Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 2385/15 #1Usnesení ÚS ze dne 08.10.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Ústí nad Labem
SOUD - OS Liberec
SOUD - OSZ Liberec
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní/vazba /zajišťovací útěková vazba
základní práva a svobody/svoboda osobní/vazba /zajišťovací předstižná vazba
zák... více
Věcný rejstříkpřípravné řízení
vazba/důvody
vazba/vzetí do vazby
vazba/prodloužení
lhůta
EcliECLI:CZ:US:2015:3.US.2385.15.1
Datum podání04.08.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 8 odst.2, čl. 8 odst.5

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 72, § 67 písm.b, § 67 písm.a, § 67 písm.c


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 2385/15 ze dne 8. 10. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 8. října 2015 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti Roberta Schmidta, t. č. ve Vazební věznici Liberec, zastoupeného JUDr. Hanou Riedlovou, advokátkou, se sídlem v České Lípě, Jiráskova 638, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci ze dne 24. června 2015 č. j. 31 To 301/2015-326 a proti usnesení Okresního soudu v Liberci ze dne 4. června 2015 č. j. 5 T 104/2015-307, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci a Okresního soudu v Liberci, jako účastníků řízení, a Okresního státního zastupitelství v Liberci, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Návrhem ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, kterými mělo být podle jeho názoru zasaženo do jeho práva na osobní svobodu dle článku 8 odst. 1, 2 a 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále podle něj mělo dojít k porušení jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 a článku 38 odst. 2 Listiny, jakož i článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

II.

Z odůvodnění ústavní stížnosti a obsahu napadených soudních rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel (dále také "obviněný") je u Okresního soudu v Liberci stíhán pro zločiny znásilnění dle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), písm. c) trestního zákoníku, vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku, těžké ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 trestního zákoníku ve stadiu pokusu dle § 21 odst. 1 trestního zákoníku a pro přečiny ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 trestního zákoníku ve stadiu pokusu dle § 21 odst. 1 trestního zákoníku a výtržnictví dle § 358 trestního zákoníku, kterých se měl dopustit celkem pěti skutky v období od srpna 2014 do 1. února 2015.

Usnesením Okresního soudu v Liberci č. j. 0 Nt 21013/2015-6 ze dne 6. února 2015 byl obviněný vzat do vazby z důvodů uvedených v ustanovení § 67 písm. a), b), c) trestního řádu. Proti usnesení o vzetí do vazby podal obviněný stížnost, která byla zamítnuta usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci č. j. 52 To 6/2015-14 ze dne 3. března 2015.

Dne 22. května 2015 podal obviněný státnímu zástupci Okresního státního zastupitelství v Liberci žádost o propuštění z vazby. Státní zástupce žádosti nevyhověl a dne 28. května 2015 ji předložil společně s podanou obžalobou Okresnímu soudu v Liberci.

Okresní soud v Liberci napadeným usnesením ze dne 4. června 2015 č. j. 5 T 104/2015-307 rozhodl podle § 72 odst. 3 trestního řádu tak, že stěžovatele ponechal ve vazbě z důvodů podle § 67 písm. a), b) a c) trestního řádu. Podle § 71a trestního řádu byla zamítnuta žádost obviněného a jeho matky o propuštění z vazby na svobodu a podle § 73 odst. 1 písm. b) trestního řádu soud nepřijal písemný slib obviněného, jako náhradu za výkon vazby.

Proti usnesení okresního soudu podal obviněný stížnost, o níž rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci usnesením ze dne 24. června 2015 č. j. 31 To 301/2015-326 tak, že podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu stížnost zamítl.

III.

Stěžovatel žádá o přezkum napadených rozhodnutí Ústavním soudem, neboť se domnívá, že nesprávným procesním postupem orgánů veřejné moci byla porušena jeho základní práva. Konkrétně namítá, že orgány činné v trestním řízení nedodržely zákonnou povinnost rozhodnout o ponechání stěžovatele ve vazbě v tříměsíční lhůtě od právní moci předchozího rozhodnutí o vazbě.

Poukazuje na to, že původní rozhodnutí o vazbě nabylo právní moci dne 3. března 2015, a tříměsíční lhůta pro přezkum rozhodnutí o vazbě, stanovená v § 72 odst. 1 trestního řádu, tak měla uplynout dne 3. června 2015. Podle § 72 odst. 2 trestního řádu přitom měl státní zástupce povinnost podat nejpozději dne 19. května 2015 příslušnému soudu návrh na rozhodnutí o dalším trvání vazby. Státní zástupce však podle stěžovatele uvedenou povinnost zanedbal a návrh na prodloužení vazby podal soudu až dne 28. května 2015, a to společně s obžalobou. Okresní soud následně rozhodl o prodloužení vazby stěžovatele až dne 4. června 2015, tedy den po uplynutí tříměsíční lhůty ve smyslu § 72 odst. 1 trestního řádu.

Stěžovatel považuje tříměsíční lhůtu pro periodický přezkum odůvodněnosti vazby za nepřekročitelnou. Nelze podle něj přijmout výklad, podle nějž je v případě podání obžaloby možné tuto lhůtu fakticky prodloužit až o 30 dní aplikací § 72 odst. 3 trestního řádu. Stěžovatel má za to, že lze sice připustit postup, kdy soud rozhodování ve smyslu § 72 odst. 1 a § 72 odst. 3 trestního řádu spojí, avšak pouze za situace, kdy tak učiní při současném zachování obou zákonných lhůt. Jelikož k tomu v jeho případě nedošlo, má za to, že marným uplynutím tříměsíční lhůty pominuly účinky původního rozhodnutí o vazbě, a vazba stěžovatele tak ztratila své opodstatnění.

IV.

Poté, co se Ústavní soud seznámil s odůvodněním ústavní stížnosti, jakož i obsahem napadených rozhodnutí, vyžádal si podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyjádření účastníků řízení.

Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci se k výzvě Ústavního soudu ve stanovené lhůtě nevyjádřil.

Okresní soud v Liberci ve svém přípise ze dne 1. září 2015 Ústavnímu soudu sdělil, že podle něj nebyla porušena základní práva stěžovatele a v podrobnostech odkázal na obsah napadených rozhodnutí.

Okresní státní zastupitelství v Liberci, jako vedlejší účastník, ve svém vyjádření ze dne 1. září 2015 konstatovalo, že přípravné řízení ve věci stěžovatele netrvalo tři měsíce od právní moci rozhodnutí soudu o vzetí stěžovatele do vazby a tato lhůta neměla být překročena, proto nebyl státním zástupcem podáván návrh ve lhůtě 15 dnů před skončením lhůty ve smyslu § 72 odst. 2 trestního řádu. Státní zastupitelství považuje uvedený postup za zákonný, což potvrdily i obecné soudy.

Jelikož vyjádření účastníků řízení neobsahovala argumentaci, která by stěžovateli nebyla známa již z předchozího řízení, nepovažoval Ústavní soud za nutné zasílat je stěžovateli k eventuální replice.

V.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Dle článku 83 Ústavy České republiky je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a není proto oprávněn zasahovat do jejich činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. V souladu se zásadou minimalizace zásahu do činnosti státních orgánů Ústavní soud opakovaně konstatoval, že je třeba považovat jeho ingerenci do činnosti orgánů veřejné moci rozhodujících v rámci přípravného řízení, snad s výjimkou zcela mimořádné situace, za nežádoucí. Kasační ingerence má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, kdy se postup orgánů činných v přípravném řízení zcela vymyká ústavnímu a zákonnému procesně právnímu rámci a tyto vady nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit (viz např. nález ze dne 28. března 2007 sp. zn. II. ÚS 336/06, usnesení ze dne 30. května 2013 sp. zn. III. ÚS 1549/13; všechna rozhodnutí dostupná v internetové databázi NALUS - http://nalus.usoud.cz).

Ústavní soud se již mnohokrát vyjádřil k povaze vazby, která patří mezi nejzávažnější procesní zásahy do práv obviněného (např. usnesení ze dne 24. února 2004 sp. zn. I. ÚS 40/04, nález ze dne 20. dubna 2010 sp. zn. Pl. ÚS 6/10). Obsah právního institutu vazby představuje vymezení ústavně akceptovatelných důvodů omezení osobní svobody obviněného s cílem znemožnit zmaření nebo ztížení dosažení účelu trestního řízení. Vazbu je třeba považovat za výjimečné opatření vedoucí k omezení osobní svobody, které nastupuje tehdy, není-li možné jejího účelu dosáhnout jiným šetrnějším způsobem. Trvání vazby je odůvodněno, jen když konkrétní okolnosti ukazují na skutečnou existenci veřejného zájmu, který navzdory presumpci neviny převažuje nad požadavkem respektování osobní svobody (Repík, B.: Evropská úmluva o lidských právech a trestní právo, ORAC, 1. vydání 2002, str. 180).

Naplnění podmínek odůvodňujících trvání vazby se v čase vyvíjí, a proto se i omezení svobody, které bylo původně nařízeno zákonným způsobem, může stát plynutím času nezákonným a neopodstatněným. Dotčená osoba proto musí mít možnost domáhat se v určitých přiměřených intervalech soudního přezkumu zákonnosti tohoto zásahu. Požadavek urychlenosti a periodicity soudního přezkumu omezení svobody, vyplývající z článku 5 odst. 4 Úmluvy, jakož i z judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP"), má zajistit, že dotčená osoba bude omezena na osobní svobodě pouze po nezbytně dlouhou dobu, kdy je takový zásah do jejích práv ještě ospravedlnitelný (srov. rozsudek ESLP ve věci Shishkov proti Bulharsku ze dne 9. ledna 2003, č. 38822/97, § 88).

Prostředkem k naplnění uvedeného požadavku je zakotvení procesních postupů umožňujících soudní přezkum zákonnosti uložené vazby a stanovení zákonných lhůt, v jejichž rámci musí být takový přezkum proveden. Jak již v minulosti konstatoval Ústavní soud, v případě interpretačních pochybností je třeba výklad zákonem stanovených pravidel, upravujících vzetí do vazby, v každém konkrétním případě provést ústavně konformním způsobem (viz např. nález ze dne 16. června 2015 sp. zn. I. ÚS 1119/15).

V návrhu na zrušení napadených rozhodnutí stěžovatel namítá, že výklad právních norem upravujících lhůty pro rozhodnutí o trvání vazby, který přijaly obecné soudy v projednávaném případě, je ústavně nekonformní, čímž mělo dojít k zásahu do jeho základních práv. Ústavní soud však z níže uvedených důvodů této námitce nepřisvědčil.

Dle § 72 odst. 1 trestního řádu je v přípravném řízení soudce povinen nejpozději každé tři měsíce od právní moci rozhodnutí o vzetí do vazby nebo právní moci rozhodnutí o vazbě rozhodnout na návrh státního zástupce o tom, zda se obviněný i nadále ponechává ve vazbě nebo zda se z vazby propouští. Návrh státního zástupce přitom musí být v souladu s § 72 odst. 2 trestního řádu doručen soudu nejpozději 15 dnů před uplynutím lhůty tří měsíců. Rozhodování o dalším trvání vazby v době po podání obžaloby upravuje ustanovení § 72 odst. 3 trestního řádu. Podle něj musí soud po podání obžaloby o ponechání obviněného ve vazbě rozhodnout nejpozději do 30 dnů; ponechá-li soud obviněného ve vazbě, je dále povinen postupovat dle odst. 1 citovaného ustanovení, a tedy rozhodovat o dalším ponechání obviněného ve vazbě opět v tříměsíčních intervalech.

Účelem citované právní úpravy je zajištění pravidelného soudního přezkumu vazebních důvodů, a tedy kontroly zákonnosti omezení svobody. Ustanovení § 72 odst. 1 trestního řádu směřuje do fáze přípravného řízení, zatímco § 72 odst. 3 trestního řádu má za cíl zabezpečit ochranu práv vazebně stíhané osoby ve fázi řízení před soudem. Smyslem ustanovení § 72 odst. 3 věty prvé trestního řádu je pak především zajistit, aby soud, jako nezávislý orgán, na nějž přešlo po podání obžaloby další provádění úkonů trestního řízení, měl možnost seznámit se se spisovým materiálem a v relativně krátké lhůtě třiceti dnů rozhodnout o zákonnosti a oprávněnosti dalšího trvání vazby.

Ústavní soud je přesvědčen, že okresní soud nepochybil, pokud po podání obžaloby státním zástupcem dne 28. května 2015 rozhodl o ponechání obviněného ve vazbě usnesením ze dne 4. června 2015. Jak konstatoval již krajský soud, podáním obžaloby okresnímu soudu bylo ukončeno přípravné řízení v dané trestní věci a všechny další úkony trestního řízení, včetně posouzení dalšího trvání vazby, tak přešly na okresní soud. Podle ustanovení § 72 odst. 3 trestního řádu podáním obžaloby počala okresnímu soudu běžet propadná třicetidenní lhůta pro rozhodnutí o dalším trvání vazby obviněného. Jelikož soud o ponechání obviněného ve vazbě rozhodl dne 4. června 2015, naplnil svoji povinnost a rozhodl řádně v zákonem stanovené lhůtě. Krajský soud pak podle mínění Ústavního soudu náležitě vysvětlil, z jakých důvodů nepřisvědčil námitkám stěžovatele stran tvrzeného uplynutí lhůty k přezkumu trvání vazby. Ústavní soud neshledal, že by rozhodování obecných soudů bylo v projednávaném případě jakkoliv zatíženo prvkem svévole, či bylo způsobilé jinak zasáhnout do základních práv stěžovatele.

Nad rámec výše uvedeného Ústavní soud dodává, že podání obžaloby představuje z hlediska vývoje trestního řízení zlomový moment, kdy se po skončení přípravného řízení, v němž silná role příslušela převážně státnímu zástupci, zahajuje řízení před soudem, které je těžištěm celého trestního procesu a v němž se nejširším způsobem uplatňují základní zásady trestního řízení. V přípravném řízení je rozhodování o dalším trvání vazby svěřeno soudci příslušného soudu, který rozhoduje na návrh státního zástupce, zatímco po podání obžaloby je tato úloha svěřena přímo příslušnému soudu, který nadále garantuje ochranu základních práv obviněného. V tomto smyslu má Ústavní soud za to, že ochrana práv stěžovatele nebyla postupem orgánů činných v trestním řízení nikterak oslabena, nýbrž podáním obžaloby došlo naopak k posílení soudní kontroly nad trestní věci stěžovatele, včetně přezkumu důvodnosti jeho vazebního stíhání.

Z výše uvedených důvodů byl Ústavní soud nucen ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v souladu s § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. října 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru