Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 2377/19 #1Usnesení ÚS ze dne 23.06.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Brno
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - KSZ Brno
Soudce zpravodajRychetský Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na zákonného soudce
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu a jeho ochranu, záka... více
Věcný rejstříkDokazování
Trestní odpovědnost
důkaz/volné hodnocení
Trestní řízení
soud/senát
EcliECLI:CZ:US:2020:3.US.2377.19.1
Datum podání22.07.2019
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 38 odst.1, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.6, § 2 odst.5, § 262

40/2009 Sb., § 341


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 2377/19 ze dne 23. 6. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele R. S., zastoupeného Mgr. Tomášem Greplem, advokátem, sídlem Horní náměstí 365/7, Olomouc, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. ledna 2019 č. j. 8 To 443/2018-3439 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. ledna 2019 č. j. 8 To 444/2018-3449, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a Krajského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Vymezení věci

1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 22. 7. 2019, stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví specifikovaných usnesení Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv zaručených čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Stěžovatel je v řízení vedeném u Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") pod sp. zn. 90 T 160/2015 trestně stíhán pro trestný čin napomáhání k neoprávněnému pobytu na území republiky podle § 341 odst. 1 a 2 písm. b) trestního zákoníku, který měl spáchat - stručně řečeno - tím, že v rámci výkonu své advokátní praxe vykonávané v Brně prováděl veškerou právní agendu spojenou se zápisy cizích státních příslušníků (především Ukrajiny a Vietnamu) jako jednatelů obchodní společnosti X (dále jen "společnost X") a se získáváním povolení k jejich dlouhodobému pobytu na území České republiky, přestože cizí státní příslušníci ve skutečnosti funkci jednatelů dané obchodní společnosti nevykonávali. Uvedeného jednání se měl dopustit ve spolupachatelství se spoluobžalovanými osobami cizí státní příslušnosti.

3. Usnesením městského soudu ze dne 13. 9. 2016 č. j. 90 T 160/2015-2537 bylo trestní stíhání stěžovatele podle § 223 odst. 1 trestního řádu zastaveno, neboť soud dospěl k závěru, že trestní stíhání je promlčeno. Krajský soud poté uvedené usnesení městského soudu zrušil, a to usnesením ze dne 14. 3. 2017 č. j. 8 To 25/2017-2688 a městskému soudu uložil, aby věc projednal a rozhodl. Krajský soud stran promlčení uvedl, že cizí státní příslušník H. T. N. figurující v původní obžalobě podle důkazních podkladů obsažených ve spise dne 17. 12. 2013 podával další žádost o povolení k trvalému pobytu, pročež je patrné, že během promlčecí doby nyní stíhaného trestného činu mohlo dojít ke spáchání dalšího trestného činu napomáhání k neoprávněnému pobytu na území republiky, který by takto přerušil běh promlčecí doby podle § 34 odst. 4 písm. b) trestního zákoníku. Krajský soud městskému soudu uložil, aby doplnil dokazování vyžádáním obou spisů Ministerstva vnitra ČR, odboru azylové a migrační politiky (dále jen "správní orgán") č. j. OAM-27345-7/TP-2013 a č. j. OAM-22737-15/DP-2011, a uvedl, že případnou otázku spáchání dalšího trestného činu musí potom soud nalézací posoudit jako otázku předběžnou podle § 9 odst. 1 trestního řádu. Teprve poté, co si městský soud objasní, zda nedošlo ke spáchání dalšího skutku přečinu napomáhání k neoprávněnému pobytu na území republiky i v roce 2013 a posoudí v tomto kontextu danou situaci, může rozhodnout, zda jsou splněny podmínky pro to, aby mohlo být trestní stíhání zastaveno z důvodu promlčení trestního stíhání stěžovatele.

4. V mezidobí do opětovného nařízení hlavního líčení podala státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Brně dne 12. 7. 2017 na stěžovatele a spoluobžalovaného V. H. obžalobu právě pro skutek označený krajským soudem ve výše popsaném usnesení, který byl kvalifikován ve spojení s jednáním již projednávaným městským soudem pod sp. zn. 90 T 160/2015 jako přečin napomáhání k neoprávněnému pobytu na území republiky podle § 341 odst. 1 a 2 písm. b) trestního zákoníku. Usnesením městského soudu ze dne 17. 7. 2017 sp. zn. 12 T 93/2017 byly obě věci spojeny ke společnému projednání a rozhodnutí s tím, že věc bude nadále vedena pod sp. zn. 90 T 160/2015.

5. Rozsudkem městského soudu ze dne 22. 3. 2018 č. j. 90 T 160/2015-3240 byl stěžovatel pro skutek přidaný pozdější obžalobou (viz bod 4 tohoto usnesení) zproštěn obžaloby podle § 226 písm. a) trestního řádu, neboť nebylo prokázáno, že se skutek stal. Městský soud uvedl, že nebylo prokázáno, že by se stěžovatel seznámil s obsahem příloh žádosti o povolení k pobytu (tj. smlouvy o výkonu funkce jednatele ve společnosti X a potvrzení o výši průměrného čistého měsíčního příjmu vydaného společností X) žadatele vietnamské státní příslušnosti jménem H. T. N. Žádost o povolení k pobytu totiž podal sám žadatel a pro tento úkon nebyl zastupován stěžovatelem, neboť podpis stěžovatele a otisk razítka jeho advokátní kanceláře na plné moci udělené H. T. N. byly pouze vytištěny na barevné tiskárně. Nebylo zjištěno, že by stěžovatel do správního spisu nahlížel. Dále stěžovatel neadresoval a nepředložil správnímu orgánu v řízení vedeném pod č. j. OAM 27345/TP-2013 jediné podání, v němž by tyto dokumenty zmiňoval či argumentoval jejich obsahem. Z datové schránky stěžovatele bylo správnímu orgánu doručeno pouze jedno podání, a to blanketní odvolání proti prvostupňovému správnímu rozhodnutí. Stěžovatel se tak mohl o skutečnosti, že byly správnímu orgánu předloženy dotčené listiny (smlouva o výkonu funkce jednatele a potvrzení o výši průměrného čistého měsíčního příjmu) dozvědět toliko z písemností jemu doručovaných správním orgánem, tj. z rozhodnutí ze dne 27. 3. 2014, kterým byla žádost žadatele o povolení k trvalému pobytu zamítnuta, a z rozhodnutí odvolacího správního orgánu ze dne 31. 3. 2015, kterým bylo rozhodnutí správního orgánu prvního stupně zrušeno. Z provedených důkazů nelze pod aspektem zákonného znaku úmyslu spjatého se skutkovou podstatou přečinu napomáhání k neoprávněnému pobytu na území republiky podle § 341 odst. 1 trestního zákoníku bez důvodných pochybností dovodit na straně stěžovatele nezbytnou složku vědění, konkrétně znalost stěžovatele, že žadatel H. T. N. přiložil k původní žádosti předmětné přílohy. Je možné pouze usuzovat, že se s touto skutečností stěžovatel seznámil, ale nelze to považovat za prokázanou skutečnost. Pokud tedy nebylo prokázáno, že stěžovatel o této skutečnosti jednoznačně věděl, pak není prokázáno, že stěžovatel jednal zaviněně.

6. Současně usnesením městského soudu taktéž ze dne 22. 3. 2018 č. j. 90 T 160/2015-3248 bylo podle § 223 odst. 1 trestního řádu zastaveno trestní stíhání stěžovatele pro zbylých 38 skutků, neboť městský soud shledal, že trestní stíhání je promlčeno. Toto rozhodnutí odůvodnil následovně. Z provedeného dokazování vyplynulo, že stěžovatel v rámci výkonu své advokátní praxe poskytoval právní služby směřující k obcházení zákonů České republiky, čímž umožnil 38 žadatelům o pobyt na území České republiky získat pobytové oprávnění nelegálně. S ohledem na jeho prokázanou znalost fungování společnosti X musel vědět, že tato společnost nevykonává žádnou činnost a jednatelství žadatelů bylo pouze fiktivní. Přesto tyto žadatele zastupoval ve správních řízeních o udělení povolení k pobytu. Jediným účelem společnosti X poté, co její koupi stěžovatel zprostředkoval, bylo vytvářet fiktivní podklady pro žádosti o povolení pobytu cizích státních příslušníků v České republice, o čemž stěžovatel musel vědět. Stěžovatel naplnil po objektivní i subjektivní stránce zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu napomáhání k neoprávněnému pobytu na území republiky podle § 341 odst. 1 trestního zákoníku spáchaného ve spolupachatelství se spoluobžalovaným V. H. Vedle toho však nebylo prokázáno naplnění znaku "organizované skupiny", neboť nebyl prokázán společný úmysl u dalších dvou spoluobžalovaných, tudíž nešlo o sdružení nejméně tří trestně odpovědných osob. Současně však městský soud uvedl, že trestní stíhání bylo zahájeno usnesením policejního orgánu ze dne 18. 9. 2015 doručeným stěžovateli téhož dne, promlčecí doba činila podle § 34 odst. 1 písm. e) trestního zákoníku tři roky a tato počala běžet nejpozději nabytím právní moci rozhodnutí o povolení žadatele k pobytu. Ve všech 38 dotčených případech nabyla příslušná správní rozhodnutí právní moci více než tři roky před zahájením trestního stíhání stěžovatele. Vzhledem k tomu je trestní odpovědnost stěžovatele promlčena a jeho trestní stíhání bylo zastaveno.

7. K odvolání státního zástupce Městského státního zastupitelství v Brně (dále jen "městské státní zastupitelství") krajský soud usnesením ze dne 31. 7. 2018 č. j. 8 To 217/2018-3313 zrušil napadený rozsudek městského soudu č. j. 90 T 160/2015-3240 (viz bod 5 tohoto usnesení) a vrátil věc k dalšímu projednání městskému soudu. Krajský soud shledal, že napadený rozsudek vykazuje závažné vady spočívající zejména v nejasnosti a neúplnosti skutkových zjištění, jakož i v tom, že se městský soud nevypořádal důsledně se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí a vznikly rovněž pochybnosti o správnosti jeho skutkových zjištění. Městský soud dospěl k závěru, že nebylo prokázáno, že se stěžovatel kdy seznámil s obsahem příloh žádosti o povolení k pobytu žadatele H. T. N., ale připustil, že se o nich mohl dozvědět z jemu doručených rozhodnutí správního orgánu. Krajský soud se ztotožnil s námitkou státního zástupce, že takový závěr by bylo možné akceptovat, pokud by se jednalo o ojedinělý případ a pro stěžovatele o neznámého klienta, avšak jde o stejného žadatele, u něhož městský soud v usnesení č. j. 90 T 160/2015-3248 konstatoval, že jde o trestný čin (avšak promlčený). Nebylo tak prokázáno přímým důkazem, že se stěžovatel s obsahem příloh žádosti o povolení k pobytu žadatele H. T. N. seznámil, ale stěžovateli bylo doručeno do datové schránky rozhodnutí správního orgánu, kterým jeho stížnost zamítl, v němž jsou tyto přílohy zmiňovány, stěžovatel se s tímto rozhodnutím správního orgánu seznámil a podal proti němu odvolání doručené správnímu orgánu z jeho datové schránky. Další podání za účastníka řízení žadatele H. T. N. učinil stěžovatel dne 5. 5. 2015, konkrétně ze své datové schránky doručil správnímu orgánu žádost o přerušení správního řízení. Krajský soud tak dospěl k závěru, že městský soud nehodnotil důkazy tak, jak mu ukládá § 2 odst. 6 trestního řádu, tedy nehodnotil důkazy v jejich souhrnu, ale zabýval se pouze jednotlivými důkazy selektivně.

8. Téhož dne vydal ke stížnosti státního zástupce městského státního zastupitelství krajský soud usnesení č. j. 8 To 218/2018-3323, kterým zrušil usnesení městského soudu č. j. 90 T 160/2015-3248 (viz bod 6 tohoto usnesení) a uložil městskému soudu, aby o věci znovu jednal a rozhodl. Krajský soud shledal, že napadené usnesení je úzce provázáno se současně napadeným rozsudkem, kterým byl stěžovatel pro jeden ze skutků zproštěn obžaloby. Jednání, pro které byl stěžovatel obžaloby zproštěn, bylo kvalifikováno jako pokračování v trestném činu podle § 116 trestního zákoníku, přičemž za takové situace je rozhodnutí o promlčení trestní odpovědnosti ve vztahu k dalším 38 skutkům předčasné.

9. Městský soud poté rozsudkem ze dne 25. 10. 2018 č. j. 90 T 160/2015-3391 a usnesením ze dne 25. 10. 2018 č. j. 90 T 160/2015-3402 opět rozhodl o zproštění stěžovatele obžaloby za skutek týkající se žadatele H. T. N. a zastavil trestní stíhání stěžovatele ve vztahu ke zbylým 38 skutkům. Městský soud v rozsudku zopakoval, že nebylo prokázáno naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu, a nadto dále uvedl, že i pokud by prokázáno bylo, nebylo prokázáno ani naplnění objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu, neboť po doplnění dokazování nebylo prokázáno, že by stěžovatel činil kroky spjaté s úsilím o udělení povolení k pobytu, které by byly podloženy a odůvodňovány fiktivními skutečnostmi. Naopak od okamžiku, kdy bylo prokázáno zastoupení žadatele stěžovatelem, již těmito skutečnostmi nebylo nijak argumentováno a žadateli bylo povolení k pobytu uděleno na základě řádných podkladů zakládajících "oprávnění" povolení k pobytu na území České republiky. V usnesení, kterým bylo trestní stíhání stěžovatele zastaveno, městský soud zopakoval své předchozí odůvodnění z usnesení č. j. č. j. 90 T 160/2015-3248 a opětovně shledal, že příslušná povolení k pobytu byla ve výroku vyjmenovaným 38 cizím státním příslušníkům vždy vydána nebo nabyla právní moci v období delším než tři roky před okamžikem zahájení trestního stíhání stěžovatele (tj. před dnem 18. 9. 2015).

10. Krajský soud následně k odvolání a stížnosti státní zástupkyně městského státního zastupitelství dne 8. 1. 2019 usneseními č. j. 8 To 443/2018-3439 a č. j. 8 To 444/2018-3449 zrušil napadený rozsudek a napadené usnesení, vrátil věc městskému soudu a nařídil, aby byla věc projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu. Uvedená rozhodnutí odůvodnil následovně. Dle krajského soudu se městský soud neřídil předchozím upozorněním, že se nezabýval hodnocením důkazů tak, jak mu ukládá § 2 odst. 6 trestního řádu. Krajský soud se ztotožnil s odvoláním státního zástupce, který namítl, že není možno usuzovat na neznalost okolností podané žádosti o povolení k trvalému pobytu v České republice v jednom typově zcela shodném případě, pokud v dalších 38 případech městský soud jednoznačně shledal na straně stěžovatele vinu. Vzhledem k tomu, že městský soud nerespektoval pokyny krajského soudu ve smyslu jeho vázanosti názorem odvolacího soudu vysloveného v rozhodnutí, nařídil krajský soud, aby byla věc projednána v jiném složení senátu. Ve vztahu ke zrušenému usnesení městského soudu zopakoval krajský soud svou dřívější argumentaci s tím, že teprve poté, kdy si městský soud objasní, zda došlo či nedošlo ke spáchání dalšího skutku přečinu napomáhání k neoprávněnému pobytu na území republiky podle § 341 trestního zákoníku i v roce 2013, a znovu posoudí danou situaci, může rozhodnout, zda jsou splněny podmínky pro to, aby mohlo být trestní stíhání stěžovatele zastaveno z důvodu promlčení jeho trestní odpovědnosti.

II.

Argumentace stěžovatele

11. V ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že nařízení projednání věci jiným samosoudcem městského soudu je v rozporu s ústavně zaručeným právem na zákonného soudce. Ustálená judikatura Ústavního soudu týkající se odnětí věci rozhodujícímu soudci byla přiléhavě shrnuta v usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 4. 2019 sp. zn. IV. ÚS 927/19 (všechna zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) a právě této judikatuře napadená rozhodnutí neodpovídají. Krajský soud o zproštění stěžovatele obžaloby rozhodoval teprve podruhé a nikoli potřetí, jak nesprávně uvedl krajský soud, a také své rozhodnutí o nařízení projednání věci jiným soudcem nedostatečně a stroze odůvodnil. Krajský soud v napadeném rozhodnutí neformuloval jediný předchozí konkrétní pokyn, který měl městský soud nerespektovat, pouze zcela obecně (na úrovni pouhé citace či parafráze znění příslušného zákonného ustanovení) formuloval výtku, že městský soud nehodnotil důkazy v souladu s § 2 odst. 6 trestního řádu.

12. Ve skutečnosti krajský soud po městském soudu požaduje pouze jiné hodnocení důkazů, a to důkazů, které krajským soudem nebyly provedeny, a které nejenže nebyly městským soudem opomenuty, ale byly naopak vyhodnoceny s rozsáhlou argumentací, která se vypořádává se všemi aspekty, o nichž hovoří krajský soud. Krajský soud své výhrady po stránce skutkové směřuje výlučně k otázce vědomosti stěžovatele, že příslušný cizinec svou samostatně podanou žádost o povolení k pobytu opírá o konkrétní nepravdivé skutečnosti, což představuje okolnost, která po stránce právní naplňuje obligatorní znak subjektivní stránky trestného činu, v daném případě úmyslné zavinění. V uvedeném směru pak krajský soud vytýká městskému soudu, že nedostatečně zohlednil dvě skupiny důkazů, tj. důkazy o spáchání všech 38 předchozích dílčích útoků a listiny z příslušného správního řízení. Přitom každý jednotlivý důkaz vytčený krajským soudem je v rozsudku městského soudu bez výjimky podrobně vyhodnocen a doplněn podrobnou a velmi rozsáhlou hodnotící argumentací, která zcela vypořádává všechna hlediska, která zmiňuje krajský soud. Jak je uvedeno v nálezu Ústavního soudu ze dne 5. 2. 2019 sp. zn. IV. ÚS 4091/18: "Jde-li o dílčí závěry, jimiž může být například věrohodnost konkrétních osob či interpretace jejich úmyslu, je jejich zasahování do činnosti nalézacího soudu omezené, neprovedou-li klíčové důkazy samy." A právě pouze o interpretaci dílčího závěru - tj. úmyslu pachatele - jde v nyní posuzované věci. Krajský soud napadenými rozhodnutími pouze vynucuje své vlastní hodnocení jím neprovedených důkazů, které nebyly městským soudem opomenuty, pouze byly hodnoceny jinak, než si krajský soud představoval.

13. Vedle toho krajský soud celé odůvodnění usnesení č. j. 8 To 443/2018-3439 směřoval pouze k jedné části odůvodnění zprošťujícího rozsudku městského soudu, a to k otázce naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu. Zbývající důvody, pro které byl stěžovatel rovněž zproštěn obžaloby a které jsou samostatné, nepodrobil krajský soud jakékoli kritice, vůbec je nezmínil. Konkrétně jde o důvody zproštění pro absenci objektivní stránky trestného činu. I kdyby hypoteticky městský soud skutečně pochybil tak, jak mu vytýká krajský soud (což se nestalo), rozhodnutí o projednání věci jiným soudcem by bylo nepřiměřené a nedůvodné již proto, že pochybení městského soudu by na konečný výsledek rozhodnutí nemohlo mít žádný vliv, neboť městský soud by musel stěžovatele zprostit obžaloby z dalších důvodů, na něž (pro absenci jiných pokynů krajského soudu) neměl procesní důvod nahlížet jinak, než jak učinil v prvním zprošťujícím rozsudku.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

14. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas osobou k tomu oprávněnou, splňuje i ostatní zákonem stanovené náležitosti a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

15. K otázce přípustnosti ústavní stížnosti (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) Ústavní soud připomíná, že zpravidla je povolán rozhodovat meritorně jen o takové ústavní stížnosti, která směřuje proti rozhodnutím "konečným", tj. zpravidla těm, jimiž se soudní či jiné řízení končí. Ustanovení § 72 odst. 3 a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu jsou zákonným promítnutím principu subsidiarity ústavní stížnosti, kdy Ústavní soud má vystupovat jako poslední garant základních práv a svobod, který zásadně nevstupuje do řízení v době, kdy se lze efektivní ochrany domoci před obecnými soudy [srov. stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 43/16 ze dne 15. 11. 2016 (394/2016 Sb.)]. Z výše naznačeného pravidla, že ústavní stížností by měla být napadána zásadně konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, připustil Ústavní soud ve své rozhodovací praxi výjimky, jež se týkají takových dílčích a pravomocných rozhodnutí, která uzavírají určitou část řízení, ačkoli řízení ve věci samé ještě neskončilo. Musí však být kumulativně splněny dvě podmínky: rozhodnutí musí být způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do ústavně zaručených základních práv a svobod a je třeba, aby se námitka porušení těchto práv a svobod omezovala jen na příslušné stadium řízení, v němž bylo o takové otázce rozhodnuto, tedy aby již nemohla být v rámci dalšího řízení (např. při použití opravných prostředků proti meritornímu rozhodnutí) efektivně uplatněna [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 441/04 ze dne 12. 1. 2005 (N 6/36 SbNU 53)]. Podle judikatury Ústavního soudu patří k tomuto typu rozhodnutí i pokyn nadřízeného soudu podle § 262 trestního řádu, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu [srov. nález ze dne 6. 6. 2002 sp. zn. III. ÚS 711/01 (N 66/26 SbNU 193), nález ze dne 12. 1. 2005 sp. zn. III. ÚS 441/04 (N 6/36 SbNU 53), nález ze dne 5. 3. 2013 sp. zn. II. ÚS 3564/12 (N 38/68 SbNU 391), nález ze dne 1. 12. 2015 sp. zn. II. ÚS 2766/14, nález ze dne 21. 6. 2016 sp. zn. I. ÚS 794/16 a nález sp. zn. IV. ÚS 4091/18].

IV.

Vlastní posouzení

16. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. Jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Ústavní soud není v postavení jejich další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se orgány veřejné moci dopustily pochybení při aplikaci podústavního práva či jiné nesprávnosti.

17. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. O takový případ jde i v posuzované věci.

18. Po přezkoumání napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Stěžovatel brojí proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo přikázáno nové projednání věci nalézacím soudem v jiném složení senátu (jiným samosoudcem) podle § 262 trestního řádu. Uvedené rozhodnutí zasahuje podle stěžovatele do jeho ústavně zaručených práv z toho důvodu, že odvolací soud si takto na soudu nalézacím vynucuje pouze jiné hodnocení důkazů, které sám neprovedl, pročež je v rozporu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu. Judikatura, na kterou stěžovatel poukazuje, však nezakazuje odvolacímu soudu vyjadřovat se k hodnocení důkazů nalézacím soudem vždy a za všech okolností, právě naopak.

19. Jak se uvádí ve stěžovatelem citovaném nálezu sp. zn. IV. ÚS 4091/18, je při rozhodnutí nadřízeného soudu podle § 262 trestního řádu nezbytné, aby odvolací soud uvedl konkrétní pochybení soudu nalézacího [srov. usnesení ze dne 14. 7. 1998 sp. zn. I. ÚS 112/98 (U 45/11 SbNU 335)]. Odvolací soud může například zavázat soud prvního stupně, aby se vypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí, odstranil nejasnosti nebo neúplnosti svých skutkových zjištění, případně aby některé důkazy zopakoval nebo provedl další důkazy, dostojí-li však rozhodnutí soudu prvního stupně těmto požadavkům, nemůže ho odvolací soud zrušit pouze z důvodu, aby prosadil své hodnocení takto provedených důkazů a z něho plynoucí závěry ohledně skutkových zjištění [srov. např. nález ze dne 14. 4. 2011 sp. zn. I. ÚS 109/11 (N 72/61 SbNU 105) či nález ze dne 21. 6. 2016 sp. zn. I. ÚS 794/16 (N 118/81 SbNU 833)]. Omezení uvedené v závěru citovaného souvětí je často mylně vykládáno tak, že odvolacímu soudu je upřen jakýkoli zásah do hodnocení důkazů nalézacím soudem, avšak takový závěr by odporoval smyslu a účelu odvolacího řízení. Právě v nálezu sp. zn. IV. ÚS 4091/18, který stěžovatel cituje na podporu svých námitek, se dále zdůrazňuje, že: "Úkolem vyšších soudních instancí je posoudit, zda nalézacím soudem provedené hodnocení důkazů obstojí v duchu právních zásad (zejména § 2 odst. 5 a 6 trestního řádu) a principů logického myšlení, tedy je jejich úkolem garantovat, že vydané rozhodnutí je přezkoumatelné a že po přezkoumání obstojí z hlediska obecných pravidel úplně zjištěného a řádně vyhodnoceného skutkového stavu." Pouze pokud jde o dílčí závěry v procesu hodnocení důkazů, jimiž může být například věrohodnost konkrétních osob či interpretace jejich úmyslu, je zasahování do činnosti nalézacího soudu odvolacím soudem omezeno, neprovede-li odvolací soud daný důkaz sám.

20. Pochybnosti o tom, zda se odvolací soud již nevychýlil z povoleného přezkumu hodnotících úvah nalézacího soudu, tak vznikají zejména v těch případech, kdy odvolací soud má za to, že se soud nalézací nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí, neboť tento případ nejčastěji míří k dodržení zákonného požadavku hodnocení důkazů za pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu ve smyslu § 2 odst. 6 trestního řádu. Na rozdíl od dalších možných nedostatků, které odvolací soud na rozhodnutí nalézacího soudu může shledat, mířících spíše k nedodržení zásad obsažených v § 2 odst. 5 trestního řádu (neúplnost skutkových zjištění aj.), při nichž zpravidla vydává konkrétnější pokyny např. k doplnění či opakování důkazů, bývají tak často pokyny odvolacích soudů stran "vypořádání všech okolností významných pro rozhodnutí" z povahy věci obecnější a složitěji formulovatelné. V duchu právě uvedeného je třeba pečlivě vážit, zda odvolací soud formuloval své pokyny tak, že nalézací soud se má vypořádat se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí jednotlivě i v jejich souhrnu a uvedl, které to jsou, anebo již vydal pokyn, jak mají být takové okolnosti, skutečnosti a důkazy vyhodnoceny.

21. V nyní posuzované věci Ústavní soud shledal, že nedošlo k překročení oprávnění krajského soudu posoudit, zda městským soudem provedené hodnocení důkazů obstojí v duchu právních zásad týkajících se hodnocení důkazů a principů logického myšlení. Krajský soud neformuloval pouze jedinou obecnou výtku, že "městský soud nehodnotil důkazy v souladu s § 2 odst. 6 trestního řádu", jak uvádí stěžovatel, ale jak bylo právě uvedeno, zahrnul do svého odůvodnění (v obou případech, kdy zprošťující rozsudek městského soudu rušil) konkrétní okolnosti, které městský soud nevzal v úvahu (šlo o opakovaného žadatele, kterého stěžovatel již znal) a nehodnotil je v kontextu všech dalších zjištěných skutečností, čímž nedostál povinnosti obsažené v § 2 odst. 6 trestního řádu.

22. Městský soud v druhém zprošťujícím rozsudku ve skutečnosti nereflektoval prokázanou okolnost, že šlo pro stěžovatele o opakovaného klienta (u něhož konstatoval vinu u "promlčeného" skutku č. 12) a nijak se nevypořádal s tím, jaký má tato skutečnost význam pro posouzení existence úmyslu stěžovatele, konkrétně zda by bylo či nebylo možné usuzovat, že stěžovatel např. již při podání blanketního odvolání musel vědět, že žadatel podal původní žádost o povolení k pobytu za užití nepravdivých údajů, neboť stejného jednání u stejného klienta se dopustil v předchozím správním řízení sám stěžovatel (podle hodnocení městského soudu u "promlčeného" skutku). Tedy tuto okolnost ve skutečnosti městský soud nezahrnul do svých úvah o tom, zda mohl či nemohl stěžovatel již od podání blanketního odvolání proti rozhodnutí správního orgánu jednat v úmyslu nepřímém. Městský soud totiž pouze na str. 16 druhého zprošťujícího rozsudku konstatuje, že na závěru o tom, že nebylo prokázáno, že stěžovatel věděl o předložení fiktivních údajů správnímu orgánu žadatelem, nic nemění to, že šlo o jeho předchozího klienta, v souvislosti s nímž se stěžovatel dopustil (podle městského soudu promlčeného) trestného činu. Takové strohé konstatování však není skutečným vypořádáním dané okolnosti podstatné pro rozhodnutí ve smyslu § 2 odst. 6 trestního řádu. Z toho důvodu je závěr krajského soudu, že městský soud nerespektoval povinnost obsaženou v § 264 odst. 1 trestního řádu, třeba považovat za správný.

23. K námitce stěžovatele, že judikatura Ústavního soudu (nález sp. zn. IV. ÚS 4091/18) zakazuje odvolacím soudům činit dílčí závěry v procesu hodnocení důkazů, pokud takové důkazy neprovedly, a takovým dílčím závěrem je právě posouzení úmyslu pachatele, nutno konstatovat, že jde o nepochopení dotčené pasáže nálezu Ústavního soudu. Ústavní soud v citovaném nálezu uvedl, že odvolacímu soudu je zakázáno (za předpokladu, že sám neprovede tyto důkazy) vyvozovat dílčí závěry ve smyslu věrohodnosti konkrétního svědka, interpretace jeho úmyslu (ve smyslu motivů svědka například pro účelovou změnu výpovědi aj., nikoli interpretace úmyslu pachatele jako zcela zásadní součást právní kvalifikace), obecně vypovídací hodnoty toho kterého důkazu apod., jak je ostatně v daném nálezu srozumitelně vysvětleno.

24. Konečně k námitce stěžovatele, že rozhodnutí podle § 262 trestního řádu není v napadeném usnesení krajského soudu řádně odůvodněno a krajský soud se k němu uchýlil již po druhém rozhodnutí městského soudu, nutno uvést, že v souladu s judikaturou Ústavního soudu lze považovat postup odvolacího soudu podle § 262 trestního řádu za ústavně konformní tehdy, je-li tento krok odůvodněn vysokou pravděpodobností, že v případě ponechání věci současnému soudci tento nebude schopen ukončit řízení způsobem, jenž by mohl odvolací soud aprobovat. Vzhledem k tomu, že městský soud v části posledního zprošťujícího rozsudku označené jako obiter dictum konstatuje, že je přesvědčen, že splnil zákonné požadavky na hodnocení důkazů a že pokynů odvolacího soudu náležitě dostál, přestože tomu tak v kontextu výše vyložených skutečností zjevně nebylo, mohl odvolací soud důvodně očekávat, že další opakování stejných pokynů městskému soudu nepovede k nápravě shledaných pochybení. Za takové situace nelze rozhodnutí odvolacího soudu, který s vysokou pravděpodobností předešel dalšímu prodlužování vyřízení věci, zpochybňovat.

25. V závěru považuje Ústavní soud za nutné vyjádřit údiv nad skutečností, že se městský soud ani krajský soud nezabývaly podrobněji otázkou, zda je skutečně trestní odpovědnost stěžovatele ve vztahu k jednáním označeným v obžalobě pod skutky 1 až 38 promlčena, když již z popisu skutků uvedených ve výrocích rozhodnutí vydaných v nyní posuzované věci je patrné, že stěžovatel se mohl protiprávního jednání dopouštět i po 18. 9. 2012, tedy méně než tři roky před zahájením trestního stíhání, v důsledku čehož by k promlčení trestní odpovědnosti nedošlo. Konkrétně jde o skutek č. 9, u něhož je ve výroku uvedeno, že k vydání rozhodnutí došlo až dne 2. 4. 2013 a tato skutečnost je zopakována i v odůvodnění usnesení, kterými městský soud zastavoval trestní stíhání z důvodu promlčení. Stejně tak u skutku č. 11, kdy mělo celé správní řízení proběhnout až po 18. 9. 2012 a rozhodnutí mělo být vydáno dne 28. 2. 2013, což jsou skutečnosti opět popsané jak ve výroku, tak v odůvodnění rozhodnutí. Oba soudy se spokojily s konstatováním, že "z dokazování je zřejmé, že příslušná povolení k pobytu byla ve výroku vyjmenovaným 38 cizím státním příslušníkům vždy vydána (nabyla právní moci) v období delším než tři roky před okamžikem zahájení trestního stíhání obžalovaných. Nejpozději tímto povolením k pobytu bylo naplnění skutkové podstaty přečinu napomáhání k neoprávněnému pobytu na území republiky podle § 341 odst. 1 trestního zákoníku ze strany obžalovaných relevantně ukončeno". Tato skutečnost je přitom v přímém rozporu s údaji uvedenými ve výroku obžaloby i usnesení městského soudu, kterými bylo trestní stíhání z důvodu promlčení zastaveno. Stran promlčení je přitom v usneseních městského soudu rozporuplná i celá řada dalších skutečností, například konstatování městského soudu v bodu 34 usnesení č. j. 90 T 160/2015-3402 (i v usnesení předchozích), že: " (...) jmenovaná cizí státní příslušnice dle této uzavřela smlouvu o výkonu funkce jednatele ve společnosti X, přičemž smlouva je podepsána obžalovaným V. H. (č. l. 2459-2461, na č. l. 2463 je založen dodatek k této smlouvě), který též vystavil (28. 6. 2013) potvrzení o výši průměrného čistého příjmu jmenované cizí státní příslušnice ve společnosti X, za výkon funkce jednatele, jímž takto potvrdil její příjem ve společnosti za měsíce duben, květen a červen 2013 ve výši 8 000,- Kč čistého za každý tento měsíc s konstatováním, že i nadále bude odměna vyplácena v uvedené výši (č. l. 2462) [tyto důkazy se ovšem vztahují k následné žádosti o udělení pobytu]". Tyto skutečnosti - i když by se týkaly pozdější žádosti o povolení k pobytu, která nebyla předmětem dotčeného trestního stíhání stěžovatele - nasvědčují tomu, že stěžovatel a spoluobžalovaný V. H. mohli v trestné činnosti pokračovat i po zahájení trestního stíhání. Městský soud s těmito skutečnostmi však nikterak dál nepracoval a nehodnotil možné pokračování v trestném činu jako předběžnou otázku, která by v případě kladného vyhodnocení znamenala, že trestní odpovědnost nemohla být promlčena [srov. § 34 odst. 4 písm. b) trestního zákoníku].

26. Ústavní soud zhodnotil, že krajský soud rozhodl v souladu se zákonem, svá rozhodnutí řádně, logicky a věcně přiléhavě odůvodnil a napadenými rozhodnutími nedošlo k tvrzenému zásahu do základních práv stěžovatele zaručených čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny, ani do jiných ústavně zaručených základních práv či svobod.

27. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud rozhodl o odmítnutí ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, a to podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro její zjevnou neopodstatněnost.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. června 2020

Jiří Zemánek v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru