Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 234/20 #1Usnesení ÚS ze dne 31.03.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
Soudce zpravodajZemánek Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu ... více
Věcný rejstříkdovolání/přípustnost
pozemek
Bezdůvodné obohacení
retroaktivita
EcliECLI:CZ:US:2020:3.US.234.20.1
Datum podání22.01.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.1, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 40a, § 107, § 451

99/1963 Sb., § 237


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 234/20 ze dne 31. 3. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti MUDr. Martina Tykvy, zastoupeného JUDr. Tomášem Těmínem, advokátem, sídlem Karlovo náměstí 559/28, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. listopadu 2019 č. j. 28 Cdo 3462/2019-755, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Olgy Šulcové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), jakož i v čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod.

2. Stěžovatel (žalobce) se po vedlejší účastnici řízení (žalované) domáhal zaplacení částky ve výši 72 876 Kč z důvodu vydání bezdůvodného obohacení [v režimu zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 31. 12. 2013 (dále jen "obč. zák.")] za užívání pozemku [v rozhodnutích obecných soudů blíže specifikovaného (dále jen "předmětný pozemek")] v jeho vlastnictví, který měla vedlejší účastnice řízení užívat bez právního důvodu v letech 2004, 2005 a 2006 (do 30. 11. 2006). Na předmětném pozemku stojí budova ve vlastnictví vedlejší účastnice řízení, pokrývající jeho vymezenou část.

3. Obecné soudy [viz rozsudek Okresního soudu v Teplicích (dále jen "okresní osud") ze dne 3. 8. 2018 č. j. 9 C 436/2007-690 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") ze dne 4. 4. 2019 č. j. 9 Co 68/2019-726] dospěly k závěru, že užívání dotčené části předmětného pozemku vedlejší účastnicí řízení bylo i po žalobou vymezené období podloženo právním důvodem, a to dohodou o dočasném užívání pozemku uzavřenou dne 9. 7. 1990 mezi tehdejším Městským bytovým podnikem Teplice, s. p. (na straně vlastníka), jenž měl k pozemku právo hospodaření, a vedlejší účastnicí řízení a jejím manželem (jako uživateli). Vlastnické právo k předmětnému pozemku pak bylo převedeno na stěžovatele kupní smlouvou ze dne 12. 3. 1998, již uzavřel s městem Teplice (vlastníkem, prodávajícím). Nadto krajský soud shledal stěžovatelem uplatněné právo na vydání bezdůvodného obohacení za část vymezeného období (šlo-li o náhradu požadovanou za dobu do 24. 1. 2005) promlčeným [viz § 107 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. 12. 2013 (dále jen "obč. zák.")].

4. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením ze dne 5. 11. 2019 č. j. 28 Cdo 3462/2019-755 odmítl, jelikož nebylo přípustné. Nejvyšší soud předně uvedl, že krajský soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe, přičemž odkázal na skutkově a právně obdobnou věc týchž účastníků (na stejném skutkovém základě konstruovaný nárok na vydání bezdůvodného obohacení, lišící se toliko vymezeným obdobím užívání téhož pozemku) řešenou v rozsudku ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 28 Cdo 1264/2018, proti němuž podaná ústavní stížnost byla usnesením Ústavního soudu ze dne 29. 1. 2019 sp. zn. III. ÚS 3466/18 (všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou přístupná na http://nalus.usoud.cz) odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, a v němž byly zodpovězeny i stěžovatelem kladené otázky. Ohledně nyní stěžovatelem vznesené otázky, zda právo hospodaření k předmětnému pozemku, za jehož užívání požaduje náhradu, vskutku přešlo na Městský bytový podnik Teplice, s. p., jenž uzavřel s vedlejší účastnicí řízení (a jejím manželem) dohodu o dočasném užívání pozemku, uvedl, že jde zjevně o argumentaci odvíjející se od jiného skutkového stavu, než ze kterého vyšel při právním posouzení krajský soud.

II.

Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve se věnuje rekapitulaci průběhu řízení před obecnými soudy a obsahu v něm vydaných rozhodnutí, včetně rozhodnutí Nejvyššího soudu. Nesouhlasí s tím, že v dovolání polemizoval se skutkovými závěry krajského soudu, ale naopak zdůrazňuje, že jeho polemika se týkala právního posouzení věci. Vyslovuje přesvědčení, že Nejvyšší soud nesprávně posoudil jeho námitku týkající se povahy a existence právního titulu, na jehož základě došlo k převodu vlastnictví předmětného pozemku na Městský bytový podnik Teplice, s. p., který s vedlejší účastnicí řízení uzavřel dohodu o dočasném užívání pozemku. Toto není dle názoru stěžovatele otázka skutková, nýbrž podstatné je právní posouzení. K tomu doplňuje, že v odvolacím řízení nebyl proveden důkaz, který by prokazoval převod práva, resp. v řízení provedený důkaz nepovažuje za správný, čímž se vytvořilo "důkazní vakuum" překlenuté spekulacemi krajského soudu. Právní závěry založené na neexistujících nebo nesprávných důkazech jsou pak podle jeho mínění důvodem pro zásah Nejvyššího soudu, případně Ústavního soudu, což dokládá odkazem na nález ze dne 15. 3. 2017 sp. zn. II. ÚS 1966/16 (N 45/84 SbNU 527). Stěžovatel uvádí, že Nejvyšší soud neměl tuto jeho námitku posoudit jako nepřípustnou a měl se jí věcně zabývat. Opačný postup je podle jeho názoru v rozporu se závěry vyslovenými v nálezu ze dne 24. 10. 2016 sp. zn. I. ÚS 700/16 (N 197/83 SbNU 179).

6. Stěžovatel je dále přesvědčen, že krajský soud měl aplikovat zákon č. 109/1964 Sb., hospodářský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, což podle jeho názoru jednoznačně vyplývá z provedených důkazů. Pokud se Nejvyšší soud tímto pochybením krajského soudu nezabýval, měl tím zasáhnout do jeho základních práv a svobod. Stěžovatel konečně namítá nepřípustnou retroaktivní aplikaci právních předpisů (konkrétně § 40a obč. zák.) ohledně stanovení výše úplaty za užívání předmětného pozemku. Závěrem soudům vytýká, že nepostupovaly nestranně, když hodnotily důkazy ve prospěch vedlejší účastnice řízení.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud úvodem připomíná, že není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

9. Stěžovatel brojí proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání proti rozsudku krajského soudu ve věci jeho nároku na vydání bezdůvodného obohacení. Ústavní soud předně podotýká, že obsahově velmi podobnou ústavní stížností týkající se téhož pozemku a týchž účastníků řízení, pouze za jiné časové období (na což již upozorňoval Nejvyšší soud v napadeném usnesení), se Ústavní soud zabýval ve výše zmiňovaném usnesení sp. zn. III. ÚS 3466/18. Ústavní soud nemá důvod se od závěrů přijatých v tomto usnesení jakkoliv odchylovat ani v nyní posuzované věci. Stěžovatel i ve stávající ústavní stížnosti totiž setrvává na pozici pouhé polemiky s provedeným dokazováním, pročež lze tak bezesporu přisvědčit Nejvyššímu soudu, že stěžovatel na základě svého hodnocení skutkového stavu (v ústavní stížnosti píše o důkazním vakuu, spekulacích krajského soudu atp.) vytváří své právní závěry.

10. Výše uvedené platí i ohledně námitek týkajících se z pohledu stěžovatele nesprávného právního posouzení (ne)aplikace hospodářského zákoníku, resp. nesprávného procesu hledání příslušné právní normy a následných operací s ní. Ani v tomto nelze shledat takové vady, které by mohly zasáhnout do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele a vést ke zrušení napadeného rozhodnutí. Nejvyšší soud dostatečně jasně vyložil, proč nemohl být krajským soudem aplikován hospodářský zákoník, případně, co vedlo krajský soud k závěru o neplatnosti pouze části dohody o dočasném užívání pozemku, a nikoli o neplatnosti celé dohody.

11. Pro úplnost je třeba dodat, že posouzení přípustnosti dovolání může Ústavní soud hodnotit pouze z hlediska jeho ústavnosti. Fakticky se tak jeho přezkum omezuje na posouzení dvou otázek, a to, zda Nejvyšší soud neodepřel účastníkovi řízení soudní ochranu tím, že odmítl dovolání, aniž by se ve svém odůvodnění, pokud jde o jeho přípustnost, náležitě vypořádal se stěžovatelem řádně předestřenou právní otázkou, nebo tím, že v rámci svého posouzení právní otázky, ať už vyústilo do odmítnutí dovolání nebo připuštění dovolacího přezkumu, aproboval právní výklad, který je v rozporu s ústavně zaručenými základními právy a svobodami (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 11. 2019 sp. zn. III. ÚS 3062/19).

12. Ústavní soud zjistil, že Nejvyšší soud posoudil dovolání stěžovatele v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a dospěl k závěru, že není přípustné. Řádně odůvodněnému závěru Nejvyššího soudu, že krajský soud postupoval v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, která byla navíc aprobována i Ústavním soudem, a není důvodu se od ní odchýlit, nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.

13. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nezjistil porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. března 2020

Jiří Zemánek v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru