Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 2335/17 #1Usnesení ÚS ze dne 29.08.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Brno
Soudce zpravodajSuchánek Radovan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
odmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/př... více
Věcný rejstříkopravný prostředek - mimořádný
dovolání/přípustnost
dovolání/důvody
EcliECLI:CZ:US:2017:3.US.2335.17.1
Datum podání26.07.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 241a odst.2, § 237


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 2335/17 ze dne 29. 8. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti Vladimíra Litery, zastoupeného JUDr. Petrem Schlesingerem, advokátem, sídlem Bratčice 137, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. května 2017 č. j. 26 Cdo 5388/2016-142 a proti výroku I. a III. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. května 2016 č. j. 44 Co 419/2013-126, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti LE CYGNE SPORTIF GROUPE a. s., sídlem Závišova 66/13, Praha 4 - Vinohrady, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") stěžovatel žádá o zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, neboť jimi měla být porušena ustanovení čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 95 odst. 1 Ústavy.

2. Městský soud v Brně (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 19. 6. 2013 č. j. 44 C 128/2006-105 v části týkající se částky 206 218 Kč s příslušenstvím zamítl žalobu vedlejší účastnice, jíž se na stěžovateli domáhala zaplacení částky 256 211 Kč s příslušenstvím, a ve zbývající části řízení zastavil. Městský soud dospěl k závěru, že ručitelské prohlášení obsažené ve smlouvě o nájmu nebytových prostor ze dne 25. 3. 2004, z něhož odvozovala vedlejší účastnice svoji věcnou legitimaci, je neplatné pro neurčitost.

3. K odvolání vedlejší účastnice Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rubrikovaným rozsudkem rozsudek městského soudu ve výroku ve věci samé změnil tak, že stěžovatel je povinen zaplatit vedlejší účastnici částku 206 218 Kč s příslušenstvím. Krajský soud vyložil obsah ručitelského prohlášení s odkazem na § 35 odst. 2 občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, tak, že stěžovatel je jediným ručitelem obchodní společnosti JEVELI, s. r. o., který se zavázal "ručit za veškeré závazky nájemce". Proto považoval ručitelské prohlášení za platné a na základě toho dovodil stěžovatelovu povinnost uhradit vedlejší účastnici žalovanou částku podle § 303 a § 306 odst. 1 obchodního zákoníku.

4. Následné stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným usnesením odmítl, neboť dospěl k závěru, že stěžovatel nedostál procesní povinnosti vymezit v dovolání dovolací důvod způsobem uvedeným v § 241a odst. 3 občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (dále jen "o. s. ř."), a pro tento nedostatek nelze v dovolacím řízení pokračovat.

II.

Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti v prvé řadě namítá, že postup Nejvyššího soudu (resp. předsedkyně jeho senátu) je v rozporu se závěry přijatými Ústavním soudem v nálezu ze dne 11. 10. 2016 sp. zn. II. ÚS 849/16, dle kterých k přijetí usnesení o odmítnutí dovolání z důvodu, že není dle § 237 o. s. ř. přípustné, je třeba souhlasu všech členů příslušného senátu Nejvyššího soudu. Stěžovatel navíc zdůrazňuje, že ve svém dovolání řádně vymezil právní otázky, při jejichž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe, a Nejvyšší soud tyto právní otázky účelově zaměnil za otázky skutkové. Soudům všech instancí pak stěžovatel vytýká, že "nezákonně a v rozporu s jeho textem, účelem i smyslem posoudily prohlášení stěžovatele v čl. XIV odst. 8 Smlouvy o nájmu nebytových prostor" jako údajně ručitelské prohlášení, přestože šlo pouze o prohlášení o vystavení budoucího ručitelského prohlášení, ke kterému jej však vedlejší účastnice nikdy nevyzvala; stejně tak obecné soudy dle stěžovatele pochybily, když toto prohlášení neshledaly neurčitým, a tedy neplatným.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré dostupné zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). Proti napadenému rozhodnutí krajského soudu však ústavní stížnost z níže uvedených důvodů (body 13 až 16) přípustná není.

IV.

Vlastní posouzení věci

7. Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného usnesení konstatoval, že podstatou stěžovatelova dovolání "jsou jednak námitky, jimiž napadá výklad vůle účastníků při uzavření smlouvy o nájmu nebytových prostor provedený odvolacím soudem, a dále námitky, týkající se hodnocení důkazů, což představuje nepřípustný dovolací důvod. Zjišťuje-li totiž soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/1997, uveřejněného pod č. 73/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozsudek Nejvyššího soudu dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný pod č. 46 v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 2002, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1881/2003). Poukazuje-li tedy dovolatel na to, co bylo obsahem vůle účastníků a jak měl být projev jejich vůle interpretován, napadá správnost skutkového (nikoliv právního) závěru odvolacího soudu."

8. Stěžovatelovo dovolání bylo tedy odmítnuto proto, že v něm stěžovatel nevymezil způsobilý dovolací důvod, což je dle § 241a odst. 2 o. s. ř. podstatná náležitost tohoto mimořádného opravného prostředku.

9. Této skutečnosti přitom stěžovatel v ústavní stížnosti fakticky neoponuje, když toliko tvrdí - v návaznosti na závěry jím odkazovaného nálezu sp. zn. II. ÚS 849/16 -, že v dovolání "řádně vymezil právní otázky, při jejichž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe". Postačí tak připomenout, že Nejvyšší soud neodmítl stěžovatelovo dovolání proto, že by v něm absentovalo vymezení přípustnosti, jak by vyplývalo ze stěžovatelovy argumentace založené na tvrzení, že řádně označil jeden z důvodů přípustnosti dovolání dle § 237 o. s. ř., nýbrž právě proto, že v něm stěžovatel neuvedl způsobilý dovolací důvod. A v tomto ohledu již stěžovatel žádnou relevantní oponenturu nepředkládá.

10. Pakliže tedy stěžovatelovo dovolání tuto obligatorní část neobsahovalo (stěžovatel neprokázal opak), nelze na postup dovolacího soudu, jenž na tomto základě jeho dovolání odmítl, hledět jako na postup, který by byl ústavně nesouladný.

11. Ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu je proto zjevně neopodstatněná.

12. Tato skutečnost má přitom nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti napadenému rozsudku krajského soudu.

13. Z hlediska posouzení přípustnosti ústavní stížnosti totiž nelze přehlížet otázku, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), či nikoliv.

14. Bylo-li stěžovatelovo dovolání - řádně - odmítnuto proto, že v něm stěžovatel neoznačil žádný způsobilý dovolací důvod, Nejvyššímu soudu, jenž v takovém případě postupoval způsobem předvídaným v § 243c odst. 1 věta první o. s. ř., nebyl dán prostor pro to, aby otázku přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku vůbec "uvážil", to znamená, že nemohl následně přikročit k hodnocení dovolání z hlediska toho, zda jde o dovolání přípustné (viz § 243c odst. 2 o. s. ř.).

15. Je tedy namístě uzavřít, že je-li předpokladem přípustné ústavní stížnosti vyčerpání mimořádného opravného prostředku v podobě dovolání (srov. § 75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu), tedy jinými slovy je-li předpokladem přípustnosti ústavní stížnosti předchozí rozhodnutí Nejvyššího soudu o bezvadném dovolání osoby podávající ústavní stížnost, je v daném kontextu třeba na stěžovatelovo dovolání hledět tak, jako by vůbec nebylo podáno (v podrobnostech viz mutatis mutandis odůvodnění usnesení ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16, dostupné na http://nalus.usoud.cz).

16. V takovém případě pak nelze ústavní stížnost - v části směřující proti rozhodnutí krajského soudu - považovat za přípustnou.

17. Na základě uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost v části směřující proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a ve zbývající části podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. srpna 2017

Jan Filip v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru