Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 2369/10 #1Usnesení ÚS ze dne 08.09.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
Soudce zpravodajKůrka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkújma
Náklady řízení
EcliECLI:CZ:US:2010:3.US.2369.10.1
Datum podání13.08.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

484/2000 Sb., § 12 odst.1 písm.b, § 8


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 2369/10 ze dne 8. 9. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti B. H., zastoupené Mgr. Lucií Benešovou, advokátkou se sídlem Praha 1, Palackého 15, proti výroku II. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 4. 2010 sp. zn. 19 Co 108/2010, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud pro porušení ustanovení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") zrušil v záhlaví uvedený nákladový výrok rozhodnutí Městského soudu v Praze.

Napadeným výrokem byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 11 880 Kč.

Odvolací soud v dané věci aplikoval ustanovení § 8 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb.; oproti tomu stěžovatelka míní, že mělo být rozhodováno podle ustanovení § 12 odst. 1 písm. b) tohoto předpisu. Rozhodnutí prý nedostálo požadavku srozumitelnosti, racionality a vnitřní bezrozpornosti, pročež je podle stěžovatelky zatíženo prvkem libovůle.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

K otázce náhrady nákladů řízení (již stěžovatelka ústavní stížností otevřela) se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05); povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti povýtce způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Východisko pro připouštěnou výjimku se pojí s argumentem, že konkrétním rozhodnutím obecného soudu o nákladech občanskoprávního řízení bylo dotčeno právo na spravedlivý proces, dovozované z čl. 36 odst. 1 Listiny. Poněvadž nemůže jít o nic jiného, než o zpochybnění výkladu a aplikace práva, respektive příslušných procesněprávních ustanovení, uplatní se zásada, že o protiústavní výsledek jde tehdy, jestliže je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi obecně respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli. Vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, musí shora zmíněné "kvalifikované vady" dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.

Nic z uvedených podmínek pro zásah Ústavního soudu stěžovatelčině ústavní stížnosti nesvědčí. Stěžovatelka ostatně ani sama nikterak nedává najevo, proč by spor o výklad (a aplikaci) ustanovení vyhlášky č. 484/2000 Sb. v její věci měl nabýt ústavněprávního rozměru. Proti závěru odvolacího soudu toliko klade konstrukci vlastní, založenou na přesvědčení, že je "správnější", nicméně neuvádí, proč by ta, které oponuje, měla být "protiústavní", resp. proč by měl do tohoto sporu zasáhnout Ústavní soud.

Ústavní soud se tudíž omezuje na sdělení, že v rozhodnutí obecných soudů nespatřuje ani exces (svévoli) ani libovůli, čímž své možnosti pokládá za vyčerpané. Požadované "silné" důvody pro zásah Ústavního soudu zde tedy zjevně nejsou, a to i kdyby v rovině podústavní mohly být o "správnosti" napadeného náhradového výroku pochybnosti. Stěžovatelka evidentně podléhá představě, že Ústavní soud je nadán speciální pravomocí pro přezkum nákladových rozhodnutí obecných soudů, a to patrně proto, že jiné (třetí) instance (když dovolání není přípustné) již není, a nedoceňuje naopak okolnost, že není povolán k ochraně prosté zákonnosti, nýbrž až ústavnosti (viz výše).

Sluší se přitom poznamenat, že z povahy základních lidských práv a svobod rovněž vyplývá, že (právě) jejich porušení stěžovatelka vnímá jako citelnou křivdu, pročež by měla být schopna, při zastoupení advokátem, ji jako stížnostní námitku adekvátně artikulovat, byť se s její ústavněprávní kvalifikací může i mýlit (srov. Wagnerová, E., Dostál, M., Langášek, T., Pospíšil, I.: Zákon o Ústavním soudu s komentářem, ASPI a. s., Praha, 2007, str. 448-449). Nejenže tomu tak v dané věci není, nýbrž absentuje i ten implicitní předpoklad efektivní ústavní stížnosti, jenž spočívá v tvrzení existence podstatné újmy, jež byla stěžovatelce namítaným zásahem do základních práv způsobena.

Je tak namístě připomenout, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; podle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

Z řečeného se podává, že právě tak je tomu v dané věci.

Senát Ústavního soudu proto ústavní stížnost podle vyloženého § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu usnesením (bez jednání) odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. září 2010

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru