Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 2371/15 #1Usnesení ÚS ze dne 17.09.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
Soudce zpravodajFilip Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkškoda/náhrada
Doprava
Nájem
Pojištění
EcliECLI:CZ:US:2015:3.US.2371.15.1
Datum podání03.08.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

168/1999 Sb., § 6 odst.2 písm.b


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 2371/15 ze dne 17. 9. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Vladimíra Kůrky o ústavní stížnosti stěžovatele Pavla Vítka, zastoupeného JUDr. Jindřichem Paličkou, advokátem se sídlem Fryštátská 2064/57b, Karviná-Fryštát, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. dubna 2015 č. j. 68 Co 67, 97/2015-157, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Stěžovatel ústavní stížností brojí proti shora označenému rozhodnutí obecného soudu, neboť se domnívá, že jím došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývá, že se stěžovatel jako žalobce domáhal po žalované (Česká podnikatelská pojišťovna, a. s.) zaplacení částky 21 773 Kč s příslušenstvím, představující částku pojistného plnění za nájem náhradního vozidla, o níž měl být ze strany žalované bezdůvodně zkrácen. Soud prvního stupně žalobu stěžovatele zamítl, zavázal jej zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení 19 311,60 Kč a na náhradu nákladů znalečného 6 000 Kč a České republice náhradu nákladů řízení státu za znalečné 4 104 Kč. Městský soud v Praze napadeným rozsudkem k odvolání stěžovatele rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, ve výrocích o náhradě nákladů řízení mezi účastníky navzájem jej změnil tak, že stěžovatel je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení 25 311,60 Kč (výrok I) a stěžovateli uložil povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení 5 517,60 Kč.

3. Odvolací soud v napadeném rozhodnutí vyšel z ustanovení § 6 odst. 2 písm. b) zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, podle něhož má pojištěný právo, aby pojistitel za něj uhradil v rozsahu a výši podle občanského zákoníku poškozenému způsobenou škodu vzniklou poškozením, zničením nebo ztrátou věci, které aplikoval s ohledem na zásadu nutnosti, účelnosti a přiměřenosti účtovaných nákladů. Soud vyšel z následujících skutkových zjištění. Při dopravní nehodě došlo k poškození vozidla pojištěného u žalované a poškozená si vypůjčila náhradní vozidlo na dobu 43 dnů, kdy pevné náklady činily 3,90 Kč za jeden km, a vozidlem bylo ujeto 4 614 km. Za vypůjčení vozidla zaplatila poškozená stěžovateli částku 69 595 Kč, při sjednané sazbě půjčovného 1 200 Kč za jeden den (43 dní x 1 200 = 51 600 Kč) a pevných nákladech ve výši 17 995 Kč. Pohledávku za žalovanou ve výši 51 600 Kč postoupila poškozená stěžovateli. Výše půjčovného za pronájem vypůjčeného vozidla byla prokázána znaleckým posudkem s tím, že se pohybovala v rozpětí od 23 758 Kč do 34 400 Kč bez DPH a bez odpočtu pevných nákladů. Žalovaná vyšla při stanovení výše pojistného plnění z denní sazby půjčovného za osobní automobil ve výši 650 Kč bez DPH, tedy z částky 780 Kč s 20% DPH. Tuto výši denní sazby půjčovného stěžovatel akceptoval.

4. Odvolací soud se k námitce stěžovatele zabýval tím, zda od výše půjčovného za náhradní vozidlo došlo k duplicitnímu odpočtu tzv. pevných nákladů ve výši 17 995 Kč (3,90 Kč x 4 614 km), přičemž dospěl k závěru, že tomu tak nebylo. Uvedl, že žalovaná vyšla z obvyklého půjčovného za vozidlo daného typu v daném místě a čase při zapůjčení na dobu 43 dnů. Od této částky jen jednou odečetla tzv. pevné náklady ve výši 17 995 Kč a poté správně zaplatila žalobci rozdíl ve výši 15 545 Kč

(33 540 Kč - 17 995 Kč). V řízení podle odvolacího soudu nebylo prokázáno, že by pevné náklady ve výši 17 995 Kč odečetla žalovaná duplicitně. Stěžovatel totiž při svém způsobu výpočtu, založeném na zcela jiné výši denní sazby půjčovného, odečetl pevné náklady, načež žalovaná při svém, na odlišném základu založeném výpočtu, odečetla pevné náklady samostatně a pouze jednou. Správnost výpočtu žalované dle soudu nemůže změnit to, že stěžovatel krátil ve svém výpočtu jinak stanovený, a tedy v základu jiný požadavek, o shodnou částku.

II.

Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel nejprve zopakoval průběh řízení před obecnými soudy a zde uplatněnou argumentaci. Z ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel trvá na tom, že žalovaná při výpočtu pojistného plnění krátila odpočet nákladů za ujeté kilometry (částku 17 995 Kč) duplicitně. Stěžovatel uvedl, že ve snaze nevyvolávat zbytečné spory akceptoval snížení taxy za jeden den půjčovného z částky 1 200 Kč na 780 Kč, avšak již nemohl souhlasit s tím, aby od výsledné částky byly opětovně odpočítávány již jednou zaplacené a odečtené pevné náklady za ujeté kilometry, které ostatně ani nebyly předmětem žaloby, neboť stěžovatel si byl vědom skutečnosti, že tyto náklady by nesl ze svého i v případě, kdyby používal vozidlo vlastní, jež mu bylo poškozeno při dopravní nehodě, kterou nezavinil.

6. Stěžovatel má za to, že obecné soudy v této věci rozhodly v rozporu s dosavadní rozhodovací praxí jak Městského soudu v Praze, tak Ústavního soudu. Odůvodnění napadeného rozhodnutí považuje za nelogické.

III.

Formální předpoklady projednání návrhu

7. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny formální předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a vzhledem k tomu, že proti napadenému rozsudku nebylo dovolání přípustné [§ 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu], Ústavní soud mohl přistoupit k posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti, prostudoval napadené rozhodnutí, a dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jedná se o specifickou a relativně samostatnou část řízení, kdy může Ústavní soud zpravidla rozhodnout bez dalšího, jen na základě napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.

9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), není další instancí v systému všeobecného soudnictví. Je záležitostí obecných soudů, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly výklad jiných než ústavních předpisů a aplikovaly jej při řešení konkrétních případů. Ze své pozice by mohl Ústavní soud zasáhnout mj. tehdy, pokud by shledal, že obecné soudy při své činnosti vykročily z mezí hlavy páté Listiny a došlo by k porušení některého ze základních práv stěžovatele. Podmínky k takovému zásahu však v daném případě Ústavní soud neshledal.

10. Jakkoli stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, toto tvrzení rozvádí pouze tím, že poukazuje na rozpor napadeného rozhodnutí s judikaturou Městského soudu v Praze a Ústavního soudu, aniž by takový rozpor (byť jen odkazem na konkrétní rozhodnutí v obdobné věci) blíže specifikoval. V napadeném rozhodnutí se Městský soud v Praze zabýval (k námitce stěžovatele) usnesením Ústavního soudu ze dne 22. 9. 2011 sp. zn. I. ÚS 1648/11 (dostupné na http://nalus.usoud.cz), když uvedl, že toto rozhodnutí na řešený případ nedopadá, neboť v uvedeném odmítavém usnesení stěžovatelka (pojišťovna) a postupník (potažmo poškozený) vycházeli při stanovení výše půjčovného ze stejné denní sazby půjčovného a postupník požadoval po pojišťovně pojistné poté, co si sám odečetl pevné náklady, které posléze pojišťovna odečetla podruhé. Takové vypořádání námitky stěžovatele lze jistě aprobovat. Ústavní soud neshledal, že by argumentace odlišnou rozhodovací praxí soudů v případech obdobných tomu, který je předmětem věci, měla opodstatnění.

11. Dalším (a zároveň posledním) argumentem, který lze z ústavní stížnosti vyrozumět, je nelogičnost napadeného rozhodnutí. Ani tomuto tvrzení stěžovatele Ústavní soud nemohl přisvědčit. Napadené rozhodnutí je odůvodněno dostatečným způsobem (viz argumentace uvedená v bodech 3 a 4) a nevykazuje deficity, pro něž by musela být konstatována jeho nepřezkoumatelnost.

12. Z uvedených důvodů Ústavní soud dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. září 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru