Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 2386/18 #1Usnesení ÚS ze dne 04.09.2018

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Plzeň
SOUD - OS Sokolov
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - NSZ
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - KSZ Plzeň
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - OSZ Sokolov
Soudce zpravodajTomková Milada
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost
odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/procesní prostředky k ochraně práva/dovolání trestní
právo na ... více
Věcný rejstříkDokazování
opravný prostředek - mimořádný
odůvodnění
Dovolání
trestná činnost
EcliECLI:CZ:US:2018:3.US.2386.18.1
Datum podání12.07.2018
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

119/2002 Sb.

141/1961 Sb., § 265b odst.1 písm.h

40/2009 Sb., § 279


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 2386/18 ze dne 4. 9. 2018

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Josefa Fialy a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti R. P., zastoupeného Mgr. Tomášem Pelikánem, advokátem, sídlem Újezd 450/40, Praha 1 - Malá Strana, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2018 č. j. 7 Tdo 339/2018-48, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 6. září 2017 č. j. 6 To 131/2017-1214 a rozsudku Okresního soudu v Sokolově ze dne 26. ledna 2017 sp. zn. 1 T 135/2014, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Sokolově, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Plzni a Okresního státního zastupitelství v Sokolově, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jeho práv garantovaných čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod a čl. 6, čl. 7 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel také žádá, aby Ústavní soud podle § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu rozhodl, že Nejvyšší soud má povinnost mu nahradit náklady řízení o ústavní stížnosti.

2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu v Sokolově (dále také "okresní soud") sp. zn. 1 T 135/2014, stěžovatel byl ústavní stížností napadeným rozsudkem téhož soudu uznán vinným z pokusu trestného činu nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 3 písm. a) trestního zákoníku a ze spáchání trestného činu nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 trestního zákoníku. Za to byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku s podmíněným odkladem na dobu dvou let. Zároveň byl stěžovateli uložen trest zákazu činnosti (vlastnění, držení nebo nošení zbraní nebo jejich částí, střeliva a doplňků zbraní kategorie A, B, C, D) na dobu tří let. Konečně bylo uloženo i zabrání věci (blíže specifikovaných zbraní). Okresní soud tak rozhodl poté, co jeho předchozí odsuzující rozsudek zrušil Krajský soud v Plzni (dále také "krajský soud") a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

3. K odvolání stěžovatele byl prvostupňový rozsudek ústavní stížností napadeným rozsudkem krajského soudu opět zrušen. Tentokrát krajský soud ve věci nově rozhodl, přičemž ve výroku o vině pouze upřesnil popis skutku a to, že se stěžovatel dopustil přečinů (namísto obecného označení "trestných činů"). Zároveň stěžovatele odsoudil jen k deseti měsícům odnětí svobody s odkladem na osmnáct měsíců. Zákaz činnosti byl oproti prvostupňovému rozhodnutí uložen jen na dva roky, krajský soud také rozhodl o zabrání méně věcí, než kolik jich zabral okresní soud.

4. Prvního z uvedených trestných činů se stěžovatel dopustil ve zkratce tak, že jako příslušník Policie České republiky a držitel zbrojního průkazu (skupiny A, B, D, E) si objednal prostřednictvím internetu tři zbraně s tím, že jsou plně funkční, ačkoli si byl vědom, že nemá udělenou výjimku podle § 9 zákona č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu (zákon o zbraních) a že jde o zbraně uvedené v tomto zákoně v kategorii A, které je zakázáno nabývat do vlastnictví a držet bez udělení uvedené výjimky, a přestože si byl vědom, že jde o zbraně, jejichž použití je způsobilé přivodit těžkou újmu na zdraví nebo smrt několika osobám současně. Druhého trestného činu se dopustil tím, že po dobu cca dvou let přechovával bez povolení neregistrované střelbyschopné zbraně kategorie B podle § 5 zákona o zbraních podléhající povolení podle § 3 odst. 1 písm. b) téhož zákona.

5. Stěžovatel následně podal dovolání, které Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl.

II.

Argumentace stěžovatele

6. V ústavní stížnosti stěžovatel předně konstatuje, že vyšetřování trestné činnosti probíhalo dvěma orgány zároveň. Vůči němu věc vyšetřovala Generální inspekce bezpečnostních sborů, činnost prodávajícího naopak vyšetřovala Služba kriminální policie a vyšetřování Rumburk (přičemž měla dojít k závěru, že ke spáchání trestného činu nedošlo). Stěžovatel považuje za šokující, že oba orgány dospěly v téže věci k rozdílným závěrům, a za rozporné s právem, že rozdílné závěry obou orgánů nebyly nijak reflektovány a sjednoceny obecnými soudy. Rozdílný přístup k jednání stěžovatele a k jednání dalších osob údajně orgány činné v trestním řízení zaujaly i při prověřování osoby, která si u stěžovatele zbraně uložila. Tato osoba totiž vypověděla, že i ona u sebe zbraně jen přechovávala, a tedy se podle stěžovatele dopustila stejné trestné činnosti.

7. Dále stěžovatel namítá, že ústavní stížností napadeným rozsudkem okresní soud rozhodl v rozporu s předchozím zrušovacím rozhodnutím odvolacího soudu, z nějž údajně mělo plynout, že jednání stěžovatele má být hodnoceno spíše tak, že se trestný čin nestal.

8. Podle stěžovatele nebyl dostatečně prokázán jeho úmysl trestné činy spáchat. Dle svého nejlepšího vědomí a svědomí měl údajně za to, že se trestné činnosti nedopouští, v čemž byl svými přáteli i prodávajícím zbraní opakovaně utvrzován.

9. Stěžovatel se také dovolává uplatnění zásady subsidiarity trestní represe, neboť byl odsouzen za to, že přechovával zbraň v trezoru. Podle § 76a odst. 9 zákona o zbraních se přitom držitel zbrojního průkazu skupiny B až E dopustí přestupku tím, že nosí zbraň kategorie A, B nebo C, na kterou nebyl vydán průkaz zbraně. Tím spíše by pak tedy uschovávání zbraně v trezoru nemělo být považováno za trestný čin. Ve vztahu k prvnímu trestnému činu pak stěžovatel argumentuje, že spočíval v opatření palbyschopných samopalů nezpůsobilým pokusem. Podle ustálené judikatury se přitom trestnost nezpůsobilého pokusu posuzuje podle stupně jeho společenské nebezpečnosti ve vztahu ke konkrétnímu činu pachatele. Tyto závěry údajně soudy v posuzované věci nezohlednily.

10. Dále stěžovatel soudům vyčítá, že nepřihlédly ke znaleckému posudku, který údajně prokázal, že stěžovatel rozpoznal, že jde o znehodnocené zbraně. Soudy navíc ani nevysvětlily, proč k tomuto posudku nepřihlédly. K emailové komunikaci, která sloužila jako důkaz, stěžovatel argumentuje, že byl proveden pouze její výňatek, kvůli čemuž si soudy neutrální komunikaci vyhodnotily v jeho neprospěch.

11. Ústavní stížnost se dále zaměřuje na výklad § 279 trestního zákoníku s tím, že stěžovatel byl odsouzen na základě nepřípustné analogie, jelikož ze zákona plyne údajně pouze to, že je trestné držení zbraně bez zbrojního průkazu nebo licence, nikoli bez průkazu zbraně. Jednání, kterého se dopustil stěžovatel, spočívalo v držení zbraně bez registrace, které však zákon kvalifikuje jako přestupek (resp. za něj považuje i jednání společensky škodlivější, tedy nošení zbraně).

12. Za "vrchol všeho" stěžovatel považuje trest, který údajně nemá oporu v zákoně. Podle stěžovatele totiž není možné vyslovit zákaz činnosti spočívající ve vlastnění, držení a nošení zbraní v kategorii D, neboť držení některých zbraní v této kategorii je vázáno pouze na věk a způsobilost k právnímu jednání. Zákaz činnosti lze podle stěžovatele uložit, jen dopustí-li se pachatel trestného činu v souvislosti s touto činností.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

13. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je, v rozsahu, v němž směřuje proti rozhodnutí krajského a Nejvyššího soudu, přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

14. V rozsahu, v němž ústavní stížnost míří proti rozsudku okresního soudu, je ústavní stížnost nepřípustná, neboť toto rozhodnutí bylo v relevantní části zrušeno rozsudkem krajského soudu, který ve věci nově rozhodl. Nepřípustné jsou také některé konkrétní námitky, které stěžovatel proti napadeným rozhodnutím uplatnil, neboť je řádně nevznesl v dovolání (tzv. materiální nepřípustnost), jak bude popsáno dále.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

15. V části, která byla shledána přípustnou, je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.

16. Ústavní soud připomíná, že jeho pravomoc zasahovat do trestního řízení je striktně omezena na případy, v nichž došlo k neoprávněnému omezení základních práv a svobod účastníků trestního řízení, zakotvených především v hlavě páté Listiny. Posouzení viny a případné vyměření spravedlivého trestu je věcí obecných soudů a Ústavnímu soudu nepřísluší tuto jejich činnost z hlediska "běžné" zákonnosti a věcné správnosti hodnotit, ani kdyby se s jejich závěry neztotožňoval. Pouze zjevné excesy v procesu provádění a hodnocení důkazů, spočívající v absenci jakékoliv logické či skutkové opory pro závěry rozhodujícího soudu, by byl Ústavní soud příslušný napravit zrušením napadených rozhodnutí. K takovému pochybení však v nyní posuzované věci nedošlo.

17. Výše Ústavní soud zmínil, že se některými námitkami nezabýval, neboť je stěžovatel neuplatnil v dovolání, a tedy tento opravný prostředek ve vztahu k nim řádně nevyčerpal. Tak tomu je především u námitky, že byl stěžovateli uložen trest, který zákon nepřipouští [na což dokonce výslovně pamatuje stěžovatelem vůbec neuplatněný dovolací důvod dle § 265b odst. 1 písm. h) trestního řádu]. Stěžovatel tuto námitku uplatnil až v doplnění dovolání ze dne 13. 4. 2018, tedy několik týdnů poté, co Nejvyšší soud již ve věci rozhodl. Platí to dále o námitce, že soudy nezohlednily, že stěžovatelovo jednání údajně spočívalo v nezpůsobilém pokusu, a že neuplatnily zásadu subsidiarity trestní represe. Stěžovatel v dovolání taktéž nezmínil nic o rozdílném přístupu orgánů činných v trestním řízení k němu a k jiným osobám, ani to, že podle jeho názoru se okresní soud nedržel závazného pokynu odvolacího soudu vyjádřeného v jeho předchozím kasačním rozhodnutí.

18. Jinými slovy, stěžovatel se v dovolání omezil zejména na výhrady k zjištění skutkového stavu a k výkladu § 279 trestního zákoníku a právě v tomto rozsahu se může Ústavní soud ústavní stížností zabývat. Řízení o ústavní stížnosti je totiž vybudováno na zásadě subsidiarity a stěžovatelé si nemohou ponechávat určité argumenty stranou, aniž by na ně mohly obecné soudy ve svých rozhodnutích reagovat (viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 13/17 ze dne 8. 8. 2017; srov. i stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 ze dne 4. 3. 2014).

19. K nyní posuzované věci pak lze uvést, že trestní soudy se jí řádně zabývaly, obstaraly si pro své závěry dostatek důkazů a jejich rozhodnutí jsou logicky a přesvědčivě odůvodněna. Jak už bylo řečeno, není úlohou Ústavního soudu, aby přezkoumával skutková zjištění soudů, ledaže by mezi nimi a provedenými důkazy existoval extrémní rozpor, o kterém zde ovšem v žádném případě hovořit nelze. Ústavní soud proto v tomto směru odkazuje na napadená rozhodnutí.

20. Namítá-li stěžovatel, že soudy bez vysvětlení ignorovaly v jeho prospěch hovořící znalecký posudek, nelze se s tímto argumentem ztotožnit. Významem předmětného znaleckého posudku se zabývaly okresní soud (str. 23 napadeného rozhodnutí) i krajský soud (str. 26 a násl.). Krajský soud se pak dostatečně zabýval i stěžovatelovými výhradami k emailové komunikaci (str. 25-26). Jde-li o výklad § 279 trestního zákoníku, zde lze pro změnu odkázat na odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu (str. 4-6). Jde o otázku podústavního práva, přičemž závěry dovolacího soudu v žádném případě nelze považovat za extrémní (zjevně chybné), nýbrž naopak za logické a přiléhavé.

21. Celkově lze shrnout, že napadená rozhodnutí namítanými ústavněprávními deficity netrpí. Stěžovatelova vina jimi byla bezpečně prokázána, a to za respektování veškerých zásad trestního řízení i stěžovatelových ústavně zaručených práv.

22. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků zčásti podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný a zčásti podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

23. Podle § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud uložit některému z účastníků, aby jinému účastníkovi nahradil náklady řízení. Dle citovaného ustanovení tak Ústavní soud postupuje podle výsledku řízení. Stěžovatel byl v řízení zcela neúspěšný, proto byl jeho návrh odmítnut spolu s ústavní stížností.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. září 2018

Jiří Zemánek v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru