Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 2343/10 #1Usnesení ÚS ze dne 27.10.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Brno
Soudce zpravodajMucha Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo ... více
Věcný rejstříkNáklady řízení
nečinnost
pobyt
EcliECLI:CZ:US:2010:3.US.2343.10.1
Datum podání10.08.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 36 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

150/2002 Sb., § 79, § 60 odst.3, § 60 odst.7

500/2004 Sb., § 80


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 2343/10 ze dne 27. 10. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 27. října 2010 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele T. T. H., zastoupeného Mgr. Radimem Strnadem, advokátem v Brně, Příkop 8, proti výroku II usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. 5. 2010 č. j. 36 Ca 49/2009-32, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností ze dne 9. 8. 2010, doplněnou podáním ze dne 16. 9. 2010, se stěžovatel domáhal zrušení výroku II usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. 5. 2010 č. j. 36 Ca 49/2009-32. Dle stěžovatele byla porušena jeho práva zakotvená v čl. 1, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Z předložené kopie napadeného usnesení Ústavní soud zjistil, že stěžovatel podal dne 17. 7. 2009 u Zastupitelského úřadu v Hanoji žádost o povolení dlouhodobého pobytu v České republice; úřad předal věc žalované Policii ČR jako příslušnému správnímu orgánu k rozhodnutí o žádosti. Žalovaná nerozhodla v zákonné lhůtě 60 dnů, proto stěžovatel podal žádost k nadřízenému správnímu orgánu dle § 80 zákona č. 500/2004 Sb. o opatření proti nečinnosti. Nadřízený správní orgán žádné opatření neučinil, proto stěžovatel následně podal žalobu ke krajskému soudu na ochranu proti nečinnosti žalované. Dne 18. 2. 2010 vzal stěžovatel žalobu zpět, když uvedl, že žalovaná vydala dne 13. 1. 2010 rozhodnutí, kterým jeho žádost o povolení dlouhodobého pobytu zamítla. Krajský soud v Brně výrokem I usnesení ze dne 31. 5. 2010 č. j. 36 Ca 49/2009-32 řízení zastavil, výrokem II rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, a výrokem III rozhodl o vrácení soudního poplatku stěžovateli.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítl, že podal ke krajskému soudu žalobu na ochranu proti nečinnosti žalované a poté v důsledku chování žalované, kdy tato vydala po zákonné lhůtě rozhodnutí o žádosti stěžovatele, vzal žalobu zpět; z tohoto důvodu se také stěžovatel domáhal náhrady nákladů řízení dle § 60 odst. 3 věty druhé s. ř. s. Stěžovatel má za to, že krajský soud použil moderační § 60 odst. 7 s. ř. s., aniž to odůvodnil, toliko dospěl k závěru, že žalovaná nebyla nečinná, protože tato činila úkony směřující k rozhodnutí o žádosti. Stěžovatel má však za to, že zákonná lhůta musí být dodržena a pokud žalovaná nebyla schopna lhůtu dodržet, měla požádat v souladu se zákonem o prodloužení lhůty; i zjišťování skutečného stavu věci je správní orgán povinen činit v zákonné lhůtě. V oponentuře ke krajskému soudu pak uvádí, že přestože žádost byla postoupena žalované až 3. 9. 2009, podal ji již 9. 7. 2009 (poznámka: z napadeného usnesení vyplývá, že ji podal dne 17. 7. 2009), což je datum určující pro běh lhůty k vydání rozhodnutí o žádosti. Navíc se krajský soud dle stěžovatele nezabýval tím, jaké úkony žalovaná vlastně činila a zda k nim byla oprávněna (dle stěžovatele je nezákonné činit úkony po uplynutí lhůty k vydání rozhodnutí). Žalovaná tak byla dle stěžovatele nečinná s vydáním rozhodnutí ve věci. Stěžovatel brojí proti závěru krajského soudu, že se stěžovatel odmítal opakovaně dostavit k "výslechu" a nese za nastalou situaci (tj. nevydání rozhodnutí ve lhůtě) odpovědnost. Uvedl, že již v replice poukazoval na skutečnost, že jej Zastupitelský úřad nevyzýval k výslechu, ale k vyjádření dle § 36 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., což je stěžovatelovým právem a nikoliv vynutitelnou povinností. Stěžovatel poukázal v této souvislosti rovněž na to, že v 26 skutkově shodných případech krajský soud žalobcům právo na náhradu nákladů řízení proti žalované přiznal, zatímco v 13 dalších (včetně věci stěžovatele) náhradu nákladů žalobcům nepřiznal. Postup krajského soudu označil za svévolný. Stěžovatel současně poukázal na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 828/06, II. ÚS 3161/08, I. ÚS 800/06 a IV. ÚS 215/09 s tím, že krajský soud byl povinen stěžovateli vytvořit prostor pro to, aby se vyjádřil k eventuálnímu užití moderačního práva dle § 60 odst. 7 s .ř. s. To však neučinil, a to ani v situaci, kdy ve skutkově shodných případech rozhodoval o náhradě nákladů řízení odlišně. Krajský soud tak porušil princip právní jistoty a předvídatelnosti rozhodnutí.

Dále stěžovatel namítl, že ve věci vydal krajský soud usnesení již 23. 2. 2010 pod č. j. 36 Ca 49/2009-18 (označené původně slovem "originál" a poté slovem "koncept"), kde dle výroku II tohoto usnesení mu bylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení. Považuje za nezákonný a rozporný s principem nezávislosti soudu postup krajského soudu, kdy tento vydal "originál" usnesení a poté tuto listinu označil jako "koncept". Za nepřesvědčivou pak považuje argumentaci krajského soudu uvedenou v napadeném usnesení, že tato listina na č. l. 18 je pouhým konceptem vyšší soudní úřednice a nikoliv účinným usnesením, neboť zde chybí rozhodnutí senátu zaznamenané v protokole o hlasování a chybí i podpis předsedy senátu.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatel napadá ústavní stížností výrok II usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. 5. 2010 č. j. 36 Ca 49/2009-32, jímž bylo na základě § 60 odst. 7 s. ř. s. rozhodnuto tak, že žádnému z účastníků se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení.

K otázce náhrady nákladů řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje tak, že rozhodování o nákladech řízení je doménou obecných soudů; zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud tedy není oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá nákladová rozhodnutí obecných soudů; zasáhnout může pouze výjimečně. Ústavní soud rovněž ustáleně judikuje, že odpovídající procesní nároky či povinnosti zpravidla nemohou být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Tento obecný závěr vyplývá z postavení Ústavního soudu, který není běžnou další instancí v systému obecného soudnictví; jeho úkolem není zabývat se eventuálním porušením běžných práv, pokud ovšem nedojde současně k zásahu do základního práva či svobody. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenze toliko v případě extrémního excesu v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole. Takové vybočení však Ústavní soud v dané věci neshledal.

Dle § 60 odst. 7 s. ř. s. může soud výjimečně rozhodnout, že se účastníkům nebo státu náhrada nákladů zcela nebo zčásti nepřiznává, jsou-li pro to důvody zvláštního zřetele hodné. Toto ustanovení tak dává soudu možnost na základě volného uvážení rozhodnout odchylně, kde by jinak dle s. ř. s. právo na náhradu nákladů řízení svědčilo. Volným uvážením je přitom třeba chápat nikoliv libovolnou úvahu, nýbrž pečlivé zhodnocení okolností věci a odpovědné a řádné rozhodnutí v nákladovém výroku s ohledem na důvody hodné zvláštního zřetele. Povinností soudu je pak takové relevantní důvody pro užití výjimky a jeho úvahy vedoucí k moderaci jasně a srozumitelně vyložit v odůvodnění rozhodnutí.

Ústavnímu soudu tedy nepřísluší hodnotit, zda jsou v dané věci dány okolnosti zvláštního zřetele hodné pro aplikaci citovaného ustanovení; jsou to naopak obecné soudy, které znají nejlépe konkrétní okolnosti toho kterého případu a jejich úkolem je zvážit případnou aplikaci moderačního práva a jeho případné použití řádně odůvodnit. Z rozhodnutí krajského soudu se podává, že tento pečlivě zvažoval užití moderačního ustanovení, přičemž vycházel jak z tvrzení stěžovatele, kterým stěžovatel odůvodňoval své právo na náhradu nákladů řízení (tj. žalovaná nevydala rozhodnutí v zákonné lhůtě; žaloba byla vzata zpět pro pozdější chování žalované), tak z vyjádření žalované a obsahu spisového materiálu správního řízení; nelze přitom odhlédnout od toho, že se jednalo o řízení o žalobě na ochranu proti nečinnosti. Je zřejmé, že zatímco stěžovatel v ústavní stížnosti svůj názor o nákladovém výroku "staví" na samotné skutečnosti splnění či nesplnění zákonné lhůty pro vydání rozhodnutí, krajský soud posuzoval otázku nákladového výroku kontextuálně, když hodnotil i důvody nesplnění lhůty, tedy i přispění žalované (otázka nečinnosti) a stěžovatele (otázka součinnosti) k situaci, kdy nebyla splněna lhůta pro vydání rozhodnutí, a rovněž tedy otázku nečinnosti (což bylo i podstatou žaloby). Takový úvahový postup neshledal Ústavní soud jako libovolný; je třeba si uvědomit, že zákonné lhůty stanovené k vydání rozhodnutí mají čelit případům nečinnosti orgánu veřejné moci a rovněž právní nejistotě v právních vztazích. Nedojde-li k vydání rozhodnutí v zákonné lhůtě, nemusí to ale ještě vždy znamenat nečinnost orgánu veřejné moci; takový výklad by mohl vést k absurdním důsledkům. Za scestný je pak třeba označit výklad stěžovatele, že úkony činěné po uplynutí zákonné lhůty pro vydání rozhodnutí jsou v podstatě nezákonné. Naopak orgán veřejné moci je povinen postupovat tak, aby nedocházelo ke zbytečným průtahům a věc byla rozhodnuta v zákonné lhůtě, a nelze-li toho dosáhnout, pak co nejdříve po uplynutí zákonné lhůty; na povinnost rozhodnout věc bez zbytečných průtahů nemůže po uplynutí zákonné lhůty rezignovat a žádné úkony nečinit.

Nedůvodná je rovněž námitka stěžovatele, že ve věci bylo rozhodnuto již dříve, avšak poté soud dané usnesení označil jako koncept a vydal usnesení jiné (nyní ohledně nákladového výroku napadené stěžovatelem). Na tuto námitku reagoval krátce a výstižně již krajský soud, postačí tedy poukázat na příslušnou část odůvodnění usnesení krajského soudu. Doplnit pak lze to, že z hlediska organizačního je pochopitelné, že nezávislí soudci jsou za účelem pomoci při úkonech prováděných v řízení a přípravy konceptů rozhodnutí "vybaveni" vyššími soudními úředníky či asistenty; toto personální zajištění napomáhající řádnému zvládnutí množství věcí soudci přidělených není rozporné s principem nezávislosti soudce (soudce rozhoduje ve věci nezávisle sám a není vázán navrženými koncepty).

Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv, proto postupoval dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. října 2010

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru