Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 2348/08 #1Usnesení ÚS ze dne 13.11.2008

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Praha 2
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajMucha Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkNáklady řízení
EcliECLI:CZ:US:2008:3.US.2348.08.1
Datum podání18.09.2008
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 142, § 150


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 2348/08 ze dne 13. 11. 2008

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 13. listopadu 2008 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. S., zastoupené JUDr. Jankou Šárovou, advokátkou v Praze 2, Karlovo nám. 18, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 12. 9. 2007 č. j. 14 C 230/2006-31 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 5. 2008 č. j. 19 Co 87/2008-61, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností ze dne 17. 9. 2008 se stěžovatelka domáhala zrušení nákladových výroků ve výše uvedených rozhodnutích obou soudů, které se týkají druhého žalovaného - exekutora (tj. výrok IV prvostupňového soudu, druhá část výroku I a výrok II odvolacího soudu). Dle stěžovatelky byla porušena její práva zakotvená v čl. 90 odst. 1 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Z napadených rozhodnutí se podává, že prvostupňový soud zamítl žalobu stěžovatelky na náhradu škody proti druhému žalovanému (exekutorovi) pro nedostatek pasivní legitimace (za činnost exekutora v rámci jeho exekutorské činnosti odpovídá stát). Současně uložil stěžovatelce povinnost nahradit druhému žalovanému z důvodu jeho plného úspěchu náklady řízení dle § 142 odst. 1 občanského soudního řádu.

Stěžovatelka podala odvolání. Odvolací soud potvrdil prvostupňové rozhodnutí stran druhého žalovaného (exekutora), když se ztotožnil se závěrem o nedostatku jeho pasivní legitimace. Prvostupňový výrok o nákladech řízení ve vztahu k tomuto druhému žalovanému potvrdil; pouze snížil výši nákladů. Současně uložil stěžovatelce povinnost nahradit druhému žalovanému (i) náklady odvolacího řízení.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítla, že v odvolání žádala o případné přihlédnutí k § 150 občanského soudního řádu. Důvod hodný zvláštního zřetele spatřovala v tom, že jí exekutor svým postupem způsobil značnou (dosud nenahrazenou) škodu; svým protizákonným postupem ji vystavil soudním řízením, ve kterých se nyní musí s nemalými dalšími finančními náklady domáhat náhrady. Stěžovatelka má za to, že odvolací soud její žádost o aplikaci § 150 občanského soudního řádu neprojednal. Pouze odkázal na § 142 odst. 1 občanského soudního řádu, aniž by odůvodnil aplikaci tohoto ustanovení namísto ustanovení moderačního. Stěžovatelka současně uvedla, že žalobu podala z opatrnosti proti státu (prvnímu žalovanému) i proti exekutorovi (druhému žalovanému), neboť neměla jistotu, kdo je odpovědný za škodu, když neznala k tomuto "žádný judikát" a stát k její žádosti náhradu škody odmítl.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Otázku náhrady nákladů řízení upravuje občanský soudní řád v ustanoveních § 142 až § 150. Ustanovení § 150 občanského soudního řádu přitom představuje výjimku z náhradových zásad (včetně § 142 odst. 1 občanského soudního řádu), ke které soud může po pečlivém posouzení všech okolností přistoupit, avšak musí své rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodnit.

Stěžovatelka zpochybnila jak aplikaci § 142 odst. 1 občanského soudního řádu, tak dostatečnost odůvodnění aplikace tohoto ustanovení (namísto ustanovení moderačního).

Ústavní soud je toho názoru, že obecné soudy při rozhodování o náhradě nákladů řízení vůči druhému žalovanému nevybočily z mezí ústavnosti. Prvostupňový soud, a k odvolání stěžovatelky poté i odvolací soud, se ztotožnily ohledně závěru o nedostatku pasivní legitimace druhého žalovaného s tím, že odpovědnostní vztah (resp. odpovědnost státu za činnost exekutora při exekutorské činnosti) vyplývá přímo ze zákona. Prvostupňový soud při tomto závěru přikročil k aplikaci zásady úspěšnosti dle § 142 odst. 1 občanského soudního řádu. Odvolací soud uvedl, že prvostupňový soud postupoval správně, pokud aplikoval ve vztahu ke druhému žalovanému zásadu úspěšnosti; odvolací soud se k této zásadě přiklonil také v rámci odvolacího řízení. Dle Ústavního soudu z rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá, že neshledal důvod pro výjimku ze zásady úspěšnosti (odvolací soud evidentně posuzoval správnost aplikace zásady úspěšnosti prvostupňovým soudem). Odůvodnění aplikace § 142 odst. 1 občanského soudního řádu přitom dostatečně vyplývá ze samotného závěru soudů o nedostatku pasivní legitimace exekutora (tím více pak pokud jde o náhradu nákladů ve vztahu k exekutorovi, které vznikly v odvolacím řízení na základě odvolání stěžovatelky). Naopak pokud by soud aplikoval moderační výjimku ze zásady úspěchu, takový postup by musel dostatečně (konkrétně) odůvodnit, aby bylo zřejmé, že zásada úspěchu by byla s ohledem na všechny okolnosti věci příliš "tvrdá".

Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených práv, proto postupoval dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a ústavní stížnost pro zjevnou neopodstatněnost odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. listopadu 2008

Jiří Mucha

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru