Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 2340/11 #1Usnesení ÚS ze dne 31.08.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NS
Soudce zpravodajMucha Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a s... více
Věcný rejstříkškoda/náhrada
Promlčení
interpretace
Daňové řízení
dovolání/otázka zásadního právního významu
odpovědnost/orgánů veřejné moci
EcliECLI:CZ:US:2011:3.US.2340.11.1
Datum podání08.08.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

82/1998 Sb., § 5 písm.a, § 7 odst.1, § 8, § 32 odst.1, § 32 odst.2

99/1963 Sb., § 157 odst.2, § 237 odst.1 písm.c


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 2340/11 ze dne 31. 8. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 31. srpna 2011 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky STAPI - BET, spol. s r. o., IČ 25292901, se sídlem v Týništi nad Orlicí, Petrovice 34, zastoupené JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem v Praze 2, Karlovo náměstí 28, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11.5.2011 č. j. 28 Cdo 3005/2010-99, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podaným návrhem, který i v ostatním splňuje náležitosti předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadla stěžovatelka v záhlaví uvedené rozhodnutí s odůvodněním, že obecný soud porušil ústavně zaručené právo na spravedlivý proces (čl. 36 Listiny základních práv a svobod), právo na přístup k soudu a ke spravedlnosti, dále pak právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím soudu nebo jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy.

Pro skutkovou základnu je určující, že Finanční úřad v Kostelci nad Orlicí neuznal nárok stěžovatelky na odpočet zdanitelných plnění. Neoprávněně tak stěžovatelce zadržel částku 1.288.305 Kč, čímž způsobil významný zásah do financování jejího výrobního programu. Stěžovatelce pak již nezbývaly finanční prostředky na úhradu platebních povinností vůči státním institucím (tj. odvodů na sociální a zdravotní pojištění a daní), což mělo za následek její povinnost platit penále, jehož náhradu požadovala. Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl rozsudkem ze dne 9. 12. 2008 č. j. 13 C 238/2007-43 tak, že žalobu zamítl. Městský soud v Praze následně rozhodl o odvolání stěžovatelky tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud převzal skutková zjištění prvoinstančního soudu a zcela se ztotožnil s jeho právními závěry. Prvoinstanční i druhoinstanční soud se sjednotily na názoru, že stěžovatelce příslušelo pouze uplatnění nároku na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, tj. ve smyslu ust. § 5 písm. a), § 7 a § 8 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon č. 82/1998 Sb."). Vzhledem ke vznesení námitky promlčení ze strany žalované pak nebylo možné nároku stěžovatelky vyhovět, neboť byla obecnými soudy shledána důvodnou. Dle názoru obecných soudů počala běžet tříletá promlčecí doba podle § 32 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. od okamžiku doručení (oznámení) zrušovacích rozhodnutí Finančního ředitelství v Hradci Králové ze dne 20. 12. 2001. Nadřízený orgán zrušil původní platební výměry a nahradil je novými rozhodnutími, na jejichž základě byla stěžovatelce vrácena peněžitá částka 1.288.305 Kč. Rozhodnutí byla stěžovatelce doručena dne 21. 12. 2001 a od tohoto okamžiku počala běžet promlčecí doba. Pokud tedy stěžovatelka podala žalobu dne 1. 10. 2007, učinila tak opožděně.

Proti rozsudku druhoinstančního soudu podala stěžovatelka dovolání, kdy dovodila přípustnost pro zásadní právní význam napadeného rozsudku ve věci samé a jako důvod uvedla nesprávné právní posouzení věci. Za právní otázku zásadního významu označila problematiku, jak vykládat ust. § 32 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. v situaci, kdy škoda vznikne po uplynutí tří let od doručení zrušovacího rozhodnutí. Tvrdila zejména, že o výši škody se dozvěděla nejdříve v okamžiku, kdy jí bylo příslušným orgánem finanční správy vyměřeno penále (k čemuž docházelo od roku 2000 do roku 2005 a teprve v roce 2005 jí byla známa celková výše škody). Stěžovatelka zastávala ve svém dovolání názor, že ust. § 32 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. platí pouze pro případy, kdy škoda již nastala v době od oznámení zrušovacího rozhodnutí do uplynutí tří let. Namítala, že odlišným výkladem odvolacího soudu bylo v podstatě stanoveno, že nárok se promlčel ještě dříve, než vůbec vznikl.

Dovolací soud se podrobně zabýval argumentací stěžovatelky, v rámci svého odůvodnění odkázal na předcházející judikaturu (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1029/2008, 25 Cdo 2758/2004, 25 Cdo 1457/2008, 25 Cdo 2905/99 a 26 Cdo 45/2010) a dospěl k závěru, že stěžovatelka neprokázala zásadní právní význam jí napadaného rozhodnutí, neboť k právní otázce formulované stěžovatelkou se již Nejvyšší soud vyjádřil ve své předcházející judikatuře a nižší soudy rozhodovaly v souladu s touto judikaturou, tj. nevznikla interní kontradikce ani judikatorní přesah. Zejména odkázal na své rozhodnutí ve věci dovolání stěžovatelky vedené pod sp. zn. 25 Cdo 2758/2004, v němž byla řešena otázka potřebné míry znalosti poškozené o výši jí způsobené škody. Bylo zde konstatováno, že "aby poškozený mohl svůj nárok uplatnit u soudu, není nutno, aby znal výši škody přesně. Postačuje, nabyl-li vědomost o rozsahu majetkové újmy vyjádřitelné v penězích, a to alespoň v přibližné sumě s možností jejího dodatečného zpřesnění v soudním řízení. V daném případě tudíž nebylo třeba, aby žalobce vyčkával vyměření posledního penále, ale mohl svůj nárok uplatnit dříve, když již tuto možnost měl. Ze spisu je patrno, že první penále bylo žalobci vyměřeno již v roce 2000, tedy v roce, kdy byly vydány nezákonné platební výměry Finančního úřadu v Kostelci nad Orlicí. Ke zrušení těchto správních aktů došlo Finančním ředitelstvím v Hradci Králové, a to dne 20. 12. 2001. Následně se bylo možno domáhat náhrady škody z titulu nezákonných rozhodnutí, která byla pro nezákonnost zrušena a nahrazena novými. Jak navíc dále vyplývá z rozsudku soudu prvního stupně, většinu (16 ze 17 položek) žalobcem požadovaných plateb penále bylo možno v zákonné promlčecí době uplatnit - avšak nestalo se tak."

Stěžovatelka před Ústavním soudem v zásadě zopakovala argumentaci předestřenou před obecnými soudy. Stěžovatelka výslovně uvádí, že trvá na svém právním názoru, že promlčecí doba počala běžet až od okamžiku, kdy se dozvěděla o škodě. Argumentace Nejvyššího soudu rozhodnutím sp. zn. 25 Cdo 2758/2004 je dle názoru stěžovatelky nepřípustná, neboť Nejvyšší soud podle názoru stěžovatelky aplikoval toto rozhodnutí v rozporu s hmotným právem a tím zasáhl do spravedlivého procesu.

Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995, sp. zn. II. ÚS 45/94). Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti Ústavnímu soudu nepřísluší - zásadně - podávat výklad podústavního práva, a není - oproti Nejvyššímu soudu - povolán ani k tomu, aby dbal o jednotu (sjednocování) soudní praxe. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.

Z výše uvedeného vyplývá, že ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi, je-li jejím jádrem pouhé vyjádření nesouhlasu s hodnocením důkazů obecnými soudy. Jde-li o výklad a aplikaci předpisů obecného práva, lze je hodnotit za protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").

Uvedené podmínky zásahu Ústavního soudu do rozhodnutí soudů obecných v případě posuzované ústavní stížnosti splněny nejsou. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy v projednávané věci dostály požadavku transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, neboť rozhodnutí ve věci jednajících soudů splňují požadavky kladené na odůvodnění rozhodnutí ustanovením § 157 občanského soudního řádu a z ústavněprávního hlediska jim proto podle Ústavního soudu nelze nic vytknout.

Obecné soudy jasně a srozumitelně zdůvodnily svůj názor, proč považují námitku promlčení za relevantní (viz výše), a jejich argumentace nemůže být považována za výraz zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů. Stěžovatelka zastává jiný názor, na kterém trvá, nicméně Ústavní soud není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů, ledaže by se jednalo o porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. srpna 2011

Jiří Mucha

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru