Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 2358/15 #1Usnesení ÚS ze dne 08.12.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Plzeň
Soudce zpravodajKůrka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
odůvodnění
Náklady řízení
EcliECLI:CZ:US:2015:3.US.2358.15.1
Datum podání03.08.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 132, § 142 odst.1, § 150, § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 2358/15 ze dne 8. 12. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Šimona Jirky, zastoupeného JUDr. Radkem Ondrušem, advokátem se sídlem v Brně, Bubeníčkova 42, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. 5. 2015 č. j. 22 Cdo 1397/2015-740, a rozsudku Krajského soud v Plzni ze dne 30. 1. 2015 č. j. 11 Co 296/2014-705, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Průběh řízení před obecnými soudy

Okresní soud Plzeň - město rozsudkem ze dne 29. 4. 2014 č. j. 39 C 273/2008-634 zrušil podílové spoluvlastnictví stěžovatele a žalobce Ing. Pavla Hese k nemovitostem tímto rozhodnutím podrobně specifikovaným a přikázal je do výlučného vlastnictví žalobce, jemuž uložil uhradit stěžovateli (jako náhradu za jeho spoluvlastnický podíl) 853 410 Kč; dále rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 335 073,20 Kč, jakož i státem hrazené náklady řízení, o nichž bude rozhodnuto samostatným usnesením.

K výši vypořádacího podílu soud v odůvodnění uvedl, že ji stanovil na základě výsledků provedeného dokazování, přičemž přihlédl zejména k závěrům znaleckého posudku znaleckého ústavu KOPPREA - znalecký ústav s. r. o., neboť jediný tento posudek (pozn. z celkem sedmi vypracovaných znaleckých posudků) byl ze strany znalce přesvědčivým způsobem v řízení obhájen. Ke znaleckým posudkům znalce Ing. Outulného, Ing. Šapovalova a Ing. Baxy soud uvedl, že je jako důkazy provedl, avšak s ohledem na rozdíly, které vykazovaly oproti posudku znaleckého ústavu, nepřistoupil k zadání revizního posudku, neboť žádný z těchto posudků "nedokázal vyvrátit" přesvědčení soudu o správnosti závěrů právě znaleckého posudku znaleckého ústavu KOPPREA - znalecký ústav s. r. o.", a ani vyslechnutí znalci (zpracovatelé posudků) nebyli schopni závěry svých znaleckých posudků přesvědčivě obhájit.

Ústavní stížností napadeným rozsudkem Krajský soud v Plzni rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit žalobci na nákladech odvolacího řízení 29 137 Kč. V odůvodnění uvedl, že okresní soud provedl v řízení nezbytné důkazy, jimiž zjistil skutkový stav, který tvoří spolehlivý základ pro rozhodnutí ve věci, přičemž jím provedené hodnocení důkazů nelze považovat za zjevně nesprávné či nelogické; též právní závěry, k nimž soud prvního stupně dospěl, jsou podle odvolacího soudu správné. K nákladovému výroku neshledal oprávněnou ani námitku stěžovatele, že nezapříčinil podání žaloby, s tím, že žalobce podal návrh poté, co se účastnící nedohodli na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví a ani v průběhu řízení před soudem stěžovatel nepřistoupil na smírné vyřešení věci, přičemž soudem přiznaná částka k vyplacení spoluvlastnického podílu "v podstatě" odpovídá tomu, co mu žalobce po celou dobu nabízel; v okolnostech případu proto důvody pro užití § 150 o. s. ř. neshledal.

Nejvyšší soud též ústavní stížností napadeným usnesením dovolání stěžovatele odmítl podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. s odůvodněním, že dovolatel v dovolání nevymezil otázku přípustnosti dovolání dle § 237 o. s. ř. (resp. v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání); dovolatel svými dovolacími námitkami navíc nezpochybňoval právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, jež byla pro právní posouzení rozhodující, tím však přípustnost dovolání založit nelze.

II. Ústavní stížnost

Stěžovatel v ústavní stížnosti má za to, že Nejvyšší soud ani krajský soud "nedostály svým povinnostem" plynoucím z čl. 90 a 95 Ústavy ČR a neposkytly ochranu jeho právům garantovaným v čl. čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 37 odst. 3 a čl. 11 odst. 1 a odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"). V podrobnostech namítá, že napadená rozhodnutí soudů postrádají řádné, přesvědčivé a transparentní odůvodnění, přičemž tohoto pochybení se dopustil zejména Nejvyšší soud, jestliže "nepřipustil k nastoleným otázkám dovolání a rezignoval na přezkoumání zákonnosti, které odůvodňuje v zásadě jedinou větou". Za "alarmující" pak stěžovatel považuje způsob, jakým soudy dospěly k závěru o ceně nemovitostí, k čemuž předkládá rozsáhlou argumentaci, mající osvědčit pochybení soudů v procesu dokazování, zejména pokud jde o důkazy znaleckými posudky či důkaz kupní smlouvou na prodej srovnatelného domu. Je přitom přesvědčen, že právě "realizovaná kupní cena ... za podobnou sousední nemovitost spolu s pěti znaleckými posudky stěžovatele" tvořila v řízení "jednotný a logický důkazní řetězec", který měl být jako "hlavní důkazní pilíř" převzat do skutkových zjištění soudu. "Naprostá ignorace" těchto stěžejních skutečností soudem prvního stupně pak podle něj "vypovídá o nezákonnosti a protiústavnosti celého prvoinstančního řízení", přičemž ani odvolací soud, aniž by řádně zdůvodnil svůj postup, tuto vadu dokazování nezhojil a neučinil tak ani soud dovolací, který se "otázce svého přezkumu formalistickým posouzením přípustnosti dovolání... zcela vyhnul". Podle stěžovatele soudy pochybily i ohledně nákladů řízení, a jejich závěry, které k této otázce přijaly, považuje za nesprávné, vnitřně rozporné a v rozporu s učiněnými skutkovými zjištěními, zejména ohledně okolností, jež předcházely podání žaloby, pročež setrvává v názoru, že podání žaloby nezapříčinil.

III. Podaná vyjádření

Nejvyšší soud ve vyjádření k ústavní stížnosti odmítl, že by při posuzování dovolání postupoval formalisticky. Zdůraznil přitom, že stěžovatel v dovolání nevymezil žádnou otázku hmotného či procesního práva, která by zakládala přípustnost dovolání; v rozhodnutí o dovolání se navíc vypořádal i s tím, že jeho podstatou byla toliko polemika se zjištěným skutkovým stavem, ačkoliv jediným dovolacím důvodem je dle § 241a odst. 1 nesprávné právní posouzení věci, jakož i s námitkou, že v řízení rozhodoval nezákonný soudce a s námitkou ohledně náhrady nákladů řízení.

Jelikož - z pohledu rozhodných kritérií ústavněprávního přezkumu - zaslané vyjádření k ústavní stížnosti nepřineslo podstatné argumentační novoty, upustil Ústavní soud od jejich zaslání stěžovateli.

IV. Posouzení Ústavním soudem

Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

IVa. K rozhodnutí dovolacího soudu

Výše předznačená hlediska ústavněprávního přezkumu se uplatní i v dané věci; nebyly-li podmínky ústavnosti splněny, pak napadeným usnesením Nejvyššího soudu, jímž bylo dovolání odmítnuto, aniž bylo věcně projednáno, nastaly v poměrech stěžovatele vskutku ústavně relevantní důsledky v podobě odepření přístupu k soudu (denegatio iustitie).

Takové či s tím srovnatelné okolnosti v dané věci však zjistitelné nejsou.

Stěžovatel totiž zjevně pomíjí dovolacím soudem odkazované ustanovení § 237 o. s. ř. (ve znění zákona č. 404/2012 Sb.), resp. jím zakotvené podmínky přípustnosti dovolání, jež spočívají jmenovitě v tom, že a) napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, b) která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, c) je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo d) má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Důvod, pro který odmítl dovolání jako nepřípustné, čerpal Nejvyšší soud ze samotné dovolací argumentace, přičemž je zjevné, že stěžovatel v dovolání vskutku žádné splnění předpokladů přípustnosti dovolání dle § 237 o. s. ř. výslovně nevymezil, když toliko na § 237 o. s. ř. odkázal, a svoji argumentaci již dále soustředil pouze k vymezení dovolacího důvodu, povýtce ve smyslu § 241a odst. 3 o. s. ř.

Pouhé vymezení dovolacího důvodu však k doložení přípustnosti dovolání jakožto obligatorní náležitosti dovolání nepostačuje; jinak by dovolání v případě způsobilého dovolacího důvodu bylo přípustné vždy a podmínky vymezené v ustanovení § 237 o. s. ř. by již byly zbytečné.

Závěru Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání z důvodu, že neobsahovalo vymezení toho, v čem stěžovatel spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání (srov. § 241a odst. 2 o. s. ř.), tedy nelze jakkoli oponovat, neboť odpovídá obsahu podaného dovolání a je souladný jak s právní úpravou dovolání, tak i judikaturou Nejvyššího soudu i soudu Ústavního (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 789/14, sp. zn. III. ÚS 3189/13, sp. zn. II. ÚS 3625/13, sp. zn. I. ÚS 3524/13, sp. zn. IV. 3982/13, sp. zn. I. ÚS 3445/13, sp. zn. III. ÚS 651/14, sp. zn. III. ÚS 2949/14 a další).

IVb. K rozhodnutí odvolacího soudu

Z důvodů, prezentovaných v usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3133/13 či sp. zn. III. ÚS 651/14, nevyvozoval Ústavní soud vůči stěžovateli nepříznivé důsledky ve smyslu úvahy o nepřípustnosti jeho ústavní stížnosti vzhledem k tomu, že dostupný opravný prostředek (dovolání) nevyčerpal řádně (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).

Stěžovatel se v ústavní stížnosti dovolává - jakožto ústavněprávního argumentu - porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, jenž zaručuje právo každého domáhat se svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.

Odtud vyvozované právo na spravedlivý proces - v jeho procesní větvi - stěžovateli nebylo upřeno potud, že se mu v odvolacím řízení dostalo adekvátního postavení účastníka řízení, přičemž se nikterak nenaznačuje, že neměl možnost využít svých procesních práv, vyjadřovat se k věci či k provedeným důkazům, případně navrhovat důkazy vlastní, resp. že by jeho procesní postavení postrádalo znaky postavení ve vztahu k druhé procesní straně rovného.

Ve větvi hmotněprávní pak zde platí, že ačkoli z čl. 36 odst. 1 Listiny neplyne garance rozhodnutí "správného", jsou pod jeho ochranou - v obecné rovině - situace, kdy interpretace podústavního práva, již obecné soudy zvolily, je výrazem flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v doktríně a soudní praxi respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli, případně je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze o "přepjatém formalismu").

Obdobné je namístě vztáhnout i ke skutkové rovině tohoto sporu.

Z pohledu stěžovatelem dovolávaného čl. 36 odst. 1 Listiny se pro oblast ústavněprávního přezkumu skutkového základu soudní věci podává především, že ústavnímu principu nezávislosti soudů je vlastní i zásada volného hodnocení důkazů, jež má předobraz již ve stanovených pravidlech jejich provádění; co do námitek proti skutkovým zjištěním, zejména hodnocení obecnými soudy provedených důkazů, pak platí, že Ústavní soud - vzhledem k výše podanému vymezení svého postavení vůči soudům obecným - není zásadně oprávněn do tohoto procesu zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že je možné i hodnocení jiné. Důvodem k jeho zásahu je až situace, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického či logického omylu (z provedených důkazů nikterak nevyplývají), či v případě tzv. opomenutých důkazů; zpravidla teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému.

Nic z toho odvolacímu soudu (stejně jako soudu prvního stupně) však v projednávané věci relevantně vytýkat nelze; z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, že se věcí zabýval náležitě a oproti mínění stěžovatele své rozhodnutí též adekvátně odůvodnil i ve vztahu k námitkám, jež stěžovatel v řízení vznesl (a které vtělil rovněž do posuzované ústavní stížnosti).

I kdyby jimi učiněné závěry ohledně výše stanovené náhrady za spoluvlastnický podíl stěžovatele byly kritizovatelné z hlediska správnosti, jak nyní stěžovatel v ústavní stížnosti činí, ústavněprávní reflex (jak bylo vyloženo) má jen zjevné vybočení ze zákonného rámce provádění a hodnocení důkazů, což v dané věci zjištěno nebylo. Jak bylo řečeno, obecné soudy stěžovateli náležitě vysvětlily, z jakých důvodů nevzbuzuje posudek vypracovaný pro účely daného řízení žádných pochyb co do jeho správnosti a přesvědčivosti, jakož i to, proč jiné znalecké posudky v řízení předložené obstát nemohly; odvolací soud pak stěžovateli objasnil důvody, pro které ani důkaz kupní smlouvou na dům v blízkém sousedství nemůže zpochybnit skutkové závěry, k nimž dospěl soud prvního stupně.

Ústavnímu soudu se pak přísluší omezit na úsudek, že důvod k závěru o stěžovatelem vytýkaných pochybení obecných soudů v podobě zjevného, resp. extrémního vybočení ze zákonných zásad zde zjevně není; oběma soudy přijaté skutkové závěry v otázce přiznané náhrady za přikázání nemovitostí jednomu spoluvlastníku mají věcné i logické zakotvení v provedených důkazech, a není důvod nesdílet ani úsudek, že tyto důkazy tvořily -iv rovině ústavněprávního posouzení - dostatečný podklad pro rozhodnutí ve věci.

K otázce náhrady nákladů řízení, o niž v dané věci též jde, se Ústavní soud opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05 a další); povaha - jen procesní - soudem konstituované povinnosti povýtce způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Východisko pro výjimku (tedy má-li být dosaženo ústavněprávní roviny problému) se proto odvíjí od požadavku, aby vady nákladového výroku dosáhly specifické kvality a značné intenzity a tudíž se zde, silněji než jinde, uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu. Nic z uvedených podmínek pro zásah Ústavního soudu však ani nesvědčí.

Stěžovatel svými tvrzeními, jimiž oponuje správnosti užití § 142 odst. 1 o. s. ř. s argumentací, že podání žaloby nezapříčinil, resp. se v této souvislosti dovolává aplikace § 150 o. s. ř., však toliko pokračuje v polemice s obecnými soudy na úrovni jím užitého podústavního práva a nikterak nedává najevo, že (resp. proč) by spor o výklad a aplikaci těchto ustanovení měl nabýt v jeho věci ústavněprávního rozměru.

Na tomto základě je namístě uzavřít, že podmínky, za kterých odvolacím soudem provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, splněny nejsou; nelze dovodit ani excesivní odklon od výkladových nebo procesních standardů obecných soudů ani od zásad ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu, resp. vytýkanou libovůli v jejich rozhodování. Stěžovateli se tudíž zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.

Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji usnesením mimo ústní jednání odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. prosince 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru