Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 2354/11 #1Usnesení ÚS ze dne 22.09.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Brno
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo n... více
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
dítě
výživné/pro dítě
rodiče
EcliECLI:CZ:US:2011:3.US.2354.11.1
Datum podání09.08.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 32 odst.4

Ostatní dotčené předpisy

94/1963 Sb., § 96 odst.1, § 85 odst.2, § 85a odst.1, § 85 odst.3

99/1963 Sb., § 132, § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 2354/11 ze dne 22. 9. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 22. září 2011 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti S. O., zastoupené JUDr. Danielou Trávníčkovou, advokátkou se sídlem Svitavská 1, 678 01 Blansko, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. května 2011 sp. zn. 37 Co 54/2011, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatních ohledech splňuje náležitosti a podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka napadá rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 17. 5. 2011 sp. zn. 37 Co 54/2011 pro údajné porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 a čl. 90 Ústavy ČR.

Okresní soud v Blansku rozhodl o úpravě výkonu rodičovské zodpovědnosti nezletilých T. a J. O. po rozvodu manželství jejich rodičů tak, že nezletilého T. a J. svěřil do výchovy jejich matky (v řízení před Ústavním soudem stěžovatelky) a jejich otci uložil povinnost přispívat na jejich výživu částkami 5 000,- Kč a 3 500,- Kč měsíčně.

Krajský soud v Brně ústavní stížností napadeným rozsudkem ze dne 17. 5. 2011 sp. zn. 37 Co 54/2011 změnil rozsudek soudu prvního stupně ohledně výše výživného nezletilých dětí tak, že ho zvýšil na částku 6 000,- Kč a 4 000,- Kč měsíčně.

V odvolacím řízení bylo dokazování doplněno daňovými přiznáními otce za roky 2007, 2008 a 2010, zprávou o výdělku stěžovatelky za období říjen 2010 až únor 2011 a rodným listem nezletilého J., přičemž soud konstatoval, že rodiče nezletilých dětí nevedou společnou domácnost od 1. 1. 2006, takže od této doby vznikla otci nezletilých povinnost přispívat na jejich výživu. Protože stěžovatelka podala návrh na úpravu práv a povinností rodičů k nezletilým dětem dne 8. 10. 2010, bylo možné provést úpravu tři roky zpětně od tohoto data. Odvolací soud konstatoval, že příjmy otce v roce 2010 vzrostly, jeho výdělkové možnosti se narozením syna J. však nezměnily a odvolací soud tak s ohledem na výsledky doplněného dokazování změnil rozsah výživného pro nezletilé. Současně odvolací soud stručně shrnul, z jakých skutkových zjištění vycházel při výpočtu tzv. dlužného výživného.

II.

Z obsáhlého a podrobného odůvodnění ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka především oponuje skutkovým zjištěním obou obecných soudů, pokud jde o určení výše výživného pro nezletilého T. a J. a tzv. dlužného výživného, přičemž částky určené odvolacím soudem považuje za nesprávné.

V této souvislosti stěžovatelka namítá, že oba obecné soudy pochybily, pokud část peněžitého plnění poskytnutého otcem oběma nezletilým "započetly" do celkové výše výživného, hrazeného otcem oběma nezletilým. Podle názoru stěžovatelky je nutné přesně oddělit tu část peněžitého plnění, která je určena na výživné pro nezletilé, od poskytnutých finančních prostředků určených na jiná plnění, resp. ta, která jdou nad rámec výživného na příležitostné dárky pro obě děti. Stěžovatelka proto nesouhlasí jak s výší částky uvedené v rozsudku odvolacího soudu, která byla otcem nezletilých zaplacena v době od dubna 2009 do 30. 11. 2010 na výživném pro obě nezletilé děti, tak s výší a rozsahem plnění poskytnutého otcem nezletilých nad rámce výživného do doby rozhodnutí soudu prvního stupně tak, jak byly označeným soudem v odůvodnění napadeného rozsudku vyčísleny, a které považuje za "nadnesené a neprokázané".

I když odvolací soud doplnil dokazování při stanovení rozsahu vyživovací povinnosti k nezletilým dětem o daňová přiznání otce nezletilých za roky 2007, 2008 a 2010, přičemž při jejich hodnocení vzal v úvahu tam uvedený daňový základ, stěžovatelka zpochybňuje výši a nezbytnost výdajů spojených s podnikáním otce, které považuje za "fiktivní", neboť jsou uplatňovány jen v souvislosti s požadavky výpočtu daně z příjmu osoby samostatně výdělečně činné.

Rozhodnutí odvolacího soudu označuje stěžovatelka za nedostatečně odůvodněné, neboť označený soud sice ke zjištění skutkového stavu projednávané věci provedl celou řadu důkazů, některé z nich v odůvodnění pouze zmínil, aniž je jakkoli hodnotil (majetkové a výdělkové poměry otcovy přítelkyně). Takový postup odvolacího soudu stěžovatelka považuje za porušení svých procesních práv, konkrétně za porušení principu rovnosti účastníků řízení a porušení zásad uvedených v ustanovení § 132 o. s. ř.

Odvolací soud prý interpretoval a aplikoval § 85 odst. 2, odst. 3, § 96 odst. 1 a § 99 zákona o rodině v extrémním nesouladu s obsahem těchto právních norem, jakož i s konstantní judikaturou obecných soudů.

III.

Ústavní soud po posouzení námitek stěžovatelky a jejích tvrzení o údajném porušení ústavně garantovaných práv dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srovnej čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy ČR).

K námitkám stěžovatelky týkajícím se oblasti dokazování je třeba připomenout, že rozsah dokazování a způsob hodnocení důkazů spadá do výlučné pravomoci obecných soudů. Obecný soud má v rámci normativního obsahu aplikovaných podústavních norem dostatečný prostor k tomu, aby každý případ po provedení potřebných důkazů individuálně posoudil a rozhodl. Ústavnímu soudu nepřísluší do tohoto procesu vstupovat. Jeho úkolem je pouze ověřit, zda obecný soud při svém rozhodování nevybočil ze zákonného rámce způsobem natolik extrémním, že by jeho rozhodnutí bylo nepochybně nespravedlivé a v důsledku porušení ústavních procesních principů naprosto neudržitelné.

Ústavní soud pochybení, která by byla ústavněprávně relevantní, neshledal. Na projednávaný případ v rovině jednoduchého práva dopadají ustanovení § 85, § 85a, § 96 a § 98 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o rodině").

Podle ustanovení § 85 odst. 2 zákona rodině oba rodiče přispívají na výživu svých dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů; dítě má právo podílet se na životní úrovni svých rodičů. Při určení výživného přihlédne soud k odůvodněným potřebám nezletilých, jakož i ke schopnostem, možnostem a majetkovým poměrům povinného. Řízení ve věcech péče o nezletilé je řízením nesporným, které je ovládáno zásadou vyšetřovací. Soud je tedy v jeho rámci povinen provést i jiné důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu, než byly ty, které byly účastníky řízení navrhovány (§ 120 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "o. s. ř."). Vedle hlediska fakticky dosahovaných příjmů je nutné vzít v úvahu i celkové majetkové poměry povinného (v projednávané věci otce nezletilých dětí) a jeho životní styl. Protože právní úprava zdůrazňuje princip potencionality příjmů (nikoli fakticity), není možné opomenout i hledisko možných příjmů, které by povinný vzhledem ke svým schopnostem mohl dosahovat.

Jestliže je povinným rodič, který má příjmy z jiné než závislé činnosti, které podléhají dani z příjmů (§ 85a zákona o rodině), je povinen soudu prokázat své příjmy, případně, zejména pokud jsou takovéto listinné doklady (např. daňová přiznání) nevěrohodné či neúplné, zkoumá soud i další podklady pro zjištění majetkových poměrů povinného. V projednávané věci odvolací soud posuzoval údaje, vyplývající z daňových přiznání otce nezletilých, za několik uplynulých let. Zjištění soudu, že otec nezletilých disponuje měsíčně minimálně částkou okolo 50 000,- Kč, které odpovídá soudem určená výše výživného, opřel odvolací soud i o výsledky dokazování a skutková zjištění, k nimž dospěl již soud prvního stupně. Postup odvolacího soudu, který pro stanovení výše výživného zjišťoval nejen příjem otce nezletilých z jiné než závislé činnosti, ale také jeho majetkové poměry a životní úroveň jeho i celé jeho rodiny, nelze označit za nezákonný či dokonce neústavní. Zvolený postup odpovídá zákonným kritériím, stanoveným především v ustanovení § 85 a § 96 zákona o rodině. Rovněž právní závěr o finančních možnostech otce nezletilých, které se oproti době minulé nezměnily ani v souvislosti s narozením nezletilého J., byť v porovnáním s příjmy roku 2009 vzrostly, není možné považovat za extrémně nesouladný s vykonanými důkazy, neboť z napadeného rozsudku a z rozsudku soudu prvního stupně je možné identifikovat rámec, ve kterém se volná úvaha soudu při určení výše výživného pohybovala.

V usnesení ze dne 4. 9. 2008 sp. zn. II. ÚS 1193/08 Ústavní soud v souvislosti s ustanovením § 96 zákona o rodině zdůraznil, že Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat kritéria výživného stanovená v citovaném ustanovení zákona o rodině (shodně viz např. II. ÚS 98/05, I. ÚS 32/06, II. ÚS 1934/07), neboť "je totiž zásadně věcí obecných soudů, aby hlediska určení výživného, stanovená tímto ustanovením, uváděly v život aplikací v jednotlivých individuálních případech. Není a nemůže být v pravomoci Ústavního soudu detailně přezkoumávat závěry obecných soudů, na jejichž základě stanovily výživné". Zpochybnění věcné správnosti skutkových zjištění obecných soudů samo o sobě důvodnost závěru o porušení ústavnosti nezakládá, pokud není výrazem zjevného faktického omylu či excesu. O takový případ se v projednávané věci nejedná.

Stěžovatelka svými námitkami staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecných soudů, neboť se zjevně domnívá, že v řízení o předmětné ústavní stížnosti je nutné se zabývat a vypořádat se všemi detaily, které se vážou k uplatněným námitkám. S ohledem na výše uvedené, že třeba zdůraznit, že tak tomu není. Nelze souhlasit rovněž s právním názorem stěžovatelky, že odvolací soud porušil svoji povinnost uloženou mu v ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř., pokud rovněž podrobně nerozvedl, které konkrétní položky plnění poskytnutého otcem nezletilých v uplynulém období započítal do výživného a které nikoli. Podle odborné literatury je pojem "výživné" chápán poněkud šířeji, než se zřejmě domnívá stěžovatelka. Do výživného je možné v obecné rovině zahrnout jak prostředky na výživu ve vlastním smyslu slova, tak i potřeby další (hmotné a kulturní potřeby, sportovní a zájmová činnost atd). Jestliže tedy otec nezletilých hradil náklady např. na sportovní vybavení, náklady na školní zájezd, letní tábor apod., nejde o příležitostné "dárky", ale o potřeby sloužící k uspokojování potřeb nezletilých dětí, které by v opačném případě, tedy pokud by nebyly zaplaceny otcem, musely být uhrazeny s největší pravděpodobností stěžovatelkou. Jejich "započítání" do výživného jako poskytování určitého naturálního plnění nelze považovat za pochybení soudu, rozhodujícího o výši výživného (srovnej: M. Hrušáková a kolektiv: Zákon o rodině. Zákon o registrovaném partnerství. Komentář. 4 vydání. 2009, str. 458, str. 462).

Obdobně se nelze ztotožnit s názorem, vyjádřeným v předmětné ústavní stížnosti, že soud nemůže zkoumat, je-li určována vyživovací povinnost i za dobu minulou, i výši plnění výživného již rodičem v minulosti poskytovaného na základě dohody. I takové plnění musí nutně odpovídat hlediskům uvedeným v ustanovení § 96 odst. 1 zákona o rodině. Bylo tedy správné, jestliže odvolací soud při stanovení výživného tři roky zpět od podání návrhu přezkoumal rozsah otcem poskytnutého plnění a "přeplatek", tedy tu část plnění, která neodpovídala rozsahu soudem určeného výživného, započetl na dlužné výživné.

S ohledem na výše uvedené, Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně byla porušena ústavně zaručená práva a svobody stěžovatelky, a proto ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. září 2011

Jiří Mucha

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru