Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 2353/14 #1Usnesení ÚS ze dne 29.01.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSTÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - MSZ Praha
POLICIE - KŘ policie hl. města Prahy, Služba kriminální policie a vyšetřování - Odbor hospodářské kriminality
Soudce zpravodajKůrka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní/obvinění a stíhání
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhod... více
Věcný rejstříkDůkaz
trestní stíhání/zahájení
orgán činný v trestním řízení
EcliECLI:CZ:US:2015:3.US.2353.14.1
Datum podání14.07.2014
Napadený akt

rozhodnutí jiné

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

127/2005 Sb.

141/1961 Sb., § 160 odst.1, § 88a


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 2353/14 ze dne 29. 1. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Ing. Michala Augustina, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Kramperou, advokátem se sídlem v Praze 5, Kořenského 15/1107, proti usnesení Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 12. 6. 2014 sp. zn. 1 KZV 69/2014 a usnesení Policie ČR, Krajského ředitelství policie hl. města Prahy, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality ze dne 31. 3. 2014 č. j. KRPA-45347-124/TČ-2013-000095-SEL, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud pro porušení čl. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 13 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") zrušil v záhlaví označená rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení.

Policejní orgán shora uvedeným usnesením zahájil trestní stíhání stěžovatele pro přečin porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže podle ustanovení § 248 odst. 1 písm. h) tr. zákoníku spáchaného ve formě účastenství podle ustanovení § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku.

Instanční stížnost stěžovatele proti tomuto usnesení Městské státní zastupitelství ústavní stížností rovněž napadeným usnesením zamítlo [§ 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu].

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že jeho trestní stíhání je nezákonné, neboť bylo zahájeno a vede se výhradně na základě důkazů, k jejichž opatření došlo v rozporu se zákonem, aniž existují jiné důkazy, které by toto trestní stíhání relevantně odůvodňovaly. Stěžovatel uvádí, že policejní orgán jednání konkretizovaných hlavních podezřelých zasazuje do období od března 2012 do srpna téhož roku a z usnesení o zahájení trestního stíhání vyplývá, že jeho inkriminované jednání spadá do stejného období; použitými důkazy jsou ty, jež policejnímu orgánu předala společnost Seznam.cz, a. s., na základě příkazu Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 22. 2. 2013 sp. zn. 1 Nt 1418/2013 (§ 88a odst. 1 tr. řádu), a které představují obsah e-mailové korespondence a provozní a lokalizační údaje pocházející ze specifikovaného e-mailového účtu v období od 1. 1. 2012 do 31. 12. 2012. Stěžovatel odtud dovozuje, že orgány činné v trestním řízení nesměly od společnosti Seznam.cz, a.s. požadovat předání obsahu e-mailových zpráv za jakékoliv období, a to ani provozních a lokalizačních údajů za období starší než 6 měsíců (§ 97 odst. 3 zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých zákonů). Contra legem opatřené materiály nemohou sloužit policejnímu orgánu ke zdůvodnění trestního stíhání, a nemohou ani tvořit součást trestního spisu. Neobstojí rovněž poukaz Městského státního zastupitelství v Praze na soulad předmětného postupu s příkazem Obvodního soudu pro Prahu 10.

Ústavní soud je podle ustanovení čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího článku 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody.

Z hlediska ústavněprávního přezkumu napadených rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení je třeba zdůraznit, že zasahování do jejich rozhodování v přípravném řízení Ústavní soud považuje, s výjimkou situací zcela mimořádných, kupříkladu je-li současně dotčena osobní svoboda jednotlivce (srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 46/96 a IV. ÚS 582/99), za - všeobecně - nepřípustné, případně nežádoucí (srov. nález sp. zn. III. ÚS 62/95, usnesení sp. zn. IV. ÚS 316/99, I. ÚS 486/01, IV. ÚS 213/03, IV. ÚS 262/03 a další). Možnost ingerence Ústavního soudu do přípravného řízení je pojímána restriktivně, s omezením jen na ta vybočení z hranic podústavního práva, jež jsou povahy extrémní. Jinak řečeno, "kasační intervence má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení jednoduchého práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesněprávnímu rámci a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit" (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 674/05).

Zdrženlivost v zásazích proti usnesení o zahájení trestního stíhání Ústavní soud prolomil jen pro zcela mimořádné situace, pro něž je charakteristická existence zjevné libovůle v rozhodování (srov. nález sp. zn. III. ÚS 511/02); i zde však Ústavní soud vyložil, že mu nepřísluší jakkoli přezkoumávat po věcné stránce rozhodnutí o zahájení trestního stíhání ve smyslu jeho opodstatněnosti, neboť jde o otázku náležející výlučně do pravomoci příslušných orgánů činných v trestním řízení. "Mimořádnost" odůvodňující zásah Ústavního soudu lze spatřovat kupříkladu v takovém odůvodnění rozhodných usnesení, jímž byly rozhodovací důvody vyloženy "obecným a povšechným způsobem", jímž na konkretizované a nikoli bezvýznamné námitky bylo reagováno "apodiktickým a v podstatě nic neříkajícím závěrem", dle něhož byl napadený postup "shledán zcela oprávněným", aniž by bylo možno na rozhodovací důvody alespoň usuzovat.

V mezích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud v procesních postupech orgánů činných v trestním řízení porušení ústavních práv a svobod stěžovatele neshledal.

Stěžovatel nedoceňuje, že není smyslem usnesení o zahájení trestního stíhání vyřešit všechny sporné otázky skutkové a právní, které se jím otevírají; odlišný názor orgánů činných v trestním řízení o trestněprávním hodnocení vymezeného skutku vybočení z mezí čl. 8 odst. 2, resp. čl. 36 odst. 1 Listiny sám o sobě nezakládá, a to rovněž proto, že napadeným rozhodnutím (a jemu předcházejícím usnesením policejního orgánu) není předjímán výsledek řízení ve věci samé. Důvodnost obvinění obsaženého v usnesení o zahájení trestního stíhání je předmětem celého trestního řízení a Ústavnímu soudu v této souvislosti přísluší se otázkou ochrany základních práv a svobod zabývat zásadně až po jeho ukončení a vyčerpání všech procesních prostředků podle trestního řádu (srov. sp. zn. III. ÚS 539/98).

Stěžovatel přitom důvody, jež by měly ospravedlňovat kasační zásah Ústavního soudu již v tomto stádiu trestního stíhání, v ústavní stížnosti relevantně neuvádí.

Je - ohledně popisu a právního posouzení skutku, pro nějž je stěžovatel stíhán - připomenout, co Ústavní soud již opakovaně zdůraznil, že na usnesení policejního orgánu nelze mít v počátečním stadiu trestního řízení přepjaté nároky. Z hlediska ústavních garancí práva na obhajobu je podstatná identifikace skutku tak, aby nemohl být zaměněn s jiným (§ 160 odst. 1 věta druhá tr. řádu), tedy aby byl obviněný seznámen s tím, co je mu kladeno za vinu. Formulaci zachycující skutek v jeho základních obrysech tak, jako je tomu v daném případě, proto nelze mít za nepřijatelně nedostatečnou. K zahájení trestního stíhání postačí vyšší stupeň pravděpodobnosti nasvědčující tomu, že obviněný spáchal skutek způsobem popsaným ve skutkové větě usnesení o zahájení trestního stíhání, a odtud se odvíjí adekvátní úroveň obsahové preciznosti jednotlivých náležitostí rozhodnutí; trestná činnost, jak Ústavní soud často uvádí, "nemusí (a ani nemůže) být v tomto stadiu prokázána a posléze ve skutkové větě popsána natolik spolehlivě v míře, jako je tomu např. u podané obžaloby (§ 176 tr. řádu)". Ústavněprávní roviny tudíž nedosahuje spor o větší či menší míru úplnosti popisu skutku, resp. výstižnosti jeho určení, stejně jako opodstatněnosti závěru o důvodnosti trestního stíhání.

Ve vztahu k výše formulovaného závěru, že stěžovatelova oponentura týkající se důkazů, které považuje za nezákonné, je procesně předčasná, se patří dodat, že Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 24/10 ze dne 22. 3. 2011, 94/2011 Sb., v odst. 51 konstatoval, že za nejednoznačné a vzhledem k rozsahu a citlivosti uchovávaných údajů za zcela nedostačující lze již označit vymezení samotné doby jejich uložení, a to v rozmezí "ne kratší než 6 měsíců a delší než 12 měsíců", od jejíhož uplynutí se odvíjí povinnost uvedené údaje zlikvidovat.

Ústavní soud v usnesení sp. zn. III. ÚS 2661/12 ze dne 28. 2. 2013 poznamenal, že ačkoliv svým nálezem Pl. ÚS 24/11 ze dne 20. 12. 2011, 43/2012 Sb., ustanovení § 88a tr. řádu, ve znění pozdějších předpisů, zrušil uplynutím dne 30. 9. 2012, neznamená to absolutní nezákonnost a protiústavnost všech rozhodnutí vydaných na jeho základě. Je namístě též připomenout usnesení sp. zn. IV. ÚS 1407/10 ze dne 11. 4. 2011 a sp. zn. I. ÚS 3783/11 ze dne 25. 7. 2012, v němž Ústavní soud deklaroval, že přístup obecných soudů k důkazu získanému na základě zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o elektronických komunikacích), ve znění pozdějších předpisů, je upraven v odst. 59 nálezu sp. zn. Pl. ÚS 24/10 ze dne 22. 3. 2011, 94/2011 Sb., podle nějž použitelnost již vyžádaných údajů pro účely trestního řízení je třeba posuzovat z hlediska proporcionality zásahu do práva na soukromí v každém jednotlivém individuálním případu, přičemž obecné soudy budou muset především vážit závažnost trestného činu, který měl být naplněn skutkem, pro nějž je vedeno trestní řízení, ve kterém mají být vyžádané údaje využity.

Současně nelze přehlížet, že Ústavní soud v usneseních sp. zn. III. ÚS 2260/10 ze dne 8. 3. 2012 a sp. zn. III. ÚS 3318/09 ze dne 19. 7. 2012 dal najevo, že i kdyby bylo zjištěno, že některý důkaz byl v trestním řízení získán nezákonným, nebo dokonce protiústavním postupem, znamenalo by to toliko to, že tento konkrétní vadně provedený důkaz je v daném řízení nepoužitelný a nelze k němu při dokazování viny přihlédnout. Je-li však pachatelova vina spolehlivě prokázána též jinými důkazy, které nemají původ v nezákonném postupu, nic nebrání tomu, opřít odsuzující rozsudek o tyto jiné důkazy. Jinými slovy, výskyt nezákonného důkazu nevede k nepoužitelnosti všech ostatních (jiných) důkazů. Ani tak rigorózní důkazní teorie, jako je doktrína ovoce z otráveného stromu (fruits of poisonous tree doctrine), nezastává názor, že výskyt nezákonného důkazu způsobuje nepoužitelnost všech důkazů, opatřených v daném řízení. Nepoužitelnost se týká toliko těch důkazů, jež jsou od nezákonného důkazu kauzálně odvozeny.

Pro daný stav je tedy postačující konstatování, že dosavadní postup v záhlaví označených státních orgánů netrpí zjevným excesem, který by odůvodňoval zásah Ústavního soudu již v této fázi trestního řízení (srov. mutatis mutandis nálezy sp. zn. Pl. ÚS 19/93 a IV. ÚS 158/2000).

Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod. V daném stádiu se přitom nejedná o řízení kontradiktorní.

Z výše řečeného se podává, že tak je tomu i ve věci stěžovatele.

Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu bez jednání usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. ledna 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru