Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 236/03Usnesení ÚS ze dne 03.07.2003

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajHolländer Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /rovnost účastníků řízení, rovnost „zbraní“
základní práva a svobody/svoboda osobní
právo na ... více
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
EcliECLI:CZ:US:2003:3.US.236.03
Datum podání06.05.2003
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.6, § 89

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 40 odst.3


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 236/03 ze dne 3. 7. 2003

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

III. ÚS 236/03

Ústavní soud rozhodl dne 3. července 2003 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera, soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Jiřího Muchy, ve věci ústavní stížnosti F. S., zastoupeného JUDr. K. K., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. února 2003 sp. zn. 3 Tdo 78/2003, o odmítnutí dovolání, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. června 2002 sp. zn. 5 To 213/2002, rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28. března 2002 sp. zn. 5 T 183/2000, v trestní věci, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Návrhem podaným k doručení Ústavnímu soudu dne 5. května 2003 se stěžovatel domáhá zrušení usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. února 2003 sp. zn. 3 Tdo 78/2003, o odmítnutí dovolání, jakož i usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. června 2002 sp. zn. 5 To 213/2002 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28. března 2002 sp. zn. 5 T 183/2000. Rozsudkem nalézacího soudu ve znění usnesení odvolacího soudu byl stěžovatel uznán vinným pokračujícím trestným činem výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. v jednočinném souběhu s pokusem trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 k § 222 odst. 1 tr. zák. a byl odsouzen podle § 234 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 7 roků. Uvedenými rozhodnutími obecných soudů se stěžovatel cítí být dotčen v základním právu na soudní ochranu dle čl. 90 Ústavy, dále v základním právu na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), základním právu na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí dle čl. 7 Listiny, základním právu na osobní svobodu dle čl. 8 Listiny, základním právu na rovnost účastníků dle čl. 37 odst. 3 Listiny, v základním právu na veřejné projednání věci bez zbytečných průtahů, v jeho přítomnosti a v právu vyjadřovat se ke všem prováděným důkazům dle čl. 38 odst. 2 Listiny a v základním právu na obhajobu dle čl. 40 odst. 3 Listiny.

Porušení uvedených základních práv namítá s poukazem na porušení zákonné úpravy rekognice v trestním řízení, dále namítá akceptaci, dle jeho názoru absolutně neúčinného, důkazu videozáznamem v důkazním řízení, nesprávné označení svědkyně T. jako poškozené, jakož i nesprávné hodnocení provedených důkazů, nedostatečnou reakci na návrhy obhajoby a nenáležité hodnocení nebezpečnosti činu pro společnost.

Za účelem posouzení věci si Ústavní soud vyžádal od Obvodního soudu pro Prahu 1 spis sp. zn. 5 T 183/2000.

Dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný.

Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, to ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod (III. ÚS 23/93, IV. ÚS 23/93 a další). Kromě toho Ústavní soud v uvedené souvislosti ve své judikatuře zaujal stanovisko, podle kterého z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů; jestliže obecné soudy respektují kautely dané ustanovením § 2 odst. 6 tr. řádu, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (III. ÚS 23/93 a další).

Uvedené konstatování se plně vztahuje i na posuzovanou věc. Při provádění i hodnocení důkazů se jak Obvodní soud pro Prahu 1, tak i Městský soud v Praze nedostaly do rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu. Závěry plynoucí z tohoto hodnocení, tj. posouzení podřazení daného případu pod příslušná zákonná ustanovení, jsou pak součástí nezávislosti soudního rozhodování.

Nalézací i odvolací soud při posuzování předmětné věci respektovaly kautely plynoucí z trestního řádu, respektovaly příslušná procesní ustanovení upravující zásadu vyhledávací, zásadu volného hodnocení důkazů, vymezení důkazu v trestním řízení, jakož i kautely transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění rozsudku, svoje rozhodnutí řádně, přiléhavě a vyčerpávajícím způsobem odůvodnily, přičemž soud odvolací přiléhavě reagoval na argumentaci obsaženou v odvolání stěžovatele do rozhodnutí nalézacího soudu. Napadenými rozhodnutími tudíž neporušily ani zákaz libovůle (čl. 2 odst. 3, 4 Ústavy, čl. 2 odst. 2, 3 Listiny) ani základní práva na řádný proces (čl. 36 a násl. Listiny, čl. 6 Úmluvy). Shodné konstatování platí i pro posouzení ústavní stížností napadeného usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. února 2003 sp. zn. 3 Tdo 78/2003, o odmítnutí dovolání. Soud dovolací vyčerpávajícím způsobem objasnil důvody, jimiž byl veden ve svém závěru, dle něhož předmětné dovolání zčásti nebylo podáno z důvodů uvedených v zákoně a zčásti bylo zjevně neopodstatněné [§ 265i písm. b) a e) tr. řádu]. Nevybočil přitom z rámce zákonné úpravy dovolání v trestním řízení, jakož i z rámce své již ustálené judikatury a svým postupem a rozhodnutím nijak stěžovatele neomezil v jeho základním právu na spravedlivý proces.

K tvrzenému zásahu do základního práva plynoucího z čl. 90 Ústavy poznamenává Ústavní soud, že obsahem uvedeného ústavního ustanovení není základní právo, resp. svoboda, nýbrž jde o ústavní normu kompetenční, vymezující postavení soudů v ústavním systému České republiky.

K námitce porušení zákonné úpravy rekognice v trestním řízení Ústavnísoud toliko připomíná, že rekognice, jako specifická forma výslechu, v dané věci svědka, jejímž účelem je identifikace osoby, není v trestním řízení prováděna obligatorně, nýbrž toliko tehdy, je-li tato identifikace důkazně relevantní. Důvodnost takového postupu pak je dána kautelami, jež pro trestní řízení vyplývají ze zásady volného hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 tr. řádu). Ústavní soud při hodnocení jeho ústavnosti posuzuje toliko dodržení zásady vyloučení svévole (čl. 2 odst. 3, 4 Ústavy, čl. 2 odst. 2, 3 Listiny) a komplexu základních práv na řádný proces (čl. 36 a násl. Listiny, čl. 6 Úmluvy). Označení svědkyně T. jako poškozené pak v předmětném trestním řízení nemělo za následek žádné dotčení či omezení základních práv a svobod stěžovatele.

Pro uvedené nutno posuzovat návrh stěžovatele na zrušení v ústavní stížnosti napadených rozhodnutí za zjevně neopodstatněný, čímž byl naplněn důvod jeho odmítnutí podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č.182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. července 2003

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru