Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 2336/15 #1Usnesení ÚS ze dne 03.12.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - KS Brno
Soudce zpravodajRychetský Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní... více
Věcný rejstříkodůvodnění
právní úkon/neplatný
interpretace
pozemek
akt/nicotný (paakt)
vlastnické právo/nabytí
EcliECLI:CZ:US:2015:3.US.2336.15.1
Datum podání31.07.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1950 Sb., § 36

15/1959 Sb., § 3 odst.2

50/1955 Sb., § 2 odst.2

99/1963 Sb., § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 2336/15 ze dne 3. 12. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudce Jana Filipa a soudce zpravodaje Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Réna, stavební bytové družstvo, se sídlem Ivančice, Větrná 2, zastoupeného JUDr. Jiřím Juříčkem, advokátem Společné advokátní kanceláře v Brně, Údolní 5, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 4. 2015 č. j. 13 Co 355/2013-229, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností podanou včas [§ 72 odst. 3 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a co do formálních podmínek ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 6 zákona o Ústavním soudu], brojil stěžovatel proti v záhlaví uvedenému pravomocnému rozsudku vydanému v jeho občanskoprávní věci. Stěžovatel tvrdil, že byla porušena jeho ústavní práva zaručená čl. 11 a čl. 36. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jeho vlastnické právo bylo dotčeno a bylo mu odepřeno právo na soudní ochranu.

2. Stěžovatel v ústavní stížnosti nesouhlasil s rozhodnutím nalézacího a odvolacího soudu, neboť se domnívá, že věc nesprávně zhodnotily, když rozhodly jako předběžnou otázku, že žalobce (Výrobní a obchodní zemědělské družstvo Podskalí, v likvidaci) je skutečným vlastníkem pozemku p. č. 262/1 v k. ú. Ostopovice, a to na základě rozhodnutí Okresního národního výboru Brno-venkov ze dne 31. 12. 1960 č. j. Fin 88-236-60-III/Hor. Soudy se přitom lišily v hodnocení uvedeného rozhodnutí a žalobě vyhověly z jiného důvodu. Soudy obou stupňů při rozhodování o žalobě na plnění vyplývajícím z nájemní smlouvy řešily platnost nájemní smlouvy z 28. 12. 2007, a to zejména z toho hlediska, zda žalobce, je skutečně vlastníkem pozemků, které byly předmětem nájmu.

3. Stěžovatel v ústavní stížnosti, shodně jako v podaném odvolání, uvedl, že se cítí být dotčen postupem soudů v tom smyslu, že stěžovatelovo legitimní očekávání toho, že jeho práva nabytá na základě rozhodnutí příslušných státních orgánů (téměř před padesáti lety), budou respektována a chráněna, nebylo naplněno. Soudní řízení neprobíhalo spravedlivě, dokazování nebylo provedeno řádně a soudy pominuly celou řadu listinných důkazů a prokázaných skutečností. Soudy navíc vyvodily z provedeného dokazování nesprávné právní závěry, když mechanicky vycházely z toho, že správní rozhodnutí z 31. 12. 1960 bylo platné a vyvolalo právní účinky ve změně vlastnického práva. Stěžovatel sice uzavřel nájemní smlouvu 28. 12. 2007, ale jen proto, že byl v tísni, neboť musel provádět neodkladné stavební práce na objektech a bez souhlasu vlastníka pozemků nemohl obdržet stavební povolení.

4. Dále stěžovatel tvrdil, že bylo nesprávně posouzeno vydržení vlastnictví pozemku, přestože splňoval zákonné předpoklady. Postup soudů, které uložily stěžovateli platit nájemné za pozemek, na kterém mu byla umožněna výstavba bytových domů a který byl odevzdán do trvalého užívání (právnímu předchůdci stěžovatele), považuje za nespravedlivé.

5. Stěžovatel argumentoval judikaturou Ústavního soudu i Nejvyššího soudu a navrhl, aby nálezem byl v záhlaví označený rozsudek odvolacího soudu zrušen, neboť jej považuje za neústavní, ryze formalistický a vedoucí k dalším nespravedlnostem.

6. Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadené rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy je stěžovateli i Ústavnímu soudu znám, není třeba je podrobněji rekapitulovat.

7. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

8. Ústavní soud především konstatuje, jak již dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho kompetence je dána pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku. Taková porušení z hlediska spravedlivého (řádného) procesu v rovině právního posouzení věci představují nikoli event. "běžné" nesprávnosti, nýbrž až stav flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí a interpretační libovůlí. Nic takového však v souzené věci dovodit nelze; soudy aplikovaly adekvátní podústavní právo.

9. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

10. Ústavní soud z obsahu vyžádaného spisu seznal procesní postup civilních soudů, přesvědčil se o průběhu dokazování a konstatuje, že závěry nalézacího i odvolacího soudu nelze považovat za mechanické, neboť v napadeném rozhodnutí odvolací soud zřetelně specifikoval a průkazně vysvětlil důvody pro přijetí rozhodnutí. Pouhá polemika stěžovatele se závěry zastávanými odvolacím soudem nemůže sama o sobě znamenat porušení jeho základních práv. Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že stěžovatel uvádí důvody, které byly jasně a argumentačně důkladně vypořádány odvolacím soudem.

11. Stěžovatel se v ústavní stížnosti dovolává - jakožto ústavněprávního argumentu - porušení článku 36 odst. 1 Listiny, jež zaručuje právo každého domáhat se svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu. Toto právo stěžovateli však upřeno nebylo potud, že se mu dostalo náležitého postavení účastníka řízení, proti rozhodnutí soudu prvního stupně mu byl k dispozici opravný prostředek. Nikterak se přitom nenaznačuje, že se mu nedostalo možnosti využít zákonem stanovených procesních práv, vyjadřovat se k věci či k provedeným důkazům, případně navrhovat důkazy vlastní atd., resp. že by procesní postavení stěžovatele postrádalo znaky postavení ve vztahu k druhé procesní straně rovného.

12. Vzhledem k existenci duplicitního zápisu vlastnického vztahu k pozemkům přenechaným do užívání stěžovateli bylo nezbytné odvolacím soudem posoudit povahu a účinky rozhodnutí Okresního národního výboru Brno-venkov ze dne 31. 12. 1960 č. j. Fin 88-236-60-III/Hor. Od tohoto rozhodnutí žalobce odvozuje své vlastnické právo ke specifikovaným pozemkům, které přenechal do nájmu stěžovateli nájemní smlouvou ze dne 28. 12. 2007.

13. Odvolací soud dospěl k závěru, že z rozhodnutí finančního odboru ONV Brno-venkov ze dne 31. 12. 1960, ani z jiných listin, které jsou obsahem spisu, nelze učinit závěr o tom, že předchůdce žalobce - Jednotné zemědělské družstvo Ostopovice, které požádalo o přechod předmětného pozemku (vedle dalších nemovitostí ve vlastnictví Marie Melounové, zapsaných ve vl. č. 405 pozemkové knihy pro katastrální území Ostopovice), bylo v době vydání posuzovaného rozhodnutí nájemcem předmětného pozemku. Z obsahu tohoto rozhodnutí, které odvolací soud provedl jako důkaz, lze dovodit, že předchůdce žalobce tyto nemovitosti sice užíval, nicméně jejich nájemcem byla, zřejmě až do vydání rozhodnutí ze dne 31. 12. 1960, Strojní a traktorová stanice v Brně.

14. Pouze pro úplnost je třeba dodat, že zmíněné rozhodnutí naopak nebylo v rozporu s ustanovením § 2 odst. 2 nařízení č. 15/1959 Sb., neboť předmětný pozemek nebyl zemědělskou půdou vhodnou pro zajišťování zemědělské výroby ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 vládního nařízení č. 50/1955 Sb. Toto zjištění vyplývá z obsahu územního rozhodnutí odboru výstavby Okresního národního výboru Brno-venkov pro výstavbu 32 bytových jednotek svépomocné družstevní výstavby z 23. 9. 1965 čj. Výst. 1326/65-Sva, v němž se konstatuje, že se jedná o pozemek, který se nehodí k mechanizačnímu obdělávání, z uvedeného důvodu se nejednalo o věc užívanou na základě právního poměru vzniklého podle vládního nařízení č. 50/1955 Sb.

15. Z obsahu posuzovaného rozhodnutí finančního odboru ONV Brno-venkov, z něhož žalobce dovozuje své vlastnické právo k pozemkům přenechaným žalovanému do nájmu smlouvou ze dne 28. 12. 2007, odvolací soud dále zjistil, že toto rozhodnuti bylo zcela nepochybně vydáno orgánem k tomu věcně příslušným (k tomu srovnej § 11 vyhlášky č. 88/1959 Ú. l.), že obsahuje veškeré požadované náležitosti, zejména označení orgánu, který ho vydal, výrok rozhodnutí, odůvodnění, poučení o opravném prostředku, označení a podpis vedoucího finančního odboru oprávněného k jeho vydání a doložku právní moci, přičemž nabytí právní moci rozhodnutí vyplývá rovněž z přípisu finančního odboru ONV Brno-venkov Státnímu notářství Brno-venkov ze dne 6. 11. 1961 ve věci projednání dědictví po původní majitelce nemovitostí Marii Melounové (viz č. l. 207 spisu), že cena užívaných nemovitostí přesahovala částku uvedenou v § 7 odst. 1 vyhlášky č. 88/1959 Ú. l., a že právní poměr, na jehož základě byly nemovitosti užívány, vznikl před účinností vládního nařízení č. 15/1959 Sb.

16. Z pohledu citovaných ustanovení a výše uvedených závěrů odvolací soud především nemohl přisvědčit názoru stěžovatele, že rozhodnutí finančního odboru ONV Brno-venkov je neplatným právním úkonem, který stíhá neplatnost ve smyslu ustanovení § 3 odst. 2 vládního nařízení č. 15/1959 Sb., potažmo neplatnost ve smyslu ustanovení § 36 občanského zákoníku z roku 1950, jak nesprávně dovozuje stěžovatel. Posledně zmíněné ustanovení vládního nařízení dopadá totiž na případy nakládání s věcmi uvedenými v § 2 odst. 1 tohoto nařízení právními úkony jiných osob než jejich nájemců. O takovou situaci se ovšem v tomto případě nejedná; posuzované rozhodnutí totiž není právním úkonem ve smyslu tohoto ustanovení, ale aktem vydaným k tomu oprávněným a příslušným orgánem státní správy.

17. Ve zbytku je pak ústavní stížnost ohledně údajné nicotnosti právního aktu, vydržení vlastnického práva k předmětnému pozemku, tísně při uzavírání nájemní smlouvy atd. polemikou se závěry obecných soudů, kterou stěžovatel (nepřípadně) vyzývá Ústavní soud k věcnému přezkumu rozhodnutí. Stěžovatel však neuvádí nic, co by jeho oponenturu posouvalo do ústavněprávní roviny. Vesměs jde o argumentaci, kterou se stěžovatel bránil proti žalobě již v řízení před soudem I. stupně (odvolací soud se nezabýval tísní, kterou namítal až jako nepřípustnou novotu v odvolacím řízení) a s níž se soud ve stížností napadeném rozhodnutí srozumitelně a v dostatečném rozsahu vypořádal v souladu s ustanovením § 157 o. s. ř., proto v podrobnostech na něj dále Ústavní soud odkazuje.

18. Jak je zřejmé, Ústavní soud nezjistil, že by v projednávané věci došlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele. Právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající jeho představám. Uvedeným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Okolnost, že stěžovatel se závěry soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.

19. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. prosince 2015

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru