Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 235/97Usnesení ÚS ze dne 08.12.1997

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajHolländer Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost - § 43/1/e)
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/záruka dědění
Věcný rejstřík
EcliECLI:CZ:US:1997:3.US.235.97
Datum podání03.07.1997

přidejte vlastní popisek

III.ÚS 235/97 ze dne 8. 12. 1997

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

III. ÚS 235/97-13

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENI

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci navrhovatele M.P., zastoupeného advokátem JUDr. J.H., o stížnosti ze dne 30. června 1997, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Návrhem, podaným ve lhůtě stanovené v § 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., se stěžovatel domáhal přezkoumání rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. dubna 1997. Uvedl, že označený soud zamítl dovolání, které podal proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. dubna 1994, sp. zn. 12 Co 20/94, jímž, podle jeho přesvědčení, soud nesprávně rozhodl ve věci určení neplatnosti vydědění navrhovatele zůstavitelem dne 30. května 1983. Soud dospěl k závěru, že navrhovatel v žalobě vybočil z rámce rozhodnutí státního notářství, kterým mu bylo podání žaloby uloženo, pro žalobu na určení ve smyslu § 80 písm. c) obč. soudního řádu pak neshledal důvody, a proto potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 26. října 1993, kterým byl návrh zamítnut. Stěžovatel poukázal na průběh celého řízení, jeho délku, obsah předcházejících rozhodnutí a na skutečnost, že odvolací soud nepřipustil změnu návrhu, kterou učinil po rozhodnutí soudu 1. stupně. Vzhledem k tomu, že se Nejvyšší soud s jeho námitkami nevypořádal, považuje jeho rozsudek, stejně jako rozsudek soudu I. stupně a soudu odvolacího, za rozhodnutí, porušující jeho práva, zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 1 úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Navrhl, aby ústavní soud z označených důvodů rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Cdon 518/96, ze dne 22. dubna 1997, rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 12 Co 20/94-68 a Obvodního soudu Praha 4 č. j. 29 C 26/91-54 zrušil.

Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou. Ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje [§ 72 odst. 1 písm. a), § 75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb.].

111. ÚS 235/97-14

Z obsahu stížnosti, spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 29 C 26/91 a Státního notářství pro Prahu 4 sp. zn. 4 D 1840/87 bylo zjištěno, že v pozůstalostním řízení po zemřelém R.P., otci stěžovatele, byla předložena závěť jmenovaného, pořízená 30, května 1983 ve prospěch manželky B.P. Závěť' obsahuje i projev vůle zůstavitele vydědit stěžovatele, uvádí i důvody pro jeho vydědění. Dále byla předložena listina ze dne 30. května 1983 o vydědění stěžovatele a okolnostech, které zůstavitele k tomu vedly. Státní notářství pro Prahu 4 svým rozhodnutím ze dne 1. května 1990, č. j. 4 D 1840/87-42, uložilo stěžovateli, který popíral důvody vydědění, aby podal u příslušného soudu žalobu na určení, že zůstavitel neměl důvody pro vydědění, uvedené v listině o vydědění ze dne 30. května 1983, a to proti pozůstalé manželce B.P. Žaloba, v níž se stěžovatel domáhal určení, že jeho vydědění ze dne 30. května 1983, učiněné zůstavitelem R.P., je neplatné, byla zamítnuta s poukazem na § 80 písm. c) o. s. ř., když podle názoru soudu žalobce, jehož návrh nebyl v souladu s rozhodnutím státního notářství, vymezujícím přesně předmět řízení, neprokázal naléhavost právního zájmu na jím podané žalobě.V odvolacím řízení nebyla připuštěna změna návrhu a odvolací soud rozsudek soudu 1. stupně, jako věcně správný, potvrdil. Dovolání stěžovatele bylo rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Cdon 518/96 dne 22. dubna 1997 zamítnuto. Nejvyšší soud neshledal pochybení v postupu a rozhodnutí Městského soudu v Praze při aplikaci § 80 písm. c) obě. soudního řádu ani pokud nepřipustil změnu žalobního petitu, když neodpovídal požadavku určitosti návrhu ve smyslu § 79 odst. 1 a § 205 odst. 1 obě. soudního řádu. Dále bylo zjištěno, že řízení o dědictví bylo ukončeno rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. 4 D 1840/87-97, ze dne 14. března 1996, jímž byl určen rozsah majetku zůstavitele, a č. j. 4 D 1840/87-100, ze dne 4. dubna 1996, kterým mj. bylo potvrzeno, že určené dědictví nabyla jako jediná dědička ze závěti pozůstalá manželka B.P. Odvolání stěžovatele bylo usnesením Městského soudu v Praze č. j. 24 Co 228/97-12,8 dne 31. října 1997 odmítnuto s tím, že odvolatel pro vydědění nebyl účastníkem řízení o určení rozsahu a nabytí dědictví. Současně byl v odůvodnění usnesení poučen o možnosti domáhat se u soudu práva na dědictví proti pozůstalé manželce, která dědictví nabyla, poněvadž rozhodnutí vydaná v řízení o dědictví, jehož nebyl účastníkem, žalobě podle § 485 a násl. obě. zákona nebrání, přičemž byl upozorněn i na délku promlčecí lhůty a její počátek pro případné podání žaloby.

S ohledem na výše uvedené, na znění § 485 odst. 1, §§ 101 a 105 obč. zákona je nepochybné, že citovaná ustanovení občanského zákona dávají stěžovateli možnost využít je k podání žaloby o vydání dědictví a tedy k ochraně jeho tvrzeného dědického práva. Za tohoto stavu bylo nutno stížnost k Ústavnímu soudu považovat za nepřípustnou a odmítnout ji tak, jak ve výroku obsaženo [§ 75 odst. 1, § 43 odst. 1 písm. f) zák. č. 182/1993 Sb.].

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně 8. prosince 1997

JUDr. Pavel Holländer soudce zpravodaj

2

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru