly podle stěžovatelova mínění porušeny zásady kontradiktornosti řízení a rovnosti zbraní účastníků řízení.

II.

Ústavní soud si vyžádal vyjádření k podané ústavní stížnosti od soudce Okresního soudu Plzeň-město, od Krajského soudu v Plzni a od Krajského státního zastupitelství v Plzni. Všichni tito účastníci odkázali na argumentaci obsaženou v napadených rozhodnutích a navrhli ústavní stížnost zamítnout.

Okresní soud Plzeň-město, Krajský soud v Plzni, Krajské státní zastupitelství v Plzni a právní zástupce stěžovatele byli požádáni o sdělení, zda souhlasí s upuštěním od ústního jednání, přičemž v přípise byli upozorněni na skutečnost, že pokud se ve stanovené lhůtě nevyjádří, bude jejich souhlas ve smyslu § 101 odst. 4 občanského soudního řádu předpokládán. Okresní soud Plzeň-město, Krajský soud v Plzni a právní zástupce stěžovatele vyslovili souhlas s upuštěním od ústního jednání; vyjádření Krajského státního zastupitelství v Plzni Ústavní soud neobdržel. Vzhledem k tomu a dále s ohledem ke skutečnosti, že Ústavní soud má za to, že od jednání nelze očekávat další objasnění věci, bylo od ústního jednání v dané věci upuštěno (§ 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).

III.

Z obsahu svého spisu sp. zn. III. ÚS 239/04, zejména z obsahu ústavní stížnosti, z vyjádření účastníků, z napadených rozhodnutí a z protokolu sepsaného při příležitosti vzetí stěžovatele do vazby dne 29. 11. 2003 u Okresního soudu Plzeň-město sp. zn. 5 Nt 150/2003 Ústavní soud zjistil:

Stěžovatel je stíhán jako obviněný pro pokračující trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 4 písm. c) trestního zákona. Trestní stíhání bylo zahájeno usnesením policejního orgánu Policie České republiky, Služby kriminální policie a vyšetřování, Národní protidrogové centrály dne 27. 11. 2003 (sp. zn. ČVS: NPC-1/2002). Stíhaná trestná činnost má spočívat (zkráceně řečeno) v tom, že stěžovatel v období od 10. 5. 1998 do 4. 10. 1999 měl v 11 případech na území České republiky, Rakouska a Itálie organizovat rozsáhlé obchodování s heroinem a kokainem v množství pohybujícím se v řádu desítek kilogramů omamných látek, přičemž na trestné činnosti se měla podílet mezinárodně organizovaná skupina spolupachatelů.

Stěžovatel byl usnesením soudce Okresního soudu Plzeň-město ze dne 29. 11. 2003 č. j. 5 Nt 150/2003 vzat do vazby z důvodů uvedených v § 67 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. Stížnost obviněného proti vzetí do vazby byla zamítnuta podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 1. 2004 sp. zn. 9 To 761/2003. Proti těmto rozhodnutím směřuje ústavní stížnost.

IV.

Jak Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy [srov. čl. 81 a 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. Ústavní soud není orgánem činným v trestním řízení a nemůže ani tyto orgány nahrazovat. Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud již mnohokrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecných soudů by byl dán pouze tehdy, pokud by jejich právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen "Sbírka rozhodnutí"), svazek 3, nález č. 34, str. 257].

Na druhé straně je však Ústavní soud oprávněn, ale i povinen posoudit, zda řízení jako celek bylo spravedlivé a zda v něm nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

Podle čl. 8 odst. 2 Listiny "Nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon.". Podle čl. 8 odst. 5 Listiny "Nikdo nesmí být vzat do vazby, leč z důvodů a na dobu stanovenou zákonem a na základě rozhodnutí soudu.". Ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny říká, že "Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.".

Podle čl. 5 odst. 3 Úmluvy "Každý, kdo je zatčen nebo jinak zbaven svobody ... , musí být ihned předveden před soudce nebo jinou úřední osobu zmocněnou zákonem k výkonu soudní pravomoci a má právo být souzen v přiměřené lhůtě nebo propuštěn během řízení.". Ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy stanoví, že "Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu.".

Ústavní soud posoudil ve světle výše popsaného ústavního rámce výroky a odůvodnění napadených rozhodnutí a neshledal v postupu obecných soudů žádné porušení ústavních práv a svobod stěžovatele.

V.

Ústavní soud se zabýval především stěžovatelovou námitkou, že k jeho vzetí do vazby nebyl dán žádný z důvodů vazby, a shledal, že této námitce nemůže přisvědčit. Neztotožňuje se ani se stěžovatelovou výtkou, že napadená rozhodnutí soudu prvního stupně a druhého stupně nejsou náležitě odůvodněna.

Stěžovatel byl vzat do vazby z důvodů uvedených v § 67 písm. a) a b) tr. ř., kde se praví:

"Obviněný smí být vzat do vazby jen tehdy, jestliže z jeho jednání nebo dalších konkrétních skutečností vyplývá důvodná obava,

a) že uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul, zejména nelze-li jeho totožnost hned zjistit, nemá-li stálé bydliště anebo hrozí-li mu vysoký trest,

b) že bude působit na dosud nevyslechnuté svědky nebo spoluobviněné nebo jinak mařit objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání ...

... a dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu, jsou zřejmé důvody k podezření, že tento trestný čin spáchal obviněný, a s ohledem na osobu obviněného, povahu a závažnost trestného činu, pro který je stíhán, nelze v době rozhodování účelu vazby dosáhnout jiným opatřením.".

Ústavní soud konstatuje, že všechny tyto zákonné podmínky byly v tomto případě splněny a že obecné soudy přesvědčivým a přezkoumatelným způsobem vyložily důvody svých rozhodnutí. Prvoinstanční soud měl při svém rozhodování k dispozici rozsáhlý spisový materiál, obstaraný tuzemskými a cizozemskými policejními orgány a předložený státní zástupkyní, z něhož dostatečně vyplývá jak důvodnost podezření ze spáchání inkriminované trestné činnosti, tak zákonné důvody vazby. Samotnou povahou počáteční etapy trestního stíhání, kdy byl stěžovatel brán do vazby, je dáno, že některé informace, z nichž soud vycházel (zejména spisový materiál poskytnutý zahraničními policejními orgány), nemají formální povahu důkazů vyžadovanou pro vynesení odsuzujícího rozsudku. To však nikterak nebrání tomu, aby tyto neformální podklady mohly sloužit k odůvodnění procesního rozhodnutí o vzetí do vazby; bude věcí dalšího průběhu trestního stíhání, aby tyto informace byly dokumentovány procesně bezvadným způsobem.

Aniž by Ústavní soud znovu rozváděl důvody vzetí do vazby konstatované v napadených rozhodnutích obecných soudů, na něž je možno odkázat, připomíná zejména mimořádně vysokou závažnost trestných činů, pro něž je stěžovatel stíhán, danou značným rozsahem a dlouhodobostí trestné činnosti a jejím organizovaným charakterem, z čehož lze dovodit hrozbu vysokým trestem. Obavu uprchnutí nebo skrývání lze oprávněně zdůvodnit mezinárodním charakterem stíhané trestné činnosti a existencí četných kontaktů stěžovatele s osobami žijícími v zahraničí. Rovněž jsou dány důvody pro uvalení koluzní vazby, protože stíhání se týká skupinové trestné činnosti, část osob, které bude třeba vyslechnout, ať již jako svědky nebo jako potenciální spolupachatele, se nachází na svobodě, po jejich pobytu pátrá v některých případech policie a obava z jejich ovlivňování je reálná. Ústavní soud se obiter dictum ztotožňuje i s konstatováním krajského soudu, že v daném případě byl naplněn též důvod vazby předstižné podle § 67 písm. c) tr. ř., byť prvoinstanční soud takový důvod neshledal.

VI.

Ústavní soud nesouhlasí se stěžovatelovým tvrzením, že obecný soud ho náležitým způsobem neseznámil s návrhem státní zástupkyně na vzetí do vazby, čímž ho zbavil možnosti náležitě se hájit a vyvracet argumenty svědčící pro jeho vzetí do vazby.

Zásady kontradiktornosti řízení a rovnosti zbraní, vyplývající z principu spravedlivého procesu, obsaženého v čl. 6 Úmluvy, jsou sice významnými, avšak nikoliv jedinými zásadami trestního řízení. Za určitých okolností mohou kolidovat s jinými uznávanými a legitimními zásadami trestního řízení, např. se zásadou vyhledávací, zásadou hospodárnosti a zásadou rychlosti řízení, a proto mohou být, za dodržení principu proporcionality, v některých stadiích řízení, zejména v přípravném řízení, dočasně omezeny.

Zásady kontradiktornosti řízení a rovnosti zbraní platí pro trestní řízení jako celek, avšak neuplatňují se ve všech stadiích trestního řízení a při všech procesních úkonech stejně intenzivně. Nejúplněji se prosazují v hlavním líčení, eventuálně ve veřejném zasedání soudu, v nichž se rozhoduje o nejdůležitějších meritorních otázkách trestního řízení, tj. o vině a o trestu. V těchto procesních formách lze vytvořit reálné předpoklady (procesní, organizační i faktické) pro široké a reálné uplatnění těchto zásad. Naproti tomu při provádění úkonů v přípravném řízení nelze zásady kontradiktornosti řízení a rovnosti zbraní vždy plně uplatnit, pokud by jimi byly popřeny jiné legitimní zájmy, zejména zájem na efektivitě trestního stíhání.

V posuzovaném případě šlo o úkon prováděný v přípravném řízení, a to bezprostředně po zahájení trestního stíhání sdělením obvinění a po zadržení obviněného. Způsob rozhodování o zadržené osobě je upraven v § 77 tr. ř., kde se mj. uvádí:

"(1) Nenařídil-li státní zástupce propuštění zadržené osoby na podkladě materiálů mu došlých, popřípadě po jejím opětovném výslechu, je povinen odevzdat ji ve lhůtě 48 hodin od zadržení soudu s návrhem na vzetí do vazby. K návrhu připojí dosud získaný důkazní materiál.

(2) Soudce je povinen vyslechnout zadrženou osobu ... a do 24 hodin od doručení návrhu státního zástupce rozhodnout o jejím propuštění na svobodu anebo rozhodnout, že ji bere do vazby. O době a místě konání výslechu vyrozumí bezodkladně vhodným způsobem zvoleného nebo ustanoveného obhájce, pokud je dosažitelný a o jeho účast zadržená osoba požádala, a státního zástupce. Obhájce a státní zástupce se mohou výslechu zúčastnit a klást zadržené osobě otázky, avšak teprve tehdy, až jim k tomu soudce udělí slovo. Překročení doby 24 hodin od doručení návrhu státního zástupce na vzetí do vazby je vždy důvodem rozhodnutí o propuštění obviněného na svobodu.".

Jak Ústavní soud zjišťuje z návrhu na vzetí stěžovatele do vazby předloženého Okresnímu soudu Plzeň-město státní zástupkyní Krajského státního zastupitelství v Plzni dne 28. 11. 2003 pod sp. zn. 1 KZv 73/2003, jakož i z protokolu sepsaného při příležitosti vzetí stěžovatele do vazby dne 29. 11. 2003 u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 5 Nt 150/2003, postup předepsaný v § 77 tr. ř. byl v posuzovaném případě dodržen. Návrh státní zástupkyně na vzetí do vazby byl včas doručen soudu, přičemž soudu byly předloženy v oddělené složce též záznamy o doposud shromážděných důkazech. Jak vyplývá z vyjádření státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Plzni ze dne 25. 5. 2004, zaslaného Ústavnímu soudu pod č. j. 1 KZv 73/2003-1737, byl soudu předložen velmi obsáhlý listinný důkazní materiál (byl obsažen ve dvaceti svazcích listin).

Obviněný byl vyslechnut soudcem dne 29. 11. 2003 za přítomnosti advokáta JUDr. R. V. U., zastupujícího zvoleného obhájce JUDr. T. S.; byla přítomna též tlumočnice do albánského jazyka, obviněný však prohlásil, že si přeje vést výslech v českém jazyce, který dobře ovládá. Je pravda, že obhájce se při výslechu obviněného před soudcem domáhal doručení písemného návrhu státní zástupkyně na vzetí do vazby, v čemž mu však nebylo vyhověno s odůvodněním, že soud má tento návrh pouze v jednom vyhotovení. V protokole je výslovně konstatováno, že obviněný byl soudcem "podrobně seznámen s důvody vazby, tak jak jsou státní zástupkyní u jeho osoby v návrhu na vzetí do vazby precizovány". Ve svém písemném vyjádření ze dne 27. 5. 2004, vyžádaném Ústavním soudem, soudce Okresního soudu Plzeň-město upřesňuje, že "seznámil obhájce i obviněného s důvody vazby státní zástupkyní navrhovanými tím, že jsem je z jejího návrhu přečetl". Způsob a rozsah, jakým byl stěžovatel informován, je popsán též ve vyjádření státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Plzni ze dne 25. 5. 2004, v němž se uvádí, že soudce přečetl obviněnému doslova pasáže nacházející se na str. 12, 13 a 14 návrhu na vzetí do vazby. Ústavní soud nemá důvod pochybovat o správnosti těchto tvrzení.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že "v průběhu veřejného zasedání o vzetí ... do vazby nebyla obhájci ani obviněnému dána možnost seznámit se s obsahem návrhu státní zástupkyně ... obsahující celkem cca 14 stran textu, tedy bylo odepřeno právo seznámit se s celým spisem, obviněnému tak nebyla poskytnuta možnost, aby mohl přiměřeným způsobem vyvracet argumenty uplatňované v návrhu na vzetí do vazby. Řízení tedy nebylo skutečně kontradiktorní a nebyla zaručena rovnost zbraní ...". Ústavní soud však nemůže těmto námitkám přisvědčit.

Především je třeba konstatovat, že se stěžovatel mýlí, pokud se domnívá, že o věci bylo jednáno ve veřejném zasedání. Pro postup rozhodování o zadržené osobě podle § 77 tr. ř. trestní řád nepředepisuje formu veřejného zasedání, stanovenou v § 232 a násl. tr. ř.; jde o úkon soudce v přípravném řízení, na něž dopadají obecná ustanovení o úkonech trestního řízení podle hlavy třetí trestního řádu.

Trestní řád neukládá soudu povinnost doručovat obviněnému písemný návrh státního zástupce na vzetí do vazby ani povinnost seznámit obviněného s obsahem celého spisu. Takový postup zákonodárce nepředepisuje již z toho prostého důvodu, že lhůta 24 hodin, počítaná od doručení návrhu státního zástupce soudu, v níž musí soudce rozhodnout o vazbě (§ 77 odst. 2 tr. ř.), je velmi krátká. Tato lhůta je určena především k tomu, aby se s návrhem a se získaným důkazním materiálem mohl seznámit soud, který si musí opatřit dostatečné množství informací potřebných pro jeho rozhodnutí. V takových případech, kdy jde např. o složitou trestnou činnost, dokládanou rozsáhlým důkazním materiálem (jako tomu bylo i v posuzovaném případě), je zcela nereálné, aby ve vymezeném časovém intervalu byl obviněnému doručován nebo předkládán k seznámení celý obsah spisu.

Právo obviněného a obhájce na nahlížení do spisů je možno v přípravném řízení odepřít postupem podle § 65 odst. 2 tr. ř. Tato zákonem předpokládaná možnost omezení práva nahlížet do spisů vyplývá ze skutečnosti, že v počátcích vyšetřování nelze často zabezpečit ochranu důkazních pramenů před jejich poškozením a zničením nebo před jinými aktivitami sledujícími cíl mařit vyšetřování. Ohroženy mohou být i jiné společenské a individuální zájmy, např. bezpečnost svědků, citlivé osobní údaje nezúčastněných osob, skutečnosti podléhající utajení, přičemž časová tíseň neumožňuje zajistit ochranu těchto legitimních zájmů jiným způsobem. Všechna tato rizika je třeba zvlášť pečlivě zvažovat v případech nebezpečných forem kriminality, jako je např. organizovaná kriminalita s mezinárodními prvky (jako je tomu v posuzovaném případě). Za této situace, kdy koliduje oprávněný zájem státu na účinném postihu kriminality, resp. jiné důležité společenské a individuální zájmy s právem obviněného na obhajobu, připouští právní úprava, jakož i trestněprocesní teorie i praxe, dočasné omezení práva na nahlížení do spisů v přípravném řízení. Ústavní soud se neztotožňuje s názorem, vysloveným v odborné literatuře, že totiž "státní zástupce ani policejní orgán nemůže obviněnému a jeho obhájci odmítnout v souvislosti s rozhodováním o vazbě předchozí nahlédnutí do těch relevantních částí spisu, které jsou podstatné pro rozhodnutí o vazbě, zejména těch důkazů a ostatních podkladů, které státní zástupce používá k odůvodnění svého návrhu na vzetí obviněného do vazby ..." (srov. Šámal/Král/Baxa/Púry: Trestní řád. Komentář - díl I. 4. vyd. Praha 2002, str. 344).

Vždy je samozřejmě nutno zajistit, aby obviněnému (obhájci) byly poskytnuty v přiměřeném rozsahu důkazy nebo jiné informace potřebné v daném stadiu trestního řízení k jeho obhajobě. Při rozhodování o vzetí zadržené osoby do vazby postupem podle § 77 tr. ř. je třeba obviněného seznámit zejména s důvody zahájení trestního stíhání a s důvody, pro něž je navrhováno vzetí do vazby. Způsob seznámení s těmito skutečnostmi však není trestním řádem předepsán, zejména není předepsáno, že by obviněnému (obhájci) muselo být umožněno nahlédnutí do spisu. Seznámení lze učinit i tak, že soudce ústně obviněnému reprodukuje obsah návrhu státního zástupce na vzetí do vazby, z něhož jsou patrny jak důvody vazby, tak skutkové okolnosti, z nichž tyto důvody vazby vyplývají. Tímto postupem nedochází v přípravném řízení k popření práv obhajoby.

Stěžovatel podpírá svou argumentaci v ústavní stížnosti odkazem na judikáty Evropského soudu pro lidská práva (dále též "ESLP") ve věcech Nikolova v. Bulharsko, Lamy v. Belgie, Nedbala v. Polsko, Garcia Alva v. Německo a Schöps v. Německo, z nichž dovozuje své právo na přístup ke spisu. Ústavní soud k tomu konstatuje, že stěžovatelova argumentace v tomto směru není korektní. Uváděné kauzy ESLP jsou zčásti založeny na jiném skutkovém základě, než je tomu v tomto případě, a právní názory v nich vyslovené jsou vázány na další doplňující podmínky. Citovaná judikatura ESLP obecně uznává legitimní potřebu státu vést vyšetřování účinně, což v některých případech vyžaduje, aby část shromážděných informací byla dočasně držena v tajnosti, aby se zabránilo falšování důkazů a podkopávání chodu spravedlnosti. Tato judikatura uznává právo obviněného a obhájce na poskytnutí informací, které jsou podstatné pro posouzení zákonnosti vazby, avšak nelze z ní dovodit ani to, že musí být poskytnuty všechny informace, kterými soud v daném momentu disponuje, ani to, že poskytnutí se vždy musí dít vizuálním nahlédnutím do spisu. Relevantní informace, podstatné pro posouzení zákonnosti vazby, mohou být obviněnému a obhájci předány i jiným věrohodným způsobem, např. ústním reprodukováním návrhu státního zástupce obviněnému (obhájci) v té části, v níž návrh obsahuje konkrétní skutečnosti odůvodňující uvalení vazby.

Ústavní soud pokládá za vhodné upozornit na skutečnost, že zákonná možnost odmítnout v přípravném řízení obviněnému a obhajobě právo nahlížení do spisu v případech, kdy by to mohlo ohrozit zájem vyšetřování, patří k obvyklému standardu legislativy v demokratických evropských státech (jako příklad lze uvést § 147 odst. 2 německého trestního řádu). Ve stejném smyslu se vyslovuje též judikatura zahraničních ústavních soudů. Např. v rozhodnutí německého Spolkového ústavního soudu z 15. ledna 2004 se uvádí: "Právo nahlížet do spisu v plném rozsahu ... má obhájce obviněného teprve po skončení vyšetřování. Předtím může být toto právo zcela nebo částečně odepřeno, pokud by to ohrožovalo účel vyšetřování. Takovému odepření nelze z ústavního hlediska nic vytýkat, protože vyšetřování slouží k objasnění podezření z trestného činu a proto nemůže být od začátku vedeno "otevřeně", tj. nelze zveřejnit všechny vyšetřováním zjištěné informace. S ohledem na právní požadavek, aby v trestním řízení byla v co možná nejširším rozsahu zjištěna pravda, nelze nic namítat proti tomu, že státní zastupitelství má v přípravném řízení informační náskok a že informační zájmy stěžovatele byly pozastaveny do skončení vyšetřování." (Viz BVerfG, 2 BvR 1895/03.)

Ústavní soud poukazuje na svou ustálenou judikaturu, v níž mimo jiné konstatuje, že "státnímu zastupitelství ... nelze upřít právo na vlastní (procesní a vyšetřovací) taktiku; proto také po státním zastupitelství jako žalobci a zástupci státu nelze vyžadovat, aby zejména v přípravném řízení stíhaného seznamovalo s důkazní situací tak, jak se v tom kterém okamžiku (fázi) přípravného řízení jeví, případně jak a z jakých důvodů ji hodnotí, a vyjasňovalo tak předčasně (do okamžiku skončení vyšetřování) své bližší či vzdálenější procesně taktické záměry (cíle)." (viz sp. zn. III. ÚS 511/02, Sbírka rozhodnutí, svazek 30, nález č. 105).

V jiném svém rozhodnutí Ústavní soud uvedl:

"Uplatnění zásady kontradiktornosti řízení, jež se projevuje mimo jiné požadavkem rovnosti zbraní (čl. 37 odst. 3 Listiny, čl. 96 odst. 1 Ústavy), není ovšem absolutní (srov. Pl. ÚS 15/01, Sbírka rozhodnutí, svazek 24, nález č. 164; vyhlášen pod č. 424/2001 Sb.). To plně potvrzuje i judikatura Evropskéhosoudu pro lidská práva. Ten v poměru k opravným prostředkům ve věcech vazby poukázal na to, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy omezuje ve svém autentickém znění působení veškerých požadavků spravedlivého procesu výslovně na řízení o "důvodnosti obžaloby" (proces portant sur le bien-fondé de l´accusation). (Český oficiální překlad Úmluvy ve Sbírce zákonů, č. 209/1992 Sb., který velmi nepřesně v čl. 6 odst. 1 uvádí "oprávněnost jakéhokoli trestního obvinění", není autentickým zněním Úmluvy; Ústavní soud je ve smyslu čl. 10 Ústavy povinen interpretovat a aplikovat Úmluvu jako mezinárodní smlouvu v souladu s jejím autentickým zněním.) Řízení o opravných prostředcích ve věcech vazby není podle Evropského soudu pro lidská práva řízením o "důvodnosti obžaloby" (viz jeho rozhodnutí ve věci Neumeister proti Rakousku, 1968, § 23), a proto nelze všechny požadavky obsažené v čl. 6 odst. 1 Úmluvy na řízení o vazbě bez dalšího vztáhnout. Platí to např. o veřejnosti jednání (tamtéž). ... Výjimky mohou být akceptovány pod podmínkou, že jsou dodržena práva obhajoby ve smyslu čl. 6 odst. 3 Úmluvy (srov. Craxi proti Itálii, 2003)." (viz nepublikované usnesení sp. zn. II. ÚS 547/03.)

Ústavnísoud konstatuje, že v posuzovaném případě bylo postupováno způsobem, který je slučitelný se zásadami spravedlivého řízení ve smyslu čl. 5 odst. 3 a čl. 6 Úmluvy.

VII.

Po zvážení všech výše uvedených skutečností Ústavnísoud neshledal, že by rozhodnutími napadenými ústavní stížností došlo k porušení ústavně zaručených práv nebo svobod stěžovatele. V procesním postupu obecných soudů neshledal Ústavní soud žádné ústavně relevantní závady. Z těchto důvodů byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zamítnout.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru