Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 237/15 #1Usnesení ÚS ze dne 24.09.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Plzeň
SOUD - OS Sokolov
Soudce zpravodajFilip Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo n... více
Věcný rejstříkdítě
styk rodičů s nezletilými dětmi
Předběžné opatření
výchova
školy/docházka
EcliECLI:CZ:US:2015:3.US.237.15.1
Datum podání26.01.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

104/1991 Sb./Sb.m.s., čl. 3

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 32, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

89/2012 Sb., § 875, § 880 odst.2


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 237/15 ze dne 24. 9. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Vladimíra Kůrky o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Aleše Hodiny, dr. h. c., zastoupeného JUDr. Annou Horákovou, advokátkou se sídlem Žitná 47, Praha 1, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 3. listopadu 2014 č. j. 12 Co 436/2014-24 a usnesení Okresního soudu v Sokolově ze dne 29. září 2014 č. j. 13 Nc 2106/2014-12, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatel brojí ústavní stížností proti shora uvedeným rozhodnutím obecných soudů a namítá jednak porušení čl. 90 a 95 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), a dále tvrdí porušení svých základních práv plynoucích z čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 1, čl. 32 odst. 1 a 4 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Napadenými rozhodnutími byla dle tvrzení stěžovatele rovněž porušena práva nezletilého plynoucí z Úmluvy o právech dítěte, a to práva vyplývající z čl. 3 odst. 1, čl. 12 odst. 1, čl. 16 odst. 1 a čl. 18 odst. 1. V petitu stěžovatel nadto tvrdí porušení svých základních práv garantovaných v čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Stěžovatel podal návrh na nařízení předběžného opatření, jímž se domáhal určení, že nezletilý (stěžovatelův syn) bude ve školním roce 2014/2015 plnit povinnou školní docházku v Mateřské škole a základní škole Beehive, s. r. o., v Praze 10, dále, aby soud nahradil souhlas matky s uzavřením smlouvy s touto školou, aby změnil výchovné prostředí nezletilého a matce uložil povinnost zabezpečit každodenní povinnou školní docházku nezletilého ve školním roce 2014/2015 do druhého ročníku shora uvedené základní školy.

3. Soud prvního stupně návrh stěžovatele zamítl. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že o školní docházce nezletilého ve školním roce 2014/2015 již bylo předběžným opatřením rozhodnuto. Podle tohoto opatření má nezletilý Karel docházet do Základní školy v Kynšperku nad Ohří. Soud prvního stupně tak neshledal podmínky ani pro nahrazení projevu vůle matky k uzavření smlouvy s Mateřskou a základní školou Beehive v Praze 10, ani pro uložení povinnosti matce zabezpečit docházku nezletilého Karla v uvedeném školním roce do pražské základní školy. Za důvodný nepovažoval soud ani návrh stěžovatele na změnu předběžného opatření o výchově nezletilého Karla, neboť v péči matky o nezletilého nebyly shledány nedostatky, potřeby dítěte nejsou bezprostředně ohroženy. Soud prvního stupně neshledal, že by život nezletilého, jeho normální vývoj nebo jiný důležitý zájem byl vážně ohrožen nebo narušen tak, aby bylo třeba změnit dosavadní úpravu jeho poměrů změnou předběžného opatření.

4. K odvolání stěžovatele odvolací soud napadené rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. V odůvodnění mj. uvedl, že matka řádně zabezpečuje školní docházku nezletilého do školy v souladu s usnesením Okresního soudu v Sokolově ze dne 15. 8. 2014 sp. zn. 13 P 13/2011, jímž bylo určeno, že nezletilý Karel bude ve školním roce 2014/2015 plnit povinnou školní docházku v Základní škole v Kynšperku nad Ohří, Komenského 540. Toto rozhodnutí odvolací soud jako věcně správné a odpovídající zákonu i zájmům nezletilého Karla potvrdil (sp. zn. 11 Co 402/2014). Odvolací soud poukázal na to, že řízení o úpravě poměrů nezletilého Karla probíhá po velmi dlouhou dobu, což je působeno opakujícími se návrhy na nařízení předběžného opatření (úprava výchovy, styku, opakované návrhy na stanovení dohledu, na nařízení výkonu rozhodnutí atd.) a podávaná odvolání proti usnesením soudu prvního stupně. Uvedl, že nezletilý navštěvuje řádně tu základní školu, ve které má povinnost podle shora uvedeného usnesení povinnou školní docházku plnit. Zákonné podmínky pro nařízení předběžného opatření dle ustanovení § 102 občanského soudního řádu odvolací soud neshledal.

II.

Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti předně uvedl, že Ústavní soud by se měl zabývat problematikou předběžných opatření z hlediska jejich dopadu na konečná rozhodnutí ve věci. V dané věci jde o dlouhotrvající spor; jenom délka trvání předběžného opatření, kterým byl nezletilý syn pravomocně svěřen do výlučné péče matky, je nadstandardní a představuje omezení rodičovských práv navrhovatele po dobu více než šesti let. Po celou tuto dobu justice udržuje předběžnými opatřeními stav, kdy je nezletilý protiústavně zbaven práva na péči stěžovatele. Stěžovatel má za to, že obecné soudy i Ústavní soud již dávno tuto situaci (resp. předběžná opatření) mohly změnit.

6. Stěžovatel se domnívá, že napadené rozhodnutí již nemůže být napraveno v návaznosti na konečné rozhodnutí o výsledku sporu, neboť předběžná opatření, která výchovu jednoho z rodičů po dobu řízení stanovují, pak ve svém důsledku vedou k tomu, že sama o sobě vytvářejí předpoklady pro stanovení tohoto typu výchovy v konečném rozhodnutí, neboť nezletilé dítě svěřené po dobu řízení do výchovy jednoho z rodičů zpravidla získá podstatně hlubší vztah k tomuto rodiči, k jeho bydlišti, atd. Stěžovatel poukazuje na to, že nezletilý jasně a zřetelně vyjádřil názor, že chce chodit do školy v Praze, kde se i lépe naučí anglicky. Dle rozumových schopností nezletilého má být přihlédnuto k jeho názoru (viz též § 875 odst. 2 občanského zákoníku, Úmluva o právech dítěte). Obecné soudy v této věci názor nezletilého neakceptují a nikterak ho nezkoumají.

7. Stěžovatel má za to, že napadeným rozhodnutím došlo k nesprávnému právnímu posouzení a narušení práva nezletilého. Nezletilý byl dne 4. 8. 2014 přijat do druhého ročníku Mateřské a základní školy Beehive, s. r. o., v Praze 10, přičemž ředitelka této školy sdělila, že při přijímacím řízení zaznamenali v některých oblastech vzdělání velké nedostatky; je tedy zřejmé, že Základní škola v Kynšperku nad Ohří neposkytla nezletilému takové možnosti rozvoje, aby to odpovídalo jeho vysoké inteligenci, a její navštěvování proto není dle stěžovatele v zájmu nezletilého. Nezletilý měl vyjádřit přání absolvovat školní docházku v Praze a trávit více času se stěžovatelem. Nadto stěžovatel prokázal, že se 16. 8. 2014 narodil bratr nezletilého, a je významné, aby byli sourozenci co nejvíce spolu.

8. Stěžovatel má za to, že napadeným rozhodnutím nebyla poskytnuta ochrana právu nezletilého na vzdělání, právu nezletilého sdělit svůj názor a rovněž tak právu stěžovatele podílet se plně na výchově nezletilého. Stěžovatel z rychlosti rozhodování a především ze způsobu rozhodování, kdy nebyl brán v potaz názor nezletilého, dovozuje, že soud jednal v rozporu se zájmy nezletilého, přičemž byla preferována matka na úkor nezletilého a stěžovatele. Rovněž tak soud pominul názor nezletilého, který se již poněkolikáté vyjádřil na OSPOD Sokolov tak, že by byl rád více ve výchově stěžovatele. Tímto důkazem se soud ani nezabýval.

9. Podle stěžovatele nelze akceptovat, aby obecné soudy v rámci své rozhodovací pravomoci, byť se jedná o rozhodování v rámci předběžných opatření, omezovaly Ústavou zaručená práva účastníků řízení, a vydávaly rozhodnutí, která nejsou řádně odůvodněna. Napadeným rozhodnutím obecného soudu byl vytvořen stav, kdy byla v rámci předběžných opatření vložena veškerá rozhodovací a výchovná moc do ruky jednoho z rodičů, a to matky. Stěžovatel poukázal na usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3082/10, nález sp. zn. II. ÚS 554/04 a nález sp. zn. III. ÚS 1206/09).

10. Ve vztahu k nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 1554/14 pak stěžovatel rozebírá jednotlivá hodnotící kritéria pro svěření dítěte do střídavé výchovy rodičů a aplikuje je na svůj případ. Dospívá přitom k závěru, že vhodnější osobou pro výchovu nezletilého se jeví stěžovatel a není důvodu nestanovit po dobu trvání sporu přinejmenším střídavou výchovu obou rodičů, ne-li přímo výlučnou výchovu stěžovatele. Dle názoru stěžovatele nelze odkládat řešení porušování základních práv až na konečné rozhodnutí ve věci, ale je třeba zabývat se problematikou předběžných opatření jako celku a rovněž ad hoc.

III.

Formální předpoklady projednání návrhu

11. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem coby účastníkem v řízení před soudy, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

12. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

13. Stěžovatel se již poněkolikáté obrátil na Ústavní soud s ústavní stížností proti rozhodnutí obecných soudů ve věci vydání předběžného opatření, kterým navrhoval upravit poměry mezi ním a jeho nezletilým synem, a to v rámci více let probíhajícího řízení ve věci péče o nezletilého (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 8. 2009 sp. zn. III. ÚS 1594/09, ze dne 14. 10. 2010 sp. zn. III. ÚS 2723/10, ze dne 14. 9. 2011 sp. zn. II. ÚS 8/11, ze dne 12. 12.2011 sp. zn. IV. ÚS 3547/11, ze dne 28. 6. 2012 sp. zn. II. ÚS 2010/12, ze dne 4. 3. 2013 sp. zn. IV. ÚS 4879/12, ze dne 23. 4. 2012 sp. zn. IV. ÚS 1229/12, či naposled ze dne 19. 5. 2015 sp. zn. I. ÚS 1051/15, vše dostupné na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud ve vztahu k této věci i nyní připomíná, že rozhodování o návrhu na vydání předběžného opatření je s ohledem na povahu tohoto procesního institutu především věcí obecných soudů. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor.

14. Ústavní soud zdůrazňuje, že v souladu se zásadou subsidiarity ústavní stížnosti poskytuje ochranu ústavně zaručeným právům zpravidla jen tehdy, kdy ji nemůže poskytnout jiný orgán veřejné moci. Z toho důvodu je třeba vycházet z toho, že ústavní stížností by měla být napadána konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoli však dílčí procesní rozhodnutí, i když jsou sama o sobě pravomocná. Jakkoli nelze vyloučit výjimky z uvedeného pravidla, tj. že lze napadnout i pravomocné rozhodnutí (způsobilé porušit základní práva jednotlivce), které toliko uzavírá určitou část řízení nebo které řeší jistou procesní otázku, ačkoli řízení ve věci samé ještě neskončilo [srov. např. nález ze dne 13. 7. 2011 sp. zn. III. ÚS 3363/10 (N 131/62 SbNU 59)], je nutno reflektovat, že práva a povinnosti jsou tímto typem rozhodnutí upravena pouze dočasně a tato jejich úprava může být navíc v průběhu řízení k návrhu zrušena. Stejně tak může být rozhodnuto jinak i konečným rozhodnutím. Proto se Ústavní soud zpravidla necítí být oprávněn do těchto typů rozhodnutí zasahovat.

15. V rámci přezkumu rozhodnutí o předběžném opatření se tak Ústavní soud zaměřuje jen na ústavnost tohoto rozhodnutí, nikoli na posouzení podmínek pro nařízení předběžného opatření, tj. jeho důvodnost, neboť ty se přezkumné pravomoci

Ústavního soudu vymykají [srov. např. nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171)]. Předběžná opatření zpravidla ani nedosahují takové intenzity, aby mohla zasáhnout do ústavně zaručených práv jedné či druhé strany, neboť se jedná o rozhodnutí, kterým není prejudikován konečný výsledek sporu z hlediska hmotného práva, ale jde o opatření, jehož trvání je omezeno (viz též usnesení ze dne 19. 5. 2015 sp. zn. I. ÚS 1051/15, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Z uvedeného vyplývá, že podstatou přezkumu rozhodnutí prozatímní povahy (tedy i předběžného opatření) může být jen omezený test ústavnosti, neboť podstatná část záruk spravedlivého procesu se vztahuje na soudní řízení jako celek.

16. Ústavní soud se tedy ve vztahu k napadeným rozhodnutím obecných soudů zaměřil na to, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření, resp. rozhodnutí o jeho zamítnutí měla zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), byla vydána příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a současně nebyla projevem svévole ve smyslu čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny [viz již citovaný nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171)]. Ústavní soud konstatuje, že napadená rozhodnutí obecných soudů vyhovují vytyčenému testu ústavnosti - měla zákonný podklad, byla vydána příslušným orgánem a nevykazují známky svévole. Námitky stěžovatele, jimiž vyjadřuje nesouhlas s postupem soudů a hodnocením konkrétních skutkových okolností, představují polemiku s důvody, kterými obecné soudy svá rozhodnutí podepřely. Takové námitky, jak bylo shora uvedeno, však nemohou být pro posouzení této věci Ústavním soudem relevantní. Nutno dodat, že rozhodnutí Ústavního soudu, na něž stěžovatel poukázal na podporu své argumentace (sub 9 a 10), se týkaly přezkumu rozhodnutí soudů ve věci péče o nezletilé (svěření do výchovy), tj. ve věci samé.

17. Ve vztahu ke konkrétnímu požadavku stěžovatele na změnu situace, kdy (dle jeho názoru) "justice udržuje předběžnými opatřeními stav, kdy je nezletilý protiústavně zbaven práva na péči stěžovatele", pak Ústavní soud uvádí, že klíčem k této změně je především vydání rozhodnutí ve věci samé a podle jeho výsledku i jeho případný přezkum z hlediska dodržení ústavních kautel v rozsahu, jak byl shora naznačen. Je v zájmu všech zúčastněných (zejména nezletilého), aby došlo k brzkému vydání rozhodnutí o celkové úpravě poměrů v péči o nezletilého; tomu může napomoci i stěžovatel svým odpovídajícím postupem v řízení před obecnými soudy, jak to bylo naznačeno např. v usnesení ze dne 14. 10. 2010 sp. zn. III. ÚS 2723/10.

18. Za daných okolností tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost stěžovatele odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. září 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru