Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 238/98Nález ÚS ze dne 25.11.1999Poskytnutí jednorazové peněžité dávky podle zákona č. 217/1994 Sb.

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajJurka Vladimír
Typ výrokuzamítnuto
Předmět řízení
zrušení právního předpisu (fyzická nebo právnická osoba)
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkinterpretace
odškodnění
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 164/16 SbNU 209
EcliECLI:CZ:US:1999:3.US.238.98
Datum podání22.05.1998
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 1, čl. 4

Ostatní dotčené předpisy

217/1994 Sb.

255/1946 Sb., § 5


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 238/98 ze dne 25. 11. 1999

N 164/16 SbNU 209

Poskytnutí jednorazové peněžité dávky podle zákona č. 217/1994 Sb.

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v o ústavní stížnosti navrhovatele L. D.

proti rozsudku Vrchního soudu v Praze, ze dne 27. února 1998,

čj. 6 A 723/97-12, za vedlejší účasti České správy sociálního

zabezpečení, Křížová 25, Praha, takto:

Návrh se zamítá.

Odůvodnění:

Navrhovatel podal ústavní stížnost, kterou Ústavní soud

obdržel dne 28. 5. 1998 a v ní se domáhal zrušení rozsudku

Vrchního soudu v Praze ze dne 27. února 1998, čj. 6 A 723/97-12,

s tvrzením, že jím byla porušena jeho základní práva. Zároveň

navrhoval, aby Ústavní soud zrušil v ust. § 5 odst. 1 bod 5 zákona

č. 255/1946 Sb. a to slova "v době mezi 15. březnem 1939 a 4.

květnem 1945".

Ústavní soud si vyžádal spis České správy sociálního

zabezpečení, čj. X/DO a spis Vrchního soudu v Praze,

sp.zn. 6 A 723/97 a z tohoto spisového materiálu zjistil, že

navrhovatel dne 10. dubna 1995 požádal Českou správu sociálního

zabezpečení (dále jen "ČSSZ") o poskytnutí jednorázové peněžité

částky podle zákona č. 217/1994 Sb. Ta však rozhodnutím ze dne 8.

listopadu 1995, čj. X/DO, žádost zamítla. Rozhodnutí

bylo odůvodněno tím, že žadatel je synem zemřelého A. D., který

však zemřel po 5. květnu 1945 a nebyl čs. politickým vězněm podle

zákona č. 255/1946 Sb.

Proti tomuto rozhodnutí podal navrhovatel odvolání, ve kterém

uvádí, že se domnívá, že podmínky pro poskytnutí peněžité částky

jsou splněny.

Vrchní soud v Praze, jako odvolací orgán, rozhodl rozsudkem

dne 27. února 1998, pod čj. 6 A 723/97-12 tak, že napadené

rozhodnutí ČSSZ potvrdil. Rozsudek odůvodnil tím, že nárok, jehož

existenci navrhovatel tvrdil, mohl být jen nárokem podle ust. § 3

odst. 1 písmeno d) zákona č. 217/1994 Sb., když ČSSZ správně

zjistila skutkový stav, což ani navrhovatel nezpochybňoval.

K úmrtí otce navrhovatele došlo dne 6. května 1945 v souvislosti

s květnovým povstáním, když byl předchozího dne (5. května 1945)

zatčen. Navrhovatel by měl nárok na poskytnutí odškodnění tehdy,

pokud by jeho otec byl čs. politickým vězněm podle zvláštního

zákona. Tímto zvláštním zákonem je zákon č. 255/1946 Sb.,

o příslušnících československé armády v zahraničí a o některých

jiných účastnících národního boje za osvobození. Otci navrhovatele

nebyl přiznán statut politického vězně, protože s přihlédnutím

k datu omezení jeho osobní svobody nesplňoval podmínky stanovené

v tomto zákoně, zvláště pak podmínku ustanovení § 2 odst.1 bod 5,

to jest že politickým vězněm je "ten, kdo byl v době mezi 15.

březnem 1939 a 4. květnem 1945 omezen na osobní svobodě vězněním,

internováním, odvlečením nebo jinak pro protifašistickou bojovou

nebo politickou činnost směřující přímo proti nacistickým nebo

fašistickým okupantům, jejich pomahačům nebo zrádcům národa

českého nebo slovenského, nebo z důvodů perzekuce politické,

národní, rasové nebo náboženské, trvalo-li omezení osobní svobody

alespoň tři měsíce, nebo sice dobu kratší, utrpěl-li však újmu na

zdraví nebo na těle vážnějšího rázu nebo zemřel následkem omezení

osobní svobody". V případě otce navrhovatele je nepochybné, že

k omezení jeho svobody došlo dne 5. května 1945, tedy po datu 4.

května 1945. Otec navrhovatele tedy nebyl v tomto smyslu

"postiženým občanem" a navrhovateli na zmíněné odškodnění nevznikl

nárok.

Proti tomuto rozsudku podal navrhovatel včas ústavní

stížnost, v níž uvedl, že rozhodnutím orgánu veřejné moci bylo

porušeno jeho ústavně zaručené základní právo dané mu čl. 1

a čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen

"Listina"). K porušení uvedených práv mělo dojít tím, že Vrchní

soud nesprávně a smyslu i podstatě zákona odporujícím způsobem

vyložil ust. § 2 zákona č. 217/1994 Sb. Podle navrhovatele byla

rozhodnutími orgánů veřejné moci prohlášena jeho nerovnost.

Navrhovatel dále navrhl ve smyslu § 64 odst. 1 písmeno d)

zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších

předpisů, zrušit část zákona, konkrétně z § 2 odst. 1 bod 5 zákona

č. 255/1946 Sb. vypustit slova "v době mezi 15. březnem 1939 a 4.

květnem 1945". Na tomto místě je třeba poznamenat, že navrhovatel

neustále ve své stížnosti uvádí ust. § 5 odst. 1 bod 5 zákona

č. 255/1946 Sb., avšak z textu jasně vyplývá, že se v daném

případě může jednat jen o ust. § 2 odst. 1 bod 5 citovaného

zákona.

Protože v případě návrhu na zrušení části zákona byly splněny

podmínky § 74 a § 78 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve

znění pozdějších předpisů, senát usnesením ze dne 4.3.1999, čj.

III. ÚS 238/98-37, řízení o ústavní stížnosti přerušil a návrh na

zrušení citovaného ustanovení předmětného zákona postoupil plénu

Ústavního soudu k rozhodnutí. Plénum dne 27.10.1999 nálezem, čj.

Pl. ÚS 10/99, návrh zamítlo.

Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření ze dne 23. června 1998

odkázal na odůvodnění svého rozsudku s tím, že v dané věci nemůže

jít o nesprávný výklad zákona, protože zákonný text je naprosto

jednoznačný a žádný výklad nepřipouští. Podle jeho názoru napadené

ustanovení zákona č. 255/1946 Sb. nemůže být v rozporu s Listinou

pouze s ohledem na časové vymezení statutu čs. politického vězně.

Navrhl proto návrh zamítnout.

Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud ČR je si vědom

skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81,

čl. 90 Ústavy ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo

přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud

tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté

Listiny základních práv a svobod a pokud napadeným rozhodnutím

nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním

zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.

Z výše uvedených spisů Ústavní soud zjistil, že jak ČSSZ, tak

Vrchní soud se věcí řádně zabývaly. Ústavní soud neshledal

v postupu Vrchního soudu porušení čl. 4 Listiny, neboť se v tomto

ustanovení jedná jen o obecně interpretační ustanovení,

vyjadřující základní zásady uplatňované právním státem.

K namítanému porušení principu rovnosti (čl. 1 Listiny) je potom

nutno uvést, že nerovnost nelze namítat tam, kde zákon stanoví pro

všechny subjekty, které lze zahrnout pod osobní rozsah právních

předpisů, stejné podmínky nároku. To, že zákonodárce případně mohl

postupovat jinak, nelze samo o sobě považovat za zvýhodnění či

znevýhodnění určité skupiny občanů (tak již rozhodnutí Ústavního

soudu sp.zn. Pl. ÚS 47/95). V těchto souvislostech se pak jako

rozhodující jeví interpretace zákona s důrazem na jeho

ústavněprávní výklad. Vycházeje především z těchto úvah je podaný

návrh nedůvodným. Je na místě také připomenout, že na následky

útrap spojených s odbojovou činností a okupací vůbec, zemřela,

nebo byla zdravotně poškozena, řada lidí. Je také možno říci, že

všichni, kdo okupaci zažili, byli svým způsobem postiženi ve svých

základních právech. Zákonodárce však mohl při vydávání zákona

č. 217/1994 Sb. odškodnit jen některé z nich. Vymezil proto

podmínky v zákoně č. 217/1994 Sb. a jeho vůli je na místě

respektovat, samozřejmě při ústavně konformní interpretaci každého

jednotlivého případu, vzhledem k jeho konkrétním okolnostem.

Smyslem uvedeného zákona je tedy alespoň částečně odčinit

historické bezpráví, které bylo způsobeno obětem nacistické

perzekuce. Jestliže zákon č. 217/1994 Sb. přiznává jednorázové

odškodnění politickým vězňům, je podle přesvědčení Ústavního soudu

třeba pojem politického vězně vykládat s ohledem na smysl a účel

citovaného zákona, totiž s ohledem na to, zda u dotyčné osoby

došlo skutečně k omezení osobní svobody v souvislosti s odbojovou

činností, neboť takové omezení osobní svobody je jedním ze

základních pojmových znaků politického vězně. V daném případě

k omezení osobní svobody došlo, tato skutečnost byla bezpochyby

zjištěna. Navrhovatelův otec byl omezen na osobní svobodě

nacistickou mocí (byť jen krátkodobě) a v důsledku toho zemřel.

Nebylo však prokázáno, že by k těmto skutečnostem došlo

v souvislosti s odbojovou činností. S ohledem na vyslovené Ústavní

soud konstatoval, že již při dokazování, provedeném v roce 1988 na

Ministerstvu obrany, Hlavním personálním úřadu, oddělení pro

vydávání osvědčení (jak plyne z materiálů, které jsou součástí

spisu Ústavního soudu sp.zn. Pl. ÚS 10/99), se v souvislosti se

žádostí A. D., vdovy po A. D. a matky navrhovatele, o vydání

potvrzení, že A. D. byl účastníkem národního odboje za osvobození,

příslušný orgán zabýval otázkou, zda otec navrhovatele, A. D., byl

čs. partyzánem či pomocníkem partyzánů, respekt. jakým způsobem se

event. zapojil do národního boje za osvobození. Součástí důkazů,

tehdy provedených, je i dotazník z roku 1970, ve kterém paní A. D.

po výzvě k předložení důkazů o tom, že A. D. byl čs. partyzánem,

žádný důkaz nepředložila a uvedla, že netrvá na vydání příslušného

osvědčení, neboť jí byl upraven důchod jako vdově po zastřeleném

ve dnech květnového povstání. Nikdy tedy nebyla prokázána příčinná

souvislost mezi omezením osobní svobody a odbojovou činností otce

navrhovatele. Z předložených důkazů vyplývá, že k internaci

navrhovatelova otce sice došlo v době květnového povstání, avšak

zřejmě z jiných důvodů, než byla jeho (navrhovatelem tvrzená)

odbojová činnost. Jestliže nebyl prokázán jeden ze základních

znaků čsl. politického vězně, nebyly splněny podmínky

k poskytnutí jednorázového odškodnění podle zákona č. 217/194 Sb.

Zde je též na místě odkázat na již uvedený nález pléna

sp.zn. Pl. ÚS 10/99, podle kterého otázka, zda občan je

československým politickým vězněm, je otázkou, kterou je třeba

vyřešit před vlastním rozhodnutím o přiznání odškodnění a to na

základě všech předložených důkazů. Je přitom nezbytné vycházet

z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu, který musí

být založen zejména na bezpečně prokázaných skutkových

okolnostech. Jejich právní hodnocení by pak mělo respektovat

ústavní hlediska, zejména onen lidský rozměr, vyjádřený

i v preambuli zákona č. 217/1994 Sb., o poskytování jednorázové

peněžité částky některým obětem nacistické perzekuce.

V souzeném případě se Vrchní soud (stejně jako ČSSZ) řádně

věcí zabýval a rozhodl ústavně konformním způsobem. Ústavní soud

neshledal, že by postupem Vrchního soudu v Praze v souzené věci

byla porušena navrhovatelova základní práva, daná mu ústavními

zákony nebo mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy a proto mu

nezbylo než ústavní stížnost podle § 82 odst. 1 zákona

č. 182/1993 Sb., o Ústavnímsoudu, ve znění pozdějších předpisů,

zamítnout.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 25. listopadu 1999

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru