Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 2356/20 #1Usnesení ÚS ze dne 20.10.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Olomouc
SOUD - KS Ostrava
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - NSZ
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - VSZ Olomouc
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - KSZ Ostrava
Soudce zpravodajZemánek Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstříkDokazování
důkaz/volné hodnocení
odůvodnění
trestný čin/vražda
Rozhodnutí
EcliECLI:CZ:US:2020:3.US.2356.20.1
Datum podání12.08.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6, § 120

40/2009 Sb., § 140


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 2356/20 ze dne 20. 10. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele M. H., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Mírov, zastoupeného JUDr. Tomášem Vránou, advokátem se sídlem Dolní náměstí 201/1, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2020 č. j. 3 Tdo 397/2020-451, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. října 2019 č. j. 5 To 70/2019-364 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 18. července 2019 č. j. 81 T 5/2019-304, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci, jako účastníků řízení a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Ostravě - pobočka v Olomouci, jako vedlejších účastníků, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") a Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud"), neboť je přesvědčen, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní a jinou právní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Napadeným rozsudkem krajského soudu byl stěžovatel uznán vinným pokusem zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), k § 140 odst. 2 tr. zákoníku a podle téhož ustanovení odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále byl stěžovateli uložen trest propadnutí věci (v rozsudku specifikované pistole včetně zásobníku, nábojů a koženého pouzdra) a bylo mu uloženo ochranné léčení protialkoholní v ambulantní formě.

3. Trestní jednání stěžovatele spočívalo stručně řečeno v tom, že dne 6. 12. 2018 kolem 21.30 hod. v P. po předchozím požití alkoholických nápojů navštívil stěžovatel poškozeného O. S. (dále jen "poškozený"), a to za účelem vyřešení otázky dluhu mezi poškozeným a družkou stěžovatele, a poté, co poškozený nereagoval na bouchání a kopání do uzamčených dveří provozovny poškozeného, setrval v blízkosti a z místa, z něhož bylo vidět do jediného rozsvíceného okna budovy, v okamžiku, kdy se v okně objevila silueta poškozeného, vystřelil do okna ze své legálně držené zbraně, kterou si přinesl na místo. Ze skutkové věty pak vyplývá, že kovový projektil proletěl skrze sklo dovnitř koupelny cca 37 cm nad hlavou poškozeného, vnikl do stropu a následně dopadl na zem. Poté stěžovatel odešel zpět do místa svého bydliště, aniž by se zajímal o osud poškozeného. Pouze shodou okolností nedošlo k zasažení poškozeného výstřelem, přičemž tomuto hrozila smrtelná zranění. Stěžovatel jako držitel platného zbrojního průkazu si byl vědom, jak má zacházet se zbraní, jakož i toho, že v případě zásahu člověka do hlavy, krku a hrudníku, může dojít k jeho usmrcení a vzhledem ke směřování výstřelu byl přinejmenším srozuměn s tím, že takto vedeným útokem k usmrcení poškozeného dojít může.

4. Vrchní soud v záhlaví citovaným usnesením odvolání stěžovatele podle § 256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), zamítl.

5. Dovolání stěžovatele proti výše uvedenému usnesení vrchního soudu Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl.

6. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, samotným účastníkům jsou všechny skutečnosti známy.

II.

Argumentace stěžovatele

7. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že napadenými rozhodnutími, jakožto celým řízením již od počátku, bylo zasaženo do jeho ústavně zaručeného práva na soudní ochranu. Soudy dle jeho názoru nerozhodovaly nestranně. Některé provedené důkazy nejsou soudy hodnoceny zcela objektivně, výpověď poškozeného je zcela jednoznačně nadhodnocována, stejně jako výsledky soudem provedeného vyšetřovacího pokusu, naopak určité rozdíly či nepřesnosti ve výpovědích stěžovatele jsou interpretovány v jeho neprospěch. Ve věci nebyly provedeny všechny důkazy potřebné k objektivnímu posouzení věci. Krajskému soudu vytýká stěžovatel hodnocení provedených důkazů (opakované výpovědi poškozeného, závěrů vyšetřovacího pokusu, dostupných informací o povětrnostních podmínkách a viditelnosti na místě činu v době vyšetřovacího pokusu, okolnosti vzetí a použití zbraně). Soud vychází z výpovědi poškozeného, tedy pouze z jeho subjektivně interpretovaných skutečností. Při realizaci vyšetřovacího pokusu pak chyběla osobní přítomnost stěžovatele a průběh vyšetřovacího pokusu neodpovídá skutečnosti. Soud nesprávně vyhodnotil okolnosti vztahující se k nepříznivému počasí v době střelby a vůbec se nezabýval tím, že stěžovatel trpí oční vadou. Stěžovatel poukazuje na to, že byl pod vlivem alkoholu. Nechtěl poškozeného vůbec usmrtit.

8. Stěžovatel uzavírá, že z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů nevyplývá srozumitelně a zřetelně vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, tyto závěry jsou se skutkovými zjištěními v extrémním nesouladu, že z nich v logické či jiné možné interpretaci odůvodnění jejich rozhodnutí nevyplývají. Stěžovatel má za to, že jeho jednání mělo být kvalifikováno maximálně jako pokus zločinu těžkého ublížení na zdraví.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

9. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

10. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.

11. Ve své rozhodovací praxi dává Ústavní soud setrvale najevo, že ochrana právům - v oblasti trestního soudnictví vymezená jeho účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů - je ústavně svěřena obecným soudům, jimž je současně uloženo, aby při výkonu spravedlnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů o vině pachatele trestného činu a o uloženém trestu z hlediska jejich zákonnosti či dokonce správnosti, ani v tomto směru není oprávněn přehodnocovat důkazy obecnými soudy provedené. Je nicméně oprávněn posoudit, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyly takovým vybočením porušeny stěžovatelovy základní práva a svobody. Ústavní soud přistupuje ke zrušení soudního rozhodnutí obvykle za situace extrémního nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil a právními závěry soudu, jinými slovy, pokud jeho rozhodnutí svědčí o možné libovůli [srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)].

12. Ústavní soud s ohledem na výše uvedená východiska nejprve uvádí, že námitky stěžovatele směřují zejména proti způsobu, jakým soudy prováděly a hodnotily důkazy a k jakým skutkovým a právním závěrům dospěly. Jedná se v zásadě o totožné námitky, jimiž se z podnětu stěžovatelem podaných opravných prostředků zabýval soud odvolací a v rámci svých kompetencí i soud dovolací, shledávajíce je nedůvodnými. Stěžovatel navzdory tomu setrvává v přesvědčení o věcné nesprávnosti vydaných rozhodnutí, jež se stížnostní argumentací snaží zvrátit ve svůj prospěch, čímž ovšem staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak již dal shora najevo, nepřísluší.

13. Za daných okolností pokládá Ústavní soud za adekvátní omezit se na sdělení, že v postupu obecných soudů žádné pochybení dosahující ústavně právní roviny nezjistil. Dle jeho náhledu obecné soudy v průběhu trestního řízení provedly dostatek důkazů, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu nezbytném pro jejich rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5 tr. řádu. V odůvodnění svých rozhodnutí poté řádně uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy opřely svá skutková zjištění, jakými úvahami se řídily při jejich hodnocení, jak se vypořádaly s obhajobou stěžovatele a jak právně kvalifikovaly prokázané skutečnosti dle příslušných ustanovení trestního zákoníku v otázce viny a trestu. Z napadených rozhodnutí, která bezezbytku splňují požadavky kladené na ně v ustanovení § 120 a násl. tr. řádu, je patrné, že obecné soudy neměly o vině stěžovatele žádné pochybnosti. Ústavní soud přitom neshledal, že by jimi učiněné závěry o spáchání stíhaného trestného činu neměly oporu v provedených důkazech, respektive, že by napadená rozhodnutí vycházela z nesprávného právního posouzení dané trestní věci.

14. Ve stručnosti lze k námitkám stěžovatele uvést následující. Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného usnesení náležitě vysvětlil, že stěžovatelem vznesené námitky, v rámci nichž soudům vytýkal nesprávné hodnocení důkazů a z nich vyplývající vadná skutková zjištění, stejně jako námitky, jimiž prosazoval vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům, nebylo lze pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu podřadit. Stěžovatel předkládal vlastní verzi události, námitky se ve skutečnosti týkaly procesní stránky věci a směřovaly k revizi skutkových zjištění. Nedůvodnou v tomto ohledu Nejvyšší soud shledal procesní námitku stěžovatele stran jeho neúčasti na vyšetřovacím pokusu, jakož odmítl i obecnou, ničím nepodloženou námitku o tendenčním hodnocení důkazů soudy nižších stupňů (str. 6 napadeného usnesení). Nejvyšší soud zdůraznil, že do skutkových zjištění soudu prvního a druhé stupně zásadně nezasahuje, činí tak jen tehdy, jestliže mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů je extrémní nesoulad. V daném případě však taková situace nenastala. Z pohledu uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu pak Nejvyšší soud shledal relevantní, avšak neopodstatněnou, toliko námitku stěžovatele, že jeho jednání lze s ohledem na absenci úmyslu usmrtit poškozeného vyhodnotit toliko jako pokus zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 145 odst. 1 tr. zákoníku. Nejvyšší soud se však ztotožnil s právní kvalifikací jednání stěžovatele učiněnou obecnými soudy, neboť o úmyslu stěžovatele svědčila právě ona časová prodleva mezi jeho příchodem, kdy kopal a bouchal do dveří a setrváním na místě činu a vyčkáním na okamžik, kdy se silueta poškozeného objevila v okně. Jednání stěžovatele za racionální pak označil i soudní znalec (str. 10 napadeného usnesení).

15. Dlužno dodat, že ačkoliv stěžovatel výše citované usnesení Nejvyššího soudu zahrnul do petitu ústavní stížnosti, relevantní důvody, proč je pokládá za protiústavní, však neuvedl, a ani Ústavní soud žádné neshledává. Lze konstatovat, že jeho kvalifikace dovolání, coby zjevně neopodstatněného, pak s ohledem na výše uvedené z ústavněprávních hledisek obstojí.

16. Ústavní soud ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu (jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah), zde zjistitelné nejsou.

17. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. října 2020

Jiří Zemánek v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru