Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 2389/13 #1Usnesení ÚS ze dne 03.04.2014

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NSS
SOUD - KS České Budějovice
FINANČNÍ ÚŘAD / ŘEDITELSTVÍ - FŘ České Budějovice
FINANČNÍ ÚŘAD / ŘEDITELSTVÍ - FÚ České Budějovice
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/ukládání daní a poplatků
Věcný rejstříkdaň/daňová povinnost
EcliECLI:CZ:US:2014:3.US.2389.13.1
Datum podání05.08.2013
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11

Ostatní dotčené předpisy

180/2005 Sb., § 7a


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 2389/13 ze dne 3. 4. 2014

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud ČR rozhodl dne 3. dubna 2014 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti společnosti PEREZA a. s., se sídlem v Brně, Merhautova 1024/155, zastoupené Mgr. Jiřím Šebestou, advokátem, AK se sídlem v Brně, Čechyňská 16, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 5. 2013 č. j. 7 Afs 39/2013-21, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 3. 2013 č. j. 10 Af 598/2012-22, rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 4. 10. 2012 č. j. 7168/12-1200 a rozhodnutí Finančního úřadu v Českých Budějovicích ze dne 17. 8. 2012 č. j. 411524/12/077910302673, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích, Odvolacího finančního ředitelství v Brně a Finančního úřadu pro Jihočeský kraj, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností doručenou dne 5. 8. 2013 se PEREZA a. s., se sídlem v Brně (dále jen "žalobkyně" nebo "stěžovatelka") domáhala, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných (správních) soudů a jim předcházející rozhodnutí orgánů Finanční správy České republiky, vydaná ve věci odvodu z elektřiny ze slunečního záření podle zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie a o změně některých zákonů (zákon o podpoře využívání obnovitelných zdrojů), v tehdy platném znění, t. j. ve znění zákona č. 402/2010 Sb., který nabyl účinnosti dne 1. 1. 2011 (citovaný zákon o podpoře využívání obnovitelných zdrojů byl zrušen s účinností k 1. 1. 2013 zákonem č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie a o změně některých zákonů).

Jelikož ústavní stížností byla napadena rozhodnutí orgánů daňové správy, vydaná přede dnem 1. 1. 2013, Ústavní soud připomíná (což učinil již Krajský soud v Českých Budějovicích v bodě 8 napadeného rozsudku ze dne 21. 3. 2013 č. j. 10 Af 598/2012-22), že k uvedenému dni nabyl účinnosti zákon č. 456/2011 Sb., o Finanční správě České republiky, v důsledku čehož se změnila struktura daňové správy. Z dosavadních finančních úřadů vznikla územní pracoviště 14 krajských finančních úřadů, a nově vzniklo též Odvolací finanční ředitelství v Brně, vykonávající působnost správního orgánu nejblíže nadřízeného finančním úřadům (srov. vyhl. č. 48/2012 Sb., o územních pracovištích finančních úřadů, která se nenacházejí v jejich sídlech).

II.

Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.

Žalobkyně měla uzavřenou smlouvu se společností E.ON Distribuce, a. s., se sídlem v Českých Budějovicích (dále též "distributor" nebo "plátce odvodu"), o dodávce elektřiny vyrobené z obnovitelného zdroje se závazkem dodat elektřinu do elektrizační soustavy. V souladu se smlouvou dodala žalobkyně elektrickou energii v měsíci dubnu a květnu 2012. Distributor neuhradil žalobkyni výkupní cenu v plné výši, ale z výkupní ceny srazil odvod za elektřinu ze slunečního záření podle § 7a a násl. výše cit. zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře využívání obnovitelných zdrojů, ve znění zákona č. 402/2010 Sb. Žalobkyně podala stížnost na postup distributora jako plátce odvodu.

Dne 17. 8. 2012 rozhodnutím č. j. 411524/12/077910302673 Finanční úřad v Českých Budějovicích (dále jen "správce daně") stížnost žalobkyně na postup plátce odvodu jako nedůvodnou zamítl. V odůvodnění konstatoval, že plátce odvodu postupoval v souladu se zákonem o podpoře využívání obnovitelných zdrojů.

Dne 4. 10. 2012 rozhodnutím č. j. 7168/12-1200 Finanční ředitelství v Českých Budějovicích (dále jen "finanční ředitelství") odvolání žalobkyně proti rozhodnutí správce daně ze dne 17. 8. 2012 č. j. 411524/12/077910302673 zamítlo a toto rozhodnutí potvrdilo.

Dne 21. 3. 2013 rozsudkem č. j. 10 Af 598/2012-22 Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "správní soud") žalobu proti žalovanému Odvolacímu finančnímu ředitelství v Brně a rozhodnutí finančního ředitelství ze dne 4. 10. 2012 č. j. 7168/12-1200 zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Dospěl k závěru, že srážka výkupní ceny byla provedena v souladu se zákonem o podpoře využívání obnovitelných zdrojů a zákonná úprava byla v souladu s Ústavou České republiky; poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 17/11 (N 102/65 SbNU 367; 220/2012 Sb.).

Dne 16. 5. 2013 rozsudkem č. j. 7 Afs 39/2013-21 Nejvyšší správní soud (dále jen "kasační soud") kasační stížnost žalobkyně proti rozsudku správního soudu ze dne 21. 3. 2013 č. j. 10 Af 598/2012-22 zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). V odůvodnění konstatoval, že ve vztahu k žalobkyni již posuzoval shodné právní otázky v rozsudcích ze dne 23. 4. 2013 č. j. 7 Afs 104/2012-31 a ze dne 23. 4. 2013 č. j. 7 Afs 13/2013-25, a v projednávané věci neshledal důvod se od svých závěrů odchýlit.

III.

V části II ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že si je vědoma toho, že Ústavní soud se již zabýval ústavní stížností v obdobné věci, o níž rozhodl nálezem ze dne 15. 5. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 17/11, a že odůvodnění nynější ústavní stížnosti "spočívá na zcela odlišných základech, kterými se Ústavní soud doposud nezabýval".

Stěžovatelka tvrdila, že napadenými rozhodnutími byl porušen princip rovnosti osob před zákonem a zásada zákazu diskriminace dle čl. 20 resp. 21 Listiny základních práv Evropské unie, právo vlastnit majetek dle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 17 odst. 1 Listiny základních práv Evropské unie, právo na pokojné užívání majetku dle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a právo na svobodu podnikání dle čl. 26 Listiny a čl. 16 Listiny základních práv Evropské unie. Svá tvrzení o porušení základních práv a svobod, učiněná pouhým odkazem na jednotlivé články Listiny, Úmluvy resp. Listiny základních práv Evropské unie, stěžovatelka nedoplnila jakoukoliv podrobnější ústavněprávní argumentací.

IV.

Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost podanou včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpala zákonné prostředky k ochraně svého práva.

V.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud nepokládá za nutné rekapitulovat průběh řízení před správními orgány resp. správním soudem a kasačním soudem, ani důvody, které stěžovatelku vedly k podání ústavní stížnosti, neboť obé je Ústavnímu soudu i účastníkům řízení známo.

Správní soud v části IV odst. (8) a násl. svého ústavní stížností napadeného rozsudku srozumitelně vysvětlil, z jakých důvodů dospěl k závěru, že správní žalobě nemohl vyhovět; obdobně se i kasační soud podrobně vypořádal s kasačními námitkami stěžovatelky. Ústavní soud se s odůvodněními těchto rozhodnutí zcela ztotožňuje, plně na ně odkazuje a nemá, co dalšího by k nim dodal; porušení základních práv, které by opravňovalo zásah Ústavního soudu, shledáno nebylo.

Správní i kasační soud dle přesvědčení Ústavního soudu dostatečně posoudily jednotlivé žalobní (stížnostní) body obsažené ve správní žalobě stěžovatelky resp. její kasační stížnosti, a svá rozhodnutí řádně zdůvodnily. Tato rozhodnutí byla přijata v rámci kontradiktorních řízení, během nichž byla stěžovatelka právně zastoupena, mohla předkládat stanoviska a navrhovat důkazy, které považovala za nutné, jakož i argumenty na podporu svých tvrzení.

Ústavní soud není další soudní instancí, která by meritorně měla znovu podrobit předmětnou spornou věc dalšímu zkoumání. Odlišuje-li se právní názor stěžovatelky od názorů vyslovených správním soudem nebo kasačním soudem rozhodujících o její správní žalobě resp. kasační stížnosti, neznamená to ještě porušení základního práva na soudní ochranu, resp. na spravedlivý proces.

K tvrzení o porušení základního práva na ochranu majetku dle čl. 11 Listiny, práva na vlastnictví dle čl. 17 Listiny základních práv Evropské unie, resp. práva na pokojné užívání majetku dle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, Ústavní soud připomíná, že zdanění je přípustným zásahem do práva zaručeného citovanými články. Tento zásah je ospravedlnitelný, dojde-li k němu na základě zákona a při dodržení spravedlivé rovnováhy mezi požadavky obecného zájmu a nutností chránit základní práva jedince; požadavek spravedlivé rovnováhy by mohl být porušen, pokud by se dané osobě či subjektu ukládalo přílišné břemeno, anebo by bylo zásadním způsobem zasahováno do jeho finanční situace (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 13. 1. 2004 ve věci Orion Břeclav, s. r. o. proti České republice, stížnost č. 43783/98, dostupný na http://hudoc.echr.coe.int a též v časopise Soudní judikatura - Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, č. 1/2004).

V projednávaném případě Ústavní soud nepochybuje o tom, že zmiňovaný zásah byl v souladu s vnitrostátní právní úpravou, která odrážela požadavky obecného zájmu, a respektoval též výše uvedený požadavek spravedlivé rovnováhy, jak bylo již konstatováno ve výše citovaném nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 17/11. K porušení základních práv uvedených v citovaných předpisech ústavního pořádku tudíž nedošlo.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. dubna 2014

Jan Filip v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru