Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 238/2000Nález ÚS ze dne 30.11.2000K právu na osobní účast při jednání před soudem

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajJurka Vladimír
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo na právní pomoc a tlumočníka
právo na soudní a ... více
Věcný rejstříkbyt/vyklizení
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 179/20 SbNU 259
EcliECLI:CZ:US:2000:3.US.238.2000
Datum podání14.04.2000
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 38 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 711 odst.1 písm.d

99/1963 Sb., § 122 odst.2, § 132


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 238/2000 ze dne 30. 11. 2000

N 179/20 SbNU 259

K právu na osobní účast při jednání před soudem

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud ČR

rozhodl ve veřejném jednání konaném dne 30.

11. 2000 v senátě ve věci návrhu na zahájení řízení o ústavní

stížnosti navrhovatele J. F., proti rozsudku Krajského soudu

v Ústí nad Labem, čj. 12 Co 533/99-28, ze dne 3. 12. 1999 ve

spojení s rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích čj. 10

C 103/99-14, ze dne 27. 5. 1999, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem čj. 12 Co

533/99-28, ze dne 3. 12. 1999, ve spojení s rozsudkem Okresního

soudu v Litoměřicích, čj. 10 C 103/99-14, ze dne 27. 5. 1999, se

ruší.

Odůvodnění:

Navrhovatel podal dne 13. 4. 2000 návrh na zahájení řízení

o ústavní stížnosti (dále jen "návrh"), který byl doručen

Ústavnímu soudu dne 14. 4. 2000. Návrh směřoval proti rozsudku

Krajského soudu v Ústí nad Labem, čj. 12 Co 533/99-28, ze dne 3.

12. 1999, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu

v Litoměřicích, čj. 10 C 103/99-14, ze dne 27. 5. 1999, kterým

soud I. stupně přivolil k výpovědi z nájmu označeného bytu

a současně uložil navrhovateli povinnost předmětný byt vyklidit

a vyklizený předat majiteli do 15 dnů po zajištění přístřeší.

Napadenými rozsudky bylo podle názoru navrhovatele porušeno jeho

základní právo zakotvené v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a v čl.

38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Návrh byl podán včas.

K posouzení návrhu si Ústavní soud vyžádal spis, sp. zn. 10

C 103/99, vedený u Okresního soudu v Litoměřicích. Ze spisového

materiálu Ústavní soud zjistil, že v řízení před obecnými soudy

měl navrhovatel postavení žalovaného, v jehož případě žalobce,

majitel bytu, v němž žalovaný bydlel, podal soudu žalobu

o přivolení k výpovědi z nájmu označeného bytu z důvodu uvedeného

v § 711 odst. 1 písm. d) občanského zákoníku. Soud I. stupně

rozsudkem, čj. 10 C 103/99-14, ze dne 27. 5. 1999, přivolil

k výpovědi s tím, že tříměsíční výpovědní doba počne běžet prvním

dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku,

současně byla žalovanému uložena povinnost předmětný byt vyklidit

a vyklizený předat žalobci do 15 dnů po zajištění přístřeší,

současně rozhodl o nákladech řízení. Své rozhodnutí soud I. stupně

odůvodnil tím, že po provedeném dokazování bylo zjištěno, že

žalovaný, což sám přiznal, neplatil žalobci (vlastníkovi bytu)

nájemné za byt a dále, že nezaplatil za část roku 1997 a za celý

rok 1998 další poplatky související s užíváním bytu. Bylo tedy

zcela jasně prokázáno, že jsou splněny zákonné podmínky proto, aby

soud přivolil k výpovědi z nájmu bytu podle § 711 odst. 1 písm. d)

občanského zákoníku.

K odvolání navrhovatele rozhodoval ve věci Krajský soud

v Ústí nad Labem, který rozsudkem, č.j. 12 Co 533/99-28, ze dne

3. 12. 1999, potvrdil rozsudek soudu I. stupně. V odůvodnění pak

uvedl, že v předmětné věci bylo jednoznačně prokázáno, že byly

splněny podmínky pro přivolení soudu k výpovědi z nájmu bytu podle

§ 711 odst. 1 písm. d) občanského zákoníku. Dále konstatoval, že

skutková zjištění a z nich vyvozené závěry soudu I. stupně jsou

správné, k odvolání žalovaného nebylo zjištěno ani procesní

pochybení soudu. Žalovaný byl v řízení před soudem I. stupně řádně

vyslechnut, a to prostřednictvím dožádaného soudu (§ 39 odst. 2

občanského soudního řádu), učinil celou řadu písemných podání

a vyjádření a v odvolacím řízení byl na základě plné moci

zastoupen advokátem. Další připomínky a argumenty odvolatele byly

shledány jako nepřípadné bez věcné souvislosti s projednávanou

věcí.

Proti oběma uvedeným rozsudkům podal navrhovatel návrh na

zahájení řízení o ústavní stížnosti, protože podle jeho názoru

těmito rozsudky došlo k porušení jeho základních práv zakotvených

v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a v čl. 38 odst. 2 Listiny.

Porušení uvedených práv spatřoval navrhovatel v tom, že v řízení

nebyly zjištěny veškeré skutečnosti pro to, aby mohly být rozsudky

v napadeném znění vydány. Dále navrhovatel byl pouze formálně

vyslechnut v místě výkonu trestu, nemohl se před soudem účinně

hájit, nemohl reagovat na tvrzení uváděná žalobcem (novým

vlastníkem bytu), nemohl účinně navrhovat důkazy, neboť právního

zástupce si zvolil až po vynesení rozsudku soudem I. stupně. Žádal

proto, aby Ústavní soud oba napadené rozsudky zrušil.

K výzvě Ústavního soudu podal vyjádření i Krajský soud

v Ústí nad Labem jako účastník řízení. Ve vyjádření tento soud

uvedl, že první námitka, obsažená v návrhu, se týká skutkového

stavu včetně právního posouzení. Ve vztahu k této námitce pak

účastník řízení odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí

s tím, že otázka skutkového stavu věci byla k odvolání

navrhovatele v odvolacím řízení náležitě řešena a napadený

rozsudek soudu I. stupně byl přezkoumán v celém rozsahu. Ke druhé

námitce pak účastník řízení uvedl, že navrhovatel byl jako

účastník řízení ve věci vyslechnut dožádaným soudem v souladu

s ustanovením § 39 občanského soudního řádu, učinil několik

písemných podání, jimiž se odvolací soud zabýval a současně byl

navrhovatel jako účastník řízení v odvolacím řízení zastoupen

advokátem. Krajský soud v Ústí nad Labem proto navrhl, aby podaný

návrh byl zamítnut.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval,

že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto

vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do

rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn

zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím

v řízení, jehož byl navrhovatel účastníkem, porušeny základní

práva a svobody navrhovatele, chráněné ústavním zákonem nebo

mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Vzhledem k tomu, že

navrhovatel se dovolával právě ochrany základního práva na

spravedlivý proces, zakotveného v Listině, přezkoumal Ústavní soud

napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru,

že podaný návrh je částečně důvodný.

Návrh obsahuje dvě námitky, v nichž navrhovatel spatřoval

porušení svého práva na spravedlivý proces. První námitka směřuje

do skutkových zjištění a z těchto zjištění vyvozených závěrů. Ve

vztahu k této námitce musel Ústavní soud přisvědčit Krajskému

soudu v Ústí nad Labem v tom, že se skutkovým zjištěním, vyvozené

právní závěry korespondují. Ústavní soud dále přezkoumal i postup

obecných soudů při hodnocení důkazů a dospěl k závěru, že obecné

soudy postupovaly v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů,

vyslovenou v ustanovení § 132 občanského soudního řádu, každý

důkaz hodnotily jednotlivě i ve vzájemných souvislostech, pokud

některé navrhované důkazy neprovedly, odůvodnily tento svůj postup

v předmětných rozhodnutích. Ve skutečnosti, že právní závěry

vyvozené obecnými soudy neodpovídaly představám a přesvědčení

navrhovatele, nelze spatřovat porušení základních práv

navrhovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1, čl. 37

odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny. To se však týká pouze důkazů

provedených, na které však navrhovatel přímo u jednání soudu pro

svou nepřítomnost nemohl reagovat a uplatňovat tak přímo

a neprodleně svá práva účastníka řízení před soudy.

V této skutečnosti tak spatřoval porušení svého práva na

spravedlivý proces podle čl. 38 odst. 2 Listiny, tedy v nemožnosti

účastnit se jednání ve své věci, vyjadřovat se k provedeným

důkazům, uvádět svá stanoviska a návrhy. V tomto případě musel

Ústavní soud přisvědčit tvrzení navrhovatele, který v řízení před

obecnými soudy prokazatelně a opakovaně uplatňoval své právo

účastnit se osobně řízení ve věci, která se týkala otázky důležité

pro zajištění jeho existence. Článek 38 odst. 2 Listiny

jednoznačně stanoví, že "Každý má právo, aby jeho věc byla

projednána . v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem

prováděným důkazům.". Ústavní soud ve svých dřívějších nálezech

(viz např. II. ÚS 242/97) konstatoval, že výraz "jeho věc",

použitý v čl. 38 odst. 2 Listiny, je nutno vykládat tak, že každý,

o jehož právech a povinnostech má být v soudním řízení jednáno, má

mít možnost se tohoto řízení účastnit a vyjádřit se ke všem

prováděným důkazům. Přítomnost navrhovatele u jednání a možnost

vyjadřovat se ke všem prováděným důkazům nemůže být nahrazena

pouhým vyslechnutím navrhovatele u dožádaného soudu, jak tomu bylo

v předmětné věci v řízení před soudem I. stupně, a nemůže být

nahrazena ani jen přítomností zvoleného právního zástupce při

jednání odvolacího soudu, zejména v případě, kdy navrhovatel se

výslovně dožadoval osobní účasti na jednání soudu. Obecně lze

z pohledu již uvedeného vyslovit, že každý, který je účastníkem

řízení před soudy ve své věci má právo takového řízení (jednání

před soudy) se osobně účastnit, bez ohledu na to, že soudem

prováděné důkazy se jeví (i bez přítomnosti účastníka u jednání)

jako nezpochybnitelné či alespoň dostačující pro vynesení

rozhodnutí. Je zřejmé, že v souzené věci citované ustanovení

nebylo respektováno, neboť stěžovateli nebylo umožněno, aby jeho

věc byla projednána v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke

všem prováděným důkazům. Ústavní soud proto konstatoval, že

postupem obecných soudů, které neumožnily navrhovateli osobní

účast na jednání v jeho věci, bylo porušeno základní právo

navrhovatele zakotvené v čl. 38 odst. 2 Listiny.

Vzhledem k výše uvedenému nezbylo Ústavnímusoudu rozhodnout

než tak, jak je ve výroku tohoto nálezu uvedeno.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí se nelze odvolat.

V Brně dne 30. listopadu 2000

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru