Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 234/97Usnesení ÚS ze dne 09.10.1997

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajJurka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
Věcný rejstřík
EcliECLI:CZ:US:1997:3.US.234.97
Datum podání03.07.1997

přidejte vlastní popisek

III.ÚS 234/97 ze dne 9. 10. 1997

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

III. ÚS 234/97

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud ČR rozhodl ve věci navrhovatelů J.K., M.L., O.J., I.K., M.M. a ing. I.K., všichni zastoupeni advokátkou JUDr. I.H.,

takto:

Návrh se odmítá. O d ů v o d n ě n í

Včas podaným návrhem se navrhovatelé domáhali zrušení rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 1. 4. 1997, čj. 44 Ca 32/97-24, s tvrzením, že jím byla porušena jejich základní práva.

Rozhodnutím Okresního úřadu, referát pozemkový úřad, čj. PÚ 171/95-ZAJ, ze dne 9. 1. 1997, bylo stanoveno, že stěžovatelé nejsou vlastníky nemovitostí p.č.st. 77 s čp. 26, o výměře 2526 m2, dle geometrického plánu č. 46-537/94, ze dne 18. 1. 1995 v PK jako č. kat. st. 4 s čp. 26, č. kat. 567/3, s výměrou dle KN - pč. 76/1, o výměře 564 m2, v PK jako část č. kat. 65, část č. kat. 567/4, p.č. 76/3 o výměře 298 m2, v PK jako část č. kat. 567/4, katastrálním území B. (dále jen "předmětné nemovitosti"). Pozemkový úřad v odůvodnění rozhodnutí

III. ÚS 234/97

konstatoval, že původní vlastníci a právní předchůdci stěžovatelů V. a M.K. prodali předmětné nemovitosti dne 17. 9. 1986 Okresnímu ústavu sociálních služeb K. K prodeji došlo nepochybně za stavu tísně. Nebylo však prokázáno, že by k prodeji došlo také za nápadně nevýhodných podmínek, nebyly tedy splněny podmínky požadované ust. § 6 odst.1 písmeno k) zákona č. 229/1991 Sb.

Proti tomuto rozhodnutí podali stěžovatelé návrh na přezkoumání ke Krajskému soudu v Praze. V návrhu stěžovatelé namítají, že předmětné nemovitosti měly být prodány nikoliv za cenu stanovenou podle cenových předpisů znalcem, ale za tzv. cenu reprodukční, která by činila podstatně více. Nápadně nevýhodné podmínky vycházejí ze stavu tísně, protože nebýt stavu tísně, nebylo by ani nápadně nevýhodných podmínek a původní vlastníci by si nenechali diktovat cenu znaleckým posudkem a snažili by se cenu konzultovat s cenovými odborníky. Cena předmětných nemovitostí mohla být stanovena podle vyhl. č. 128/1984 Sb., vyšší, než cena zjištěná, neboť k prodeji došlo v zájmu společnosti.

Krajský soud v Praze po jednání za přítomnosti stran rozsudkem ze dne 1. dubna 1997, čj. 44 Ca 32/97-24, rozhodnutí pozemkového úřadu potvrdil. Svůj rozsudek krajský soud zdůvodnil tím, že v projednávané věci nebylo prokázáno, že kupní smlouva byla uzavřena právními předchůdci stěžovatelů za nápadně nevýhodných podmínek, jak to vyžaduje ust. § 6 odst. 1 písmeno a) zákona č. 229/1991 Sb. Zda jde o nápadně nevýhodné podmínky, je třeba posuzovat vždy konkrétně podle okolností případu. U úplatných smluv jde především o posouzení toho, zda nebyla porušena ekvivalentnost smluvených vzájemných plnění a zda v objektivně daných souvislostech byl poměr získané hodnoty k vydávané protihodnotě nápadně nevýhodný. V případě, že kupní cena byla mezi smluvními stranami dohodnuta podle cenových předpisů platných v době uzavření smlouvy, nelze bez dalšího usoudit na neadekvátnost peněžitého plnění a tedy na nápadně nevýhodné podmínky. Podle ust. § 19 odst. 4 vyhlášky č. 128/1984 Sb., platné v době uzavření kupní smlouvy, socialistické organizace při smluvním nabývání staveb mohly

2

III. ÚS 234/97

sjednávat vyšší ceny, než ceny zjištěné podle této vyhlášky, jen v mimořádných případech, zejména sociálních případech, nebo vyžaduje-li si to zájem společnosti, a to se souhlasem přímo nadřízeného orgánu. Kupní cena v kupní smlouvě byla stanovena v souladu s tehdy platnými předpisy. Provedeným dokazováním nebylo zjištěno, že by se o takový mimořádný případ jednalo, nebylo ani prokázáno, že by některý z účastníků dal tehdy podnět k jednání za účelem zvýšení kupní ceny.

Proti rozsudku podali stěžovatelé dne 5. června 1997 dovolání, ve kterém opakují námitky, uvedené již v návrhu na přezkoumání rozhodnutí pozemkového úřadu a namítají nesprávné právní posouzení věci Krajským soudem v Praze. Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 30. července 1997, sp. zn. 2 Cdon 1040/97, zastavil řízení o dovolání s tím, že v daném případě není dovolání přípustné a není tak splněna základní podmínka řízení, když proti napadenému rozhodnutí soudu není opravný prostředek (dovolání) přípustný.

Ještě před rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR, dne 3. července 1997 napadli stěžovatelé rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 1. dubna 1997, čj. 44 Ca 32/97-24, ústavní stížností. V ní opakují (téměř doslova) argumenty uvedené v dovolání a před tím i v návrhu na přezkoumání rozhodnutí pozemkového úřadu. Uvádějí, že napadeným rozsudkem krajského soudu bylo porušeno jejich základní právo vlastnit majetek, které je zajištěno čl. 11 Listiny základních práv a svobod.

Krajský soud v Praze, jako účastník řízení, ve svém vyjádření ze dne 4. 9. 1997, podepsaném Mgr. O.S., konstatuje, že podle jeho názoru nebylo v řízení před soudem porušeno právo stěžovatelů vlastnit majetek. V době podání žádosti o vydání nemovitostí nebyli stěžovatelé vlastníky předmětných nemovitostí, postupem soudu tedy nemohlo být porušeno jejich právo majetek vlastnit. Zákon č. 229/1991 Sb. umožňuje za určitých podmínek vlastnické právo k nemovitostem obnovit. Právo vlastnické je však zcela odlišné od práva na obnovu vlastnictví. Právo vlastnické může být porušeno jen tehdy, pokud existuje.

3

III. ÚS 234/97

Pozemkový úřad v K., jako vedlejší účastník, ve svém vyjádření ze dne 27. 8. 1997, podepsaném Ing. M.Š., vedoucí pozemkového úřadu, uvádí, že při rozhodování nevybočil z mezí správního uvážení v rámci zákona. Navrhuje proto, aby Ústavní soud stížnost zamítl jako neoprávněnou.

Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud je si vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, č1. 90 Ústavy ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.

Stěžovatelé namítají, že bylo porušeno jejich základní právo vlastnit majetek, dané čl. 11 Listiny základních práv a svobod tím, že soud neuznal, že by právní předchůdci stěžovatelů uzavřeli smlouvu o převodu předmětných nemovitostí za nápadně nevýhodných podmínek a že tudíž ve smyslu zákona č. 229/1991 Sb. nekonstituoval obnovu jejich vlastnického práva. K tomu je třeba uvést, že zmíněný čl. 11 Listiny základních práv a svobod chrání "vlastnické právo jako takové, vlastnické právo již konstituované a tedy již existující a nikoliv pouze tvrzený nárok na ně" (srov. např. nález I. ÚS 115/94, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, - sv. 3, C H. Beck 1995). Zákon č. 229/1991 Sb. přesně stanoví, za jakých podmínek k obnově vlastnictví dochází. Úkolem soudu pak je zjistit, zda zákonem požadované podmínky byly splněny či nikoli. Pouhá skutečnost, že soud nevyhověl návrhu stěžovatelů, tedy nemůže být důvodem pro to, aby Ústavní soud ČR rozhodl, že došlo k porušení čl. 11 Listiny základních práv a svobod.

Ústavní soud se zabýval i posouzením otázky, zda k uzavření kupní smlouvy původních vlastníků předmětných nemovitostí došlo za nápadně nevýhodných podmínek. Stěžovatelé považují za nápadně nevýhodnou podmínku rozpor mezi kupní cenou stanovenou podle cenových předpisů a tzv. reprodukční cenou. Ústavní soud v tomto bodě odkazuje na řadu svých nálezů, v nichž konstatoval, že

4

nápadně nevýhodné podmínky je nutno posuzovat konkrétně, podle okolností daného případu a vždy musí znamenat konkrétní nevýhodu oprávněného restituujícího občana ve srovnání s občany jinými, kteří jsou (byli) ve stejném (srovnatelném) postavení (viz např. nález č. 44, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 4, C. H. Beck 1996, nález č. 79 téže Sbírky - svazek 6 a další). V tomto směru Ústavní soud ČR nezjistil nic, co by nasvědčovalo tomu, že jednáním krajského soudu došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatelů.

Ústavní soud se zabýval i otázkou, zda soud při svém rozhodování neporušil jiná základní práva či svobody stěžovatelů, zaručené ústavními zákony nebo mezinárodní smlouvou podle č1. 10 Ústavy, zejména zda byla dodržena práva daná čl. 38 Listiny. Ani zde Ústavní soud nezjistil žádné porušení stěžovatelových základních práv a svobod. Soud se řádně, za účasti stran, zabýval návrhem stěžovatelů, prováděl dokazování a na jeho základě rozhodl.

Za daných okolností proto Ústavnímu soudu nezbylo než návrh podle § 43 odst. 1 písmeno c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jako zjevně neopodstatněný odmítnout.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. října 1997

JUDr. Vladimír Jurka

soudce Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru