Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 2386/10 #1Usnesení ÚS ze dne 16.09.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
SOUD - NSS
OBEC / OBECNÍ ÚŘAD / MAGISTRÁT - Praha
Soudce zpravodajMucha Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkStavba
stavební povolení
stavební úřad
působnost/přenesená
EcliECLI:CZ:US:2010:3.US.2386.10.1
Datum podání16.08.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

150/2002 Sb., § 54 odst.2

50/1976 Sb., § 34 odst.1, § 34 odst.3


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 2386/10 ze dne 16. 9. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 16. září 2010 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. J. Ch., zastoupeného JUDr. Tomášem Chlebounem, advokátem v Praze 4, Paprsková 333/16, proti rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy ze dne 18. 11. 2005 č. j. MHMP/228291/2005/0ST/No, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2008 č. j. 8 Ca 18/2006-49 a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 5. 2010 č. j. 5 As 40/2009-77, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas a řádně podanou ústavní stížností stěžovatel navrhuje zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod.

Stěžovatel uvedl, že Magistrát hlavního města Prahy zamítl jeho odvolání a potvrdil rozhodnutí Úřadu městské části Praha 4 ze dne 22. 7. 2005 č. j. P4/148315/04/OST/TALA/14228, kterým správní orgán prvního stupně zamítl návrh žalobce na vydání územního rozhodnutí o umístění stavby kopané studny. Stěžovatel podal proti tomuto rozhodnutí žalobu u Městského soudu v Praze, který ji zamítl ústavní stížností napadeným rozsudkem. Kasační stížnost stěžovatele proti tomuto rozsudku zamítl Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem.

Podstatou ústavní stížnosti je námitka stěžovatele, že o jeho odvolání proti rozhodnutí Úřadu městské části Praha 4 rozhodoval Magistrát hlavního města Prahy, který je orgánem účastníka řízení - obce Prahy. Obdobně jako v kasační stížnosti, stěžovatel v ústavní stížnosti poukazoval na provázanost mezi obcí Prahou a Magistrátem hlavního města Prahy a tvrdil, že uvedeným postupem došlo k porušení práva rovnosti účastníků řízení.

Stěžovatel dále v ústavní stížnosti namítal, že Městský soud v Praze svůj rozsudek řádně neodůvodnil, ale pouze odkázal na závěry přezkoumávaného správního rozhodnutí, čímž došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces.

Poté, co Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti a konfrontoval je s obsahem napadeného rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud především konstatuje, že stěžovatel v ústavní stížnosti toliko opakuje námitky, jimiž se již zabýval Nejvyšší správní soud při projednávání jeho kasační stížnosti. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do role další přezkumné instance v systému obecného soudnictví, která mu však nepřísluší s ohledem na ustanovení čl. 83 Ústavy. Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti. Není obecným soudem dalšího stupně a není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Úkolem Ústavního soudu je kontrola rozhodovací činnosti obecných soudů pouze za situace, kdy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv nebo svobod jednotlivce. To znamená, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů a detailně přezkoumávat v ústavní stížnosti tvrzené nesprávnosti, které svou podstatou spočívají v rovině podústavního práva. Z těchto důvodů ani skutečnost, že obecné soudy vyslovily právní názor (resp. vyložily zákon nebo jiný právní předpis), s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k úspěšné ústavní stížnosti [viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94 in Sbírka nálezů a usnesení ÚS, svazek 3, nález č. 39, str. 281].

Nejvyšší správní soud se podrobně zabýval námitkou stěžovatele, spočívající v tom, že je nepřijatelné, aby o odvolání rozhodoval Magistrát hlavního města Prahy za situace, kdy hlavní město Praha mělo být účastníkem řízení. Uvedl, že stavební zákon, správní řád a ani jiný zvláštní zákon nezakazuje, aby v kterémkoli stupni správního řízení, jehož účastníkem je územně samosprávný celek, rozhodoval v přenesené působnosti orgán tohoto územně samosprávného celku. Podle judikatury Nejvyššího správního soudu jsou pracovníci obecního (městského) úřadu z projednávání a rozhodování věci vyloučeni, pokud by měl jejich zaměstnavatel (obec či město) bezprostřední a soukromý zájem na výsledku rozhodnutí vydávaného v přenesené působnosti, daný tím, že by se dotýkalo jeho majetku a byl od něho odvislý majetkový přínos pro obec či město. Jak Nejvyšší správní soud konstatoval, v daném případě tomu tak není, neboť z obsahu správního spisu nevyplývá, že by hlavní město mohlo mít jakýkoli majetkový či jiný soukromý zájem na tom, zda bude či nebude stěžovatelovi povoleno umístění stavby kopané studny na jeho pozemku. Samotný fakt, že o odvolání stěžovatele rozhodoval Magistrát hlavního města Prahy za situace, kdy hlavní město bylo účastníkem řízení, nemůže být důvodem k pochybnostem o nepodjatosti pracovníků Magistrátu.

Nejvyšší správní soud se v odůvodnění napadeného rozsudku dostatečně podrobně a přiléhavě zabývá i ostatními námitkami stěžovatele. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nemá k odůvodnění napadeného rozsudku žádné výhrady z hlediska jeho ústavní konformity, v zájmu stručnosti na ně v dalším odkazuje.

Nelze přisvědčit ani námitce stěžovatele týkající se nedostatečného odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze. V tomto případě Ústavní soud z přiložené kopie tohoto rozsudku zjistil, že tento soud se dostatečně vypořádal s jednotlivými argumenty stěžovatele, předloženými v jeho žalobě. S ohledem na požadavky, obsažené v dosavadní judikatuře Ústavního soudu, které jsou kladeny na rozhodování obecných soudů, tj. zejména soulad s principy spravedlnosti, řádné odůvodnění, absence libovůle, lze konstatovat, že srozumitelně a logicky odůvodněný rozsudek Nejvyššího správního soudu všechny tyto požadavky splňuje.

S ohledem na výše uvedené nelze přisvědčit tvrzení stěžovatele ohledně porušení jeho základních práv, a proto Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. září 2010

Jan Musil

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru