Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 2381/11 #1Usnesení ÚS ze dne 10.05.2012

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Ústí nad Labem
SOUD - OS Ústí nad Labem
Soudce zpravodajMucha Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
odmítnuto pro nepříslušnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo na projednání věci bez zbytečných průtahů
Věcný rejstříkújma
Platební rozkaz
soud/stížnost na postup soudu
lhůta
EcliECLI:CZ:US:2012:3.US.2381.11.1
Datum podání11.08.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

jiný zásah orgánu veřejné moci

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 38 odst.2

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

6/2002 Sb., § 174a, § 164

82/1998 Sb., § 31a

99/1963 Sb., § 174a


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 2381/11 ze dne 10. 5. 2012

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a soudce zpravodaje Jiřího Muchy o ústavní stížnosti stěžovatele R. P., zastoupeného JUDr. Ivem Koulou, advokátem v Teplicích, Krupská 28/30, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. července 2011 č. j. 8 UL 203/2011-7 a jinému zásahu orgánu veřejné moci - nečinnosti Okresního soudu v Ústí nad Labem ve věci vedené pod sp. zn. 12 EC 1844/2010, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností ze dne 11. 8. 2011, podanou prostřednictvím veřejné datové sítě s platným kvalifikovaným certifikátem téhož dne, se stěžovatel domáhal toho, aby Ústavní soud vyslovil, že napadeným usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále též jen "krajský soud") ze dne 29. července 2011 č. j. 8 UL 203/2011-7 bylo porušeno jeho ústavní právo na soudní ochranu, zakotvené v čl. 90 Ústavy České republiky a v čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a aby toto rozhodnutí zrušil. Dále pak navrhl, aby Ústavní soud uložil Okresnímu soudu v Ústí nad Labem (dále též jen "okresní soud") nepokračovat v průtazích ve věci vedené pod sp. zn. 12 EC 1844/2010 a neprodleně vydat elektronický platební rozkaz nebo nařídit ve věci jednání.

V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že napadeným rozhodnutím byl zamítnut jeho návrh ve smyslu § 174a zákona o soudech a soudcích, tedy návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu ve věci vedené u okresního soudu pod sp. zn. 12 EC 1844/2010, konkrétně pak k vydání platebního rozkazu nebo nařízení jednání. Krajský soud však dospěl k závěru, že tomuto návrhu nelze vyhovět, protože v daném řízení sice dochází k průtahům, jejich příčina však spočívá ve výjimečné a mimořádné situaci u okresního soudu, v oddělení EC, které eviduje několik desítek tisíc nevyřízených věcí, jež jsou vyřizovány dle pořadí. K daným k průtahům tedy dochází z objektivního důvodu, nezaviněně ze strany soudu prvního stupně, přičemž smyslem úpravy obsažené v § 174a citovaného zákona je určení lhůty tam, kde jsou zjištěny časové prodlevy při vyřizování, které jsou neodůvodněné, resp. nezaviněné. Stěžovatel s tímto názorem vyslovil nesouhlas, protože prý odporuje závěrům Ústavního soudu, které byly vysloveny v nálezech ze dne 14. 9. 1994 sp. zn. IV. ÚS 55/94 a ze dne 11. 3. 1998 sp. zn. IV. ÚS 466/97, přičemž tvrdí, že napadené usnesení spočívá na nesprávném právním posouzení, neboť ustanovení § 174a odst. 8 zákona o soudech a soudcích s pojmem zavinění nepracuje, a že relevantní jsou jiná, v citovaném ustanovení uvedená kritéria. Současně stěžovatel poukazuje na to, že předmětem daného soudního řízení je zaplacení zadostiučinění za vzniklou morální újmu způsobenou nesprávným úředním postupem soudu a že je proto žádoucí, aby takovéto zadostiučinění bylo poskytováno mj. rychle, a v této souvislosti se dovolává svého práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, resp. bez zbytečných průtahů ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 38 odst. 2 Listiny.

Ústavní soud požádal o vyjádření účastníky řízení. Krajský soud v Ústí nad Labem odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí s tím, že se situace u Okresního soudu v Ústí nad Labem v agendě EC nezměnila, naopak že došlo k jejímu zhoršení, ke dni 31. 12. 2011 je evidováno u všech okresních soudů v rámci kraje 78 427 nevyřízených věcí agendy EC, z toho je u Okresního soudu v Ústí nad Labem evidováno

6 252 (z nich je pak 10 577 starších šesti měsíců). Dále krajský soud uvedl, že do senátu 8 UL napadlo celkem 634 věcí s návrhem na určení lhůty, z toho 603 návrhů se týkalo právě agendy EC u Okresního soudu v Ústí nad Labem.

Okresní soud v Ústí nad Labem odkázal na odůvodnění napadeného usnesení krajského soudu, jakož i na nález Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2012 sp. zn. I. ÚS 2427/11, v němž dal Ústavní soud stěžovateli za pravdu v tom, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, v dalším však ústavní stížnost zamítl, přičemž přisvědčil argumentaci krajského soudu i předsedkyně Okresního soudu v Ústí nad Labem, že průtahy nelze jejich činností odstranit, neboť by tím došlo k porušení principu rovnosti účastníků řízení, a že jejich příčinou je mimořádná a tristní situace v agendě EC u okresního soudu, tedy že důvod průtahů je objektivního rázu. Dále uvedl, že v dané věci byl dne 12. 1. 2012 vydán platební rozkaz, který byl včasným podáním odporu žalované zrušen, a že jednání bude nařízeno tak, aby napadené věci byly vyřizovány chronologicky, přičemž stěžovatelově věci předchází 319 dalších věcí evidovaných v rejstříku EC soudkyně JUDr. Zuzany Berčíkové, kromě nichž je u ní v rejstříku evidováno 429 nevyřízených věcí, přičemž průměrná měsíční výkonnost jmenované je 31 věcí. Případné průtahy tak nejsou způsobeny zaviněním této soudkyně.

Ústavní soud zaslal uvedená vyjádření stěžovateli k případné replice, ten však této možnosti nevyužil.

Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), a dospěl k závěru, že tomu tak není.

Jak již bylo výše zmíněno, krajský i okresní soud ve svých vyjádřeních poukázaly na nález Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2012 sp. zn. I. ÚS 2427/11 (dostupný na http://nalus.usoud.cz). Stalo se tak zcela případně, neboť se v něm Ústavní soud zabýval skutkově i právně obdobnou věcí, kde - stejně tak jako ve věci nyní souzené - nebylo sporu o to, že v civilním řízení dochází k (protiprávním) průtahům a že jejich příčinou je mimořádná situace u Okresního soudu v Ústí nad Labem, jde-li o agendu EC, kde je evidováno několik desítek tisíc nevyřízených věcí, k jejichž vyřizování dochází postupně, a to v pořadí, v jakém "napadly". Jediný rozdíl možno spatřovat v tom, že v souzené věci byl po podání ústavní stížnosti (konkrétně dne 12. 1. 2012) vydán elektronický platební rozkaz, proti němuž žalovaná (České republika - Ministerstvo spravedlnosti) podala odpor ze dne 31. 1. 2012.

Tato skutečnost, resp. odlišnost, není z hlediska posouzení ústavní stížnosti jako celku podstatná. V daném řízení i nadále dochází k průtahům a bude k nim nepochybně docházet i nadále, jak plyne zejména z vyjádření okresního soudu k ústavní stížnosti. Nicméně z hlediska "procesní čistoty" je třeba uvést, že již jen z tohoto důvodu by nebylo možné vyhovět stěžovatelovu návrhu, aby Ústavní soud uložil okresnímu soudu vydat elektronický platební rozkaz. Kromě toho k vydání takového rozhodnutí, jakož i k vydání rozhodnutí, kterým by bylo okresnímu soudu uloženo, aby ve věci nařídil jednání, je příslušný nadřízený (obecný) soud (viz § 174a odst. 4 zákona o soudech a soudcích), přičemž Ústavnímu soudu takové (konkrétní) oprávnění vůbec nenáleží [srov. § 82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu]. V této části tudíž Ústavnímu soudu nezbývá než na ústavní stížnost aplikovat ustanovení § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu.

Jde-li o stěžovatelovy zbývající návrhy, tedy aby Ústavní soud vyslovil, že napadeným rozhodnutím krajského soudu bylo porušeno ústavně zaručené základní právo stěžovatele na soudní ochranu, a aby je (proto) zrušil, a aby dále zakázal okresnímu soudu pokračovat v průtazích, má Ústavní soud za to, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku. O posledně uvedený případ se jedná i v této věci.

Není pochyb o tom, že vzniklé průtahy mají za následek porušení ústavně zaručeného základního práva stěžovatele, které je garantováno čl. 38 odst. 2 Listiny, případně také práva zakotveného v čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Současně si je třeba položit otázku, jakým způsobem a zda vůbec může Ústavní soud stěžovateli poskytnout ochranu před tímto porušováním. Ve výše uvedeném nálezu se Ústavní soud zabýval efektivitou prostředků, které stěžovatel měl proti průtahům řízení k dispozici (§ 164 a násl. a zejména § 174a zákona o soudech a soudcích), přičemž dospěl k závěru, že jejich prostřednictvím nelze za výše popsaných okolností, tedy kdy za průtahy v řízení stojí objektivní důvody, tyto odstranit, neboť by tím došlo k porušení principu rovnosti účastníků řízení vedených u okresního soudu. Na základě toho pak Ústavní soud dospěl k závěru, že obdobně není možné vyhovět ani návrhu stěžovatele na zrušení napadeného rozhodnutí, kterým byl zamítnut jeho návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu, ani návrhu na přikázání okresnímu soudu nepokračovat v průtazích, neboť "nelze-li připustit nápravu zásahu do základního práva stěžovatele na projednání věci bez zbytečných průtahů na úkor současného porušení principu rovnosti ve vztahu k dalším účastníkům řízení vedených u Okresního soudu v Ústí nad Labem (rozuměj porušením téhož jejich práva), tím spíše jej nelze připustit v řízení před orgánem ochrany ústavnosti - Ústavním soudem".

Současně není možné přehlédnout, že Ústavní soud ve výroku citovaného nálezu konstatoval, že postupem Okresního soudu v Ústí nad Labem bylo porušeno základní právo stěžovatele garantované čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, aniž by se stěžovatel takového rozhodnutí explicitně domáhal. V nyní souzené věci tak stěžovatel rovněž nečiní, a proto III. senát Ústavního soudu stál před otázkou, zda je nutno následovat postup I. senátu. Vzhledem k tomu, že v tomto ohledu v předmětném nálezu konkrétní právní názor vysloven nebyl, III. senát zkoumal, zda pro takové rozhodnutí, jež by bylo v podstatě ultra petitum, existuje nějaký důvod. V posuzované věci je (bohužel) zřejmé, že preventivní právní prostředky nápravy, které je obecně třeba preferovat, uplatnit nelze, nicméně stěžovatel má stále k dispozici prostředek kompenzační, zakotvený v zákoně č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů. Konstatování porušení základního práva na projednání věci bez zbytečných průtahů přímo ve výroku, nikoliv tedy jen v odůvodnění rozhodnutí Ústavního soudu, by mělo spíše jen symbolickou hodnotu v podobě určité morální satisfakce či vyjádření toho, jakou váhu Ústavní soud věci přikládá, na straně druhé otázka existence průtahů řízení je jednou z otázek, které musí řešit obecný soud, rozhoduje-li o odpovědnosti státu za případnou škodu (nemateriální újmu), přičemž se nejeví jako příliš vhodné, resp. bylo by to v rozporu se zásadou minimalizace zásahů Ústavního soudu do rozhodovací činnosti soudů obecných, aby ji řešil již v této fázi. Beze zbytku je však třeba se připojit k apelu Ústavního soudu obsaženému mj. v odůvodnění citovaného nálezu (viz bod 21) na příslušné orgány státní moci, aby neprodleně přijaly potřebná opatření k odstranění průtahů u Okresního soudu v Ústí nad Labem.

Pro tyto důvody Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 1 písm. d) a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. května 2012

Jan Musil v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru