Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 235/03Usnesení ÚS ze dne 09.10.2003

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajMucha Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní/vazba
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
Věcný rejstříkvazba/důvody
vazba/limit délky
EcliECLI:CZ:US:2003:3.US.235.03
Datum podání06.05.2003
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí jiné

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 67, § 71

2/1993 Sb., čl. 8 odst.2


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 235/03 ze dne 9. 10. 2003

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

III. ÚS 235/03

Ústavní soud rozhodl dne 9. října 2003 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Evy Zarembové mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. Ben M. S. O., zastoupeného Mgr. V. C., advokátem, proti usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 9. ledna 2003, sp. zn. Nt 6671/2002, a ze dne 17. dubna 2003, sp. zn. Nt 6540/2003, s návrhem na rozhodnutí o naléhavosti věci, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností ze dne 5. května 2003, podanou včas (§ 72 odst. 2 zák. č.

182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákon) a co do formálních náležitostí i jinak ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadá stěžovatel ve své vazební věci pravomocné usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne

17. dubna 2003 (Nt 6540/2003) a tvrdí, že bylo vydáno v rozporu s čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR, čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

Podle odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel - stručně shrnuto - tvrdí, že nebyl vzat do vazby řádným způsobem, neboť jeho trestní stíhání bylo zahájeno usnesením, které nesplňovalo náležitosti § 160 odst. 1 tr. ř. V usnesení o zahájení trestního stíhání chybí popis podstatných skutečností, tj. popis konkrétního jednání tak, aby popsaný skutek nemohl být zaměněn s jiným. Stěžovatel se proto domnívá, že usnesení o jeho ponechání ve vazbě bylo vydáno v rozporu se zákonem, který stanoví, že do vazby lze vzít pouze osobu, proti níž bylo zahájeno trestní stíhání. Stěžovatel poukazuje i na usnesení ze dne 11. prosince 2002, jímž bylo jeho trestní stíhání rozšířeno o další skutky a tvrdí, že mu není jasné, pro jaké skutky je tedy stíhán usnesením ze dne 28. května 2002. Dále tvrdí, že jestliže z usnesení o zahájení trestního stíhání nejsou patrny ani základní skutečnosti toho, co je mu kladeno za vinu ve vztahu ke skutkové podstatně trestného činu, je mu odňato právo na obhajobu. Stěžovatel rovněž brojí proti tomu, že soud rozhodl jedním usnesením o zamítnutí jeho stížnosti a stížnosti obviněného H. K. Ben M. Toto "kolektivní rozhodnutí" má i shodné odůvodnění a nebylo přihlédnuto k individualizaci jejich jednání. Stěžovatel dále tvrdí, že soud měl o vazbě rozhodnout ve veřejném zasedání a v této souvislosti odkazuje na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva. Dle jeho názoru bylo vhodné dovodit konání veřejného zasedání s odkazem na čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod za použití analogie, která je v trestním právu procesním zásadně přípustná. Stěžovatel z těchto důvodů navrhl zrušit usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 17. dubna 2003 (Nt 6540/2003) a současně podal návrh na rozhodnutí o naléhavosti věci.

Stěžovatel v doplnění k ústavní stížnosti ze dne 8. července 2003 poukázal i na to, že mu nebyl doručen písemný překlad usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne

28. května 2002. Za usnesení je sice založen nějaký arabský text, který není datován, není tlumočníkem podepsán a opatřen otiskem jeho pečeti. Trestní stíhání nebylo proto řádně zahájeno. Ze spisu je zřejmé, že stěžovateli nebyl doručen ani písemný překlad usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 30. května 2002 (Nt 4318/2002) a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. července 2002 (67 To 383/2002). Vzhledem k ust. § 28 odst. 3 tr. ř. je na místě závěr, že usnesení o vzetí do vazby nebylo stěžovateli do dnešního dne doručeno a jakékoli prodlužování vazby za situace, kdy usnesení o vzetí do vazby nebylo doručeno, je nezákonné. Závěrem doplnění navrhl stěžovatel zrušit usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 9. ledna 2003 (Nt 6671/2002) a ze dne 17. dubna 2003 (Nt 6540/2003).

V dalším doplnění ústavní stížnosti ze dne 16. července 2003 stěžovatel poukázal na to, že Obvodní soud pro Prahu 4 svým usnesením ze dne 8. července 2003

(46 T 33/2003-704) vrátil věc státnímu zástupci k došetření, neboť je toho třeba k odstranění závažných vad přípravného řízení, spočívajících v nepředložení, resp. nedoručení usnesení

o zahájení trestního stíhání.

Obvodní soud pro Prahu 4, proti jehož rozhodnutí směřuje ústavní stížnost, se vyjádřil k výzvě Ústavního soudu (§ 42 odst. 4 zákona) podáním předsedkyně senátu, z něhož napadené rozhodnutí vzešlo (§ 30 odst. 4 zákona) tak, že usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 28. května 2002 (ČTS: NPC-41/2002-OV) zásadními vadami netrpí. Skutek je v tomto usnesení dostatečně vymezen. Pokud stěžovateli nebyl doručen překlad usnesení o zahájení trestního stíhání, tato okolnost by měla vliv na případnou stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání, neboť obviněnému by doposud nezačala běžet třídenní lhůta k podání stížnosti, nicméně vzhledem k tomu, že tato stížnost nemá odkladný účinek, tato vada, pokud by byla shledána, nezpůsobuje neplatnost usnesení o zahájení trestního stíhání nebo dalších úkonů přípravného řízení, neboť obvinění si byli vědomi toho, že jsou trestně stíháni, když jim bylo usnesení o zahájení trestního stíhání ústně přetlumočeno při jeho převzetí v českém jazyce. Pro rozhodování soudu o ponechání obviněného ve vazbě zákon veřejné zasedání nepředepisuje, soud proto v souladu s trestním řádem rozhodl v neveřejném zasedání. Účastník poukazuje na to, že stěžovatel byl podrobně ke svým námitkám vyslechnut již v řízení o vazbě. V souzené věci je zřejmé, že u všech obviněných existují shodné vazební důvody, vyplývající ze shodných skutečností, a že trestná činnost obviněných spolu objektivně souvisí. Tato skutečnost dostatečně odůvodňuje možnost, aby soud o ponechání stěžovatele a dalších spoluobviněných ve vazbě rozhodl společným usnesením. V dalším soud odkazuje na písemné odůvodnění napadeného usnesení, z něhož je zřejmé, jaké jsou vazební důvody a na základě jakých skutečností bylo rozhodnuto o ponechání stěžovatele ve vazbě. Závěrem účastník poukázal na rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 53/03 a uvedl, že souhlasí s upuštěním od ústního jednání v řízení před Ústavním soudem. Procesní návrh stran ústavní stížnosti účastník nevznesl.

Ústavní soud si vyžádal spisy Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. Nt 6671/2002 a sp. zn. Nt 6540/2003, připojil spis Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 53/03, a po jejich prostudování, s přihlédnutím k vývodům ústavní stížnosti a vyjádření účastníka řízení konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Z připojeného spisu Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 53/03 vyplývá, že tentýž stěžovatel svou ústavní stížností brojil proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne

9. ledna 2003 (Nt 6671/2002), jímž byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 ze dne 29. listopadu 2002 (1 Zt 550/2002), o ponechání ve vazbě. Ústavní stížnost byla odmítnuta z důvodu její zjevné neopodstatněnosti usnesením Ústavního soudu ze dne 26. června 2003 (I. ÚS 53/03).

Dotazem u Obvodního soudu pro Prahu 4 (č. l. 18 spisu Ústavního soudu) bylo zjištěno, že stěžovatel byl propuštěn z vazby, a to na základě usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. srpna 2003 (61 To 348/2003). Z odůvodnění tohoto usnesení se podává, že obžalovaní (včetně stěžovatele) byli trestně stíháni pro skutek kvalifikovaný jako pokračující trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů [§ 187

odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák.], tedy úmyslný trestný čin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice činí deset let. Na tuto kategorii trestných činů přitom dopadají limity vazebních lhůt upravené v § 71 odst. 8 a 9 tr. ř. Ust. § 71 odst. 8 písm. c) tr. ř. zakazuje překročit celkovou délku trvání vazby tří let. Ve smyslu § 71 odst. 9 tr. ř. přitom může z této doby připadat na přípravné řízení pouze jedna třetina, tedy jeden rok. Po uplynutí této doby je třeba obviněného ihned propustit na svobodu, a to i v případě, že některý vazební důvod nadále trvá. V posuzované trestní věci započala vazba stěžovatele dne 29. května 2002 ve 4.35 hodin. První obžaloba byla ve věci podána dne 26. května 2003. Dne 12. června 2003 však byla vzata zpět. Tím se řízení vrátilo zpět do jeho přípravného stádia, stalo se tak ovšem pouze na den, neboť vzápětí byla k soudu I. stupně podána na obžalované nová obžaloba. V případě stěžovatele tedy zbývají k vypršení maximálně možné doby trvání vazby v přípravném řízení pouhé dva dny. Přitom bude nezbytné nechat pro obžalované (tedy včetně stěžovatele) nechat řádně přeložit usnesení o zahájení trestního stíhání, tato jim doručit, vyčkat uplynutí lhůty k podání stížnosti proti nim, v případě, že budou takové stížnosti podány, o nich rozhodnout, písemný překlad těchto rozhodnutí jim doručit, a poté jim znovu umožnit prostudovat spisy a jejich přílohy. Až poté bude nutno zvážit, zda je na místě proti nim znovu podat obžalobu. Z toho je zřejmé, že provedení všech těchto úkonů není možné zvládnout v mezích uvedených limitů vazebních lhůt vztahujících se na přípravné řízení. Proto Městský soud v Praze rozhodl o jejich propuštění z vazby.

Podle hlášení změn Vazební věznice Praha - Pankrác byl stěžovatel z výkonu vazby propuštěn dne 7. srpna 2003 ve 14.40 hod. na příkaz Městského soudu v Praze

(61 To 348/2003).

Za tohoto stavu věci, kdy byl stěžovatel propuštěn z výkonu vazby, je zřejmé, že zabývat se nadále ústavností napadených rozhodnutí o ponechání ve vazbě, jak jsou vpředu označena, by postrádalo jakýkoliv smysl. Nastala situace, za které se spor stává čistě akademickým, neboť zde chybí možnost bezprostředního a přítomného zásahu, který by mohl mít vliv na situaci stěžovatele. Jinak řečeno, brojí-li stěžovatel proti rozhodnutím o ponechání ve vazbě, pak musí být tento zásah odstranitelný případným zrušením rozhodnutí, která jsou napadána, což v dané věci není možné, neboť stěžovatel byl propuštěn na svobodu a již nadále ve vazbě není.

Z těchto důvodů byla ústavní stížnost posouzena jako zjevně neopodstatněná. Zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], jak je

z výroku tohoto usnesení patrno.

Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla posouzena jako zjevně neopodstatněná, návrh stěžovatele na rozhodnutí o naléhavosti věci postrádá opodstatnění.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 9. října 2003

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru