Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 2359/16 #1Usnesení ÚS ze dne 25.10.2016

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Plzeň
SOUD - OS Plzeň-město
Soudce zpravodajFilip Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo n... více
Věcný rejstříkZnalecký posudek
lékařské vyšetření
důkaz/volné hodnocení
odůvodnění
styk rodičů s nezletilými dětmi
Předběžné opatření
EcliECLI:CZ:US:2016:3.US.2359.16.1
Datum podání18.07.2016
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 32 odst.4

Ostatní dotčené předpisy

292/2013 Sb., § 452

99/1963 Sb., § 127, § 157 odst.2, § 132, § 75c


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 2359/16 ze dne 25. 10. 2016

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky L. R., zastoupené JUDr. Klárou Alžbětou Samkovou, Ph.D., advokátkou, sídlem Španělská 742/6, Praha 2, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 1. června 2016 č. j. 11 Co 220/2016-719 a usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 27. dubna 2016 č. j. 99 Nc 3625/2016-5, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-město, jako účastníků řízení, a a) nezletilého A.R. a b) nezletilého V. R., t. č. Zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc Robinson, sídlem Klenčí pod Čerchovem 117, zastoupených opatrovníkem statutárním městem Plzeň, sídlem alej Svobody 60, Plzeň, a c) L.R., jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") stěžovatelka napadla shora označená soudní rozhodnutí, přičemž tvrdila, že jimi bylo porušeno její právo zakotvené v čl. 32 odst. 4, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 96 Ústavy, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 3 Úmluvy o právech dítěte a čl. 4 Úmluvy o styku s dětmi.

2. Napadeným usnesením Okresního soudu Plzeň-město (dále jen "okresní soud") bylo ve věci péče o nezletilé vedlejší účastníky (dále jen "nezletilí") podle § 452 a násl. zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "z. ř. s."), nařízeno předběžné opatření upravující poměry dítěte, jímž nezletilí byli odňati ze stěžovatelčiny péče s tím, že se umisťují do péče Zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc Robinson v Klenčí pod Čerchovem, a stěžovatelce (jejich matce) byl zakázán styk s nimi. Okresní soud vyšel ze znaleckých posudků vypracovaných v řízení o úpravě poměrů nezletilých pro dobu před i po rozvodu, především z revizního znaleckého posudku PhDr. Moniky Kopárkové, který označil situaci ve stěžovatelčině rodině za akutně krizovou, resp. z toho, že se v průběhu řízení (o úpravě poměrů nezletilých) psychický stav dětí stále zhoršuje, a to i přesto, že fakticky nedochází k žádné realizaci kontaktů mezi dětmi a třetím vedlejším účastníkem (dále jen "otec"), stěžovatelka není ochotna kontakty umožňovat ani po poučení a projednání věci v rámci řízení o výkonu rozhodnutí. S ohledem na závěry revizního znaleckého posudku, dle něhož je duševní stav dětí ohrožen dekompenzací, existuje riziko rozvoje patologických citových vazeb, resp. duševního onemocnění v případě jejich ponechání v péči stěžovatelky, okresní soud dospěl k závěru, že psychický vývoj nezletilých je bezprostředně ohrožen, a je nezbytné přijmout bezodkladně vhodné opatření. A protože nezletilé nelze předat do výchovy otce kvůli jejich odmítavému vztahu k němu, vhodným řešením je dle okresního soudu jejich umístění do výše uvedeného zařízení a zákaz styku stěžovatelky s nimi, přičemž v rámci realizace daného předběžného opatření bude moci být otci a nezletilým poskytnuta psychologická pomoc, aby mohla probíhat rehabilitace jejich vzájemného vztahu.

3. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") rozhodnutí okresního soudu potvrdil shora označeným usnesením. Ztotožnil se se závěry okresního soudu a dále konstatoval, že nebyla prokázána žádná skutečnost, jež by vylučovala otce z výkonu rodičovské odpovědnosti. Pokud jde o stěžovatelčino tvrzení o sexuálním zneužívání dětí ze strany otce, to se nepotvrdilo ani v tomto, ani v trestním řízení, otec nebyl s dětmi více než rok, na děti působila pouze matka a příslušníci její rodiny, přesto se jejich psychický stav - od vypracování znaleckých posudků v trestním řízení v květnu 2015 a znaleckých posudků z oboru psychologie dětí a sexuologie v srpnu 2015 do doby vypracování revizního znaleckého posudku v dubnu 2016 - podstatně zhoršil. Z toho je zřejmé, že otec na toto zhoršení nemohl mít žádný vliv. Kvůli narušenému vztahu mezi otcem a nezletilými nelze je bez předchozí terapie předat do péče otce, a tak bylo třeba je umístit do vhodného zařízení, kde jim bude zajištěna terapie a kde budou moci postupně znovu navázat kontakt s otcem. Za podstatné krajský soud považoval i to, že stěžovatelka přes doporučení, vyplývající ze závěrů revizního znaleckého posudku, žádnou terapii či odbornou psychologickou pomoc nevyhledala.

II.

Argumentace stěžovatelky

4. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že v řízení o úpravě poměrů nezletilých, zahájeném podáním ze dne 13. 4. 2015, poukázala na podezření ze sexuálního zneužívání nezletilých jejich otcem, na základě toho orgán sociálně právní ochrany dětí podal trestní oznámení, v rámci trestního řízení byl za účelem zjištění věrohodnosti výpovědi nezletilých vypracován znalecký posudek PaedDr. Schleissem, v řízení před okresním soudem byl za účelem zjištění výchovných předpokladů rodičů a vzájemných vztahů mezi dětmi a rodiči vypracován znalecký posudek znalcem PhDr. Bröcklem, a za účelem zjištění sexuální orientace otce a možnosti sexuálního zneužívání posudek znalcem MUDr. Šupinou. S ohledem na výsledky znaleckého zkoumání stěžovatelka (pro podklad k danému trestnímu stíhání) zadala znalkyni Mgr. Petře Sumcovové vypracování znaleckého posudku, jenž měl náležitosti podle ustanovení § 127a občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), byl svou povahou revizním znaleckým posudkem a znalkyně v něm dospěla k závěru, že děti vykazují syndromy pohlavně zneužívaných dětí. Na základě toho navrhla, aby okresní soud přistoupil k vypracování dalšího znaleckého posudku, což okresní soud odmítl, a teprve až otec podal návrh na svěření nezletilých do své péče, nechal vypracovat znalkyní PhDr. Monikou Kopárkovou revizní znalecký posudek. Ten byl vypracován dne 15. 4. 2016, dne 27. 4. 2016 opatrovník podal návrh na vydání předmětného předběžného opatření.

5. Dále stěžovatelka poukázala na rozpory ve znaleckých posudcích PhDr. Kopárkové a Mgr. Sumcovové, a na to, že závěry posledně uvedené znalkyně byly podpořeny lékařskými zprávami, což mělo vést okresní soud k tomu, aby podle § 127 o. s. ř. za účelem odstranění rozporů znalkyně vyslechl. V této souvislosti okresnímu soudu vytkla, že nekriticky převzal závěry jednoho ze znaleckých posudků, aniž by se vypořádal s dalšími důkazy. V důsledku tohoto postupu, kdy obecné soudy zcela vadně hodnotily důkazy a kdy pominuly důkazy jí předložené, takže jsou skutková zjištění s nimi v extrémním rozporu, mělo dle stěžovatelky dojít k porušení rovnosti účastníků soudního řízení, jakož i práva na spravedlivý proces.

6. Porušení rodičovských práv pak stěžovatelka vyvodila z toho, že na základě výše uvedeného nezákonného postupu jí byli nezletilí odňati, přičemž ona je nesmí vidět ani slyšet, nesmějí od ní dostávat jakékoliv zprávy, vzkazy a dárky, je od nich zcela izolována a nejsou jí podávány žádné informace o jejich psychickém a fyzickém stavu. Zájmem dítěte je, aby bylo především v péči rodičů, tuto presumpci lze vyvrátit, existují-li pro to pádné důvody, jež musí sledovat nejlepší zájem dítěte. Soud by měl postupovat opatrně a aplikovat správně tzv. podústavní právo tak, aby nebylo zasaženo do práv dětí.

7. Současně stěžovatelka požádala o přednostní projednání věci podle § 39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), s tím, že jí byl zakázán jakýkoliv styk s nezletilými a že ze zprávy jejich ošetřující psycholožky plyne, že se stav dětí rapidně zhoršuje.

III.

Vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení

8. Ústavní soud vyzval účastníky a vedlejší účastníky k vyjádření k ústavní stížnosti.

9. Okresní soud se vyjádřil k probíhajícímu soudnímu řízení, nikoliv však k ústavní stížnosti samotné.

10. Krajský soud uvedl, že vzhledem k obsahu ústavní stížnosti stěžovatelka považuje Ústavní soud za třetí soudní instanci, očekávajíc od něho "nápravu" v situaci, kdy jejím požadavkům nebylo ze strany obecných soudů vyhověno. Současně odmítl, že by šlo o případ, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění rozhodnutí nevyplývají, a dodal, že nejde o konečnou úpravu, ale o úpravu předběžnou, a proto dokazování neprováděl. Závěrem odkázal na obsah spisu a odůvodnění svého usnesení.

11. Vedlejší účastník Ladislav Roub se k ústavní stížnosti nevyjádřil.

12. Opatrovník nezletilých uvedl, že ze závěrů revizního znaleckého posudku, který byl vypracován PhDr. Monikou Kopárkovou dne 15. 4. 2016, vyplývá, že ponechání nezletilých dětí ve výlučné péči stěžovatelky je za současné situace zvýšeně rizikové ve smyslu narušení psychického zdraví a vývoje dětí, neboť její výchovné prostředí je paranoidně nastavené, s nepřiměřeným tlakem na děti v souvislosti s probíhajícími řízeními, s rizikem rozvoje patologických citových vazeb a rozvoje duševních potíží, a že v současné době dochází k vážnému ohrožení zdravého psychického vývoje dětí a rodinná situace je krizová, přičemž čím déle nezletilí budou pod vlivem stěžovatelčina výchovného působení bez zásadní a okamžité změny jejího postoje, tím více jsou ohroženy dekompenzací duševního stavu a rizikem rozvoje duševního onemocnění; jako řešení navrhla uvedená znalkyně přechodný zákaz styku dětí se stěžovatelkou po dobu navázání vztahu dětí s otcem s následným rozšiřováním styku dětí s ní za striktně stanovených podmínek a počáteční asistence, přičemž aktuálně je vhodnější určující výchovnou autoritou otec, i když jeho výchovnému působení bude muset předcházet rehabilitace vztahu mezi ním a dětmi, případně psychologická pomoc. Vzhledem k narušenému vztahu nezletilých k otci, a s ohledem na to, že není jiná osoba, která by děti do péče převzala, navrhl orgán sociálně právní ochrany, aby byly umístěny do výše zmíněného zařízení. K námitkám stěžovatelky opatrovník uvedl, že stěžovatelka nechala vypracovat další znalecký posudek od Mgr. Petry Sumcovové, to však bez vyšetření otce, okresní soud nechal vypracovat revizní znalecký posudek, znalecké zkoumání proběhlo za účasti znalce z oboru psychologie dospělých a znalce z oboru sexuologie, žádný ze znalců nezjistil skutečnosti, které by otce z výkonu rodičovské odpovědnosti vylučovaly, zneužívání dětí z jeho strany se nepotvrdilo. Za situace, kdy ze závěrů revizního znaleckého posudku vyplynulo, že děti jsou ve stěžovatelčině prostředí ohroženy, musel okresní soud přijmout opatření, jak uvedeno. Znaleckým posudkem Mgr. Petry Sumcovové, i když byl vypracován bez vědomí otce, i lékařskými zprávami předloženými stěžovatelkou, se soud zabýval, přidržel se těch, které mají objektivní vypovídací hodnotu, odbornou váhu a jsou ve shodě. Soudní znalkyně PhDr. Monika Kopárková pracovala se všemi dostupnými materiály, vyslechnuta skutečně dosud nebyla, protože jednání bylo odročeno z důvodu odvolání proti usnesení okresního soudu o jmenování opatrovníka, podaného stěžovatelkou, která se odvolává proti všem rozhodnutím okresního soudu. Opatrovník upozornil, že stěžovatelka, a to i přes poučení soudu i opatrovníka, a přes výkon rozhodnutí uložením pokuty, vůbec nerespektovala rozhodnutí o úpravě styku, ani když mělo jít o styk asistovaný v zařízení Centrum pro rodinu Domus. Pokud stěžovatelka argumentovala zhoršením psychického stavu nezletilých v zařízení Robinson, pak v době, kdy děti měla ve své péči a kdy s otcem přes rok nebyly v jiném kontaktu než u znalce a při asistovaném styku (naposledy v listopadu 2015), sama sdělovala, že se jejich psychický stav radikálně a výrazně zhoršuje, což vyplynulo i ze znaleckého posudku PhDr. Kopárkové, dokonce nezletilý V. byl léčen pro úzkostně depresivní poruchu. Zcela nesprávné je tvrzení stěžovatelky, že se stav dětí v uvedeném zařízení zhoršuje, adaptační fáze u dětí probíhala velmi pomalu, zpočátku se projevila předpokládaná traumatizace dětí, situaci zhoršovaly denní návštěvy strýce ze stěžovatelčiny strany, který nezletilým podsouval zprávy od stěžovatelky a ukazoval jim audiovizuální záznamy s nahranými vzkazy, neboť to komplikovalo, ba dokonce znemožňovalo navázání vztahu s otcem, situace se rapidně zlepšila poté, co byl tento styk zakázán. Otec pracuje na rehabilitaci vztahu mezi ním a nezletilými, A. reaguje na návštěvy bezprostředně a pozitivně, starší V. luští s otcem různé hlavolamy, povídají si, jezdí na bruslích a chodí na procházky, v současnosti tráví víkendové pobyty u otce, na kterého se těší, o prázdninách byli u otce nepřetržitě deset dní, vrací se v pořádku, a především A. se od otce nechce vracet. Tvrzení stěžovatelky, že nedostává žádné informace, není adekvátní, informace jí mají být mailem zasílány jednou týdně, stěžovatelce bylo doporučeno, aby se na děti informovala v časovém rozpětí od 8 do 15 hodin, kdy jsou v zařízení sociální pracovnice, ona se však dotazuje ve večerních hodinách, kdy je v zařízení noční služba, která nemá informace o dění během dne. Chování matky se opatrovníkovi jeví jako účelové, neboť se omezuje na negaci všech relevantních závěrů. S ohledem na to opatrovník navrhl, aby byla ústavní stížnost zamítnuta.

13. V replice stěžovatelka - v souvislosti s vyjádřením opatrovníka - uvedla, že znalecký posudek PaedDr. Pavla Schleisse, znalce z odvětví psychologie dětí a mladistvých, sloužil výlučně pro účely trestního řízení, že otázkou zneužívání dětí se zabýval pouze znalecký posudek MUDr. Vladimíra Šupiny, odmítla, že by posudek PhDr. Moniky Kopárkové byl posudkem revizním, neboť neprovádí revizi dosavadních znaleckých závěrů, ale opětovné šetření a dovozování vlastních závěrů. Upozornila, že u jednání ve věci samé tato znalkyně dospěla k jiným závěrům než znalec PhDr. Bröckl. Není pravda, že se soud zabýval znaleckým posudkem Mgr. Sumcovové, ledaže opatrovník měl na mysli zamítnutí provedení tohoto důkazu; pokud argumentoval, že daný znalecký posudek byl zpracován bez vědomí otce, pak ten odmítl znalkyni poskytnout součinnost. A uvedl-li opatrovník, že se soud přidržoval důkazů, které mají objektivní vypovídací hodnotu, resp. odbornou váhu, stěžovatelka uvedla, že se s tím neztotožňuje a že ani není namístě takovéto hodnocení provedených, resp. neprovedených důkazů provádět, a dodala, že soud (i opatrovník) měl k dispozici lékařské zprávy, které jsou objektivním podkladem, a ani k nim nepřihlížel a odmítl se jimi zabývat. Současně upozornila, že se opatrovník nezabýval existencí odborných zdravotních záznamů z péče klinické psycholožky Mgr. Kučerové a MUDr. Rumlové, ošetřující lékařky nezletilého V. Z data vypracování vyjádření k ústavní stížnosti vyplývá, že bylo vyhotoveno před jednáním ve věci samé, kde byla také vyslechnuta znalkyně PhDr. Monika Kopárková, přičemž z tohoto výslechu vyplynulo, že nevypracovala takový posudek, jak byl po ní požadován (tj. revizní), prováděla opakované další šetření, nehodnotila dosavadní znalecké posudky a neodvozovala z nich relevantní závěry, svévolně si přibrala konzultanta. Z tohoto důvodu je stěžovatelka názoru, že k němu nelze přihlížet. Stěžovatelka se také ohradila proti sdělení opatrovníka, že se odvolává proti všem rozhodnutím okresního soudu, s tím, že jde o její právo, resp. povinnost, pokud rozhodování tohoto soudu není v zájmu nezletilých, a dodala, že k odročení jednání došlo k návrhu otce. Dle stěžovatelky není pravda, že neumožňovala otci styk s nezletilými, styky otce probíhaly po celý rok 2015 asistovanou formou nebo je otec kontaktoval telefonicky, kontakty v Domusu probíhaly na její žádost od října 2015, sama je v rámci odvolání navrhla a takový průběh styků předcházel samotnému rozhodnutí soudu o nich. Na základě lékařských doporučení požádala stěžovatelka v lednu a únoru 2016 opatrovníka o jiné zařízení, na což opatrovník nereagoval, jiné zařízení či jinou možnost realizace styků nenavrhl ani nezprostředkoval. Odmítla jako nepodložené, že by uváděla, že se psychický stav dětí v době, kdy je měla ve své péči, zhoršoval, uvedla totiž pouze, že nezletilí reagují na kontakty s otcem stresově, a odkázala na příslušné lékařské zprávy s tím, že lékaři shledaly setkání nezletilých s otcem jako stresové a doporučovali nezletilého do něho nenutit. Není pravda ani to, že by nezletilý V. byl léčen pro úzkostně depresivní poruchu, měl pouze diagnostikován problematický vztah s otcem, poruchu přizpůsobení se tomuto kontaktu. Opatrovník také opomněl, že nezletilí budou raději trávit čas jinde než v ústavu, e-mailové zprávy měly být zasílány až po jejích urgencích, přesto za měsíc červenec žádnou zprávu neobdržela. K tvrzení o účelovém jednání stěžovatelka uvedla, že pokud jednotlivé důkazy stojí proti sobě, měl by se tím opatrovník zabývat a nesledovat slepě úvahy soudu. Ve vztahu k vyjádření krajského soudu stěžovatelka uvedla, že netvrdila, že by byl Ústavní soud třetí soudní instancí, a s ohledem na jeho obecnost odkázala na obsah ústavní stížnosti.

IV.

Procesní předpoklady projednání návrhu

14. Ústavní soud nejprve posoudil splnění procesních předpokladů projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

V.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

15. Ústavní soud následně posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

16. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno (obecně) vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).

17. Jde-li konkrétně o přezkum rozhodnutí obecných soudů vydaných ve věci předběžných opatření, Ústavní soud vychází z toho, že takováto rozhodnutí - přes svou zatímní povahu - mohou být v některých případech způsobilá zasáhnout do základních práv a svobod jednotlivců. Současně ale tato povaha (spolu s postavením Ústavního soudu, jak bylo popsáno výše) určuje meze daného přezkumu, kdy tento soud je povolán pouze ověřit, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a současně nebylo projevem svévole (ve smyslu čl. 1 a čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny); k přezkumu vlastního závěru obecného soudu ohledně (ne)důvodnosti návrhu se Ústavní soud necítí být oprávněn [viz např. nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171) či usnesení ze dne 27. 3. 2014 sp. zn. III. ÚS 909/14 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)], ledaže by šlo o natolik extenzivní zásah, jenž by vyžadoval bezprostřední ingerenci [srov. např. nález ze dne 13. 7. 2011 sp. zn. III. ÚS 3363/10 (N 131/62 SbNU 59)].

18. Výše uvedené zcela platí i pro rozhodnutí obecných soudů o předběžných opatřeních, na jejichž základě dochází k zatímní úpravě výchovných poměrů nezletilých dětí, jak tomu je i v nyní projednávaném případě; jejich ústavní konformitu je ovšem nadto nezbytné hodnotit i prizmatem ústavněprávních kritérií, která Ústavní soud vymezil ve své judikatuře, tj. zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu nezletilého dítěte ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte (viz usnesení ze dne 6. 9. 2016 sp. zn. II. ÚS 2872/16), resp. zda jde o zásah legitimní (tj. založený na naléhavé společenské potřebě, kterou je bezprostřední ochrana dítěte) a také přiměřený z hlediska cíle, který sleduje, přičemž je třeba vzít v úvahu, že odnětí dítěte rodiči, který je má ve své péči, představuje natolik závažný zásah do soukromé sféry dítěte a rodiče, že je třeba jej považovat za skutečně krajní řešení, k němuž lze přistoupit pouze v případě, že neexistuje řešení jiné, mírnější [viz např. nález ze dne 6. 9. 2011 sp. zn. II. ÚS 2546/10 (N 150/62 SbNU 303)].

19. Za legitimní důvod vydání speciálního předběžného opatření lze jistě považovat situaci, kdy je zásadně ohrožen či dokonce narušen řádný psychický vývoj dítěte, a to do té míry, že vzniká reálné riziko poškození jeho duševního zdraví. Stěžovatelka ve své replice sice popřela, že by tvrdila, že by psychický stav nezletilých byl (před nařízením předběžného opatření) špatný, že tito byli pouze ve stresu, když se měli stýkat s otcem, to však ne zcela koresponduje s její výpovědí např. u jednání dne 5. 4. 2016, která se týkala mj. chování dětí a jejich duševního stavu (č. l. 413-5 soudního spisu). Ostatně o závažnosti situace u nezletilých hovoří dostatečně zřetelně i znalecký posudek Mgr. Petry Sumcovové (viz č. l. 277), jehož se stěžovatelka v ústavní stížnosti dovolává. Vzhledem k tomu nelze mít důvodné pochybnosti o tom, že přijetí určitého opatření ze strany příslušných orgánů bylo zcela nezbytné, otázkou však je, o jaké opatření mělo jít. Řešení této otázky pak zde v prvé řadě závisí na tom, co bylo příčinou tohoto stavu, tedy zda nezletilí byli skutečně traumatizováni v důsledku tvrzeného pohlavního zneužívání ze strany jejich otce, anebo tato spočívala v dosavadním jednání (chování) stěžovatelky a její rodiny, resp. v jejich působení na nezletilé, jehož cílem bylo nezletilé od otce izolovat, a to pak zřejmě v přesvědčení - (viz blíže sub 20), že se otec dopustil pohlavního zneužívání.

20. Obecné soudy se touto otázkou řádně zabývaly, neboť v odůvodnění napadených rozhodnutí vysvětlily, z jakých skutečností vycházely, přičemž jejich závěry, z nichž je patrno, proč stěžovatelčinu argumentaci odmítly, zjevně nelze označit za "extrémní". Ústavní soud k tomu pokládá za potřebné doplnit, že v řízení o nařízení (speciálního) předběžného opatření se dokazování neprovádí, a ani to s ohledem na jeho povahu není reálné (srov. § 456 o. s. ř.), přičemž rozhodné skutečnosti nemusí být prokázány, postačí, jsou-li navrhovatelem (tj. orgánem sociálně právní ochrany dětí) osvědčeny. Stěžovatelka v ústavní stížnosti poukazuje především na znalecký posudek Mgr. Petry Sumcovové. Odhlédne-li Ústavní soud od toho, že hodnotu příslušných odborných závěrů podstatně snižuje, že otec nezletilých nebyl podroben psychologickému vyšetření (důvody, proč se tak nestalo, nejsou z hlediska daného řízení významné), nutno poukázat na to, že sama uvedená znalkyně shledala u nezletilého V.projev symptomů zneužívaného dítěte s tím, že to může mít i jinou příčinu než sexuální zneužívání (č. l. 214 soudního spisu), resp. označila jen jako více pravděpodobné, že stěžovatelčino bránění otci ve styku s nezletilými bylo důsledkem (a nikoliv příčinou) sdělení nezletilého V. o pohlavním zneužívání (viz č. l. 278 soudního spisu). Vedle toho byl v dosavadním soudním řízení podán znalecký posudek PhDr. Karlem Bröcklem, znalcem z odvětví psychologie a psychiatrie, se specializací klinická psychologie dětí a dospělých, jenž se k otázce možného zneužívání nevyslovil, nicméně neshledal, že by účasti otce na výchově dětí bránily nějaké překážky, naopak u stěžovatelky tuto účast označil jako problematickou (č. l. 82). Relevantní skutečnosti plynou také ze znaleckého posudku PaedDr. Pavla Schleisse, byť ten byl podán ve zmíněném trestním řízení, dle něhož informace nezletilých (ohledně údajného zneužívání otcem) nelze považovat za spolehlivé, s ohledem na to, že jejich postoj je ovlivněn stěžovatelkou (č. l. 92 a 93). Dále byl podán znalecký posudek MUDr. Vladimírem Šupinou, znalcem z odvětví psychiatrie a sexuologie, jenž prakticky vyloučil, že by se otec dopustil jednání, které je mu stěžovatelkou přisuzováno (č. l. 134). Konečně nutno poukázat na znalecký posudek PhDr. Moniky Kopárkové, který byl vypracován za spolupráce znalce z oboru psychiatrie dospělých a dále odborníka z oboru dětské psychiatrie a psychoterapie, specializace sexuální zneužívání dětí. Z uvedeného posudku je patrno, že situace nezletilých je kritická, a příčinou toho je tzv. programové ovlivňování nezletilých stěžovatelkou a její matkou, které u nich vyvolávají bludný pocit ohrožení ze strany otce (č. l. 505), že výpovědi nezletilých ke zneužívání otcem nejsou věrohodné (č. l. 506) a důvody pro zákaz styku s otcem shledány nebyly (č. l. 509). Z toho plyne, že stěžovatelčina verze událostí, vycházející dle všeho z jejího přesvědčení, byla shledána jako rozporná se skutečností. K tomu možno dodat, že přibrání dalších odborníků sotva může být (bez dalšího) na újmu kvality závěrů znaleckého zkoumání posledně uvedené soudní znalkyně, stejně tak není z hlediska daného řízení podstatné, zda šlo, či nikoliv, o striktně revizní znalecký posudek, vyjadřovala-li se v něm tato k aktuálnímu psychickému stavu nezletilých.

21. Proti odbornému závěru znalkyně Mgr. Petry Sumcovové (učiněnému v rovině pravděpodobnosti) tak zde stojí odborné závěry odborníků z více relevantních oborů, a to v situaci, kdy jeho správnost byla zásadně zpochybněna znaleckým posudkem PhDr. Moniky Kopárkové (viz č. l. 509, bod 14). Možno dodat, že tato znalkyně měla při vypracování znaleckého posudku zprávy z psychologického vyšetření nezletilého V., lékařské zprávy, zprávy třídní učitelky a zprávy z asistovaného styku apod. (č. l. 444, 449 a násl.), přičemž jejich interpretace je za daných okolností otázkou očividně odbornou, což je dáno tím, že pokud by z těchto zpráv bylo možné vyvodit, že dítě vykazuje symptomy, které se objevují u zneužívaných dětí, nemusí to nutně znamenat, že o takové dítě skutečně jde (viz výše).

22. Ústavní soud tímto v žádném případě nehodlá "přehodnocovat" prokázané, resp. osvědčené skutečnosti, či tímto jakkoliv předjímat další rozhodování orgánů veřejné moci v této věci (bez ohledu na to, jak se bude důkazní situace dále vyvíjet). Jeho úkolem je posoudit, zda závěr obecných soudů je z hlediska ústavnosti "udržitelný", konkrétně, zda nevznikl stěžovatelkou namítaný tzv. extrémní rozpor, kdy by (zde nutno zdůraznit jen předběžný) názor o příčině psychického stavu nezletilých zůstal bez jakékoliv opory či dokonce by byl v rozporu se zjištěnými (osvědčenými) skutečnostmi. K takovému závěru však Ústavní soud na základě vyžádaného spisového materiálu sp. zn. 22 Nc 34/2015 nedospěl, naopak jej musí označit za velmi pravděpodobný. Z toho plyne, že závěr obecných soudů, že ponechání dětí ve stěžovatelčině péči do doby, než bude předmětná otázka postavena najisto, je spojeno s příliš vysokým rizikem pro jejich vývoj či dokonce duševní zdraví; k tomu možno podotknout, že i kdyby (hypoteticky) nebyla zcela vyvrácena stěžovatelčina verze (o pohlavním zneužívání dětí ze strany otce), nemohlo by to být s ohledem na výchovné prostředí u stěžovatelky důvodem pro zamítnutí návrhu na vydání předběžného opatření.

23. Pokud stěžovatelka či vedlejší účastník argumentovali skutečnostmi, jež okresnímu soudu nebyly v době rozhodování (resp. vyhlášení napadeného usnesení) známy, nelze je považovat ani z hlediska tohoto řízení za relevantní (srov. § 75c odst. 4 o. s. ř.); tyto nové skutečnosti lze uplatnit v řízení o zrušení předběžného opatření podle § 462 z. ř. s. Ústavní soud nemohl ani přihlížet k podáním, jež činila přímo stěžovatelka, neboť na tento soud je třeba obracet se prostřednictvím advokáta.

24. Pro tyto důvody Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. října 2016

Josef Fiala v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru