Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 2375/08 #1Usnesení ÚS ze dne 13.11.2008

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Olomouc
Soudce zpravodajKůrka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkúčastník řízení/přibrání/přistoupení/záměna
EcliECLI:CZ:US:2008:3.US.2375.08.1
Datum podání22.09.2008
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 92, § 107a


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 2375/08 ze dne 13. 11. 2008

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky PRESBETON Nova, s.r.o., se sídlem Chválkovice, U Panelárny 594/6, zastoupené JUDr. Martinem Slavíčkem, advokátem se sídlem Praha 3 - Žižkov, Koněvova 2596/211, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2008 č. j. 32 Cdo 1698/2008-221 a proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 9. 2007 č. j. 4 Cmo 127/2007-153, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená usnesení obecných soudů, neboť je přesvědčena, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces dle článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy") a dle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny").

Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 11 Cm 2/2002 se podává, že tamní soud v řízení o ochranu práv plynoucích z ochranné známky (zahájeném stěžovatelkou proti podnikateli L. B.) usnesením ze dne 9. 2. 2007, č. j. 11 Cm 2/2002-132, nevyhověl stěžovatelčině návrhu, aby dle ustanovení § 92 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") do řízení na straně žalované přistoupila společnost Beton Brož, s. r. o. (dále jen "Beton Brož"). V odůvodnění svého rozhodnutí krajský soud vysvětlil, proč situaci, na niž svým návrhem stěžovatelka reagovala (že žalovaný L. B. vložil část svého podniku do společnosti Beton Brož), nebylo možné řešit postupem podle § 92 odst. 1 o. s. ř., a že naopak zde byl k dispozici návrh podle § 107a o. s. ř. Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 11. 9. 2007, č. j. 4 Cmo 127/2007-153, se s tímto závěrem ztotožnil s doplněním, že smyslem procesního nástupnictví dle ustanovení § 107a o. s .ř. je umožnit záměnu účastníků právě tehdy, když dojde k hmotněprávní sukcesi práva nebo povinnosti po zahájení řízení, zatímco přistoupení dalšího účastníka na straně žalované jen z důvodu žalobcovy nejistoty v tom, zda taková skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva, nastala, "v rámci téhož řízení není možné". Nejvyšší soud usnesením ze dne 25. 6. 2008, č. j. 32 Cdo 1698/2008-221, stěžovatelčino dovolání jako nedůvodné zamítl; podrobně vyložil rozdíl mezi přistoupením dalšího účastníka do řízení (§ 92 odst. 1 o. s. ř.) a procesním nástupnictvím ve smyslu § 107a o. s. ř. a na tomto základě přisvědčil oběma nižším soudům, že podmínky stěžovatelem zvoleného procesního postupu splněny nebyly.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti předesílá, že nepolemizuje s argumentací obecných soudů stran rozdílného zaměření ustanovení § 92 odst. 1 o. s. ř. a § 107 o. s. ř. Ani z usnesení ve věci sp. zn. 28 Cdo 337/2007, z něhož vycházel dovolací soud, se však podle jejího názoru nepodává přesvědčivý závěr, že by přesto nemohla postupovat dle ustanovení § 92 odst. 1 o. s. ř., pakliže vyvstane pochybnost o pasivní věcné legitimaci žalovaného až v průběhu řízení. Nelze tvrdit, že v dané situaci byla naplněna hypotéza ustanovení § 107a o. s. ř., neboť si není jista, zda se s posléze nastalou skutečností pojí přechod či převod práva nebo povinnosti. Postup dle § 92 odst. 1 o. s. ř. volila z důvodu procesní opatrnosti (srov. usnesení II. ÚS 100/02), když žalovaný prováděl nejasné majetkové transfery vkladem části podniku, u nichž není jednoznačně zřejmé, zda zahrnují žalobou uplatněné nároky a zda společnost Beton Brož část podniku skutečně převezme. Procesní postup, jenž zvolila, není podle stěžovatelky zákonem výslovně vyloučen, neobchází jej a není zneužitím práva, je hospodárnější než zahájení nového souběžného řízení a vylučuje situaci, kdy v obou takových řízeních bude žaloba zamítnuta pro nedostatek pasivní věcné legitimace; nadto v nově zahájeném řízení by strana žalovaná mohla úspěšně uplatnit námitku promlčení. Stěžovatelka má za to, že obecné soudy se takto vyhýbají povinnosti nalézat právo a přenášejí na ni tíhu rizika právního posouzení procesního nástupnictví.

Těžiště stěžovatelčiných námitek tedy spočívá v tvrzení, že tím, že obecné soudy nepřipustily vstup dalšího žalovaného do řízení, ji jakožto žalobkyni v řízení zkrátily v právu určit okruh účastníků řízení, a v důsledku toho mělo být dotčeno její právo na spravedlivý proces.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

Ústavněprávní deficit posuzovaného řízení, resp. v něm vydaného rozhodnutí, jenž stěžovatelka v ústavní stížností namítá, se zde nemůže projevit jinak než poměřením, zda soudy podaný výklad rozhodných procesních ustanovení je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů.

Ačkoli se stěžovatelka formálně dovolává porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, obsahově napadenému ustanovení vytýká především procesní nesprávnost; ústavněprávní roviny pak může být dosaženo jen za podmínek právě vyložených, tj. šlo-li by o situaci zmíněného výkladového excesu či svévole.

To v dané věci dovoditelné není.

Obecné soudy založily svá rozhodnutí na - obecně hodnoceno - "správných" názorech, resp. na názorech, jež jsou v soudní praxi (samy o sobě) fixovány, a tudíž jako takové nepředvídatelnost z nich vycházejícího rozhodnutí neimplikují; spor lze vést jen o to, zda byly uplatněny přiléhavě, resp. v adekvátním vztahu ku konkrétním procesním poměrům, jež byly v daném řízení ustaveny.

I kdyby bylo možné sdílet stěžovatelčiny pochybnosti, že tomu tak vskutku bylo (zejména ve vztahu k obecnými soudy dovozené nutnosti "volby" postupu podle § 107a o. s. ř. v poměrech nejistoty o hmotněprávní sukcesi), dostatečně silný důvod k zásahu - ve smyslu kasačním - Ústavní soud přesto neshledává. Musel by totiž proti obecným soudům aplikovat hledisko přezkumu, spočívající než na argumentu, že je k dispozici "přiléhavější" řešení, resp. že on sám by danou procesní situaci "spíše" hodnotil jinak. Takové postavení však Ústavnímu soudu vůči soudům obecným, jak bylo výše řečeno, nepřísluší.

Nelze též pominout, že napadené rozhodnutí je rozhodnutím "ryze" procesním, ve vztahu ku kterým Ústavní soud tradičně traktuje zvýšenou míru zdrženlivosti, jakož i to, že jeho důsledky pro stěžovatelku nejsou nikterak fatální; nic jí (přece jen) nepřekáží podáním samostatné žaloby zahájit řízení proti subjektu, kterého dosud navrhovala k přístupu do řízení původního, což z pohledu materiální subsidiarity ústavněprávního přezkumu představuje další překážku, aby Ústavní soud zasáhl.

Rizika "souběžného" řízení, která stěžovatelka zdůrazňuje (že v obou řízení bude žaloba zamítnuta pro nedostatek pasivní legitimace), si nepochybně pozornost v praktickém kontextu jejich vedení nezaslouží. Co do obavy z námitky promlčení v nově zahájeném řízení je pak namístě stěžovatelce připomenout, že jí zvolené přistoupení účastníka do řízení je z hlediska hmotněprávních účinků se zahájením řízení nového zcela srovnatelné; pro posouzení důvodnosti námitky promlčení není totiž podstatný okamžik zahájení původního řízení, nýbrž až okamžik, kdy do řízení nový účastník přistoupil (resp. kdy byl podán odpovídající návrh).

Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. listopadu 2008

Jiří Mucha

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru