Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 2382/11 #1Usnesení ÚS ze dne 29.12.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Brno
SOUD - MS Brno
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní/vazba /zajišťovací útěková vazba
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení /presumpce ... více
Věcný rejstříktrestní stíhání/zahájení
vazba/důvody
vazba/vzetí do vazby
Obhajoba
presumpce/neviny
EcliECLI:CZ:US:2011:3.US.2382.11.1
Datum podání11.08.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 8 odst.5, čl. 40 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 67 písm.b, § 2 odst.5, § 67 písm.a, § 67 písm.c, § 160 odst.1

40/2009 Sb., § 240 odst.1, § 240 odst.2 písm.a, § 240 odst.3


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 2382/11 ze dne 29. 12. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 29. prosince 2011 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vlasty Formánkové a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti J. Ř., právně zastoupeného JUDr. Borisem Vágnerem, advokátem se sídlem v Brně, tř. kpt. Jaroše 19, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. května 2011 sp. zn. 9 To 219/2011, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a za účasti Městského soudu v Brně, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Krajského soudu v Brně, neboť jím měla být porušena základní práva stěžovatele na osobní svobodu, spravedlivý proces a obhajobu dle článku 8 odst. 1, článku 36 odst. 1 a článku 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti a jejích příloh, bylo proti stěžovateli usnesením příslušného policejního orgánu zahájeno dne 13. 4. 2011 trestní stíhání pro zvlášť závažný zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, spáchaný formou spolupachatelství dle § 23 trestního zákoníku. Usnesením Městského soudu v Brně ze dne 14. 4. 2011 č. j. 70 Nt 3561/2011-17, byl stěžovatel podle § 68 odst. 1 tr. řádu vzat do vazby z důvodů uvedených v § 67 písm. b) tr. řádu. Ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 26. 5. 2011 zrušil Krajský soud v Brně z podnětu stížnosti státního zástupce usnesení městského soudu a pod bodem I sám znovu rozhodl tak, že se stěžovatel bere do vazby z důvodů uvedených v § 67 písm. a), b), c) tr. řádu.

V ústavní stížnosti navrhovatel vytýká rozhodnutí krajského soudu nedostatek odůvodnění. Obecný soud dle názoru stěžovatele v usnesení o vzetí do vazby neuvedl konkrétní jednání nebo konkrétní skutečnosti odůvodňující obavu, že se stěžovatel bude chovat způsobem uvedeným v ust. § 67 tr. řádu. Krajský soud při rozhodování o vazbě náležitým způsobem neprověřil existenci skutečností uváděných obžalobou na podporu domněnky o existenci důvodů vazby předstižné a útěkové. Dle stěžovatele se krajský soud zároveň nevypořádal s jeho vlastními námitkami, které uplatnil proti rozhodnutí soudu prvého stupně, jímž byl vzat do vazby. Stěžovatel obsáhle skutkově polemizoval se závěry obecných soudů o důvodnosti podezření proti němu. Zdůraznil, že o existenci daňové povinnosti společnosti NABEOL, s. r. o., o níž se ve věci jedná, se dosud vede daňové řízení. Omezením osobní svobody stěžovatele, který je jednatelem NABEOL, s. r. o., byla prý obchodní činnost této společnosti zcela ochromena a bylo jí mimo jiné znemožněno procesně reagovat právě v příslušném daňovém řízení. Stěžovatel nesouhlasí s argumentací obecných soudů v citovaných vazebních rozhodnutích, v nichž je poukazováno na další trestní stíhání, jež jsou proti stěžovateli vedena pro daňové delikty. Dle stěžovatele obecné soudy nezohlednily, v jaké procesní fázi se tato paralelně probíhající řízení nacházejí, zejména nevzaly v potaz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2010 sp. zn. 4 Tz 99/2009, jímž došlo ke zrušení předcházejícího odsuzujícího rozsudku nalézacího soudu.

V další části své argumentace stěžovatel vyjádřil názor, že je mu vazebním stíháním odepřena realizace jeho základního práva na obhajobu. Stěžovatel kritizuje postup policie, jež ve fázi tzv. prověřování stěžovatele vůbec nekontaktovala a postupovala v naprostém utajení. První úkon policejního orgánu vůči stěžovateli byl spojen s omezením jeho osobní svobody. Po vzetí do vazby stěžovatel již fakticky neměl pro složitost věci žádnou možnost shromáždit a předložit argumenty a důkazy ve svůj prospěch. Stěžovatel hodnotí postup státních orgánů vůči své osobě jako "vysoce perfidní". Stěžovatel v trestním řízení různými podáními obecné soudy opakovaně upozorňoval na to, že vyšetřování je vedeno jednostranně v jeho neprospěch; krajský soud měl k těmto námitkám povinnost přihlédnout i při rozhodování o vazbě.

Stěžovatel konečně zdůraznil své přesvědčení, že v případě jeho vazebního stíhání není splněna zákonná podmínka, že účelu vazby nelze dosáhnout jiným opatřením. Dochází k absurdní situaci, kdy je stěžovateli s odkazem na důvody vazby předstižné dle § 67 písm. c) tr. řádu bráněno nikoli v další trestné činnosti, ale v činnosti společensky prospěšné (v dalším soukromém podnikání).

II.

Ústavní soud si dle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyžádal vyjádření účastníků řízení k projednávanému návrhu. Vyjádření Městského soudu v Praze pouze odkazovalo na odůvodnění citovaných vazebních rozhodnutí, Krajský soud v Praze možnosti vyjádřit se k ústavní stížnosti nevyužil. Ústavní soud si dále ze spisového materiálu obecných soudů vyžádal kopie všech podání, protokolů a rozhodnutí, týkajících se vazby stěžovatele. Na uvedeném základě Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího článku 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud však opakovaně zdůraznil, že není orgánem činným v trestním řízení a nepřísluší mu, aby procesní postup těchto orgánů v dosud neskončeném řízení průběžně korigoval. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůraznil, že posouzení nezbytnosti uvalení vazby na obviněného v trestním řízení spadá v zásadě do výlučné pravomoci obecných soudů; do příslušných úvah ohledně existence vazebních důvodů se Ústavní soud cítí oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem buď vůbec, anebo jestliže tvrzené (a nedostatečně zjištěné) důvody vazby jsou v extrémním nesouladu s kautelami vyplývajícími z ústavního pořádku (srov. např. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 18/96, nověji viz např. závěry vyjádřené v usnesení sp. zn. IV. ÚS 3426/10 či IV. ÚS 3446/10; všechna rozhodnutí jsou dostupná v on-line databázi rozhodnutí NALUS). Odůvodněna musí být také nezbytnost, resp. nenahraditelnost vazby jiným opatřením (viz např. již nález sp. zn. IV. ÚS 264/98). Ústavní soud ve své judikatuře však zároveň akceptoval, že rozhodování o vazbě může být ze své podstaty vedeno toliko v rovině určité pravděpodobnosti (nikoliv jistoty) ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný ve vazbě držen (srov. nověji např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2534/11 a judikaturu tam citovanou).

S ohledem na svou dosavadní rozhodovací praxi Ústavní soud ve věci stěžovatele především zkoumal, zda postup orgánů činných v trestním řízení nenese znaky zjevné libovůle. Jde zejména o to, zda lze ve světle spisového materiálu dovodit existenci "konkrétních skutečností" odůvodňujících obavu, že se stěžovatel bude chovat způsobem uvedeným v ust. § 67 písm. a) až c) tr. řádu. K tomu je vhodné připomenout, že ústavněprávní přezkum z hlediska článku 8 odst. 2 Listiny je zpravidla vyčerpán již tehdy, shledá-li Ústavní soud oprávněnost jediného z vazebních důvodů (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1020/08 a další judikaturu tam citovanou). V projednávané věci nelze přehlédnout, že stěžovatel nijak nepolemizoval s existencí koluzního vazebního důvodu dle § 67 písm. b) tr. řádu, který byl vůči stěžovateli konstatován Městským soudem v Brně v posléze zrušeném usnesení ze dne 14. 4. 2011 vzhledem k rozsahu trestné činnosti, pro kterou je stěžovatel stíhán a velkému množství dosud nevyslechnutých svědků, což městský soud blíže specifikoval na str. 2 odůvodnění svého rozhodnutí.

Pokud jde o samo napadené rozhodnutí Krajského soudu v Brně, lze dát stěžovateli zapravdu potud, že v odůvodnění vazebního rozhodnutí nelze toliko mechanicky poukázat na jiná paralelně probíhající trestní řízení proti osobě, o jejíž vazbě má být rozhodováno. Na druhé straně lze dle názoru Ústavního soudu z hlediska ústavněprávních garancí akceptovat, aby předstižný vazební důvod byl shledán v případech, kdy bylo proti téže osobě zahájeno již několikáté dosud neskončené trestní stíhání pro obdobné skutky. Zásadu presumpce neviny nelze vykládat tak, že by důvodná podezření vznesená v jiných trestních věcech byla pro posouzení nezbytnosti zajištění osoby obviněného za všech okolností zcela irelevantní. Takto restriktivním výkladem by institut vazby předstižné do značné míry pozbyl smyslu jako prostředek ochrany důležitých veřejných zájmů před bezprostředním nebezpečím ze strany osob, u nichž je právě na základě již probíhajících trestních řízení důvodný předpoklad se domnívat, že trestnou činnost páchají soustavně. Uvedený výklad by prakticky znemožnil reagovat předstižnou vazbou na postupná odhalení rozsáhlejší a opakované trestné činnosti téhož obviněného, jež není projednávána ve společném řízení (případy tzv. subjektivní souvislosti). Skutečnost, že obviněný zřejmě pokračoval v páchání závažné trestné činnosti i poté, co již proti němu byla dlouhodobě vedena jiná trestní řízení pro obdobnou trestnou činnost, představuje zároveň dostatečný důvod pro to, aby obecný soud shledal vazbu jako nezbytnou, nenahraditelnou jiným zajišťovacím opatřením typu peněžité záruky či písemného slibu.

V trestní věci stěžovatele orgány činné v trestním řízení vycházely ze zjištění, že na něj byla Vrchním státním zastupitelstvím v Praze pod sp. zn. 9 VZV 11/2008 podána obžaloba pro trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku pro skutek spáchaný v letech 2004 - 2006 a spočívající v úmyslném krácení spotřební daně z minerálních olejů. Dále bylo proti stěžovateli policejním orgánem Policie ČR ÚOKFK, SKPV, expozitura Ostrava pod č.j. OKFK-142/TČ-2010-200237 vedeno trestní stíhání pro zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, jehož se měl dopustit opět krácením daně z přidané hodnoty a spotřební daně v souvislosti s obchodováním s minerálními oleji a ropnými produkty v letech 1999 až 2002. V tomto řízení byl v době rozhodné pro posouzení ústavnosti napadeného rozhodnutí podán policejním orgánem návrh na podání obžaloby. Pro tentýž skutek byl stěžovatel nepravomocně odsouzen rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 19. 5. 2009 sp. zn. 28 T 1/2006. Je pravda, že citovaný rozsudek byl posléze zrušen (usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 1. 2010 sp. zn. 4 Tz 99/2009); stalo se tak však pro pochybení ve své podstatě procesního a nikoli skutkového rázu (nedostatečně popsaná skutková stránka stíhaného trestného činu). Konečně usnesením policejního orgánu Policie, Útvaru pro odhalování korupce a finanční kriminality, SKPV, Expozitury Brno bylo dne 13. 4. 2010 pod č. j. OKFK-13-676/tč-2010-200236 zahájeno v pořadí třetí trestní stíhání stěžovatele a dalších obviněných pro trestný čin dle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku; v tomto řízení byl stěžovatel vzat do vazby.

Za situace, jež se z uvedených okolností podává, nelze dle názoru Ústavního soudu obecným soudům vytýkat, jestliže předstižný důvod vazby spatřují v obavě z jisté gradace a rozšiřování útoků proti chráněným zájmům, které by ze strany stěžovatele s určitou vyšší mírou pravděpodobnosti mohly hrozit. Existence vazebních důvodů, zejména vazby koluzní a předstižné, je patrná i z dalších skutkových okolností případu. Stěžovatel se měl účastnit organizované trestné činnosti širšího okruhu osob a jako jednatel společnosti NABEOL, s. r. o. měl v nyní projednávaném případě daňových úniků sehrát významnou, ne-li vedoucí úlohu. Dostatečně odůvodněn byl však také důvod vazby útěkové, a to již v rozhodnutí soudu prvého stupně, jenž v souladu s judikaturou Ústavního soudu blíže konkretizoval citelný trest odnětí svobody, jímž je stěžovatel vzhledem ke všem dosud zjištěným okolnostem ohrožen.

Z uvedeného vyplývá, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv stěžovatele. Ústavní soud byl proto nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. prosince 2011

Jiří Mucha

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru