Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 2344/16 #1Usnesení ÚS ze dne 24.01.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NSS
SOUD - KS Praha
FINANČNÍ ÚŘAD / ŘEDITELSTVÍ - Odvolací FŘ
Soudce zpravodajFiala Josef
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na soudní přezkum rozhodnutí orgánu veřejné správy
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý pr... více
Věcný rejstříkPodjatost
daň/správce daně
EcliECLI:CZ:US:2017:3.US.2344.16.1
Datum podání18.07.2016
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 36 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

150/2002 Sb., § 51

280/2009 Sb., § 77


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 2344/16 ze dne 24. 1. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Leoše Holuba, zastoupeného Mgr. Luďkem Růžičkou, advokátem, sídlem U Svitavy 1077/2, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. května 2016 č. j. 8 Afs 159/2015-49, a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. října 2015 č. j. 46 Af 19/2013-36, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, sídlem Masarykova 31, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností ze dne 16. 7. 2016 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozsudků správních soudů, a to z důvodu tvrzeného porušení čl. 2 odst. 3 a 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i porušení jeho práv zakotvených v čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny.

2. Finanční úřad v Kolíně (dále jen "správce daně") platebními výměry ze dne 9. 5. 2012 dodatečně vyměřil stěžovateli daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2007 a 2008 (včetně penále) a platebními výměry ze dne 7. 5. 2012 mu dodatečně vyměřil daň z přidané hodnoty za zdaňovací období květen, červen, červenec, září, říjen a prosinec 2007 a leden až prosinec 2008 (vč. penále). Odvolání stěžovatele proti těmto rozhodnutím zamítlo Finanční ředitelství v Praze (jeho nástupcem je vedlejší účastník - Odvolací finanční ředitelství) osmnácti rozhodnutími ze dne 21. 12. 2012 a dvěma rozhodnutími ze dne 20. 12. 2012. Správní orgány dospěly k závěru, že stěžovatel neunesl v daňovém řízení důkazní břemeno a neprokázal oprávněnost zahrnutí nákladů do základu daně z příjmů, resp. neprokázal nárok na odpočet daně z přidané hodnoty.

3. Následné žaloby stěžovatele zamítl Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 15. 10. 2015 č. j. 46 Af 19/2013-36 pro nedůvodnost. Rovněž kasační stížnost stěžovatele byla zamítnuta, a to rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 5. 2016 č. j. 8 Afs 159/2015-49. Oba soudy dospěly při vypořádání námitek stěžovatele k závěru, že stěžovatel byl správcem daně řádně vyrozuměn o prvním termínu i o náhradním termínu projednání a převzetí zprávy o daňové kontrole, stěžovatelova námitka podjatosti úředních osob správce daně (vznesená v odvolacím řízení) byla řádně vypořádána, důkazní návrhy stěžovatele nebyly opomenuty, skutkový stav byl řádně a dostatečně zjištěn, přičemž z něj správní orgány dovodily odpovídající právní závěr: stěžovatel neunesl v daňovém řízení důkazní břemeno ve smyslu § 92 odst. 3 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "daňový řád"). Nejvyšší správní soud neshledal důvodnými ani kasační námitky stěžovatele proti postupu krajského soudu, a sice spojení žalob stěžovatele ke společnému řízení a rozhodnutí věci bez nařízení jednání.

II.

Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítl, že již v řízení před správcem daně vznesl námitku podjatosti jeho úředních osob, na kterou však příslušný nadřízený správní orgán nereflektoval a řádně ji nevypořádal postupem podle § 77 daňového řádu, "případně před tím ve smyslu § 74 odst. 3 ve spojení s § 91 daňového řádu"; stěžovatel by až tomuto nadřízenému správci daně sdělil "další osobní a věcný rozsah námitky podjatosti". Krajský soud poté dospěl k nesprávnému závěru, že dané pochybení nemělo vliv na věc samu. Podle stěžovatele je však otázka nepodjatosti úřední osoby prioritní a předchází jakýmkoliv závěrům ve věci samé. Namítanou vadu podle stěžovatele nezhojil ani Nejvyšší správní soud. Podle stěžovatele navíc Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku vyslovil poprvé v celém řízení názor, že k žádným vadám v daňovém řízení vlastně nedošlo, čímž stěžovateli znemožnil reagovat a domoci se soudní ochrany a spravedlivého procesu.

5. Stěžovatel dále namítl nesprávné posouzení jeho kasačních výtek směřujících proti postupu krajského soudu. Stěžovatel uvedl, že krajský soud spojil jeho žaloby ve věci daně z příjmů a daně z přidané hodnoty ke společnému řízení, aniž by tento svůj zamýšlený postup oznámil předem stěžovateli, tedy porušil § 39 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."). K tomu stěžovatel dále uvedl, že podmínky k doměření obou těchto typů daní jsou odlišné, proto se krajský soud jednotlivými žalobními body dostatečně nezabýval, a jeho rozhodnutí je tedy nepřezkoumatelné. Podle stěžovatele dále krajský soud v rozporu s § 51 s. ř. s. rozhodl bez nařízení jednání, přestože stěžovatel v žalobách navrhoval provést výslech některých svědků.

III.

Procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy); není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

8. Ústavní soud předesílá, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek; není tedy jeho věcí podrobně přezkoumat případ sám z pozice tzv. podústavního práva. Ústavní soud není totiž primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je orgánem, jemuž přísluší výklad tzv. podústavního práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů. Při výkonu této pravomoci je přirozeně i Nejvyšší správní soud povinen interpretovat a aplikovat jednotlivá ustanovení tzv. podústavního práva vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu tzv. podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by aplikace práva v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z mezí zakotvených v hlavě páté Listiny, a tudíž by ji bylo možno kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod.

9. K takovému zjištění však ve věci stěžovatele Ústavní soud nedospěl, má naopak za to, že napadená rozhodnutí z hlediska ústavnosti obstojí.

10. Základem argumentace v ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele se způsobem, jakým se daňové orgány vypořádaly s jeho námitkou podjatosti vůči zaměstnancům správce daně, a jak následně na tuto vytýkanou vadu reagovaly správní soudy.

11. Z odůvodnění napadených rozsudků vyplývá, že stěžovatel podal námitku podjatosti proti úředním osobám správce daně ve svém odvolání, tedy až po vydání rozhodnutí správcem daně (podle rozsudků správních soudů stěžovatel vznesl námitku podjatosti s ohledem na postup správce daně při doručování). Správní soudy ve svých rozsudcích shodně uvedly, že v takové situaci nebylo možno (již z logiky věci) vést samostatné řízení o námitce podjatosti a rozhodnout podle § 77 daňového řádu, nýbrž zákonu odpovídajícím a správným postupem bylo posoudit danou námitku podjatosti jako jednu z odvolacích námitek nadřízeným daňovým orgánem a vypořádat ji v odvolacím rozhodnutí, jako tomu bylo právě v případě stěžovatele (Nejvyšší správní soud poukázal též na svou předchozí judikaturu). Takový závěr správních soudů má podle Ústavního soudu racionální základ a je logicky a srozumitelně odůvodněn. Uvedená konkluze nepředstavuje interpretační exces, ostatně podstatou dané právní úpravy je zabývat se řádně námitkou podjatosti, přičemž "nadřízený správce daně", kompetentní podle § 77 odst. 4 daňového řádu, vystupoval jako odvolací daňový orgán a stěžovatelovu námitku posoudil v odvolacím řízení. Stěžovatel v ústavní stížnosti nenamítá, že by se tak nestalo, příp. že by vypořádání jeho námitky podjatosti bylo obsahově nedostatečné. Pokud stěžovatel nyní uvádí, že důvody námitky podjatosti mínil uvést až před nadřízeným správcem daně, postačí připomenout, že důvod námitky podjatosti stěžovatel v předchozím řízení již uvedl (to je patrno i z odůvodnění napadených rozsudků), a zamýšlel-li stěžovatel uvést ještě důvody další, měl dostatečný prostor tak provést před nadřízeným správcem daně (v odvolacím řízení) a před nezávislými správními soudy, což neučinil (ani v ústavní stížnosti tak nečiní).

12. Námitky stěžovatele proti procesnímu postupu krajského soudu zazněly již v jeho kasační stížnosti a Nejvyšší správní soud se jimi dostatečně a přiléhavě zabýval. Ani tyto závěry kasačního soudu neporušují ústavně zaručená práva stěžovatele, a vypořádání daných námitek dostojí i požadavku ústavněprávně konformního odůvodnění rozhodnutí. Tyto námitky se dotýkají práv zakotvených v čl. 38 odst. 2 Listiny a Ústavní soud k nim uvádí dále následující. Ve věci není zřejmé, že by stěžovatel neměl v důsledku spojení jeho žalob do jednoho soudního řízení prostor pro svou "obhajobu"; v ústavní stížnosti nenamítá, že by se nemohl v takto spojeném soudním řízení k jednotlivým jím napadeným rozhodnutím dále více vyjadřovat a reagovat i na postoje protistrany, nebo na úkony krajského soudu ve spojeném řízení (stěžovatel byl před krajským soudem rovněž právně zastoupen).

13. K právu na veřejné (ústní) projednání věci se Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně vyjádřil, a to ve prospěch restriktivního výkladu výjimek z pravidla takové jednání před rozhodnutím ve věci nařizovat [viz nález Ústavního soudu ze dne 22. 10. 2007 sp. zn. I. ÚS 819/07 (N 167/47 SbNU195), nebo ze dne 19. 6. 2008 sp. zn. IV. ÚS 3114/07 (N 113/49 SbNU 621)]. V případě stěžovatele má však Ústavní soud, s ohledem na zjištěné podstatné okolnosti k dané otázce, za to, že k porušení práva stěžovatele na projednání věci v jeho přítomnosti, resp. k porušení zásady ústnosti, nedošlo. Jak uvedl již Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku, a ani stěžovatel to v ústavní stížnosti nevyvrací, stěžovatel v řízení před krajským soudem neprojevil sám (výslovně) požadavek nařídit v jeho věci jednání, a na výzvu zaslanou krajským soudem podle § 51 s. ř. s. nijak nereagoval (řádné doručení této výzvy s poučením stěžovatel nerozporuje); sám krajský soud neprováděl dokazování, neboť pro to neshledal důvod (tento svůj závěr v odůvodnění rozsudku vyložil). Stěžovateli přitom nic nebránilo projevit vůli o požadavku ústního jednání. Až po vydání rozhodnutí krajským soudem stěžovatel tvrdil, že jeho požadavek nařídit jednání vyplýval z jeho důkazních návrhů. Ústavní soud tedy neshledal prostor pro zásah do rozhodovací činnosti Nejvyššího správního soudu, jenž vyslovil závěr, podle kterého navrhne-li účastník před krajským soudem provedení důkazů, nelze takový návrh považovat ("automaticky") za nesouhlas s rozhodnutím krajského soudu bez jednání, neboť účel a smysl (zákonného požadavku) důkazních návrhů na jedné straně a právního institutu (ne)souhlasu s ústním jednáním na straně druhé je odlišný. Nejvyšší správní soud odkázal v tomto směru (i) na svůj předchozí judikát, přičemž stěžovatel v ústavní stížnosti danou konkrétní argumentaci Nejvyššího správního soudu nijak nevyvrací.

14. K námitce nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu stěžovatel v ústavní stížnosti nic bližšího neuvádí, vyjma toho, že zákon stanoví ve vztahu k daným dvěma typům daní odlišné podmínky pro jejich případné doměření; uvedené však samo o sobě nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu či opomenutí některé z žalobních námitek nenasvědčuje.

15. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud odmítl (mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků) ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, neboť neshledal, že by námitky stěžovatele svědčily o porušení jeho ústavně zaručených práv.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. ledna 2017

Jan Filip v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru