Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 2351/11 #1Usnesení ÚS ze dne 13.10.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - VS Praha
SOUD - KS Ústí nad Labem
Soudce zpravodajKůrka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkinterpretace
náklady řízení/úhrada nákladů státem
EcliECLI:CZ:US:2011:3.US.2351.11.1
Datum podání09.08.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., § 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 142 odst.1, § 148 odst.1


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 2351/11 ze dne 13. 10. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Jana Musila a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. K., zastoupené Mgr. Miroslavem Kadlecem, advokátem se sídlem Dubá Zakšín, Zakšín 4, proti usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 5. 2011 č. j. 11 Cmo 186/2010-156 a Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci ze dne 4. 1. 2010 č. j. 30 C 12/2008-88, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená usnesení obecných soudů, vydaná v její věci žaloby pro zmatečnost, a to pro porušení práva na spravedlivý proces zakotveného v článku 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"); obsahově stížnost směřuje výlučně proti jejich nákladovým výrokům.

Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 19. 5. 2011 č. j. 11 Cmo 186/2010-156 potvrdil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 4. 1. 2010 č. j. 30 C 12/2008-88, jímž byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba pro zmatečnost a stěžovatelce uložena povinnost nahradit žalované České republice - Ministerstvu financí, zastoupené advokátem, náklady řízení ve výši 12.764,40 Kč, a dalším výrokem uložil stěžovatelce zaplatit na nákladech odvolacího řízení 10.320 Kč. Konstatoval, že je mu známa nálezová judikatura Ústavního soudu týkající se účelnosti nákladů řízení vynaložených státem na právní zastoupení, a s odkazem na usnesení sp. zn. II. ÚS 986/09 dovodil, že ukládaná povinnost k náhradě nákladů řízení nepředstavuje procesní vybočení z mezí ústavnosti.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyjadřuje přesvědčení, že náklady advokátního zastoupení Ministerstva financí nejsou náklady účelně vynaloženými, neboť nešlo o věc vybočující z běžné praxe tohoto státního orgánu, jestliže se v původním řízení domáhala vydání potvrzení o zdanitelných příjmech; k hájení svých práv a zájmů před soudem v takové záležitosti je Ministerstvo financí dostatečně personálně a odborně vybaveno. Kromě toho soudy měly přihlédnout ke skutečnosti, že nedisponuje dostatkem finančních prostředků, aby své zájmy hájila prostřednictvím advokáta.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

Stěžovatelka se v ústavní stížnosti - jakožto jediného ústavněprávního argumentu - dovolává porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, jímž je garantováno, že každý se může domáhat svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.

Toto právo jí však upřeno nebylo potud, že se jí dostalo náležitého postavení účastníka řízení, proti rozhodnutí soudu prvního stupně měla k dispozici opravný prostředek, který využila, a odvolací soud se jím zabýval věcně. Nikterak se přitom nenaznačuje, že se jí nedostalo možnosti využít zákonem stanovených procesních práv, resp. že by její postavení v řízení postrádalo znaky postavení ve vztahu k druhé procesní straně rovného.

To je v zásadě vše, co z čl. 36 odst. 1 Listiny lze pro ústavněprávní přezkum vyvodit. Neplyne odtud garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatelka za správné pokládá.

Výjimkou jsou - v obecné rovině - situace, kdy interpretace podústavního práva, již obecné soudy zvolily, založila porušení některého (jiného) základního práva stěžovatele (o což zde nejde) anebo je výrazem flagrantního ignorování příslušné kogentní normy či zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jež je v soudní praxi respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli.

Speciálně k otázce náhrady nákladů řízení, o niž jde v dané věci, se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05); povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti povýtce způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Východisko pro připouštěnou výjimku bylo v předchozím předestřeno; vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, musí zmíněné "kvalifikované vady" dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.

Nic z uvedených podmínek pro zásah Ústavního soudu stěžovatelčině ústavní stížnosti nesvědčí; stěžovatelka toliko polemizuje s odvolacím soudem na úrovni jím užitého podústavního práva a sama nikterak nedává najevo, proč by spor o výklad ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. (v otázce "účelného uplatňování práva") měl nabýt ústavněprávního rozměru. Stěžovatelka zjevně podléhá představě, že Ústavní soud je nadán speciální pravomocí pro přezkum nákladových rozhodnutí obecných soudů, a to patrně proto, že jiné (třetí) instance (když dovolání není přípustné) již není.

Odvolací soud se otázkou náhrady nákladů řízení adekvátně zabýval a podrobně své rozhodnutí odůvodnil, též se zřetelem k názorům, vyjádřeným v judikatuře Ústavního soudu, a není ani v zásadní kolizi s těmi nálezovými rozhodnutími, na které upozorňuje stěžovatelka; odůvodnění jeho rozhodnutí má logickou základnu a je i rozumně obhajitelné. Stěžovatelka totiž nedoceňuje, že její "záležitost" nebyla jen "daňová" (v hmotněprávním vyjádření), nýbrž jejím základem byl primárně spor procesního původu, identifikovaný instrumentem žaloby pro zmatečnost, resp. jejími zákonnými důvody, jichž se stěžovatelka dovolávala.

Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.

Z předchozího - ve vztahu k vyloženým podmínkám zásahu Ústavního soudu do rozhodování soudů obecných - plyne, že právě tak je tomu v dané věci.

Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatelky jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudunení odvolání přípustné.

V Brně dne 13. října 2011

Jiří Mucha

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru